Dovolená na Rhodosu

Ivonka chtěla letos k moři. A já nechtěl, protože spíše potřebujeme nové auto než se válet u moře, takže se kolem toho občasně opatrně našlapovalo. Jenže ona dovolená v tuzemsku může také vyjít na cca stejné peníze. A děti jsou snad poslední ve svých třídách, které ještě neletěly letadlem a nebyly u moře. Společenský i rodinný tlak na mě tedy tlačil fest, a dotlačil mě ke koupi zájezdu na Rhodos. Zvažovali jsme všelicos, letenky na sebe, Booking, Řecko, Itálie, Mallorca, last minute … a každý den byli čím dál překvapenější, jak ubývá možností. Až to dopadlo last minute zájezdem na Rhodos, zlevněným ze 100k na 60k, se všemi nevýhodami, které jsem zprvu odmítal – odlet z Prahy (+2k za parking), odlet ve 4:45 (tvl jak se budeme s dětmi přepravovat, abychom byli po druhé na letišti?), transfer na Rhodosu z letiště do destinace aspoň na hodinu (ještěže to tedy bude ráno), hotel „ve vnitrozemí“ cca 500m od pláže (a tedy bez „své“ pláže a nutnost pronajímat lehátka a slunečníky) … no ale nenaděláš nic. Co ale bylo fajn, tak jsme měli vyloženě rodinný bungalov (4 postele), což mnoho nabídek nenabízelo, a součástí hotelového komplexu byl také malý aquapark s tobogány. Třeba se tam děti taky vyžijou.

Objednáno v sobotu, odlet ve čtvrtek brzy ráno, začalo velké chystání. Ivka jezdila do práce, dovezla druhý kufr, všechny další možné dovolenkové propriety, hračky na pláž, potápečské brýle …  no tradiční dovybavení. Já zatím zjistil, že GO parking hned u letiště je totálně zarvaný, prostě nula, je nám líto. Notyvole. Konkurenční parking o kousek dál volný, super, rezervuji, a až později zjistím, že „potvrzujeme vaši rezervaci, ale naše hlavní parkoviště je úplně plné, umisťujeme vás na naše záložní parkoviště … v Kladně“. No to snad doprdele ne! Ale nenaděláš nic. Den co den jsem pak zkoušel rezervaci na GO parkingu, až na mě jednou vyskočilo „volno“ a já auto pronto přebukoval tam, a měl dušičku v peří. V úterý už jsem pak na práci celkem kašlal, uklízel celý dům, vysával, … někdy jsem to četl jako takový protip: „Odjíždějte na dovolenou z uklizeného bytu. Není nic horšího než se z dovolené vrátit do nepořádku.“ Za mě osobně to 100% platí. A ve středu dlouhý spánek, šomtání kolem domu, „zazimovávání“ všeho, zalévání, trhání borůvek, balení, chystání. Jenže jak to tedy udělat? Odlet v 4:45, na letišti být ve 2:15. Na GO tedy před druhou. Cesta vycházela na dvě a čtvrt hodiny, rezerva alespoň půl hodiny, no raději více … takže odjezd v 22:30. Uff. K večeři jsem zajel pro pizzu, snědli jsme si ji na terase, a šli si v osm lehnout, třeba se podaří usnout a trošičku dobít baterky před tou dlouhou nocí. Nepodařilo. Nepřeháním, Adam se v posteli mlel každé tři sekundy. Šumoval s peřinou, vrtěl se, potichu šeptal Báře, že se moc těší… to prostě nešlo. V devět jsem se přesunul do obýváku, ale oči jsem neza… no, zamhouřil, ale to bylo tak vše, neusnul jsem. Tak jsem se v 22:00 zase posadil, složil pohovku, a šel se obléknout a vypravit. 

Vyrazili jsme nakonec až před jedenáctou, všelijaké vypravovací peripetie, a jeli tmou na Prahu. Opatrně a velmi defenzivně, srazit srnce bylo to poslední, co jsme potřebovali. Potkali jsme dva. Za hodinu u dálnice, a v toku kamionů hurá na západ. Provoz mě zaskočil, to jsme fakt nečekali, prakticky pořád jsem jel v levém pruhu, protože zařazovat se mezi kamiony nemělo smysl. Půlnoc. Zastavili jsme si na Naháčovi před prahou, protáhnout nohy, vyčůrat, děti jsme ani nebudili. Kdy přesně jsme dorazili na GO parking ani nevím, dokličkovali na I3 a našli místo, zatímco nám nad hlavou prolétala letadla, a nalodili se do odvozové dodávky, kdy si ivka až na poslední chvíli všimla „Kde je můj batoh?“ (s pasy, eury, …) … nooo, černý batoh na černém asfaltu u černého auta uprostřed noci, jednoduše nebyl vidět. Vrátil jsem se pro něj, přihodil do dodávky, a hurá na letiště. To by to začalo dobrodružně.

Na letišti už bylo vše v pohodě, odbavili jsme se, prošli hektické security, kdy jsem šel do rámu a děti poslušně hned za mnou, takže se ten nadivoko rozpípal. A pak už courání po letišti a válení se u gejtu, čekání. V letadle jsme měli sedět v řadě vedle sebe, já přes uličku, ale kupodivu ob jedno místo dozadu, bylo to nějak číselně posunuté. Vzlet za rozbřesku, a na východ k vycházejícímu sluníčku. Děti to pak zalomily, já se také snažil, ale bez nějaké opěry hlavy / polštářku to fakt nešlo. Ani koukat z okýnka jsem nemohl 🙁 A nad Egejským mořem a ostrovy to musela být fakt nádhera.

Cca na čas jsme přistáli na Rhodosu, vystoupili na plochu, a náraz do „ranních 30 stupňů“. Notykrávo. S úlevou jsme si vyzvedli oba kufry, které jsme také měli pro jistotu vyloženě „napůlené“ – půlka oblečení v jednom, půlka v druhém, jedny plavky v jednom, druhé plavky v druhém … úplně vše. Kdyby se jeden kufr ztratil, tak ať nás to úplně neparalyzuje. Najít delegátka cestovky, ten nás nasměroval na parkoviště k našemu rozvozovému autobusu, a hurá transferovat. To by bylo asi celkem uteklo, nebýt toho, že na první vykládce cestujících se řidiči udělalo tak špatně, že nebyl schopný pokračovat v cestě. To jsme ani nevěděli, prostě nastartovaný autobus stál u hotelu, těch deset cestujících už bylo 20 minut pryč, a pořád jsme stáli, čekali, slunce pálilo, klíma nestíhala … a náhodou šla kolem delegátka pro celý Rhodos, která měla v onom hotelu právě koordinační schůzku pro tam ubytované dovolenkáře, a rychle nás uvedla do situace.  Na cestě už byl náhradní řidič, ve výsledku celý náhradní autobus, takže jsme přeložili kufry, přesedli (jůůů, lepší klimatizace), a pokračovali dál. A jen co jsme najeli na hlavní tah, tak jsme z něj zase sjezli na úplné pidisilničky a dojeli až k moři, a jeli kolem pláže, a různě kličkovali, pouštěli se s jinými auty … a vyjeli zase na hlavní tah. WTF? Nikde jsme nikoho nevykládali, řidič to asi nějak spletl, a místo jízdy po hlavním tahu jsme bloudili labyrintem úzkých cest přímořského letoviska. Až nás konečně vyložil před Ellia Resortem v Lothiarice u Lardosu. Ani nevím, kolik bylo … tuším tak k poledni. Na recepci nás načekinovali, připli all inclusive pásky na ruce, a poslali nás do bazénu, že pokoj budeme mít připravený až tak ve dvě hodiny. Z kufrů jsme tedy chaoticky zkompletovali plážové / koupací věci, a šli na hodinku do aquaparku. Jóóó, to byla úlevička, když se člověk položil do dětského bazénku a smyl ze sebe všechnu tu ulepenost už nějakých 13 hodin cestování. Vyšplouchali jsme se, svezli se po tobogánech, převlékli a šli hledat hotelovou restauraci. Chvilku jsme se rozkoukávali, co a jak, najedli se, a šli si neuvěřitelným horkem pro klíčky od pokoje / bungalovu. Dvě místnosti s koupelnou, teráska (nastavená slunci, neobyvatelná). Charakterizoval bych to „na přespání dobrý“, rekonstrukci by si ten pokoj tedy už zasloužil, postele fajn, klíma slabá, jedna zásuvka pro všechny, velké skříně pro vyložení kufrů, ale úplně bez poliček … to si jako všechno máme pověsit na ramínka??? Divný. Ale to moc neřešíme, na ubytování jde člověk fakt jen přespat, wifi tam fungovalo dobře, děti na tabletu a telefonu spoko. Zaplaťpánbu.

Hic. Horko. Na padnutí. Modré nebe bez jediného mráčku, za celých těch sedm dní. Opravdu jsem si toho všímal a hledal alespoň jeden mrak, a ne, ani jeden. Jen jasná obloha a spalující slunce od rána do večera. První den dva to člověk snášel těžko, a to se dle delegátky „konečně trochu ochladilo“, přes den 37, přes noc 30. Naštěstí docela pofukovalo, za bezvětří by to bylo strašný. Následující dny 39. Klimatizace chladila docela hovno, mohla jet celou noc na 16, a ráno bylo na pokoji 27. Na posteli samozřejmě jen prostěradlo na zakrytí, spali jsme bez něj, jen naholo, děti také, Adam se do něj ale ňuchňal, ve spánku si myslel, že je to jeho „plína“, a dokázal se do něj celý zabalit jak do kokonu. První noc mě kupodivu něco probralo, zvuk od Adamovy postele, v zombie módu se na něj jdu podívat, a nemůžu ho najít … a spí na zemi napůl pod postelí. Pak spadl ještě jednou, jinou noc spadla zase Bára … to jsou taky paka. Adamovi jsem přisouvali k posteli křesílko a stoleček, aby měl zábranu, tak se pak v noci štimoval na ten stoleček a spal na něm, shazoval z něj hračky …

Byla to válecí dovolená. Po osmé jsem všechny budil, abychom se tak nějak před devátou došourali na snídani. To se ještě dalo sedět „venku“ na terase restaurace, snídat a koukat přes hotelový bazén na moře, kde dál na jih už nebylo nic, jen obzor, a za ním Afrika. V deset hodin otevíral bazén s aquaparkem, kdy jsme tam cca tou dobou docházeli a zabírali si nejlepší lehátka a hurá do vody, a na tobogány. Tati půjdeme spolu na žlutou? Jasně. Tati, půjdeš se mnou na modrou? Jasně. Tobogány „pro děti“, po kterých jsem já najezdil kilometrů … přišli jsme v deset, a klidně hodinu hodinu a půl jsme nevylezli z bazénu, respektive tedy vylezli a na tobogán, sjet do vody, vylézt, na tobogán, … a pak mě napadlo spočítat, že na horní tobogán, na kterém jsem já strávil 95 % času, je to 36 schodů. Ty vole, 36?! A pak jsem kvalifikovaně odhadl, že za ty cca dvě a půl hodiny, co jsme tam vždy strávili, jsem mohl jet klidně 50-70x. Na vodě jsem se nevznášel, na lehátku neležel, prostě člověk jen lezl z vody a chodil na klouzačku. Takže každé dopoledne sedm dní po sobě 1500-2000 schodů 😀

Po hodince ve vodě odpočinek na lehátku, van býr, van souda, end vajn vif souda, plýs, a pak zase do vody, nechat si na modré skluzavce namlátit do uší a do dutit tolik vody, kolik je jen možné. A nejen to, ty dopady / nárazy do vody byly fakt dost tvrdý a bolestivý, hýžďový svaly mě bolely, jak kdyby mě někdo zmlátil přes prdel ocelovou tyčkou, a na loktech jsem měl zpočátku regulérní modřiny. Bára se skluzavek nebála, to Adam více, a navíc v bazénu nedosáhl, takže další rozměr strachu, jezdil po barevné, kde na něj dole někdo musel čekat, pak (jenom se mnou) po žluté, kdy jsem ho vždy musel nakonec vyzvednout nad vodu a sám si nabít o dno / nabrat vodu všude. A dva dny před koncem dovolené přijdeme do parku, a že jde na modrou. Fakt? Fakt jo, s lítal dolů jako pán, a jezdili jsme jen na modré. Po barevné skluzavce jezdili děti na nafukovacích kruzích, tak jsme také jeden zašli do marketu vedle koupit, a další den tam s úplně stejným přišla jedna holka, také chodila na skluzavku, Bára se stejným kruhem za ní, tak si řekly „ahoj“, byla to Češka … a na poslední dva dny (ach jo) měla Bára v hotelu kamarádku. 

Kolem dvanácté půl jedné jsme z parku odcházeli na pokoj vypravit se na oběd, častěji do klimatizovaného „dovnitř“ než ven na stíněnou terasu, na které se už stejně nedalo přežít, člověku po těle stíkaly kapky potu. A jídlo … mno, člověk se najedl, ale čekali jsme větší zážitek z „řeckých jídel“. Všechno bez chuti, a když už ochucené, tak jaksi do rajčatovonakysla. Děti nakonec půl pobytu jedly jen špagety s kečupem, sem tam s masovými kuličkami, když byly v nabídce… ale pak zákusečky, zmrzlina, meloun. No cpali jsme se, nebudu to zastírat. Člověk se může naprat na snídani (nejdřív jeden talíř full english, pak další talíř nasladko …), ale pak mu na těch schodech na tobogán fest vyhládne. Kolem druhé jsme se vraceli na pokoj a zapadli do chládku (30°C) na postele, děti vytáhly displeje, my také, abychom záhy pochrupovali a siestovali až do tří půl čtvrté, kdy jsme vyrazili největším horkem k moři.

Jenže … kudy k moři? Mezi hotelem a pláží byly další dva obří resorty, ale „uzavřené“, takže kudy se na pláž vlastně dostat? Dle rad delegátky jsme nakonec objevili skrytou uličku, a polostínem tam po pěti minutách došli. Písečná pláž, řady slunečníků a lehátek napravo (jeden resort), řady slunečníků a lehátek nalevo (druhý resort) … někde by měla být i lehátka k pronájmu, ale kde? A dávat 20 éček o půl čtvrté za dvě lehátka? Hm. No, jdeme doleva, uvidíme… až jsme došli k jiným lehátkům, očividně „k pronájmu“, ale – komu jako zaplatit? Kde se to „kupuje“? Co je to za chaos? To někdo přijde, aby vybral peníze, a nebo nás pak vyhodí, že tam nemáme co dělat? To jako největší socky nakonec budeme ležet na dece vedle lehátek, když se naprosto všichni ostatní rozvalují na lehátkách pod slunečníky? No, sebral jsem se a šel jsem se za pláž zeptat do blízkého baru, a chlápek mávl rukou, že teď odpoledne už se za to neplatí, a když najdeme volné místo, tak ať si tam lehneme … tak fajn, ale jestli se to vlastně platí na tom baru jsem se – pro příště – stejně nezeptal. Obsadili jsme lehátka a slunečník hned u moře, a hurá do vody. Tedy – opatrně přes rozpálený písek, na který se bosou nohou nedalo stoupnout, a do vody, která byla tak teplá, až mě to rozesmálo. Na pláži jemný písek, u vody pestrobarevné kamínky a oblázky, cca 10 m od pláže už se nedosáhlo, a dál pokračovala podmořská písečná „poušť“, ale třeba dalších padesát metrů stále jen 2-3 metry hloubky. Vlnky, sluníčko, slaná voda, šumění kamínků a písku. Móóóře. Voda měla 28-29 stupňů, a nebyl důvod z ní hodiny vylézat, pláž se pomaličku vylidňovala, my u vody zůstávali do šesti, do sedmi (večeře byla až do půl desáté).

Děti měly nabráno hraček, kyblíků, lopatek … ale jak to byly spíše kamínky než písek, tak nic moc budovat nešlo. Na mořském dně také nebylo nic než kamínky, ale ty teda byly … všechny barvy. Jen jsem ležel na hladině se šnorchlem a přehraboval se v nich, dokud už to nebyl „denní chleba“. Metrák bych si jich odvezl, dokonalých barevných oblázků. A voda průzračná, žádné zakalení nebo špína. Nádhera. A nakonec i na to stavění hradu došlo, nejsem lehátkový válecí typ, takže když jsem se dost vykoupal, tak co dělat? No co by, hrad! Ještě že mám děti a můžu to zakamuflovat, že to dělám kvůli nim. Takže jsem v bezpečné vzdálenosti od vln nanosil hromadu kamínků a písků, a ní udělal „dvě věže“, obskládal pečlivě vybranými oblízky (bílé a červené), kolem dokola velký příkop, kolem něj pak postupně vystavět další věže / bábovky, na okrajích pečlivě vyskládat kamínkové „pagody“ … nakonec jsme poslední dny chodily na stejné místo (ta pláž byla stejně všude stejná), a neustále jsem hrad opravoval a vylepšoval. 

Za lehátka jsme nakonec za celou dobu platili jen jednou. Delegátka nám na schůzce řekla, že co ví, tak si její dovolenkáři lehávají na lehátka těch přímořských resortů a nikdo je odtamtud nikdy nevyhodil, tak jsme to dělali také tak. Akorát když jsem si chodil do přímořského marketu pro petku studené vody pro děti, plechovku Mythosu pro mě a koktejl ve skle pro ivku, tak jsem tím přiznával, že tam na lehátkách nemám co pohledávat, protože jinak bych si šel pro drink do přilehlého all-inclusive plážového baru, že 🙂 Jednou byla ale volná místa (poblíž hradu) pouze na placených lehátkách patřících k onomu marketu, a hned jedno  místo u moře volné, tak jsme se tam upíchli a šel jsem to tedy do marketu „pro jednou“ zaplatit … a paní vyjevená, že tam žádné free místa nemá, že je plně obsazeno. No neni, bylo tam prázdno, přitom lehátka měl někdo rezervované a zaplacené. No tak mě zkásla o 10 eur také, a když bude nějaký problém (někdo přijde), tak ať dojdeme za ní. Nikdo nepřišel, leželi jsme si hned u moře … no, tedy hned, ono to bylo vždy těch min. deset metrů jemného písku, od první řady slunečníků, a jen jednou jsem si riskl to přejít na machýrka bosky, a mít ta pláž ještě o dva metry více, tak jsem se holčičího řevu pochcal bolestí. To muselo regulérně zasyčet, když jsem pak vběhl do vody, nožičky moje ubohý.

Původně jsem nechtěl strávit celý týden jen ležením u vody, poblíž bylo starodávné město Lindos s akropolí … autobusem na pohodičku za 2 eura, ale mohli bychom tam jít i na (jinou) pláž, a táhnout zase full plážovou výbavu autobusem a pak na akropoli? No tak půjčíme na den auto, ať to máme jendodušší … jenže to prostě v tom horku nešlo. Třicet devět stupňů, dopo do aquaparku, přes oběd se schovat na pokoj, odpoledne na pláž a ležet vo vodě až do večera. Z představy, že místo toho polezeme pod pálícím sluncem na nějaký kopec s hromadou kamení a hlíny … to prostě představitelné nebylo. Takže jsme celou dovolenou měli némlich stejný denní režim 🙂 A rozhodně to nemrzelo.

Večer jsme se vrátili na pokoj, po boji s všudypřítomným pískem, studená sprcha, zkrášlit se, a na večeři, až zase pěkně na terasu do večerního horka, „kvůli tomu jsme sem přece jeli“, … u bazénu na plácku probíhala večerní animace pro děti, kterou tedy ty naše až na poslední dny úplně ignorovaly, ale po seznámení s kamarádkou se pak už opatrně poslední dva večery zapojily. A poslední večer animace nebyla, tak tam ve třech hrály na schovku, respektive ve čtyřech, k Adamovi se připojila nějaká malá holčička, tak tvořily dvě dvojice 😀 

Po večeři jsme snad každý večer vyšli „do městečka“, což byla jedna zářící ulice / hlavní silnice obklopená hotely a markety, půjčovnami aut atd. A pak na pláž k moři, kde se děti couraly ve vlnách, my na lehátku, zašel jsem do marketu pro plechovku a drink … a měl u sebe čelovku, tak svítil do moře, nad hladinu vyskakovaly modré pidirybky, … návrat na hotel, kde se děti umyly a zapluly na postele k displejům, a my odešli do na terasu k hotelovému baru. Kdyby něco, tak Bára zavolá. A do jedenácti jsme vysedávali na terase, pivko, víno, koktejly, některé večery animační program pro dospělé (nějaká představení a písničky, atd). V letovisku byla také vyhlášená taverna, jeden den jsme si tedy chtěli zajít na opravdovou řeckou kuchyni / večeři tam, nechali jsme tedy děti nadlábnout se špagetami v hotelu, my lehce povečeřeli jen salátky, a šlo se k tavervně … která byla samozřejmě absolutně narvaná, bez zabukovaného stolu v devět večer marnost. Hned naproti byla ale jiná restaurace s venkovním posezením, tak se nedá nic dělat, sedneme si tady. Džbán vína, dětem kopečky zmrzliny, ivka si dala chobotnici, já mix gril plejt … ale to byla blbost, půl talíře hranolek a pita chleba, kousíček jehněčího a souvlaki špíz, opečená klobása… měl jsem si dát raději regulérní kleftiko nebo stifádo. Ale poseděli jsme příjemně, chobotnice výborná, demidž 60e, a šli jsme na pokoj / do baru. 

Až tu bylo poslední den, poslední večer, dalších 80e za dary pro početnou rodinu, snad to do kufrů nějak nacpeme (na letišti měl jeden 15 a druhý 21 kg, takže teoreticky jsme měli nějakých 8-10 kg fóra, do 2 x 23 kg). A rozloučení s mořem naházením mincí do vln. 

Vstávání v 5:30 teda bolelo, po šesté přijel před hotel autobus, nalodili jsme se a mířili k letišti, a na východě nad mořem vycházelo krásně rudé slunce. Na letišti poloprázdno, až v jednom rohu stovky lidí … aha, tam jsou naše přepážky. Tak jsme si to vystáli, úspěšně odbavili kufry a oddechli si. Když mi ráno mincíř u mého kufru ukázal 22.9 kg, tak jsem byl trochu nervózní. I přes pozdější odbavení jsme byli opět v jedné řadě, ivka s dětmi na jedné straně, a já přes uličku. Tak uvidíme, jestli to bude zase odskočené, a nebo to bude opravdu v řadě … aha, tak jo, v jedné řadě, a já sedím přes uličku vedle kluka, kterého jsem si všiml už na hotelu. Charakterizoval bych ho „150 kg v 15 letech, 1. infarkt ve 40 letech“. Netuším, kolik mohl vážit, ale do svého jednoho sedadla se vešel tedy těžko, takže pokud jsem se k němu nechtěl tulit, tak jsem musel sedět napůl do uličky. No super, to bude let za všechny prachy. Kupodivu ale hned přímo za ivkou a dětmi zůstala trojka sedadel prázdná, takže jsem se optal letušky, a hned po vzletu se tam přesunul, ádios, špekoune. A sedl si k okýnku, a koukal na modré moře, turecké pobřeží, řecké ostrovy … jako člověk je dospělej, párkrát už letěl, ale tenhle pohled, ten se neokouká.

Koukal jsem z okna, na telefonu na mapě zkoumal ostrovy, které jsme přelétali, viděl lodě i letadla v jiných letových hladinách, rozvaloval se na vlastních třech sedadlech, až na mě padlo spaní, a probudil jsem se záhy před přeletem hranic ČR někde u Znojma. Děti měly tentokrát displeje, takže Adam dvě hodiny drtil Minecraft a výhled z okýnka (u kterého musel tentokrát sedět) ho vůbec nezajímal (ivka ho záhy přesadila a sedla si k okýnku), Bára chvíli také něco hrála, a pak zbytek letu prospala. Nad republikou (Moravou) zataženo, sem tam něco problesklo mraky, a najednou vidím Dukovany. Hezké. Pak Humpolec a D1, šťouchám zezadu do ivky a koukám, že ta si místo koukání z okýnka hledá pytlík. Strašně špatně snáší klesání a zhoupávání letadla (ostatně to samé i v autě). Obkroužili jsme Prahu, přistávání bylo trochu drncavější, a pak s náma pilot práskl o ranvej jak s cizíma … a jak se na křídlech naráz otevřely klapky, tak Adam vykřikl, že se letadlo rozpadá 😀 Netušil, na co se to dívá, a proč je křídlo tak rozvrkočené.  

Vyzvedli jsme si kufry, došli s nimi na GO parking nabírací místo, chvilku počkali a už jeli k rozpálenému autu. Hurá domů. Chtěli jsme hned sjet na Zličín a naobědvat se, ale na navigaci jsem viděl sjezd a následnou trasu úplně červenou a ucpanou, tyjo, ivi, kašleme na to, kdoví jak to tam vypadá, jedeme raději dál … aha, tak ono to bylo ucpané, protože další část okruhu je vlastně stažená do jednoho směru, rekonsturkce. Doprdele práce, vždyť jsme to cestou na letiště projížděli, a vůbec jsem si na to nevzpomněl. Takže pěkně popojížděníčko, a pak napínavá jízda ve 2.2m pruhu vedle kamiónů. A na D1, zase další popojíždění mezi 15-19 kilometrem, a pak už plyn na podlahu a fičíme domů. Hladový jak vkl, ale rozhodně se mi tak řídí lépe než s plným pupkem. Ve Žďáře smažák (polední menu vyjezené), kafíčko, a poslední úsek domů. Přivítání s kočkami, vyložení auta, pláč nad rozkvetlým jetelem místo trávníku … vyklepat písek, dát si pořádné pivo …