Devátého října, a podzim venku moc znát není – po zářijových deštích/povodních je vše zalité a plné života, listí se barví jen trošku … vlastně mě to překvapilo včera ráno, když jsem se vracel z rozvozu dětí a viděl, jak větřík odnáší listy nějakého stromu přes silnici na louku. To zatím moc vidět nebylo. Nijak krásně už ale není, přitom dnes byla úplně vlahá div ne letní noc, někdy v deset večer bylo stále patnáct stupňů.
Před měsícem nakonec dopadla ona sestřeničina svatba o povodňovém víkendu. Výhled na sobotu byl nejdříve trochu pozitivnější, ale bohužel, od rána chcalo jak sviňa, zvedal se vítr … v rámci rodiny jsme si přeposílali instrukce, a když došlo od nevěsty instruktážní video ve stylu „tady na té louce se měla konat svatba (záběr na rozmočenou louku), … , a támhle na tom paloučku u řeky jsme se chtěli brát (otočka a záběr na regulérní rozvodněnou řeku rozlitou desítky metrů do okolních luk), … a tohle je zatopená příjezdová cesta k restauraci…“ … tak já zíral na telefon s absolutním wtf a „to přece nejde!“.
No, šlo! Nastrojili jsme sebe i děti, kufr auta nacpali bundami, gumáky, komplet náhradním oblečením, deštníky, a motorovku na prořez případných stromů padlých na silnici jsem tam už měl. A vyjeli jsme do největšího slejváku, co se za ty deštivé dny udál, do poryvů větru … v půli cesty došla informace, že původně kvůli povodním zavřená silnice je už opět otevřená, tak máme jet tama. Naštěstí, jinak bychom skončili na opačné straně vesnice, kde se rozvodněná Svratka už dávno přelévala přes most a ROZHODNĚ bych neriskoval to projet. V největším slejváku jsme odstavili auto, se vším oblečením atd se pod deštníky nalodili do převozové dodávky a nechali se přes (jiným potokem) zatopenou silničku dovézt k restauraci / svatební stodole … zážitek, opravdu. Člověk vyjde z načančané stodoly a stojí u zídky z pytlů s pískem, a metr za ní začíná hnědé záplavové jezero. Na trávě tam byl solidní šutr (asi aby tam lidi neparkovali), tak jsem si jej zapomatoval – při příjezdu byl ještě „na suchu“, respektive hladina byla kousek od něj, při odjezdu večer už ho byla cca třetina pod vodou. Hladina pomaličku stoupala. Vzali se, svatba dopadla dobře, všechno bylo v topu, někdy po osmé hodině nás převozník opět převezl vodou k autům a vydali jsme se k domovu. Vítr, poprchání, na silnicích listí a bordelu snad asi nejvíc, co jsem kdy zažil. Někdy nebyl vidět asfalt. Pilu jsem nakonec vytahovat nemusel, těch pár komplikací se dalo objet, nic přes celou silnici. Po pár dnech pak novomanželé posílali video, jak vypadal jejich odjezd následující den – voda šplouchala až na kapotu. To už bych měl fakt reálný strach, že si motor cucne přes sání.
V týdnu po svatbě pak vyzvedávám Fifinkou děti, a při jednom nastartování najedou takový klepavý zvuk, ale ne od motoru, spíš nekde pod sedačkami. Hm. U domu to pak zkoumám, a samozřejmě – rozpadá se výfuk. Na to mě mira upozorňoval už na jaře, když měnil olej, že prej výfuk vydrží tak do léta … tak jsme to trochu přeťápli do posledních letních dnů. Vlezl jsem pod auto a výfuk na problematickém místě trochu přidrátoval (aby na něčem trochu držel, až se za jízdy rozpojí) – jak rozrezla nějaká spojka, tak začal výfuk klesat dolů a opírat se o nějakou rozpěru, a přes ni rezonovalo klepání do celé kastle. Shodou okolností jsme jeli následující týden „na chalupu“ na Žďárské vrchy, tak jsem Fifinku odstavil mirovi, že má týden na pohodlnou opravu. Ve výsledku polovina výfuku nová, nemělo smysl tu rezavou nádheru nějak zachraňovat. Tři litry v čoudu (spáleného benzínu).
Na chalupu se ale jelo až pár dní po rybářských závodech. Tam pak odpoledne stojím opřený o zábradlí u rybníka. Ivka přijede odkudsi bourákem a já koukám, že nám pod autem pod spolujezdcem odstává nějaký plast. Jdu to prozkoumat a doprdele to není plast, to tam visí nějaký hliníkový chladič (nafty). Připevněný ke kastli na dvou šroubech, a jeden uhnil nebo co. Se poseru. Chladič pěkně plandá proti směru jízdy, jedna větší nerovnost a urvu ho … opatrně jsme dojeli domů, druhý den jsem ležel zase pod jiným autem a dle rady z googlu jsem prostě na místě původního nabodovaného šroubu provrtal kastlu dovnitř auta, u spolujezdce prořízl tapec, a natvrdo tam chladič přišrouboval regulérním šroubem. Vyřešeno! V neděli.
V pondělí ráno kolem půl šesté telefon od ivky. Hovor za její jízdy do práce značí jediné – něco se stalo. A stalo se to, že ani po cca dvaceti ujetých kilometrech nezačalo auto topit, že na ni pořád fouká ledově studený vzduch. Aha, tak pozor, na řidiče fouká studený vzduch, u spolujezde auto topí. Ale ať štelovala topení jakkoli, u řidiče mráz, a mlžící se ledové čelní sklo. Bo-ha-je-ho! Ale chovalo se to proměnlivě, někdy to topilo normálně, pak blblo … před zimou úplně napiču, že. Googloval jsem, a vše ukazovalo na KO motorek naklápějící nějakou mísící klapku, V158. Nový vyjde na 700, ale dostat se k němu … buď sundat celou palubní desku, a pak je to pohoda, nebo se k němu dostat zezdola zpod volantu (nachází se na boku nad plynovým pedálem). Sjel jsem všechna YouTube videa, co jsem našel, a vypadalo to na pěkně otřesnou záležitost … snažit se vymontovat něco v úplně stísněném prostůrku, kde je jeden ze dvou šroubků „za rohem“ a není na něj vidět, a prostoru je tam na pár centimetrů. No super. Pro ilustraci např tohle video cca od 4. minuty. Motorek jsem objednal, a třeba to půjde, prostě to zkusím, a když nic, tak auto bude jezdit dál, a pak to budu muset svěřit odborníkovi. Včera jsem se nabrífoval, a o půl čtvrté se do toho pustil. Demontáž řadící páky, abych se dostal ke šroubkům pro demontáž popelníku, abych se dostal ke šroubkům pro demontáž bočního krytu středového panelu. Aha, tak sice nutné úkony, ale takhle se někam dozadu nad plyn stejně nedostanu. Takže demontáž plastu pod volantem … jak, kurňa, s tím jsem nepočítal! Šroubek tady, támhle, furt to drží, takže bude asi nějaký šroubek pod touhle okrasnou lištou, cvak cvak, uff, nerozlomil jsem ji, nojo, šroubek … pak ještě polystyren, plastový ofuk nohou, částečně odšroubovat jakýsi zpičený plech a odklonit ho, co to půjde, abych měl aspoň trochu přístup k motorku, a tomu zadnímu šroubku „za rohem“. To je na tom videu pěkně vidět přesně od 6. minuty. Horor. Golu jsem tam vůbec nedostal, nakonec se to podařilo naslepo s ořechem na nějakém imbus klíči z Ikey. Vkleče z venku vleže přes práh auta zanořený někde hluboko pod volantem … po hodině jsem měl motorek venku. Nasadil jsem nový motorek, přišrouboval jedním šroubkem, a vyzkoušel topení, a podle všeho chodil motorek jak měl, z jedné krajní polohy do druhé, podle točení kolečkem teploty. Takže to asi bude fungovat! No, teď ještě ten druhý šroubek, jak ho dostat dozadu za motorek do dírky, kterou nevidím … tak tohle mi, milé děti, trvalo další hodinu. Vleže na zádech přes práh pod volantem, všelijak zkroucený, a ani hovno. Ve vořechu šroubek nedržel, takže nebylo možné ho tam nějak dostat, když jsem ho tam nějak „snad na místo“ nasunul prsty, tak jsem ho prostě nedokázal zašroubovat. Nakonec jsem našel nějakou starou nálepku, co ještě trochu lepila, tak jsem jí vždy kousek nacpal do vořechu, natlačil šroubek, aby držel, a aspoň takto ho šlo dostat za motorek, ale trefit se do závitu? Nemožné … a když to vypadalo, že je v patřičné ďouře, tak jsem se mohl snažit jak chtěl, ale nedokázal jsem ho špičkami prstů zašroubovat. Prsty jsem točil vořechem po kousíčkách třeba minutu, a pak na mě šroubek vypadne … marnost. Šel jsem domů, vořech napatlal vteřinovým lepidlem, šroubek přilepil, a třeba to půjde takto, a vořech pak snad nějak odlomím. A šlo to, takhle už jsem ho dokázal dostat do patřičného závitu, mírně ho zašroubovat, a pak i golou dotáhnout do konce … a vořech jsem tam nechal, nechtěl jsem riskovat, že páčením ulomím nějaký plast. Oběť bohům. Postupně jsem povracel zpět všechny pasty a komponenty, šel se umít, a jel auto projet, a vzduch na mě foukal jak měl. Tři hodiny mi to zabralo. Možná kdybych byl nějak demontoval úplně i tenzpičený krycí plech, co jsem jen odpáčil bokem, tak by to bylo snazší … takhle jsem strávil hodinu zlomený přes práh auta, ruce mám odřené, prsty dobitý, a dnes jsem TAK ROZLÁMANÝ, jako kdybych včera dřel v lese. Bicáky, tricepsy … pořád jsem se jednou rukou opíral, druhou se snažil zalomeně někam dostat… jsem fakt úplně vyřízený. Ale ivka jela do práce s fungujícím topením, dušička v peří.
Takže za poslední týdny docela dost mrdání s auty, a poprosím čtenáře, aby si odpustili tradiční připomínky, že si mám pořídit nové auto 🙂
Dovolená – respektive „neplacené volno“ – na chalupě byla také fajn, ale že by tam člověk musel strávit skoro týden … pracovat se tam nedá. Ale byla velká očekávání na sbírání hub (když před 14 dny tak zapršelo), a ono skoro hovno. Ve čtrnácti lidech najít po dvou hodinách dva praváky a něco smetí na dně košíku, to je bída. Lesy krásné, mechové, pohádkové, nabančené vodou, ale bez hub. Až poslední den se mi podařilo vyhmátnout ale pět praváků, na konci výpravy, a ego se mi zahojilo. Ale fakt jsme třeba prochodili celý les, a v něm byl prostě jeden velký pravák. Jinak nic. Odpoledne jsme s dětmi a nebo už jen my dva vyráželi na procházky na skály a pod, večer se roztápěla kachlová kamna, a venku vířivka (vytápěná dřevem), víno teklo proudem … a uteklo to. A podle místních měly houby začít až o týden později … tak jsme na houby vyrazili tady u nás, na naše místečko, kam jsme chodili v létě a kde to byl samý (i přestárlý) kozák – takže podle všeho tam nikdo jiný dlouho nezavítal. No, a tentokrát podle odřezků ano. Ale i tak jsme pěkných pár praváků našli, ale žádný vítr, zato jemné poprchání. Ještě jednou jsme pak vyrazili s dětmi jinam, a to se také zadařilo, košík plný šišek na zdobení věnců se záhy začal plnit praváky – i přes les plný odřezků se našlo místo, kudy asi nikdo nešel, a pár rodinek praváků jsme vyhmátli. Ivka je hned duhý den udala v práci. A jak houby nejím, tak bych hned zase vyrazil, venku je hezky, teplo … loni už jsme měli sklizenou trampolínu, ale na té teď děti zase dovádějí (celé léto si jí nevšímali), tak je to škoda. Tak asi začnu vypouštět a zazimovávat sudy …
Připojte váš komentář