Ach ty děti. To se před víkendem babička nabídne, že by si vzala děti na přespání, jupi jou. Jenže pak je čtvrtek, kdy ivka ráno vyrazí do práce, a když začnu vypravovat děti do škol/ky, tak na stole uvidím její mobil. Aha, máma v Brně, a telefon doma. Autem švagrové rozvezu děti, auto vrátím, a vesele si pracuji, dokud se ivčin telefon někdy po obědě nerozzvonil a na něm „školka berušky“ … „Dobrý den, Adámek od probuzení strašně pláče a bolí ho bříško, nechce ani na záchod ani čurat, a bolí ho to jako napravo. Nechci strašit, ale mohl by to být slepák. Ale Vy už pro něj určitě za chvilku přijedete, že?“ No ty krávo, nechci strašit … boží, ivka, která má děti – později než obvykle – po práci vyzvednout, o ničem neví, nemám jí jak dát vědět, nemám auto … švagrová to the rescue, přivezla mi auto, a já fičel pro Adama, který i po dvaceti minutách řval jak tur, v náručí jsem ho nesl, ale jak jsem ho postavil v šatně a narovnal se / natáhlo se mu bříško, tak ječák na entou. Ty vole, to bude fakt slepák. Cestou v autě – v sedě v sedačce – už docela dobré, bez pláče, ale děsil jsem se, co dál. Doma jsem ho odnesl rovnou na záchod, co kdyby … vyčůral se, vykakal, a vše bylo v pořádku. Whaaat? Právě přijel táta s vozíkem dřeva, děti šly také ven, a Adam tam za chvíli lítá s Bárou a honí nějaký provázek … a bylo po krizi. Ve výsledku se pak ukázalo, že ve školce měli ten den k obědu k pití mošt. Ale jaksi je nenapadlo ho dětem naředit s vodou, takže si tam děti daly pěkného cloumáka, a druhý den je pak maminky omlouvaly, jak zůstávají doma s průjmy a bolavými bříšky atd. Poučení.
V pátek šel mládenec tedy vesele do školky, ale odpoledne navečer začal být jakýsi divný, a just, teplota, horečka, … sobotní přespání u babičky kaput. Bára by mohla, ale to by Adam nepřežil. Člověk si prostě může plánovat, co chce a jak chce, a pak – děti. Horečky přešly v totálně zaaftovanou pusu, a to je u malého dítěte totální konec světa. Prakticky přestal mluvit, aby nemusel otevírat pusu, o jídle nebyla řeč vůbec, trpěl jak pes. A to, že by se mu afty potřely nějakou léčivou tinkturou, to právě u čtyrleťáka nijak nevyjednáte. Ostatně, u skoro sedmileté Báry by to neprošlo taky, ta se šprajcne úplně nesmyslně, a šmitec. Po dvou dnech (a probrečených nocích …) už to Adam trochu rozchodil, a afty se v puse objevily Báře. Samozřejmě, jak jinak. Člověk ji mohl dopředu přemlouvat a vysvětlovat jak chtěl, ať se napere mandarinkama, vitamínama, že ji to jinak čeká taky, a stejně sní půl mandarinky, a začne mrchtat … marný. Jeden večer si vykloktá pusu čímsi na afty, a včera večer před spaním absolutní blok, až to absolutního hysteráku. Vykloktat nechce, afty nechce, do postele nechce, v obýváku zůstat nechce, nic nechce, brečí, mrčí, zatnutá jak nevim co … násilím jsem ji musel odnést v náručí a div ne vyhodit na horní patro postele (což taky není jen tak). Úplně stejně se šprajcla, když mi měla před pár dny přednést básničku, co se učila do školy – uměla ji úplně na pána, druhý den ji přednesla na jedničku s hvězdičkou, ale mně ji doma i přes milé domlouvání neřekla, a skončilo to naprostým šprajcem a hysterákem. Naprosto „nezaviněným“. Kdyby ji člověk proti její vůli nutil, neřeknu. Jsem bezradný, jak těmhle zdánlivě nevyprovokovaným situacím předcházet. Je to boj. Podobný blok má z toho popřát někomu k narozeninám nebo svátku – babičkám, dědečkům. Adam se táhne s pugétem za oslavenkyní, a Bára čelem vzad a uteče se někam schovat. Nevyčítáme, nenutíme, musí to nějak přijít.
Mám tenisový loket. Na dovolené v srpnu mě začala bolet ruka v lokti, už na cestě tam, jakoby od řízení. Taková lehoulinká bolest, která za den dva přejde. Ale nepřešla. A nebolel kloub, ale nějaký úpon u loktu, nebo sval … a bolel pořád, nepřecházelo to. Mazal jsem to diclofenacem či čím, nic. Týdem jsem bral nimesil (proti zánětu), nic. Seberu se a jdu k praktikovi, a „Pane inženýre, to je tenisový loket.“ WTF? Karpály bych při své práci čekal, ale že si místo nich udělám tenisový loket … a tak se mi polička pod monitorem rozšířila o další krabičky prášků, na lokti mám nataženou bandáž s epikondylární páskou, výhled na ošetření rázovou vlnou či co … naprosto napiču. Listí se samo nepohrabe, dřevo se samo nepořeže, už jen každý druhý den tahat v teplejch bednu polen ke krbovým kamnům je zátěž jak prase. Přesedlal bych na vertikální myš, kdyby se ovšem vyráběly nějaké aspoň na podobné funkční úrovni jako myš, co mám teď (Logitech MX Master 2S). Objednal jsem si Logitech Lift, pár minut ji zkoušel, a zase zabalil do krabice a poslal zpět, abych ji nemusel rozmlátit o zeď. Ne kvůli nezvyku na vertikál, ale protože bych musel značně downgradovat z toho poweruser levelu, jakým stávající myš používám. Ach jo.
Auto je zpět, s půlkou motoru nového, oprava bratru za 46 000 Kč plus desítka za druhou hlavu motoru, co se nakonec nepoužila. Ale vzaly se z ní všechny vstřiky. A co naděláš, asi také nejsou úplně top. Po pár dnech jsem si začal všímat zaváhání při startu, a ráno sem tam točení startérem i sekundu dvě, než motor naskočil. No to mě poser. Není to padání nafty jako takové, ale není to v pořádku. K mechanikovi, prověřit diagnostiku, ta čistá jako slovo boží, žádný zřejmý problém, takže z toho vychází, že něco se vstřiky. Jezdíme, uvidíme, dám tam zase aditývko na čistění palivové soustavy … a do toho nutnost koupit nějaký jetý nákupní košík, se kterým budu od prosince vozit děti do škol/ky. V kombinaci s pracovně chudým létem super situace. Nemít zafixovánu elektřinu, plyn a hypotéku ještě na rok dva, tak bychom byli asi úplně v piči.
Když jsem jel včera k mechanikovi, tak u nich v obci je i výkup surovin – a mně se v dílně válela překážející hlava motoru „do šrotu“, a k tomu ještě velká stará nádrž na cosi, celá zašlá a zelená, takže? Ano, z mědi 🙂 A takových pár kilo mědi, to už udělá docela srandy. To se totiž u tchána před pár týdny uklízel dvůr, který starý děda celý život plnil vším možným (železným). A na náklaďáček se nandávaly sudy, tyčky, šrot, … ale i elektromotory, tahle měděná nádrž,… a já vyškolený tátovým recyklováním surovin a hezkým příjmům z toho u toho neustále mrchtal, až jsem si pak pár starých měděných věcí dal bokem, že jsem zavezu tátovi. Taková škoda by to byla, vysypat to jen „do železa“ za tři koruny kilo. Pak se kouknu, a stará měď se vykupuje za 150 Kč kilo. Ale účelem té akce nebylo vydělat, ale uklidit různé skládky starého železa a bordelu kolem domu 😀 A druhý den mi tchán volá, že zavezl šrot do sběrny, ale tu velkou měděnou bednu (tehdá zaházenou šrotem) mi zase přivezl zpátky, ať si ji prodám. Kriste, tak proč ji nezpeněžil rovnou, když tam byl 🙂 Ale pak jsem ji zvážil mincířem, a bratru sedmáct kilo … a tak jsem to včera odvezl do sběrny, a za tu bednu samotnou si vydělal 2 600 Kč. Předpokládám, že tolik nedostal ani tchán za celý náklaďáček „šrotu“ za tři koruny kilo. Ve kterém by se ta pixla ztratila za nějakých 50 Kč. Hlava motoru by byla asi za 30 Kč kilo, jako hliník, a vážila bratru 25 kilo. Ale protože jsem ji neměl rozdělanou na atomy, ale i s vačkou a šrouby atd, takže za 3 Kč do železa … dát tomu půl hodinky práce, taky by si člověk vydělal sedm stovek, místo šedesáti korun. Ale také jsem se jí chtěl hlavně zbavit. Před chvílí mi peníze ze sběrny píply na účet. Jupi jou.
A dnes jsem na očru – ošetřování člena rodiny. Během ranního vypravení Báry do školky – afty ještě v normě – se Adam neprobudil, ale po osmé už ano. Jogurt, k televizi. A k deváté dole brečí, že tam nechce být sám. Tak jsem si snesl notebook do kuchyně, a můžu si tak akorát psát na blog. Schránka se mi zatím plní pracovními mejly, které ani nechci otevírat, abych nebyl ve stresu, že se tomu stejně nemůžu věnovat. Ach jo.
Připojte váš komentář