Čtyři křížky na krku

Týdny podzimu pádí vpřed, tak jako roky života – najednou je mi čtyřicet. Třicetiny jsem slavil, a tohle je také číslo kulaté jak sviň, ale co s tím už. Ivce bude 40 na jaře, tak buď uspořádáme nějakou párty tehdy, a nebo to vyšumí. Ivka mi nadělila wellness v Kolštejně, přímo na narozeninový víkend, děti měly domluvený pobyt u babičky … 

A pak záhy před narozeninami umřel starý děda, tedy děda ivky. Devadesát let dávno pryč, síla a vitalita taktéž, když se ještě mermomocí loni postavil i s berlou ke štípačce (a nikdo mu to nemohl rozmluvit), tak letos od jara už zůstal odkázaný na kolečkové křeslo, a celodenní péči tchýně. A s koncem léta už bylo zřejmé, že to vše míří k nevyhnutelnému konci, už to byl naprostý plynulý „konec života“. Umřel doma v posteli, v pátek, a my měli na příští – obvykle „pohřební“ – víkend objednaný (a zaplacený) wellness. Nenaděláš nic. Samozřejmě jsme odmítali, aby se kvůli nám nějak pitomě šoupalo s pohřbem, ale i přes to to tchánovci rozhodli, že bude pohřeb v pátek. Odbyde se to ve všední den, a člověk má víkend na to se z toho sebrat, než tím strávit celou sobotu. A my můžeme hned po pohřbu vyrazit na víkend. 

A tak to tak dopadlo. Za slunečného větrného pátečního odpoledne jsme se se starým dědou rozloučili, i s dětmi. Adam tedy těch asi 30 minut v obřadní síni protrpěl neustálým vrtěním a protahováním, déle jak pět sekund se nehýbat jednoduše nevydržel. Njn. Po pohřbu si děti odvezli zúčastnivší se naši, a my houpli ve smutečním do auta a místo na kar to napálili na Jeseníky. Potíž byla ta, že jsme do wellness měli dva vstupy, ideálně tedy jít tam v pátek večer a pak v sobotu. V sobotu totiž byl saunový svět tuším otevřen až od dvou (do devíti), takže bychom tam dvěmi návštěvami strávili celé odpoledne, a ani by to nebylo moc ono … takže nutnost stihnout ještě páteční návštěvu, ostatně po dvou hodinách v autě (a všech těch záležitostech před tím) to přijde nanejvýš vhod. A navíc se ještě po cestě také stihnout někde navečeřet. Takže plyn k podlaze a nach Nord! Už bych to odjel celé po paměti, kdyby ale nebyly Hanušovice a spol zpustošeny povodněmi, a my to tedy nemuseli objíždět oklikami přes Králíky, kolem Dolní Moravy a pod, abychom se vůbec do Branné / Kolštejna dostali. Šeřilo se, stmívalo, co chvíli na silnici výstražný patník, utržený břeh, chybějící svodila, nebo rovnou pár metrů chybějící silnice dosypané bordelem, aby bylo možné vůbec projet. Síla. Dorazili jsme na parádu k půl sedmé, převlékli se do županů, a hurá na dvě hodiny do saunového světa. Oddechnutí, všechno vyšlo.

Na sobotu také hlásili krásně, vyrazili jsme za Staré Město na Daliborovu rozhlednu. A na klikaté údolní silničce stojící auta, zastavím za nimi, a v dáli před nimi dva bagry, tatrovka, a práce na silnici. Opravda poškozené komunikace přímo za provozu. Bagry rozhrnovaly dvacet minut fůru hlíny / štěrku do děr, a pak nás pustily dál. Vylezli jsme si na rozhlednu tyčící se na kopečku jak moderní kamenný hrad, zabalení do kapucí se rozhlíželi po okolí, fičelo tam jak sviňa.  Lesem jsme došli ke sjezdovce Paprsek, v narvané restauraci se naobědvali, a sešli po svahu do údolí k autu. Pěkný výlet. A zregenerovat nožičky do saunového světa, pak na večeři do hotelové restaurace, a pak noční procházka na šláftruňk do druhé hospody. 

V neděli jsme se sbalili na cestu domů, ale byl krásný slunečný den, a já si vymrčel, že se ještě cestou zajedeme podívat k pohraničnímu opevnění u Starého Města. Měl jsem přece narozeniny! A tak ivka moc neprotestovala, ale to jen protože netušila, co ji čeká. Dva kilometry šlapání po loukách pořád do kopce, 160 výškových metrů … takhle se to číslo nezdá moc strašné, pocitově to bylo aspoň dvakrát tolik. Ale ty výhledy! Ty sruby!

U jednoho srubu bylo zrovna srocení aut (buchanek) a lidí, očividně spolek, co se tam o to stará, my jen pozdravili a šli k jinému, ke kterému pak začala jedna z buchanek šplhat naložená dětmi … asi na exkurzi. Teda, klidně bych jim zaplatil „vstupné“, kdybych mohl do srubu nakouknout s nimi, kdo jinej než „fanoušek opevnění“ by se na ten kopec škrábal (a ještě k tomu překecal i manželku!) … a než jsem jej stihl obejít, tak všichni zmizeli uvnitř a zamčeli za sebou mříže před vchodovými dveřmi. Hm, jasný signál, no. Sešli jsme plni dojmů do Starého Města, a vydali se na cestu domů, za dětmi. Krásný víkend.

A hned ten další byl prodloužený víkend, respektive sváteční víkend s 28. říjnem, a děti měly podzimní prázdniny. Ivka se v neděli nadchla nějakou reportáží ve zprávách, jak mají všechny možné hrady a zámky prodlouženou sezónu právě na ony podzimní prázdniny, a v pondělí – ve svátek – jsme tedy vyrazili do Moravské Třebové na zámek, ale do mučírny a alchymistova sklepení. Poučné to tam bylo, děti pěkně koukaly. Pomalu se probíralo počasí a objevovalo modro, a tak jsme cestou zpět zastavili na Hřebečově na vyhlídce, a jen kousek od tama měl být jakýsi zavřený důl, a jeho deštěm rozplavené výsypky. Strašně mě to lákalo, tak se tam zajedeme kouknout, třeba tam půjde zaparkovat … no just jo, aut tam stála spousta, a lidí mrak, a „měsíční krajina“. Děti úúúúplně u vytržení, já ostatně taky, naprosto bombastické to tam bylo. 

Pak už cesta domů, procházka k tchánovcům, autobusem za tmy domů. A dva dny péče o nudíci se děti, než jim skončily podzimní prázdniny.

Ale konečně jsem PORAZIL KRTKA! Trápil jsem se s ním měsíce (sna od jara?), přestěhoval se mi postupně od nového plotu po okraji pozemku až ke křížku a za dům, a odtamtuď už bohužel „neměl kam“, všude kamenice, a tak rejdil desítky metrů tam a zpátky, každý den krtečáky tady nebo támhle. Hlínu seberu do kýbla, do ďoury nacpu trubkovou past, celý den se nic neděje, druhý den ráno past plná hlíny, a krtečák všude kolem, plus dva další jinde … a zase celý den nic, ani pohyb, a druhý den ráno krtečáky. Už jsem pak i líčil čtyři pasti, a pořád z nich jen sypal hlínu, krtek do nich proste nevlezl. A teď v týdnu jsem jel něco vyzvednout do květinářství, a ptám se na pastě na krtky, když tam mají jedy na hlodavce atd …  a že nemá, ale že normálně vykopli krtka motyčkou. Pfff, to je toho, takových jsem za ty roky vykopl dobře deset, ale kdo má u toho krtečáku pořád dřepět! Těch (desítek!) hodin, co by to už v součtu bylo … zlatý pasti. A dojedu domů, a u křížku malý krtečáček, který tam před odjezdem nebyl. Aha, krtek je aktivní? Novinka, to byl ten hlavní „problém“ – on prostě vždy udělal přes noc krtečáky, a pak byl celý den klid. Takže číhat na něj nemělo nejmenší smysl. A teď krtečáček. Tak nic za to nedám, holt pokus … zašel jsem do dílny pro motyku, rukavice, kbelík, potichu se vrátil ke krtečáku, ten se po deseti sekundách pohnul, dvakrát jsem mocně zatnul motykou, a na světle sebou začal mrskat černý macek! Tak. Vítězství. Krtek běhal v kbelíku splašeně dokolečka, jako už desítky jeho předchůdců, ale utrpěl malé zranění, zasáhl jsem ho do jedné tlapky. Třeba to rozchodí. Zanesl jsem ho za silnici a vypustil na loukou, and stay out! A další dny pečlivě obhlížel panství, protože takhle už jsem u křížku před x měsíci krtka „konečně chytl“ (do pasti), slavně ho odnesl pryč … a za dva dny se tam objevil nový krtečák. Ale nyní už je týden klid, a kolem křížku se jen sype zlaté listí břízy.

Ořech už je holý, listí pryč, ráno mínus tři, bříza se sype … už to končí. Včera přehozena kola na oktávce, dnes snad stihnu sklidit většinu trampolíny. Půl třetí, slunce už zapadá, dorazila ivka s Adámkem, pro Báru jsem byl už předtím já. „Táto, nebude se ti to líbit, auto vydává nějaký divný zvuk …“.

Ach bože.