Po čtvrt roce je opět čas na další zápisek do blogu. Lunar už hraje, káva chladne, inu, začínáme! Minulou středu se asi nestalo nic zajímavého. Byl jsem u ivonky. Zajímavější byl čtvrtek, neboť rána potřeboval od rána doma pomoc na stavbě kůlny za domem. Ráno jsem vstal po sedmé, vydatně se nasnídal a ještě na půl hodiny sedl k PC, než mi pojede autobus. Ale pak mi to nedalo. Bylo krutě krásně, chladné vlahé ráno, v garáži místo auta kolo. Osedlal jsem jej a domů jsem cválal 13 km proti proudu řeky, aby mě byl autobus předjel 200 metrů od vesnice 😀 A tak jsme šalovali, betonovali, chystali fošny, až bylo poledne a facha padla. A já se opět vydal k ivonce, ale přes lesy a kopce (to především), až jsem se ocitl na lesácké cestě klesající dva tři kilometry do údolí. Cesta uhlazená od klad, sem tam stopa traktoru, stále dolů a dolů, tlumič řvoucí a kotouče pískající, oči těkající po úzké lajně po tažené kládě pět metrů před kolem a setiny sekundy na rozhodování, kterou stopu zvolit. Bájo. Ale ivonka byla odpočatá, a tak chtěla na procházku, nejlépe pod horou. Dobrých pět kilometrů šlapání večerním lesem. Jedno pívo a domácí veget.
Jenže už jsem si konečně vzpomněl, týden začal pondělím. To jsem měl u ivonky již kolo a neboť bylo krásně, po obědě jsem koukl na mapu se zajímavostmi v okolí a našel jakousi studánku kdesi v lesích, zatopenou stříbrnou štolu. Zajímavé. S chytrým mobilem jsem za ní vyrazil, nahoru do Píče. Stoupák jak do nebe, převod 1:3, smrt na jazyku a koupel v potu, partyzáni se tam za války neschovávali jen tak z rozmaru. Neznámými lesy po cestách, co mé pneumatiky ještě neznají… a studánka nikde. Asi hodinu a půl jsem projížděl půl na půl kiláku kvadrant lesa, ale že se uložené souřadnice studánky budou lišit o cca 700 metrů, co jsem opravdu nečekal. Po jejím odhalení jsem se odevzdaně konečně spustil dolů do údolí a objevil maňifik sjezd … polní cesta nad potokem, znásilněná lesáky, samé poházené smrkové větvě… pral jsem to přes ně a dral se vpřed, až se cesta vyčistila a spadla do sjezdu, který už opravdu budil respekt. A náhle jsem byl v údolí. Ale už domů? Ještě jsem si udělal kolečko a po úbočí s rozkvetlými trnkami vyšlapal nad údolí, kde mě cesta – světe div se – dovedla opět k oné studánce a já si tak dal onen divoký sjezd podruhé během půl hodiny. Pak už jsem se vydal domů a jal se poutahovat všechny šroubky, co jsem na kole našel. Už to bylo třeba.
Pondělní vyjížďka mě namlsala, a úterní program byl jasný. Zkoumání mapy se studánkou mě přivedlo ke značce hájenky, o níž se internet zmiňoval jako o pustých rozvalinách samoty. Cože? Zřícenina starého domu uprostřed liduprázdného lesa? To musím vidět! A zase do Píče, tím stejným horkem dlouhý kilometr stále nahoru … zastavení pod stejnou lípou, a opět až nad vísku na rozcestí v sedle mezi kopci. A tam vůz a nějaký kutil cosi kutící. Když už jsme se tam tak sešli, tak mi bylo blbé jen tak projet kolem, tak jsem se ho na onu samotu zeptal a on mi k ní „zopakoval“ cestu … ale pochybovačně na mě koukal, prý že budu muset kolo vláčet lesem a přenášet přes padlé stromy… no hned jsem si vybavil chatu ze Záhady Blair Witch. A uprostřed těch pustých lesů, kde co chvíli vrzne starý strom a o desítky metrů dál něco zašustí, aniž by se cokoli hnulo … šimrá to tam kdesi vzadu. Ale kdepak drsná cesta, zapíchl jsem kolo do hlíny mezi rozvalinami pravděpodobně staré stodoly a zkoumání nerovností v okolí odhadoval velikost a rozmístění dalších stavení. Do stojící a očividně dlouho opuštěné chatrče jsem se popravdě bál vylomenými dveřmi nahlédnout. Kdyby tam někdo žil, tak určitě ne normální člověk. V lesích vás prostě napadají všelijaké věci. Nasedl jsem a vyrazil dál, k na mapě vyhlédnutému prudkému sjezdu do údolí… až jsem odbočil úplně do prdele a vyjel na nějaké náhorní pastvině. Ale tam jsem aspoň našel zapomenutý smírčí kámen a zpět na cestu se škrábal opuštěným pustým sadem uprostřed lesa. Tajemná místa, říkám to pořád. A pak už onen sjezd, svist v kolejích cesty, ohradníky a … trapný asfalt. Civilizace. A opět stejné úbočí kopce s kvetoucími trnkami. A hovor ivonky, že se sejdeme v hospodě. No tak to mám hodinu času, tak kudy to tam vezmu? Namířil jsem si to ke studánce, když už jsem byl poblíž, a vydal se nahoru do sedla, abych sjel do údolí jinudy jinou neprozkoumanou cestou … lesní cesta končila skvěle – smyčkou. Prostě najednou obkroužila statný smrk a vedla zase zpátky 🙂 Kolo jsem musel vytlačit lesem na horní cestou kolem starých horních děl a jel dál, vyšťavený jak cyp. Jenže jak se dostat ze sedla na moji cílovou polňačku, aniž bych se musel vloupat do rozlehlých pastvin s ovcemi? Tak to objedu tímhle lesem a na polňačku se nějak napojím … no ty ptáku. Vířím listí v zapomenutém listnatém lese, projíždím kolem cikánského vozu na zrezivělých obručích kdysi loukoťouvých kol, přes kamenité splazy a rezavý ostnatý drát vedoucí odnikud nikam, až jsem se musel na louku prodrat ostružiním a malými trnkami. V tom lese jsem byl snad první člověk po desítkách let. Takový jsem měl pocit. Najel jsem na vytouženou polňačku, co vedla do zmole a zmole se změnila v bahnitý pramen, takže jsem se pomaličku šinul měkkým bahnem vpřed. A potom už jsem tomu ani nemohl napálit, abych i přes blatníky neměl všechno bahno v xichtu. V hospodě jsem lupnul dvě a jel domů.
Tyhle cyklotyjátry si píšu pro sebe, protože tím prostě žiju. Sám si to budu v zimě číst, ty nemusíš.
Ve středu už jsem měl zakázáno vyjet, protože ivonka chtěla se mnou. Neměla ale formu a po chvíli jsme to otočili, udělalo se jí nevolno. S vrozenou srdeční vadou se musí sportovat opatrně. Tak jsme si dali pívo na fotbalce.
Ve čtvrtek ono betonování a večer procházka, a v pátek jsem vyrazil do Brna na nasazení korunky. Asi čtvrtá návštěva za poslední dva měsíce. Zubařka mi musela připravený pahýl zubu ještě trochu ubrousit, ani jsem necekl a byl ohodnocen jako „tvrďák“, ale hodně to krvácelo a netroufla si to navždy nacementovat, tak použila nějaký jiný materiál, kdy si korunka sedne, ale nevydrží dlouho a až spadne, tak se již natvrdo nacementuje. Po tom broušení jsem tak trpěl, že jsem si zašel koupit brufen a lupl si ho hned před lékárnou. Docela nový zážitek. Sedl jsem na vlak a jel domů. Tam mezitím ivončin táta a děda podruhé přijeli z lesa, kde porcovali obří smrk na metrové špalky a ty na místě štípali a na malé vlečce za autem odváželi ale osm kilometrů. Já hlady neviděl, huba mě bolela, ale ani jsem necekl, hodil do sebe polívku a už frčel s nimi. Původně to viděli „na dvě otočky“ a že v deset ráno nebude co řešit, o půl jedné už tam i se mnou jeli tuším počtvrté a ještě se čtyřikrát otáčelo. Nejdříve jsem u obřích špalků jen přicmrndával, ale pak jsem se do toho opřel a po jednom otočení se dřevem tam už zůstával a vše doštípal a připravil k odvezení. Prej programátor… pche. Ani bych se nedivil, kdybych toho za jaro v lese nazvedal víc než kdejaký fitnessmajstr. A aspoň to k něčemu je. K večeru jsme se s ivonkou jeli opět projet na kole, aby z toho taky něco měla.
Sobota byla jasná, Kamil slavil u rybníka od brzkého rána čtyřicetiny a slavilo se, pilo se a jedlo se za úžasného pařáku a ochlazujících poryvů větru. Velké slunečníky jsme museli uzemňovat vlastní vahou, a přesto je vítr dvakrát nadzvedl. K večeru jsem už nic moc nepil, džejmsona, ruma i slivovici jsem už odmítal, nějak jsem se nechtěl zbytečně seprat. Začala mi být zima, byl jsem unavený, byl bych jel domů. Ivonce se to moc nelíbilo, seděla si tam navlečená v teplíčku, já polonahý v kroxkách klepal kosu … to mě trochu namíchla, cestou domů jsem slova nepromluvil, ale doma se jí pak náramně líbilo a už aby byla ve sprše a postýlce … a u vody se na mě tvářila jak na největšího pártyničitele.
V neděli foukalo ještě víc, ale já se s mirdou domluvil na vyjížďce a ivonka měla jiný program, tak jí to moc nevadilo. Ale musel jsem dojet domů. Šlápl jsem do pedálů a s vítrem v zádech se hnal údolím vzhůru, až se vítr v půli cesty otočil a já si docela mákl. Ale co bych pro rajdu na kole neudělal, že. Doma jsem lupl pívo a už jsme s mírou vyráželi vichrem do luk a lesů až na nejvyšší bod v okolí. Stoupák po Javorovém kopci byl o život, při finiši na nejvyšším bodě mi nikdo netleskal, ale stálo to za to. Pak ještě půl kiláku stoupání k vysílači, kde se nám smrky nad hlavou větrem hrůzostrašně nakláněly a asfaltu neubývalo. K vrcholku jsme se fakt přitahovali už i vočima … a pak ještě výšlap mnoha desítek schodů na kovovou rozhlednu. A to byl v tom vichru tedy nápad. Po točitých schodech se člověk na jedné straně proti vichru přitahoval k zábradlí a záhy se zase odtlačoval, když mu foukalo od zad. Na hoře fičelo nepřetržitě takovým způsobem, že se celá desítky metrů vysoká konstrukce samozřejmě znatelně kývala, ale třeba mobil jsem si nedovolil držet jednou rukou, aby mi ho vichr nevyrval z ruky. A po cestách a loukách zase z kopce na jiný kopec, letmý pohled na Jeseníky a sjezd do údolí potoka, kde se dle mapy nacházela příjemně klesající lesní cesta. Ovšem, po letech jsme byli její první uživatelé … došvihaní od větví lehce vpřed po měkkém mechu cestou mezi lesem tak hustým, že z cesty nebylo do lesa vidět dále než pár metrů. Tam nás napadnout divoká prasata, tak nás nikdo nikdy nenajde. A pak uprostřed ničeho rozvaliny jakéhosi stavení! Takový neznámý poklad! Hned jsem ho prolejzal a fotil z každé strany a už se těšil, jak budu zjišťovat, co tam kdy bylo a co se tam stalo. Nádhera. Brzy jsme se dostali kolem potoka až na asfalt u přehrady a dorazili domů. Právě se hrál první poločas fotbalu, tak jsme sedli na dvě pivka a domluvili se na nachystání dřeva na pondělní čarodku. Večer byl ještě mladý, tak proč ho nevyužít. V lese nám strejda ukázal dvě suché borovičky, skáceli jsme je, ruční pilou pěkně naporcovali a dřevo bylo nachystáno.
V pondělí mě čekala dopolední úředničina v city. Vyzvednout značky od rakety z depozitu, koupit montážní pěnu, kroxky, zrušit účet v zasrané České spořitelně, nakoupit. V brutálním pařáku. Domů jsem se vrátil před obědem. Sotva jsem vyřídil mejly, a vyrazil s mirdou opět na kola. Pěkně v nových kroxkách. Sice nepohodlné, ale nutné. Vytáhl jsem ho totiž do údolí Říčky, které je velmi blízko a člověk serpentinami nad ním jezdí do práce třeba celý život, ale klikaté údolíčko pěšky nikdy neokusí. Já ho na kole odpanil loni s djem v půli srpna, kdy jsme se místy prodírali i metr a půl vysokou trávou (nyní nepřeháním), a nyní mě to lákalo znovu. I přes upozornění dorazil mirda v botaskách, ale omlouvala ho jeho neznalost. Údolí vymlela Říčka a kroutí se jím jako had ještě více než údolí sama. Jakás takás polňačka jím vede, a potok na dobře deseti brůdcích překonává. V kroxkách nádherné osvěžení, ale něco jiného je stát ve vodě pět minut každých pár set metrů a chystat mírovi přechod z kamenů suchou nohou. Ve výsledku jsem já ve studené vodě strávil desítky minut, a on údolí překonal bez namočení 🙂 Ale jinak by ho nepřekonal, musel jsem mu pomoci. Ale je to tam kouzelné a už se těším, jak tam tou divočinou, kde člověka nepotkáš, projedu znovu …
A večer čarodky. V malé sestavě, fajnové grilování i plápolající oheň, žádné velké polejvání jazyka … ale pak tam došel starší brácha druhého míry a nějak se to (pro mě) zkazilo. Nevím, jestli je to tím, že byl po čerstvém otřesu mozku, nebo je takový vždy, ale po dvou hodinách němého poslouchání jeho neustávajícího tlachání o všemožných píčovinách jsem se omluvil na únavu a šel spát. Loni jsem se sežral jako doga, a letos odešel po pěti pivech s čistou hlavou. Žádná tragédie, ale mohlo to být lepší.
Úterý bylo ve znamení obav. Ve středu jsem měl jít na trhání prvních osmiček. Spakoval jsem naše věci od ohniště, vydrhnul gril, a pak se s ivonkou pustil do pucování bouráku, který byl po půl hodině stejně zasypaný pylem jako předtím. Lupnul jsem u toho zbývající tři píva, k obědu dal čtvrté, a ivonka mě vyvezla na výlet k blízké nádrži na slunění na břehu, kde jsem při sledování plachetniček na dálkové ovládání vymlasknul další dvě. Večer jsme vyzvedávali jejího tátu od rybníka, tak jsem si tam dal jednu plzeň a pěšky jsme se pak do městečka ještě vrátili za švagrovou na bar, kde taky tři kousky padly. Zahánění obav jak se patří. A raketa, která mě měla dovést k vlaku, večer ani neškytla. Složité připojení nabíječky a pak už konečně spánek.
Ve středu se již nedalo nic dělat, ráno jsem nastartoval raketu, trochu ji zbavil prachu času a vyrazil hladový na nádraží k vlaku, ani na snídani jsem neměl chuť. Bezcílně jsem pobloumal po Vaňkovce, a v jednu hodinu seděl na Hybešce v čekárně a žmoulal průvodní lístek od zubařky. Trhání osmiček. Co mě čeká? Kolik mi jich budou trhat? A které vůbec? Nic jsem netušil … posadili si mě na křeslo a rozhodli se, že mi vytrhnou jen jednu horní, že ta druhá spodní vypadá sice špatně a divili se, že mě nepůsobí problémy, ale její vytržení bude složitější, tak to udělají samostatně. Inu co. Mezokain do tkání a neustálé ujišťování, jestli neomdlívám a není mi nevolno. Co to tam mají za máničky, proboha? Pak si pan doktor vzal kleště, trochu to tlačilo a po deseti sekundách nebylo co řešit. Podezřele snadné. No tak to asi bude bolet potom, až odezní umrtvení. Poděkoval jsem a s datem další návštěvy se vydal do rozpáleného Brna na vlak zpátky. Ještě s tamponem v hubě jsem na přepážce zašišlal o lístek a za hodinu jsem byl doma. Jazykem jsem se neodvažoval zamířit k díře v dásni, ale nic nebolelo … to spíš píchance od umrtvení. dával jsem pozor, moc nemluvil, pusu neotvíral, trpěl hlady, preventivně trochu chladil gelovým polštářkem, ale bolest nikde. Večer jsem se nechal hodit domů, abych v případě problémů ivonku v noci nebudil, ale bolest se nedostavovala. Najedl jsem se dvou vlažných polívek, vypil si pívo brčkem, spal na dvou polštářích, aby mi do rána huba ve vodorovné pozici neotekla. A nic.
Ve čtvrtek jen těžká dřina u klávesnice s šalvějovým čajem, a dnes v pátek již posekání trávníku kolem celého domu a dvacetikilometrová rajda s mirdou. Neb budu zítra s tátou opět betonovat, tak mě ivonka nechala ve štychu a zůstala doma …
… a tak další večerní pátek s prací. Ale místo práce jsem nyní dvě hodiny psal tento epos. Vidím to ještě na pár kol Death Rally na mobilu.
Připojte váš komentář