Podzimní sychravo

Po dloooouhém babím létu sem tam déšť (konečně). Ale jinak je ta nejkrásnější část podzimu – venku relativně teplo, a když je nebe modré, pofukuje, a všude zlaté žluté oranžové listí … krása. Oknem vidím na kousek škumpy, s listy hrající všemi odstíny červené a žluté … ale už posychajícími, opadávajícími. V noci sprchlo, všude bude mokro, zataženo …

Dva týdny zpět mi švagrová zavolala, abych ke tchánovcům přijel pomoct sundat (200 kg) štípačku z vozíku. Přistavili jsme ji k hromadě švagrem pořezaných špalků. A druhý den jsme sjeli dolů, ivka pomáhala švagrové „motat věnce“, děti někam zmizely, a já se postavil ke štípačce. Chudák šepach dobitý a udřený, ramena vygvajdaná, že se dalo pohodlně pracovat jednou rukou – tedy jednou rukou ovládat štípač, a druhou si přidržovat poleno. Správně bych se měl opřít rukama do obou ramen, aby se dal klín do pohybu, a tedy bylo naprosto jasné, že tam nemohu operovat s rukama (pod klínem). Což je bezpečný, ale kurevsky zdržuje. Jel jsem jak fretka, štípačka zpívala, polena praskala, žádné prostoje, až do šera. Když mi pak přišla ivka oznámit, že už končí, a chvíli mě sledovala, tak uznale pokyvovaval hlavou, že to je teda koncert. Druhý den jela motat znovu, tak co budu doma dělat … můžu dál štípat. Jenže krápalo. A stát tři čtyři hodiny pod kapkama, to bych byl durch. Tak jsem jim na terase sbalil slunečník i s podstavcem, naštimoval jsem ho ke štípačce, a tradá, v sílícím dešti jsem doštípal zbytek. A že to už byla chvílemi taková polena, že jsem je musel nejdřív dělit kalačem, abych je vůbec dokázal zvednout na stojan. A tchán měl poštípáno. Další dva dny jsem tam odpoledne sjel, a na vozíku za autem jsme polena převáželi ze zahrady na dvůr do rázu. To jsem si zase po čase dřevo hezky osahal … 

A blížil se víkend, a hody. Dopiče s hodama, taková pakárna. Vždy jsme se někam uklidili, a letos to nebylo jinak – cukal jsem se, dva týdny zpět jsme byli v Jeseníkách, ale nakonec jsem svolil, mám narozeniny, ivka nás pozvala na jednu noc do České Kanady, do Slavonic. V pátek večer ta trocha balení, a v sobotu brzy ráno výstřel a dvě hodiny řízení přede mnou. A ono se dělalo – navzdory předpovědi – dočista krásně! Kvůli Ádovi jsme zastavili u louky kdesi před Třebíčí, a tam bylo tak nádherně! Pošmourné azuro, sluníčko, teplo, podzim … že bychom měli nakonec hezky? Cíl byl rozhledna u Jakuba. Výhled pod mraky nic moc, ale vedle je velká obora, do které jsme dalekohledem krásně viděli, a špehovali zvěřinu. A poté ji obcházeli k Ďáblově prdeli. Fakt ta skála vypadá jako prdel. A jak je říjen, tak se z obory ozývaly zvuky říje … a to ti bylo takový zařvání, že vstávaly chloupky, úplně jako kdybychom byli vedle Jurského parku, a ne u pitomé české obory. Obešli jsme si rybníky, vrátili se k autu, a postupujícím odpolednem přejeli pod hrad Landštejn. Myslel jsem, že je to zřícenina, kterou si může kdokoli projít, a ono ne, hrad se vstupným. Pána jsme překvapili, protože hrad se za 30 minut zavírá … fakt chcete dovnitř? Vyplatí se vám to? Na věž je to dvě stě schodů! No doprčic, nějak nás nenapadlo, že na nás v říjnu nebudou všude čekat do večera. Ale jo, tak to riskneme, a frrrr patry hradní věže až nahoru. A jak děti věděly o časovém presu, tak ani nemrchtaly 😀 Pěkné to tam bylo.

A konečně (pro děti) příjezd na ubytko ve Slavonicích, lehké vybalení, a procházka na náměstí na večeři. Vidíme večerku, že bychom si koupili brambůrky, sice otevřeno, ale tma jak v pytli. Nakoukneme dovnitř, všude tma, ale pocházející lidé se svítícími mobily a košíky … ahááá, nejde proud! A tak jsme ve ztemnělém bludišti regálů nakoupili s baterkou na mobilu, a za námi cupitala Vietnamka s papírkem a zapisovala ceny našeho nákupu – divili jsem se, vo co gou, a pak mi došlo, že to na žádné kasu pak nenaskenuje / nespočítá, že. Takže každý host měl chodící kalkulačku za sebou 🙂 Trochu jsme se pak obávali, že bez proudu bude i ta jediná restaurace, co je ve Slavonicích v sobotu večer k mání … ale ta fungovala. Podnik zajímavý, ale na výběr nebylo. A to ani z jídelního lístku! Jídel tam bylo pomálu, a vybírat si mezi tatarákem, candátem s koprovou, játry … a třemi dalšími jídly… ale vybrali jsme si, a vlastně se náramně najedli, napili, děti celou dobu kreslily/vymýšlely jakési své komiksové knížečky, a u Bářina příběhu o králíčcích jsme se fakt zasmáli – králík našel lucky box, který mu dropnul králičici („Supééér!“), „Chceš se mnou mít malý králíčky?“, pak králičí porodnice, a šťastná králičí rodina … hezké a vtipné 🙂 

V neděli pak pohodlné vypravení, a návrat přes Telč, zámeckým parkem prohlédnout si vyhlášené na náměstí. Všude mraky Asiatů. A v parku pak dub se žaludy, tak se je ivka jala sbírat na to zdrobení věnců, děti také, a já si nasbíral hrst, a začal je házet po Adamovi. Nemohl jsem se trefit, vždy vedle, a on jak skloněný sbíral, tak si myslel, že právě padají ze stromu. Normálně asi 15 žaludů „na něj normálně takhle spadlo, teď tady vedle mě! No zase! To snad není možný! A další!“ … než si nakonec všiml, že je po něm celou dobu hážu já 😀 Pokračování domů a hledání restaurace, až ivka objevila nejlépe hodnocený podnik v Třebíči, nádražní restauraci. Hm, 4.6 hvězdiček? Nádražka? No tak uvidíme. Tak jako … překvapilo to, prostředím a jídlem fakt nádražka, hospoda. Kdo to doprdele tak vysoko hodnotil??? 😀 Na první pohled to úplně nebyl podnik pro rodinný oběd, z lokálu jsme neustále poslouchali  polední dohadování štamgastů, po návštěvě záchodů by si člověk nejraději uřízl ruce … ale najedli jsme se, děti tam vdechly řízky se salátem, Bára dál kreslila komix, Adam si hrál s vlkem Dennisem z mincraft filmu (konečně si ho vybrečel … za svoje, samo). A odcházíme k baru platit, já se zdržím a kontroluji, jestli něco nezůstalo pod stolem (pastelky), a zastaví mě sám sedící pán u vedlejšího stolu „Mohu se prosím zeptat? Jak staré máte děti?“ Ech, trochu jsem se zarazil, ale vzpomněl si, že 8 a 10 let. „Jsou velmi hezky vychované!“ Eh, cože? „Ale ano, opravdu! To se poznají vychované děti!“ To myslí poté, co jsem o pár minut dřív pronášel věty typu „Báro, nesedej Adamovi na hlavu!!!“ a „Přestaň mu strkat tu tužku do ucha, proboha!“  Byl jsem z toho perplex, a snažil se oponovat, že jsou to zase neprůbujná a pořád vystrašená tintítka, ale nedal si to vymluvit. Ale co si budem, zahřeje to. Na druhou stranu, mohlo to být dáno tím, s jakou zvěří se běžně setkává on. Pokračovali jsme k domovu, a ta krajina kolem silnice, ty barvy, bludné balvany, modré nebe … to byl den jak korálek. 

V týdnu mám narozeniny, odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec, a volá ivka, že přišla na parkovišti k nabořenému autu. Ale dopiči to néé, to néééé … k narozeninám. Odřený nárazník, odřený promáčklý blatník, odřený světlomet, červené šmouhy na bílém laku … jen jsem čekal, co dalšího z telefonu zazní. A za stěračem lísteček s kontaktem a moc se omlouvám. No, a člověk se místo práce ponořil do zjišťování, co a jak. Long stóry šort, druhý den jsem se s ním, mladým klukem v Brně sešel u noťasu s appkou Bouračka.cz, vyplnili jsme všechny technikálie a byrokračno, viník byl jasný (stojící auto nehodu nezaviní), vše korektní. A zatímco my máme poctivě odřené díly, a lehce promáčklý blatník, tak on si odřel (a promáčkl?) celý bok svého autíčka (nárazník, dvoje dveře), a v servisu mu odhadli škodu na 80 tisíc. Uff. Já to řeším ofiko přes ručení, abychom byli komplet krytý a byla to festovní oprava v servisu, než aby se to opravovalo někde na koleně … ale především chci mít náhradní vůz, bez toho je ivka nahraná, že. Tak je to teprve v procesu, škoda na (jeho) pojišťovně nahlášená, nárok uznán, a „pošlete fakturu za opravu“ … tak budu teprve řešit, co a jak a kde. Radosti.