Vánoce

V půlce prosince napadl sníh, a to hnedle cca 13 centimetrů. Vytáhl jsem shrabla, odhrnoval cestu, terasu, u dílny začal opět vršit „hromadu“ … jenže neustále mrzlo, takže jen prašan. Děti pořád chtěly stavět „hrad“, ale to se muselo počkat na oblevu, až začne sníh lepit. A tak se z hromady jen bobovalo, Adam už si to letos užíval, ale pak si stejně vymrčel vytažení traktoru … a ten tedy nejezdil vůbec 😀 Po příjezdovce ještě horko těžko, ale na té byla také ledovatá místa, na kterých se plastová kola absolutně nechytala. A do mírného svahu k dílně, po uježděném sněhu, ani smykem. A světe div se, oni existují i sněžné řetězy na tenhle dětský traktor … ale za cca dvojku je pořizovat nebudu. Traktor ať přes zimu odpočívá. 

Čtvrtý adventní víkend, do Štědrého dne tentokrát ještě týden … tak co o víkendu – s dojíždějícím covidem – dělat? Vypígloval jsem friťák, aby byl připravený, utřel prach v obýváku,… a nakonec jsem v neděli vpodvečer do domu nasoukal i stromeček – ať nám tam třeba celý týden stojí, jen se světélky, a na Štědrý den ho už jen dozdobíme. Na tu bídu, z jaké se tentokrát u Globusu vybíralo, je to jedle jak ze žurnálu. Ivka donesla krabici zdobení, a ve výsledku jej děti během týdne postupně dozdobily (schválenými kombinacemi barev). 

Slibovaná předvánoční obleva byla pouze ve znamení deště a přes noc stále teplot pod nulou – takže místo poměklého lepivého sněhu ledovka jak prase. Na sjízdnost příjezdovky jsem spotřeboval všechnu letitou sůl, chodník kolem domu a terasu jsem vůbec neřešil, to byl jeden led a nemělo smysl se tím zaobírat. Děti jsem vzal ven jednou, na malou chvilku, a to sebou obě několikrát švihly … zlamané hnáty před Vánoci, to by ještě bylo. Pak začala Bára teplotovat, kašlat, pak Adam, to byla středa čtvrtek pátek před vánočním víkendem, kdy ivka jezdila do práce a děti už byly doma. No a ve čtvrtek večer – cca týden od posledního pozitivního covid testu – mi zase začalo být divně, šimrání v krku, kašel, v noci jsem se odstěhoval do obýváku a plíce vykašlával tam, natuty v horečce. Vstal jsem s ivkou odjíždějící do Brna, aniž bych tedy měl pocit, že bych vůbec spal, vyploužil se ven otevřít bránu … „Adam měl v noci horečku, tak mu kdyžtak dej nuroš.“ „To já měl horečku taky …“ Sáhla mi na čelo: „Nojo, to máš. Tak pa.“ Tak pa, a tak jsem se v pá postaral o děti z gauče. Chtěl jsem si dát paralen hned ráno, ale měřím měřím, a teploměr říká, že mám 37. Ty vole, já umírám při 37 stupních? Hlava jak vě svěráku, záchvaty kašle až do vydávení plic … to Adamovi dojel nurofen, začal fňukat, teplota vylezla na 38-39, dostal nurofen, za 20 minut teplota sjela a pět hodin v pohodě. No, proležel jsem to v posteli nebo na gauči, a shodou náhod Báru o den dříve naučil přepínat videa na YouTube, takže mě ani moc nepotřebovaly … odpoledne už jsem tam paralen šoupl a efekt nic moc, a až někdy večer si přečetl, že dospělý tam má lupnout prášky rovnou dva. 

Noc na Štědrý den jsem si zase horečnatě prohalucinoval a prokašlal v obýváku, a pak už mi ivka místo paralenu naordinovala silnější nimesil, a ten už měl tedy pořádný efekt. Ale nemít tentokrát vše nachystané dopředu, nevim nevim … i 90 % dárků jsem zabalil v předstihu. Teď už jen aby ten Štědrý den „pro děti“ dopadl. Celý jsme ho prováleli, odpoledne pak ivka s Bárou odjeli pozdravit tchánovce, my s Adamem se kurýrovali, „přes okno“ nás přijeli pozdravit zase naši, ale přes kašel jsem ze sebe slovo nevysoukal. Večer jsme povečeřeli tresku, a zatímco šly děti pohostit kočky a prskavkami lákat ježíška, tak jsem z patra s vypětím všech posledních sil snesl dva pytle dárků a vyskládal pod stromeček, a zpocený až na zadku spěchal ven za nimi. Bára už se nedávno vyptávala, proč vždycky na Štědrý den přijdu ven až pozdě, proč s nimi nejdu hned 🙂

A tak se to nakonec vydařilo, ježíšek dorazil i do té naší morové chýše. Jen bylo člověku líto, jak krásný slunečný den „na sněhu“ to byl – sníh přikrytý krustou ledu odtával pomaličku i v těch osmi stupních či kolika, svítilo sluníčko, to by byla procházka, návštěva u tchánovců, něco. Než se jen ploužit mezi gaučem a postelí.  

Ustlal jsem si opět v obýváku, a na Boží hod se probudil údivem, že se rozednívá, a ne že jsou dvě hodiny v noci a já nevím, kde je nahoře a dole. Jůůů, noc bez horečky, super! Ale bylo to předčasné radování, za chvíli jsem si míchal nimesil … a ještě než mi najel, tak jsem se pustil do skládání Bářinýho Lego Friends karavanu. Loni Elzin zámek, teď tohle. Tři hodiny cvakání kostiček, s „pomocí“ od dětí. Uff. Ale krásný karavan. Pak už jsem jen odpočíval, jen večer to začalo být s dětmi nějak peklo, pořád se o něco škaredě dohadovaly… to bylo vyhrožování, které hračky si tak asi ježíšek v noci zase odnese.

A dnes je úterý 27. prosince, noc už jsem také prospal, a už vlastně včera to bylo bez medikace … tak snad už je to dojezd. Odkašlávám, smrkám, hlava bolí, ale horečka už je snad pasé. 

To byly teda Vánoce …