Tak dlouho jsme dumali nad dovolenou na Šumavě, na kterou by ivka využila FKSP příspěvěk od nemocnice, až jsme našli na Kokořínsku Homutův statek a vyrazili tam. Ubytko na pět dní za 19 000 Kč, ale když 15 000 Kč pokryje FKSP, tak je to zadarmo … a ono nebylo, protože FKSP nakonec ivka čerpat nemůže, měnila si úvazek a nemá rok nárok, případně by musela mít výjimku a čtvrt roku by se ta řešila. Blbé, když za 14 dní odjíždíte na dovču. A tak jsme v pátek vyrazili „za svoje“, abychom hned zastavili u našich na rozlučkový oběd, a půjčili si slunečník a autoledničku – za ty prachy ani lednička na pokoji nebyla, a teplé vínko tedy pít nebudeme. Zkušeně jsem si pocintal oblíbenou košili výpekem během komandování dětí, ať si nepocintají trička výpekem, a mohli jsme pokračovat v cestě.
Ta nám zabrala přes tři hodinky, na D35 a D11, se zastávkou v Poděbradech v Tescu nakoupit si nějaké pamlsky a děti každý jednu „dovolenkovou hračku“. Bára si vbrala nějakého malého plyšounka, a Adam takový schopný jeřáb, který si nechal v autě vybalit – a on STRAŠNĚ cvakal, když se navíjel provázek s hákem nebo zvedalo rameno. Jako cvrk na kole, ale x100. A samozřejmě ho pak musel všude vozit s sebou, do každé restaurace, kde s ním zvedal slánky apod. Přes okresky jsme dobloudili k Mšenu, za skládkou odpadu (to by tě švihlo … ) odbočili doleva na malinkou vesničku Sedlec, a byli u statku, na okraji Kokořínska, ostatně tři kilometry od hradu Kokořín. Nebudu lhát, ubytování bylo bomba. Opravený statek, vše luxusní, pokoje plné trámů a roubení, přístupné po pavlači staré jak Kokořín sám … a venku velká zahrada plná stromů s parádním pískovištěm plným funkčních / nerozmlácených hraček. Adam se ocitl v ráji. A to netušil, že jsme kousek od Máchova jezera … zajeli jsme si do Mšena na večeři, vrátili se zpět, vytáhli z auta deku na pláž, rozprostřeli si ji pod velký ořech na zahradě, a váleli se. Vínko jsme si vezli s sebou, ale také nebudeme úplné socky a vybereme si nějakou lahev z vinotéky. Ostatně, vše tam fungovalo samoobslužně – v jídelně jsme si mohli brát cokoli po celý den, a jen si to čárkovat na svůj lístek. Dokonce tam byla i naražená Plzeň a vedle lednice s půllitry! A ve vinotéce lahve, nad kterými se oči protáčely … tedy nad jejich cenami samozřejmě 😀 Na vinném lístku ceny od 280 do 400 Kč za lahev, a vinotéka probraná a nejlevnější „dostupná“ lahev za 360 Kč 😀 Hele, nejsme socky, dvě tři lahvinky jsme si postupně vypili, ale pět večerů tam takto popíjet „po lahvích“, to by bylo moc … váleli jsme se s vínkem na dece snad až do půl desáté, možná i později – jeden by nevěřil, ale jak jsme byli 150 km na západ, tak se stmívalo značně později než u nás! Bára s Adamem jsou spíše noční sovy než ranní ptáčata, takže žádný problém, hodiny se rejpali v pískovišti, zatímco se poslední hosté pomalu vytráceli do pokojů.
V sobotu jsme se královsky nasnídali, dětem naplnili baťůžky, a vyrazili se Sedlece po zelené pěšky na Kokořín. Riskneme to, je to 3,5 km tam a po obědě zase zpět, to by mohly ujít. Ale teda, hic byl už od rána, a polovina cesty byla mezi poli pod žhavým sluncem, než se zašlo do lesů a pískovcových skal, a scházelo se do Kokořínského Dolu. Vyhlídky, skály, všude písek, v dáli vykukuje Kokořín, úzké cestičky a rozbité schody dolů … a čím dál nepříjemnější představa, že se tudy budeme muset unavení i vracet. Hm. I na ten Kokořín budeme muset ještě vylézt z údolí nahoru, a tamní schody k němu tedy byly třešnička na dortu. Příště mrdat, kdo půjdete na Kokořín, jděte po silnici, nahoru i dolů! Na hradě lidí jak psů, ale prošli jsme si jej, vylezli na věž, ve sklepeních prohlédli fotky, a vydali se zpět do údolí, pěkně polehounku po silnici … a Adam už byl KO, musel jsem ho nést na koňovi i z kopce, a bylo jasné, že na statek nedojde, což bylo stejně jedno, ty závěrečné 2 km pod rozpáleným odpoledním sluncem by nás zničily všechny (po výstupu z údolí na skály). Nešlo jinak – i přes ivčiny protesty jsem je usadil do restaurace Pobuda na (skvělý!) oběd, a nalehko jen s doklady a a butelou vody vystřelil do skal tempem, které nešlo nazvat jinak než „sebevražedné“. Za 7 minut jsem vylezl nahoru na skály (cca 100 výškových metrů), za dalších devět minut vyšel z lesa na rozpálené roviny, a za dalších 16 minut dorazil k autu před statkem. A dojel pro zbytek rodiny … a na pokoji si pak dojedl zabalený zbytek Adamova oběda 🙂 Odpoledne pak měly děti „za odměnu“ slíbené koupaliště / městskou plovárnu v Mšenu, ale to jsme my netušili, že tam bude celé Kokořínsko (sobota a tropy …), a děti netušily, že je vyhlášené svou ledovou vodou (21°C). Ale fajnové to tam bylo, jen ta hlava na hlavě … Adam ale objevil pískoviště, a dál mu bylo všechno jedno, nakráčel k němu a všem tam hrajícím dětem oznámil „Já jsem Adámek, vy jste teď moji kamarádi, a budeme si spolu hrát!“ … tedy asi ne doslova takhle, ale moc bych se tomu nedivil, když se pak otočím a koukám, jak tam komanduje desetiletý kluky, co se kde má postavit a kam se bude lít voda. Na večeři jsme pak rovnou přejeli do Kaniny k Černé srně, a zbytek dne strávili na zahradě na dece … teploměr tam nikde nebyl, ale to byl teda teplý večer … bohužel to samozřejmě také znamenalo úplně vypečené pokoje, a děti v patře pod střechou tam měly snad 30°C. A stejně trvaly na těžkých tlustých peřinách …
A neděle měla být nejteplejší den vůbec. Takže po snídani hurá na Mácháč! Tedy, po obligátní hodince vrtání v pískovišti, než jsme já s ivkou dosnídali a vypili si kafíčko na terásce před statkem. Dopoledním cílem ale ještě byla rozhledna Vrátenská hora, dojeli jsme tedy na parkoviště pod ní a už v tu chvíli pálilo slunce, že byl člověk během pár kroků zpocený … Adam začal protestovat asi tak 100 m od auta, ale pak si našel klacek a začal lovit kopřivy, tak ho fňukání přešlo. Odpočíváme ve stínu lesa na rozcestí, a koukám, o kousek dál se na zemi válí hodinky … krásné a dospělácké, dámské, žádná hračka. A hle, o 50 m dál na trase na hrad Houska skupinka žen… „Haló! Haló! Neztratily jste hodinky?!“ „Ježišmarjááá, to jsou moje!“ Dobrý skutek vykonán 🙂 Vylezli jsme na rozhlednu a rozhlíželi se do kraje kolem, na Bezděz v dáli, jen jezero vidět nebylo … zastavili jsme se v Doksech na oběd, a vjeli na hlavní parkoviště. Závora nás vpustila, ale skutečnost, že těch posledních pár volných míst je vhodných – kvůli přes jeden a půl místa parkujících SUV – akorát tak pro motorku, to už nevěděla. Takže jsme vyjeli zase ven, k parkovišti u nádraží, beznadějně zarvanému, a přejeli na poslední možné o kousek dál, které bylo sice volné, ale to protože to byla místa hlavně pro autobusy. A když jsme objevili předposlední volné místo pro auta, tak se ukázalo, že nefunguje platební automat. Aha. Mno, na účtenku z Penny jsem napsal „Automat nefunguje“, dal ji za okno, nabalili jsme tašky, a vyrazili na pláž. Tropická neděle, hlava na hlavě, ale stejně jsme si našli hezké místo, roztáhli dvě deky, zapíchli slunečník, a jali se rekreovat … voda jako kafe, písek sypký jak cukr, děti v ráji. Bára nevylezla z vody, Adam nevěděl, čím se rejpat v písku dříve. Klidně se s rukávky pouštěl dál od břehu, Bára jen s brýlemi klidně i tam, kde nedosáhla, a odrážením ode dna se zase vracela zpět, pořád pod vodou. Ne že bychom je nechali bez dozoru, ale měly hodně volnosti. Ale teda, toho písku všude … v osuškách, na dekách, v plavkách 😀 Strašný. To pakování v závěru dne pak bylo výživný, a vysvléct se z plavek, a oblécet do oblečení, když má člověk nohy oblepené pískem … ale to k tomu patří. Rozpálené auto jsme pak na parkovišti našli, nikdo ho neodtáhl, a tak jsme mohli vyrazit domů, s večeří ve vesničce Ráj. A následovalo večerní válení na dece na zahradě, až do třičtvrtě na deset.
Pondělí už mělo být s odpoledními bouřkami, a od rána zataženo … super, zkusíme si zase projít blízké skalní kaňony na sever od Sedlece, tam nebudou žádné brutální výšlapy, to by děti mohly zvládnout. Tedy od vsi na server po modré značce, ale popravdě tam bylo k vidění naprosté hovno, člověk jen šel a šel a šel, nijak zajímavými lesy pod skalami. Po zelené pak ke skále Faraon, a od ní po žluté vystoupat k Obří hlavě a Žábě, to už jsme byli v těch „pravých“ pískovcových skalách, a Průsečnou skálou se začali pomaličku vracet k domovu – navzdory předpovědi opět pod pálícím poledním sluncem. Poděkujme pánubohu za Františkovu alej, prastarou úvozovou cestu lemovanou stromořadím, kdy jsme 90 % cesty zpět mezi rozpálenými obilnými poli šli stínem starých stromů. To už se ovšem od západu s temným duněním zatáhlo. Ivka nás nervózně popoháněla, a i moje „času je dost“ se po chvíli změnilo na „Adámku, chceš vzít na koňa?“, a na statek jsme svižným krokem došli minuty před začátkem deště … žádný velký slejvák to ale nebyl, a hromů také jen pár. Dali jsme sprchu, a rozhodli se s obědem v Ráji zamířit někam k Doksům, na zříceninu skalního hradu Jestřebí. Tam jsme nakonec strávili hodně času, protože nás zastihl déšť a my se pohodlně schovali na serverovýchodní straně pod převislou skálu a čekali, až přejde. Poté jsme vystoupali nahoru na skalní plošinu a nerušeně se rozhlíželi do kraje, až nás zase vyrušil déšť a my se schovali ve skalní místnůstce nad schodištěm. A když jsme konečně sešli dolů před skálu, tak se během chvíle spustil déšť znovu, tentokrát už schopný slejvák, a my na nějaké ukrývání rezignovali a raději dospěchali polopromočení k autu. Alespoň jsme nemuseli trávit čas na dětském hřišti ve vsi pod hradem, které děti zeshora neustále hypnotizovaly …
Ještě jsme měli v plánu vyhlášenou zmrzlinu v Bechyni, ale zjistili, že je tam uzavřená silnice, venku neustále krápalo, nebe zatažené, a děti na nějakou zmrzku ani moc neměly chuť, a tak jsme to otočili k domovu … a někde po cestě se spustil TAKOVÝ slejvák, že mě vtipně překvapilo, že nemám kam cvakat páčkou stěračů, že už jedou na max, a já stále nevidím přes čelní sklo. Na dvojku pomalu vpřed, až jsem stejně raději na chvíli stavil u kraje, protože to byl docela risk. Déšť přešel, a my dorazili domů, kde bylo mokro, ale takový slejvák tam asi nebyl … z auta jsme vytáhli druhou párty deku s pogumovaným spodkem, roztáli si na zahradě tu, a váleli se zase. Hráli badminton, jakýsi kroket nebo co, karty … a Bára pobíhala s kamarádkou Johankou, která se tam také o den dříve s rodinou ubytovala.
Úterý mělo být opět luxusní, takže cíl byl jasný – po vydatné snídani zdolat Bezděz, a za odměnu zbytek dne u Mácháče! A zdolali jsme, ale teda, kdybychom začali zdolávat dříve než v jedenáct dopoledne, tak by to nahoru byla asi „snazší“ cesta. V tom poledním horku je to fakt brutální výšlap. Vedl jsem Adama celou cestu za ruku, aby se pokud možno celý na té skálokamenocestě nedomlátil, každé sebenepatrněji odřené kolínko je pak tryzna na hodinu a dva dny zchromlosti. A dali jsme to bez zakopnutí, a rovnou vylezli až na věž, kde jsme se do toho neuvěřitelně krásného kraje rozhlíželi snad dvacet minut, a chvíli tam byli i sami, jen s ptáky létajícími pod námi. Těch lesů, co tam kolem dokola Bezdězu je! Prošli jsme si celý hrad … no, zříceninu, … a vydali se pomalu pomaličku dolů. Přes oběd v Doksech opět na pláž, tentokrát se spoustou volného místa a žádnými frontami u pití … a děti v ráji. I já, teda. Tentokrát jsem si vzal z auta 5l blicí kyblík, a s ním už se dalo bagrovat fest písku nebo nosit hafo vody 😀 Takže záda natřít padesátkou, a hurá do písku! Pak jsem i dětem ukradl lehátko, a vyjel od něj tak daleko, že už jsem to měl málem blíž na Myší ostrov než na pláž – chtěl jsem z vody zahlédnout Bezděz, ale nezahlédl, a raději se vrátil zpět. Adam se rochnil v písku nebo křižoval příbřežní vody v rukávkách, já Báru všelijak „vyhazoval“ do vzduchu / vody, parádní odpoledne. Návrat přes večeři v Ráji a poslední večer na zahradě před statkem, kde už Báru netrpělivě vyhlížela Johanka celá vyděšená, že jsme se už (Adamovo slovy) odubytovali. Takže spolu holky strávily celý zbytek večera, Johanka mohla výjimečně zůstat venku do půl desáté, kdy jsme to zabalili i my, abychom ji netrápili tím, že bude Bára ještě venku, a šli na pokoj … balit.
Ve středu poslední vydatná snídaně, a vynosit celý pokoj zase do kufru oktávky. Měli jsme v plánu návštěvu a přespání u ségry v Lysé nad Labem, ale dorazit tam ve všední den v 11? Vyjeli jsme tedy na Mělník, že se tam někde naobědváme … a nakoupíme také dary z cest, pro rodiče, pro Emičku, že nám krmila kočky, no a děti si budou moci koupit ještě nějakou malou odjezdovou hračku. Jenže v mělnickém Tescu jeden malý ubohý regálek hraček. Hm. Přejeli jsme do centra, a ty ptáku, tam zaparkovat … málem za cenu nabouraného auta, kdy jsme vjeli na úplně plné parkoviště, zastavili na rozhlídnutí, a začalo do nás vycouvávat auto. Klakson ho naštěstí zastavil, my pocouvli, pustili ho, omluvně a chápavě si mávli, a hezky zajeli na uvolněné místo 🙂 Došli jsme na vyhlídku soutoku Kanálu a Vltavy, a pak v polední výhni došli do TIC poptat se na vstup do sestrou doporučeného mělnického podzemí … a jako, dobré to tam bylo. Příjemný chlad (na děti ve vasilkách tedy až moc), ale bylo to tak akorát krátké, k vidění také bylo co, a závěrečná videoprojekce na skálu v temném sklépku byla moc hezká, … a ten na závěr se zjevivší hořící vlk s červenýma očima (hlídající poklad), ten děti donutil dva kroky couvnout, až se celá skupinka rozesmála 😀 Dokoupili jsme víno pro babičky, a na rohu náměstí si sedli na výborný oběd, a spěchali k autu přetahujícímu parkovací dobu. A vyrazili – do Čelákovic, kde je také Tesco. A kurva prd, zase ten stejný pidiregál hraček, ale tam už si vybrat musely – Bára polštářek, a Adam bagra na ovládání, za pár stovek. No to bude drek … ale co se dá dělat. A ty kráso, to je hračka! Jezdá, zatáčí, bagruje, díky pásům zdolá kde co … ten se tedy vyplatil! K ségře jsme nakonec dojeli až k půl čtvrté, a obratem celý ulepení vyrazili do dětem slíbeného Mirákula. Vlezli tam ve čtyři, zavírá v šest, co se dá dělat … děti prolezly pár atrakcí, až jsme se začali vracet ke vstupu do vysněného vodního světa plného potůčků, na závěr horkého prašného dne ideál. Při kupování párků v rohlíku mi ale obsluha řekla, že právě hlásili, že ho budou zavírat. Cože??? Spěchám sólo zpátky a volám ivce, že je tam pořád plno a funguje to, ať s dětmi spěchá za mnou – dorazili, děti se převlékly do plavek, vlezly do potůčků, a za minutu z protějšího rohu vyšla obsluha, a začala všechny pomalu vyhánět, že se vodní svět zavírá. To-bylo-na-posrání … ale děti měly slíbený bazén u sestry, tak to nějak přežily. U té jsme ale obratem vyrazili do venkovního baru U Koně, na večerní plzeň, a když tam švagr s Vašíkem na kole dorazil jako předvoj, tak „poslední objednávka“, čtyři piva a dvě zmrzliny, a okénko zavřelo. Typičotoužbylomoc. Nenaděláš ale nic. Vypili jsme pívo, a vrátili se na terasu na parádní grilovačku a studené lahváče, děti do bazénu… a konečně pak i ledovou sprchu. Kdybych košili hodil ke stropu, zůstane tam přilepená.
Ve čtvrtek ráno jsme posnídali, pobalili se, a konečně vyrazili po dálnici domů. S několika zakufrováními (navigace jedna pitomá) a nákupem jsme byli někdy po poledni doma, přivítali se s kočkami, se zatnutými zuby jsem přehlédl trávník plný rozkvetlého jetele a černohlávku, a šel vyskládávat auto.
Pěkná dovolená to byla.
Připojte váš komentář