Jeseníky

To byl tedy zase začátek prázdnin…  a nebo také „konec června“. To se totiž sešel konec června a konec technické na oktávce. Na té klepaly „čepy“, které bylo třeba do technické pořešit, ale těžko je pořešit na autě, které musí denně jezdit. To aby měla rodina normálně tři auta – jedno pracovní, jedno školkové, a třetí záložní. Tož o prázdninách to konečně dopadne, ivka bude mít také nějaké volno. Jdu kolem oktávky, kouknu na nálepku na SPZ, a ehjle, technickou máme jen do června, a nikoli „někdy o prázdninách“, jak jsem si myslel. Mira práce až nad hlavu, tak se obratem domlouvám s místním mechanikem, co už nám před lety sem tam něco na autě dělal. „Jasný, příští týden ve čtvrtek to dovez, poladím to, a v pátek s tím zalítnu na STK.“ „Nóóó, hele, a neměl bys teď chvilku čas se na to jen letmo kouknout, že bych se tam s tím otočil? Ať víš, co je potřeba kdyžtak rovnou objednat a tak.“ „Jasně, tak dojeď.“ … „Ta kontrolka motoru je co? EGR ventil, jo, zaslepenej? Ale s tím to teď STK neudělá. A ještě ten ten airbag taky. No najedu na zvedák a kouknu zespoda … no ty krásno, tak to je slušně doježděný auto. Jo, ty čepy jsou na výměnu, ale hlavně ty silentbloky ramen, ty jsou úplně na sračky, to jsem cejtil hned jak jsem najížděl do dílny, dívej, s nima kvedlám takhle normál rukou. Přední, zadní, … no ty vole. A ty prahy! Vždyť tady strčím dovnitř ruku!“ … a tak to mechanik obhlíží a v duchu nadává, že ten telefon zvedal a co se to k němu zase dostalo za vraždu. 

Domluvili jsme se, že „mechaniku“ by byl schopný pořešit, ale ty prahy že nespraví, rozhodně ne do konce června. Tak že dám vědět. Tož bylo nad slunce jasnější, že je to bourákova poslední technická, tak volám mirovi, jestli by byl schopný ty prahy nějak pořešit a zaflikovat, jen aby to tu technickou udělalo. A to že ano, a přes stk to pak nějak protáhne. Takže ve středu odpoledne auto k mechanikovi, rovnou busem k našim (naštěstí) si půjčit jejich hjondé, aby mohla ivka jezdit do práce. V pátek mechanika na autě hotová, bourák najednou drží na silnici jak přilepenej, nic nikde neklepe, no panejo. Silentbloky ramen, čepy, dvě nové pneu („A taky jsem koukal, že mám docela sjetý pneu vzadu, to by byl na stk problém?“ „Jo, tak ty jsou úplně sjetý.“ „Hm, tak si to připiš na seznam…“), EGR ventil, palivový filtr … na ten se zaměřil asi omylem, protože na něm zůstala z boku stará poznámka fixou o kilometrech, kdy byl naposledy měněn. A i když měl nalítáno jen 45 000 km, tak byl černý jak bota a na odpis. Tak taky dobře. U toho se mechanik podivil na tom, že máme nějaký velký nájezd, a já se pak koukám do své servisní knížečky, na konci března měněn olej, najeto x km, na konci června x + 9 000 km. Sám jsem tomu nechtěl věřit, ale co pracovní den, to 110 km, a pak víkendová courání. A je to hned. Jedu tedy hjondé vrátit k našim, aby ti mohli následující den dorazit na námi pořádané rybářské závody (jako by člověk neměl toho zařizování už tak dost…), ivonka jede bourákem také, abychom toho zase mohli nechat obratem mirovi na pořešení prahů a růsných rezavých okras na dveřích a blatnících … a domů jedeme autobusem. 

Víkend, začínají prázdniny, ivka týden dovolené, „co kdyby dovolená“, a místo toho bez auta, bez stk, ve finanční ztrátě, bez dovolené. Mizérie. Ale kdyby se stk udělala ještě v pondělí, tak bychom někam narychlo vyrazit mohli … limitovaní jsme tím, že v sobotu večer už musí být ivka zpět, slíbila pomoc ve spolku. V pondělí stk není, bude v úterý. A dopadla, s technikovou podmínkou, že takhle tedy „naposledy“. Protože jinak je vlastně oktávka v pořádku – motor OK, emise bez problémů, mechanika teď v topu … takže nechat udělat nové prahy, což není zase takový problém, a může hltat kilometry dál. Najednou úplně pozitivní obrat, oproti tomu marasmu předchozích dní. 

Tadá, je prvního července, slunce pálí a pár dní pálit ještě má, před druhou dorazím s autem domů, a po třetí hodině vyrážíme na čtyři dny do Jeseníků. Takhle rychle jsme se ještě nikdy nebalili. O půl sedmé jsme Jeseníku, ve stejném apartmánu, kde jsme již 2x absolvovali „hory“, a jdeme na večeři. A během večeře koukám, jak jezdí lanovka na Šerák – chceme se nechat vyvézt nahoru, a pak dojít na Keprník. A lanovka jezdí (což je změna oproti našemu jarnímu wellness pobytu), ale notypičo cože? Dva dospělí a dvě děti nahoru a dolů za devatenáct set? Cože? COŽE? … tak to ne, necháme se vyvézt jen nahoru (i tak za 1200), a dolů si to už pak pěkně sejdeme. Tentokrát ne do údolí Vražedného potoka, což byla zničující otřesnost na minulé dovolené, ale po trošku akční Koňské cestě na Čerňavu (prostřední stanice lanovky), a od té už je to pak dolů k parkovišti pohoděnda po lesní cestě. 

Ve středu jsme tedy vyjeli na Šerák, a na Jiřího chatě si dali Šerák za 75, a shlíželi dolů na Jeseník, a dále do Polska. Tam bylo TAK KRÁSNĚ … dokonce i Beskydy byly vidět.

Pokračovali jsme na Keprník, a z jeden a půl kilometru se vyklubal „jesenický“ jeden a půl kilometr. Nejdřív z kopce, a pak zase do kopce, pořád rovně vymletou kamenitou stezkou, kdy ubývalo lesa, až jsme v tom poledním žáru činili zastávky jedině ve stínu posledních ojedinělých stromů. A pak už jen kleč, a holé návrší bez špetky stínu. Takový kousek, a takový očistec, co bychom fakt nečekali. Ale tam nahoře bylo TAK KRÁSNĚ … výhled na celé Jeseníky, na Praděd, Dlouhé stráně, na Červenou Horu, na druhé straně údolí Branné, Starého Města, celé pohoří Kralického Sněžníku. A v dálce na jihu maličké kopečky v modrém oparu, ta naše Svratecká pahorkatina (spíše tušená). 

A návrat na Šerák. Šlo se z kopce, Adam už přestal fňukat, ale nohy bolely a teprve teď byl před námi sestup ze Šeráku po kamenité cestě. Pět kilometrů, prý dvě hodiny … dáme to? Posilnili jsme se na Jiřího chatě, a šli. A šli. Pajdali. Zakopávali. Překračovali kameny. Strašný. Fakt strašný. Trochu jsme to s ivkou čekali, už jsme to před lety šli, ale také jsme čekali, že na to budeme „čerství“. Ji bolel kotník, Bára šlapala, Adam sténal … naštěstí se navzdory všem očekáváním rozbil až pár set metrů od Čerňavy. A tam jsme to vzdali, a za 560 Kč koupili jízdenky, a zbylou půlku sestupu absolvovali během pár minut lanovkou. Místo 1900 tedy jen 1760, drsným sestupem Koňskou cestou jsme ušetřili 140 Kč 😀

A do Jeseníku na slíbené koupaliště, odrelaxovat se. Deka na dece, 1200 lidí uvnitř, ale v 23°C vodě bylo příjemně volno a osvěžujcně. To po tom dni člověk fakt ocenil. Adama jsem ale do téhle „ledové“ vody musel násilím dotáhnout. A než být v té ledárně, tak se pak raději odvážil jezdit na skluzavce a na tobogánu, to byl pak ve vodě vždy jen chvilku, a déle čekal na sluníčku ve frontě na další jízdu 🙂 Z koupáku jsme odcházeli k půl osmé …

A druhý den nemohu pohnout rukou (zvednout ji a rozpažit), bolest v rameni jak prase.  Že by z nějakého skoku do vody, z nějaké bombové šipky? Očistec. Při řazení v autě jsem si musel dávat pozor, abych nesykal bolestí (alespoň ne pokaždé), při napití píva jsem si musel pomáhat druhou rukou, no slušný. Vyrazili jsme na Rejvíz. Procházka po podvalovém chodníku čím dále močálovitějším lesem, až k „rybníku“, k Velkému mechovému jezírku. A pak přejezd do Zlatých Hor, do zlatokopeckého skanzenu. Tam fajn přednáška o historii místního zlata od kouzelného dědečka, potěžkání zlatého nugetu za 60 000 Kč (pokud mu to budeme věřit… že to bylo vůbec zlato), prohlídka zlatorudných mlýnů … a nakonec největší zážitek, zkouška rýžování zlata. Člověk s pánví točí tak, jak to kdysi viděl v televizi, snaží se, snaží, a najednou tam v tom písečku září žlutá pidizrníčka … no fakt, no fakt! Byl jsem nad tím skloněný tak dlouho, až mě nohy i záda bolely. A doma pak zkouším jedno z větších zrníček, a na 99% je to akorát pyrit. Tvrdé jak kámen, ani pinzetou do něj neudělám vryp, zatímco do pravého zlata by to šlo i nehtem. Podvodníci jedni! Zatáhlo se, sem tam káplo, ale nad Jeseníkem modro. Hurá na koupaliště, na skluzavku, na tobogán, na skoky do vody … chvíli ještě hezky bylo, ale pak přišla finální oblaka, zvedl se vítr, a to už tedy příjemné nebylo. Tak jsme se sbalili, a šli na apartmán, ale večer teprve začínal. A tak jsme vyrazili podívat se na fontánu na náměstí, a sedli si na zahrádku jednoho báru … fajn večer.

A co s posledním pátečním dnem? Byli jsme bezradní, ještě ráno u snídaně … na Praděd? Jak donutíš Adama vylézt nahoru? To se vyřešilo tím, že Praděd byl v mracích. Ivka navrhla Dolní Moravu, a tu novou visutou lávku přes údolí. No to se mi tedy nechtělo, jednak daleko, jednak očekávaná finanční újma, ale nic jiného jsme nevymysleli, a navíc jsme ten den měli výročí seznámení … tak to ivi ber jako dárek k výročí. A jeli jsme. Srandy jsem si užil s tím, že jsem Adamovi celou dobu tvrdil, že nepojedeme lanovkou, protože je moc drahá, že si to vyběhneme po svahu nahoru, že to bude raz dva. Vygradovalo to pod sjezdovkou, kdy prosil, že nám to všem zaplatí se svých pěnez, co má od babiček, ale jen ať jedeme lanovkou 😀 Stoupl jsem si k eshopoautomatu na jízdenky / vstupenky, ťukám tam lanovku, dospělý = 1200 cože kurva? Dva dospělí 2400 to si píčo děláš prdel ne? Zírám na obrazovku, pak na ivku, a ona „no tohle ne, to musíš tenhle balíček, lanovka nahoru, sky bridge, lanovka dolů“ … dva dospělí, dvě děti,  krásných 3 880 Kč. To-jako-fakt? Rezignace, přiložení karty, píp píp … I’m never gonna financially recover from this. Vyjeli jsme na Slaměnku, objednali si pívo (plzeň za 78 kč, trojka malinovky za pade), na prázdné dřevěné terase jsem se usadil do lehátka a přemítal o životních volbách, děti se pelešily v bean bazích, Adam si to chtěl vyfotit telefonem … a já ho peskoval, ať s ním neblbne, že mu pak propadne spárou mezi deskami pod terasu, a tu kvůli němu nikdo rozebírat nebude. A koukám do spáry, a tam padesátikoruna. Tak akorát dvacet čísel od kraje terasy, kde by se možná dala škvírou mezi svislými prkny nějak vytáhnout. Zašel jsem si ke stánku pro brčka, dvě spojil do sebe, a bylo šťouchátko. Pajcku jsem skrze spáru došťouchal na okraj betonu pod terasou, Adam se po ní začal skrze stěnu prken na boku sápat, tak jako tak měl nejtenčí prstíky, tak by to mohl dát .. cink cink, a pajcka byla někde dole pod terasou definitivně. Ještě jsem tam pak objevil jinou minci, Bára ji dostrkala brčky ke kraji, a tam se mi ji podařilo šikovně vysvobodit. Jeden zlotý, asi 6 Kč. Ale fajn zábava (chudých) na čtvrt hodinky … 

A šli jsme na Sky Bridge 721. Je to monstrózní, je to dlouhé, je to vysoko, je to zajímavé, ale je to doprdele jen vzdušná lávka mezi dvěma kopci, toť vše. „Byli jsme tam“, za čtyři tácy. Na Dolní Moravě mě nikdo deset let neuvidí. Pomaličku jsme přešli na druhou stranu, Adamovi během toho spadl i ten zlotý, ani ne dolů do lesa, ale do nějaké spáry mezi kovovými součástmi lávky. Přes kopec s fajn výhledy jsme se pak vrátili nad Slaměnku, to už se dělalo celkem počasí, modré nebe i sluníčko … a co s načatým dnem, když bylo sotva půl druhé? Tak přejedeme na Dalimilovu rozhlednu, tam bylo při podzimním wellness krásně. Když tam pak na parkovišti Adam zjistil, že to bude zase do kopce, tak byl na umřití. Až jsem si pak to jeho zničené šourání dvacet metrů za námi musel natočit. Za ruku jsem ho táhl do kopce, abych mu pomohl, nezlobil jsem se na něj, bylo mi jasné, že je uchozený. Navíc když to vezmeme zkratkou kolmo na vrstevnice … dojdeme k rozhledně, a že si nejdříve dáme v bufetu pití, neb ten bude brzy zavírat, zatímco na rozhlednu pak lístky prodává automat. A tam koukám na cedulku „jednotné vstupné: 120 Kč dospělý / dítě“. Cože, cože? Já myslel, že je tam nahoru vlezné tak 20 Kč nebo tak. A teď zase pětikilčo? No to ne, no to néééé … dali jsme si pívo a aperol, a do kraje se podívali od paty rozhledny, protože ta je naštěstí na kopečku a nikoli uprostřed lesa. Ostatně, je to nádherná kamenná stavba, replika staré rozhledny na Sněžníku. Ale ten den jsem už byl holt ve finanční depresi … a to jsem ivce ještě síbil na výročí, že ji vezmu na večeři. A děti si hned vymyslely, že když jim přidám minuty na telefony, tak zůstanou na apartmánu, budou moc hodní, a my budeme moct jít sami 🙂 Od Dalimilovy rozhledny jsme pak došli lesem na Paprsek, kde si děti daly brzkou večeři, a my s ivkou po polívce (nááááramná dršťková), a po sjezdovce jsme sešli k autu. Tam ti bylo TAK KRÁSNĚ… s rozhlednou jako hrad strážící protější kopec.

Zašli jsme si na večeři, losos byl dobrý, ale bez koprové omáčky to prostě už není ono (tak ho dělá ivka), tuňák výborný … 21 let spolu. Večer jsme lehce pobalili, ráno dobalili, předali klíče, a vyrazili domů.