Je neděle ráno, slunce ještě nevylezlo nad les. Budík jsem měl na půl sedmou, o půl šesté jsem se probral sám. Spal jsem jak dřevo od desíti večer, takže „vyspanej“. Ale teď tu sedím, bolí mě v krku, smrkám, bolí mě celé tělo. V pátek večer jsem tátovi zavolal, jestli nebudou přes víkend něco dělat se dřevem … „no, zítra budu sám štípat, nikdo tu nebude“. Tož a bylo to jasné. V osm ráno jsem sedl na kolo a vyrazil proti proudu k našim. Jelo se hůře než minule, pofukoval (převážně) protivítr… a opět jsem měl v nohách páteční sečení. Dorazil jsem, po deváté jsme začali štípat, jednu vlečku, druhou, se třetí už pomohl strejda. U štípačky je to tak pro dva, třetí už tam překáží a nemá co dělat. Tak jsem šel místo mámy sekat trávník. Jako bych toho sekání neměl dost 🙂 Pak přijely holky, sedli jsme si pod pergolu a relaxovali… a já vyrazil s náskokem na kole zase domů. Unavený jak pes. Ale záhy se ukázalo, že se vítr neotočil, a navíc ještě zesílil. Co byl ráno protivítr, to byl nyní parádní vítr v zádech. Šlapal jsem do toho a na jedné rovince to metl 38 km/h, tedy cca o 10 kilometrů rychleji, než je tamní obvyklá udržitelná rychlost (= po kilometru se nepoblit). Krása. Kdybych nebyl unavený, ale odpočatý a ve formě, … tak bych to zkusil úplně vydřít. Ještě po dvou třetinách trasy jsem měl průměrnou rychlost 31 km/h, a to jsem jel „úplně normálně“.
Ale dnes mě vše bolí, a leze na mě nějaká rýma … u štípačky jsem si pustil poleno na nárt, bolí to jak čert při každém kroku. Na druhé noze mě bolí už týden pata od minulého pátečního sečení. Jsem unavený. Ale je neděle, a je třeba ji využít.
Připojte váš komentář