Domov

Jsme doma. V našem domově. Všichni tři. Junova rodina.

V sobotu jsem se probudil na hromadě polštářů … do spánku jsem asi vyloženě upadl vyčerpáním, neb jsem ani neodházel těch 52 polštářů, které má ivka většinou na posteli nababušené. Pravděpodobně jsem začal vystěhovávat oblečení a převezl jej na dům, a pak se vydal na Brno za holkama. O pár hodin později dorazili i ivončini rodiče se švagrovou a mojí mámou, a dojatě se kochali tím malým spícím a kňourajícím tvorečkem. Pak jsem odešel s nimi, v kampusu si koupil něco od číňana k večeři, a vrátil se zpět za ivonkou. Den ještě zdaleka nekončil – večer byl ples, a já měl stát za barem. Za tmy jsem tedy vyrazil zpět na vymrzlou Vysočinu, doma si vyžehlil košili (horor Programátor vs. žehlička), a jel na sokolovnu. Vše se tam již rozjíždělo a já se vyloženě necítil na to si stoupnout na bar a nalívat alkohol, který jsem ani neznal za ceny, které jsem taky neznal. Dělat barmana, to my introvertní ajťáci vyloženě žereme … takže jsem zprvu hodinku opendoval kolem, vázal na lahve vína ubrousky, umýval nádobí, různě přicmrndával. A pak jsem se odvážil za bar, zorientoval se v cenících … a stál tam až do dvou, jistej v kramflecích … jégr a tři tulamórky, jemně perlivá v petce a malá kofola, dvěstě dvacet prosím. Ples ještě pokračoval, ale organizační srandy skončily a v baru bylo hafo lidí, tak jsem se ve dvě sbalil a jel domů. Což taky znamenalo, že jsem celý večer nepil, k nevěřícnosti mnoha lidí … budeme muset Báru zapít jindy. Zapíjet ji na plese, kde by se počet gratulantů počítal na desítky, a ještě stát za barem a handlovat s penězi … no to ani omylem.

V neděli jsem se probral docela brzy, a začal rozebírat svůj „kancelářský“ stůl a kancl obecně, a vše za pomoci táty převezl na barák, a ve své z pátku vymalované „kanceláři“ vše složil. Fajné. Mám kancelář. Pracovnu. Kurňa, bylo na čase. Byla tma, já se chtěl ještě zajet osprchovat a vyrazit za ivonkou … počkat, stojím uprostřed svého domu, kde vše funguje, kde mám všechno oblečení, a pojedu se sprchovat k rodičům? Wut? A tak jsem poprvé regulérně použil svoji vlastní koupelnu, osprchoval se, a umyl si vlasy. Dobré to bylo. Sjel jsem ještě k rodičům (in-law), ti opět zapíjeli – a já opět řídil – uvařil si kávu do to-go hrnečku, a vyrazil tmou a mrazem na Brno. Maminka se na mě usmívala, Barunka vzorňácky spala, vše bylo fajn. Ale sestřička, co shodou okolností dělala sestřičku mé dětské doktorce před dvaceti lety, nad Barborkou svraštila obočí a naznala, že má hodně rozjetou novorozeneckou žloutenku (což zpočátku vypadalo OK). No, šli jsme spát, a tentokrát se Baru předváděla a nebylo to tak vzorné miminko jako noci předtím. A ráno sestřička přišla, odvezla Baru na odběr krve kvůli žloutence, a už si ji nechali a odvezli ji na fototerapii. To je asi něco, že nahatá leží pod UV lampou, a to světlo pomáhá k odbourávání bilirubinu (?) z krve a tedy k potlačení oné žloutenky. A byla pryč, a my byli na pokoji sami, a vše nebylo tak ideální, jak se zdálo. Ivonka to obrečela, hormony s ní cloumaly. Utěšoval jsem ji, ale smysl to moc nemělo, byla to máma, které vzali pryč děťátko. A tak já byl ten statečnější. Před obědem jsem jel domů, a opět nafrkal všechno možné z pokoje do auta (díky bohu za oktávku), a převezl to na barák, povlékl postel, chvíli pracoval (nebo ne?), a pak opět vyrazil za ivonkou. Sice jsem si s sebou vzal povlečení, neb tam byl jen holý polštář a deka (pod čímž se spí docela blbě), ale nenapadlo mě vzít si čisté trencle a fusky. Ach jo. Ivonka už byla lepší, sestřičky ji vždy po pár hodinách volali k Barunce, aby ji nakojila, a tak s ní mohla chvíli být, a ona byla hodná a hladová, úplná vzorňačka. Spát jsme šli brzy, ale spát se nám nechtělo, a jen jsme si v temném pokoji povídali, plánovali, řešili. A doufali, že nás v úterý pustí domů, když to v pondělí nevyšlo. A ráno ivonku opět probral telefon, a „ne pojďte si za miminkem“, ale „pojďte si pro miminko“. A za chvíli se s ním vrátila, a radovala se, že nás pouštějí domů 🙂 Sbalení jsme byli za chvilku, fofrem jsem hnal skoro kilometr k autu ověšený cestovkami, přejel s ním na placené parkoviště u nemocnice, a spěchal za holkama … a pak jsme v uklizeném pokoji dvě hodiny čekali na doktorku, až sepíše propouštěcí zprávu. A bylo to, a mohli jsme jít. Baruš jsme zaňuhňali do vajíčka, já se ho ujal, a vydali jsme se nemocnicí na ivončino bývalé pracoviště vyřídit jednu administrativní věc (5 % času) a ukázat Barunku kolegyním, co ji ještě neviděli (95 % času). Mrazem jsme pak rychle došli k autu, přikurtovali sedačku, a vyrazili domů. Domů. Do domova, který se stal naším přesně před měsícem. Dvacet dní uklízení, líčení, líčení, uklízení, stěhování, montování, uklízení … a najednou je to domov. Krásně zasněžený, na malém vršku, s vysokou břízou a žulovým křížem.

Uložili jsme Baruš do postýlky s obrázkem slůněte, zapli monitor dechu, chůvičku, a ivonka mi začala sepisovat nákup. Vyrazil jsem, a s vozíkem hodinu křižoval Albert a nakupoval. Dvě plné igelitky, a ještě přepravka k tomu … ještě aby ne, ani co k obědu jsme neměli. Pak jsem sjel k babi pro přešité záclony, k rodičům (in-law) pro další věci k přestěhování (například televizi), a vrátil se za holkama, a vše to rychle rozmisťoval po domě. Protože za hodinu se na nás a Barborku přijeli podívat ivončini rodiče, i děda s babičkou, a stejně tak moji rodiče (táta Barunku ještě neviděl) … a najednou nás byl plný dům, kde byl někdo poprvé, a jiný jej v montérkách už znal jak svý boty. A Barunce to bylo jedno, spala v postýlce, a nic jí nevadilo. Usadili jsme se v obýváku, vykládali, popíjeli, pak ivonka Baru donesla v zavinovačce a ta spící kolovala kolem dokola. A já, celý den jen na jednom banánu, popíjel piva a nalíval becherovku, a konečně ji holku malou trochu zapíjel 🙂 A pak všichni odjeli, já zavřel bránu na pozemek, a zůstali jsme doma sami. Umyli jsme se, a šli spát, na novou 180 cm širokou postel, kde jsme od sebe najednou nezvykle daleko, ale každý se můžeme vrtět jak chceme, a ne že se ivonka vrtí, a já jsem nalepený na zeď, aby mě nerejpala kolenem do zad. I supertvrdá matrace byla nakonec na spánek ideální. Ve tři se vstávalo na krmení, což bych postřehl jen na půl očka, kdyby byla ivonka nerozlila sklenku s vodou, a tak jsem vstával a pomáhal likvidovat škody 🙂 A pak se spalo až do rána.

A pak jsem vstal, šel pracovat, po obědě dorazila dětská doktorka, shodou okolností moje spolužačka z gymplu, podívala se na malou, domluvila se na dalším postupu, já vyrazil na poštu, k babičce pro bábovku, do lékárny, k rodičům (in-law), nastěhoval do auta kočárek s korbou, sporťákem, dalším vajíčkem, a vším dalším možným (díky bohu za oktávku), a jel zase domů. A venku sněžilo, v hale v kamnech praskala polena, Barunka spala … pracoval jsem, pak jsme Baruš vykoupali, otevřel jsem lahev vína, ivonce trošičku ulil, a šel sis ní sednout k práci. A teď je půl dvanácté a pokud se nemýlím, tak jsou holky vzhůru a Baruš se krmí. No, začnu to mít asi pracovně hodně rozhozené. Kéž by se mi dařilo vstávat v pět jako dokud ivka jezdila do práce … to asi pravda nebude. A taky jsem dlouho nebyl na kole. A když napadl ten čerstvý sníh … jo, kolo jsem vlastně ještě nepřestěhoval. Hm. Musel bych si pro něj dojít pěšky 😀