Čas letí. A neděje se nic moc, abych si to chtěl zapsat, a když jo, tak na to pak nakonec nedojde. A když si teď na začátku března snažím vytáhnout z paměti nějaké zajímavosti za poslední tři měsíce, tak mě na první dobrou napadají jen dvě.
K polovině ledna udeřily holomrazy, a zamrzl místní rybníček – krásný čistý led, bez sněhu. Přes zimu jezdíme s dětmi bruslit na zimák, kde místní obce pořádají veřejná bruslení pro své občany, jednou za čtrnáct dní, a ne vždy to vyjde … a nyní jsme mohli za barák každý den. Na zimáku jsme s Adamem vždy strávili hodinu frustrujícího popojíždění s držením za ruku a zvedáním z ledu, kdy hystericky pištěl, když měl zkusit kousek popojet sám … a na rybníku to samé, ale druhý den už lepší, a pak už paráda, a na pána. Každé odpoledne až do šera / tmy na ledě, s čelovkou a baterkami. Bára si jezdí na pána už od loňska, a Adam se během toho týdne naučil bruslit také. A když ho to přestalo bavit, tak jsme s sebou vozili buginu, kterou si tam pak honil po ledě … i když to máme asi tak 200 metrů chůze, tak jsme jezdili autem – dvě velké nákupní tašky bruslí, hokejky, bugina, dvě dětské ikea stoličky, velký karton pod nohy … a kufr oktávky plnej. Kdyby byl sníh, tak by to horko těžko šlo uvézt na saních, ale sníh nebyl. Teda, po pěti dnech holého ledu napadl, takže jsem do kufru přibalil ještě své velké shrablo na sníh, a jelo se zase bruslit, tentokrát se shrnováním půlky ledu – krásná rozcvička 🙂 S místními kluky se stáhla plocha pro hokej, pak menší kluziště, a abych se nenudil, tak jsem na části rybníka ještě protáhl cestičky / bludiště pro trochu zajímavější bruslení (než jen jezdit po obvodu obdélníkového kluziště).
No, a pak přišla obleva, a těch ale deset čísel sněhu na rybníku roztálo, a záhy zase zamrzlo, a ta shrabaná část rybníka byla jak přejetá rolbou. Místy byl tak hladký led, že jsem to snad ještě nezažil. A tam, kde tehdy ležel sníh, už to na bruslení moc nebylo, ale moje cestičky v tom zůstaly zřejmé a s naprosto hladkým ledem. Kroužili jsme po nich, hráli na hoňku, nahrávali si puk … tuším bratru osm dní po sobě jsme byli nonstop na ledě!
A pak jsme nějak všichni posmrkovali, nejdříve Bára, a jak ji to přešlo, tak Adam a já … až mě napadlo vytáhnout poslední prošlé covid testy, a just, měli jsme ho tam. Hezké. Naštěstí jen totálně lehký průběh.
A leden skončil, a hned na začátku února přišly jarní prázdniny, a objednaných pár nocí v Jeseníku, hurá „na hory“! Před rokem jsme jeli až v březnu prakticky do jara, tak letošní prázdniny hned na začátku února slibovaly větší zážitek. A hovno, velebnosti. Opět jaro, déšť, pět až deset stupňů nad nulou, sníh jen na sjezdovkách. Bydleli jsme v centru Jeseníku v naprosto luxusním moderním podkrovním apartmánu, a i přes mizerné lyžařské podmínky si to vypadnutí ze stereotypu hezky užili. Tentokrát jsme vyráželi ještě za ranního šera, abychom měli ještě většinu neděle pro sebe, a také to vyhovovalo majitelce, která potřebovala zase vyrazit na Prahu, a klíče jsme si předávali div ne za jízdy někde na předměstí Lázní Lipová 🙂 Nakonec jsme nedělní odpoledne stejně jen prováleli na apartmánu (pršelo) a pak šli na podvečerní procházku po městě, za jemného mrholení. Druhý den dopoledne hurá na lyže, ale kam? Do Branné. Přejezd na dvacet minut v mírném dešti, ale tam už pak nepršelo. Ivka šla s Bárou na velký svah, a my s Adamem šomtat po okolí, že až pak holky dojezdí, tak se s ním ivka bude učit na dětském plácku vedle. Adama to šomtání ale moc nebralo a pořád „kdy už máma přijede, já chci lyžovat“ … mno, když jsem znal jeho počátky na bruslích, tak jsem si o tom jeho nadšení myslel své. Ale co, na tom dětském plácku bychom to mohli zkusit spolu, to bych s ním snad dal. Tak jsem ho nastrojil do lyžáků, vzali jsme lyžičky a šli. Ale jak učit lyžovat, když člověk na lyžích snad 15 let nestál? 😀 Naštěstí jsem tam mohl odkoukávat a odposlouchávat lyžařské instruktory s jejich svěřenci, a hned to šlo líp. A Adam se toho nebál, spíše naopak – ještě neuměl brzdit, ale už strašně potřeboval kličkovat mezi pár vlaječkama, co tam tvořily malý slalom. Hodinu jsem tam s ním běhal (když jel dolů, tak jsem ho měl připnutého na gumicuku z auta), pak přišly holky, a jeli jsme na apartmán.
Ale den nekončil, a po poobědsovém oddechu jsme se vypravili na sever do Javorníku k zámku. A ty krajiny tam k Polsku, ty pastviny, kopce, louky … já bych se tak kochal, kdybych neřídil! Od zámku jsme koukali do Polska, prošli si pustý park, a zase vyrazili zpátky, a za soumraku si ještě zastavili u kopce s velkým stolem a židlemi, kterého jsme si všimli cestou. Tam bylo taky krásně, slunce už zapadlo, nebe se barvilo, a vítr tam fičel tak, že se o něj dalo skoro opřít. Zážitek.
Druhý den dopoledne opět na lyže ve stejném režimu jako o den dříve, holky na svah, a já s Adamem na plácek, kde mu to šlo opět o řád lépe – naučil se zatáčet. Což je teda co říct, vzhledem k té „kvalitě“ sněhu tam … to bylo jak jezdit po rozbředlém hrubém cukru krystal. Pak přišly holky a Bára nazula lyže ještě tam, a chvíli tam popojížděli spolu, a jeli jsme zpět. Opoledne jsme si udělali výlet nad Jeseník na vyhlídku Čertovy kameny. Kdyby byl sníh, tak si tam vyjet autem nerisknu ani smykem, i bez sněhu to bylo jen modlení, ať nepotkáme někoho v protisměru. Ale vyjeli jsme tam, zatímco lesem profukoval vítr a ve stromech nad námi praskalo a hučelo … a na samotné vyhlídce to byl totální adrenalin, kdy to s člověkem cloumalo a děti div nepištěly strachy, vrcholky stromů kolem nás se nakláněly metry tam a zpátky, a telefon (mikrofon) se mi při natáčení videa přepl do režimu Koncert, asi vzhledem k rachotu větru 😀 Byl to zážitek, ale jen na chvilku, a zbytek procházky jsme vzdali, ještě by na nás spadl nějaký strom. Sjeli jsme zpět do města, a vzali děti do dětské herny pod apartmánem, kolem které jsme pořád chodili, a ony měly její návštěvu slíbenou. A to byla taková tečka za naším pobytem na horách, sbalili jsme se a další den vyrazili domů.
A pak se únorové týdny prostě nedělo nic zajímavého, do měsíce února nemám ani žádnou fotku … jen práce. A to si tak pracuji, a najednou mi jeden monitor blikne. Hm, zajímavé. Za pár minut minut znovu, ještě se ozvalo lupnutí, a dolní polovina lehoulince pohasla, jako by na ní byl od dolního okraje slabý stín. A pokojem se začal šířit smrad spálené elektroniky. Aha. A nepomohlo nic, ani hrubé rány, rušivý stín zůstal, a slabý smrad spáleniny se z monitoru linul dále. Raději jsem při odchodu z kanclu vše vypínal, a objednal si nový monitor, 27 palců, cca 2500×1400 pixelů … že když bude fajn, tak si objednám ještě další, a vyměním oba dva staré. Ale co mi hned nedošlo – že to taky musí můj (starý) noťas podporovat … a největší fór byl, že ta stávající konfigurace byla shodou okolností jeho naprosté podporované maximum: 1920px monitor přes HDMI, a 2048px monitor přes VGA. A teď připojím 2560px macka přes HDMI, a nevytáhnu z něj víc než 1920px, a ať googlím jak mohu, tak nacházím akorát „se stim smiř“ … wtf, ale nesmířil jsem se, a v nastavení grafiky vnutil Windowsům podporu rozlišení 2560×1440 jakýmsi polohackem, a pustil to do HDMI, a monitor naskočil ostrý jak břitva. Druhý starší 1920px připojil přes VGA, a funguje mi to tak jak dříve … jen teď ta nekvalita staršího monitoru bije do očí, při srovnání s novou 27″. Pátral jsem pátral, a začal zjišťovat, že bych prostě musel opustit svůj noťas, a zainvestovat do pracovního desktopu s alespoň normální grafickou kartou, kdybych chtěl lepší multimonitorový setup. A to se mi zase nechce. Narazil jsem pak na možnosti external gpu, tedy externí karty ležící na stole, s vlastním zdrojem, připojené do noťasu přes vhodné rozhraní … kdybych vyhodil interní wifi modul a měl volný mini pcie port … ale kdo se s tím chce crcat a experimentovat, to už je na mě trochu velká geekovina. Potřeboval bych, aby mi dopředu někdo řekl, jestli to má nebo nemá smysl 🙂
A vida, vybavil jsem si ještě jednu zajímavost – ivka jela na dva dny na konferenci do Vídně, a já měl rodinu na povel. V neděli ráno brzké vstávání, vyhodit děti dole u babičky, a ivku jsem zavezl do brna do Židenic, odkud měla pokračovat společně s kolegyní po vlastní ose. Pohoděnková projížďka prázdným ranním nedělním Brnem, vyzvednout děti, a Báru záhy vysadit u spolužačky na jejich smluvenou celodenní návštěvu, a s Adamem pokračovat za našima na nedělní oběd. Posedělo se, popovídalo, pohoupalo na houpačce na popoledním sluníčku, a pak jsme pokračovali na nákup a domů, a vpodvečer vyzvednout Báru. Druhý den mi tedy přibylo odpolední vyzvedávání ze školy školky, a učení s Bárou, starost o domácnost. V úterý už se měla ivka odpoledne vracet, vyzvedl jsem Adama, a později s ním zajel pro Bára na kroužek atletiky … měl jsem to akorát tak na čas, a oni tentokrát končili o deset minut později! Fofrem jsem je převezl oba k babičce, a vystřelil na večerní Brno. Doprava už slušnější, samozřejmě, a dojíždím k Husovickému tunelu a navigace mě nutí odbočit kamsi bokem, no tak to ani smykem kámo! A za tunelem auta stojí, a protože jsem nepokračoval po navolené trase, tak mi na navigaci bliklo „dojezdový čas se prodloužil o 14 minut“. Cože? Kdybych vystoupil z auta a šel pěšky, tam dojdu na smluvené místo dřív! No, stavební práce, a totálně ucpaná trasa do Židenic, a na navigaci pořád bliká „odbočte za tunelem doprava, a budete tam o 14 minut dřív“… neeeee, já nechci do centra, kudy jsem nikdy nejel! Ještě přes Cejl! Ale riskl jsem to, odbočil a pokračoval mezi šaliny na Merhautku, a nakonec na parkoviště ke Kauflandu dokličkoval bez ztráty kytičky, asi tak 15 sekund před ivkou. A po zaparkování si dal takovou jebu/koňara do ramene o zrcátko vedlestojící dodávky, že jsem se tam složil na kufr a málem rozbrečel. A až později si všiml, že v té dodávce někdo seděl, a moje plačtivé naříkání pozoroval 😀
A pak začal březen. Teploty jak v dubnu, medvědí česnek už čtrnáct dní popolízá, a prořezávám/ mrzačím stromy borůvky motýlí keře (a ty fakt brutálně) …
Připojte váš komentář