Dovolená v Českém ráji

… nebyla žádná dovolená, jak jinak (s dětmi). Ale to jsme předpokládali, a na druhou stranu, užili si to náramně. Celé léto ivka sondovala, „co teda ta dovolená“. No tak možná na konci srpna, Šumava, Jeseníky, nějaké kopce. Když to zkrátím, tak to různé okolnosti a práce posunula na druhý týden září. Přičemž konec srpna byl nejhnusnějším období tohoto léta, zima a déšť. A s blížícím se víkendem začátku dovolené předpověď hlásila vyjasnění, sluníčko, a dvacítky. Na šomtání po výletech ideální. Nakonec jsme se rozhodli pro Český ráj, abychom cestou tam také konečně navštívili ségru v Lysé nad Labem. Hledat na poslední chvíli ubytování bylo dle očekávání napiču, ale tak nějak po očku jsme se dokoukali až k hotelu Zámek Svijany, rodinný pokoj v termínu volný, bratru třináct tisíc … njn, ale budeme bydlet na zámku! A hned vedle pivovaru, který se už roky stará o moji žízeň. A tak pak přišel den D, na emailu jsem nastavil out-of-office responder, a jal se nakládat oktávku kufry, cestovkami, taškami, odrážedlem a velkou koloběžkou, kočárkem … a ještě zásilkou zeleniny od našich pro sestru 🙂 Dvě hodiny přeskládávání, ale vešlo se to (kočárek jsem musel demontovat skoro na atomy). A jeli jsme, na Chrudim, Pardubice, D11, Lysá nad Labem. Naprosto mě překvapila navigace od Mapy.cz, jak špičkově a neomylně mě vedla, to se s Google Mapama nedá rovnat. Vyrazili jsme po obědě, aby aspoň Adam větší část prospal, a nakonec to prospali oba dva (díky bohu), a dorazili do Lysé. Musel jsem vystěhovat celý kufr, abychom tam mohli jednu noc přespat 😀 Prošli jsme si Lysou, večer sedli na terásku ke grilu, popili, a šli spát.

Neděle

Druhý den byl v plánu zábavní park Mirákulum … už jen to, že parkování na obří ploše řídilo snad deset lidí navádějících nekonečný proud aut jak letadla na letišti dávalo tušit, co za monstr akci to je. Dřevěné hrady, prolejzačky, houpačky, trampolíny, pískoviště, zvířátka umělá i živá, vodní svět … oči přecházely. A teplo a nad hlavou azur. Strávili jsme tam přes tři hodiny, což je samozřejmě málo, tam má smysl jet na celý den, ale my museli pokračovat dál. Návrat do Lysé, Adam to zalomil už při vyjíždění z parkoviště, a tam naskládání auta – i když toho spousta ubyla, tak to bylo pořád dost komplikovaný. Měl jsem to hotové, a byl hotový, zpocený, ulepený… tak hurá do auta a řídit na Svijany 😀 Teprve na parkovišti u zámku se Adam značně nevrle probudil a nic s ním nebylo. Na recepci jsem doplatil pobyt, přihodil k tomu dvě chlazené plechovky piva, a šli jsme na pokoj … na zámku.

Bydleli jsme v rodinném pokoji v podkroví, kde ivku hned zkraje nakrklo, že tam nebyla koupena se zasklenou sprchou přes celou místnost promovaná na webu hotelu, ale malá (ač krásná) koupelnička s vanou v zešikmeném výklenku pod střechou. Blbé, ale naděláš prd. Vana měla ale stupínek na pohodlené sezení, byla tedy dvouúrovňová a ono to nebylo vůbec marné – pohodlně si v ní sedět na stupínku a omývat se. Vtipné ale bylo i to, že umyvadlo umístěné „na stolku“ bylo proti střešnímu oknu, takže nad ním nebylo zrcadlo. V koupelně dost WTF. Největší gól pak byl ten, že v celé koupelně nebyla jediná elektrická zásuvka (navzdory erárnímu fénu na vlasy) 😀 Postele v zamýšleném „dětském“ pokoji nešlo srazit k sobě (přiznaný trám), a i pokud by šlo, tak měly široký rám – po jejich sražení tedy byla mezi matracemi značná mezera. Do toho už děti dávno dělaly jak koně, mlácení hopskuldama do podlahy nevyjímaje, dupání nepřetržité, atmosféra tedy rozpačitá a houstnoucí. Jo a střešní okno v našem pokoji ještě mělo rozbité písty, takže „nedrželo“ a nemohlo být otevřené, a na pokoji 25 stupňů. Na začátek dovolené značný výčet chyb. Spaní bylo nakonec řešeno tak, že se naše postele srazily na manželskou „s mezerou“, a z vedlejšího pokoje se dotáhly matrace a na podlaze se z nich vytvořilo letiště pro děti. Alespoň z postelí nespadnou. Ve výsledku jsem na zemi spal já, a na druhé matraci se děti střídaly, případně se obě nasocily k ivce. 

Vybalili jsme se, a šli se kouknout na zámeckou zahradu a tamní dětské hřiště. Houpačka na třešni, slackline, pískoviště s „archeologickou vykopávkou“ betonové kostry prasete (wtf), prolejzačky, výhled do kraje a z dáli hučení dálnice a cinkání lahví a kastlí z vedlejšího pivovaru. Krásně tam bylo. Lehce jsme se prošli k jinému dětskému hřišti pod zámkem (slabota), a vrátili se zpět na kopeček do pivovarské restaurace na večeři. Zůstali jsme venku na terase, kde děcka řádila jak nevimco. Obsazené byly ještě dva stoly, tak jsem se je snažil neustále usměrňovat, ale neměly s sebou žádnou hračku a nic, a tak pořád po všem lezly, skákaly po schodech, honily se, šplhaly po plotě, casnovaly za jakejsi řetěz … náročné to bylo. Stejně jako aby pak během jídla neskončilo všechno na zemi. Šokovalo mě zjištění, že „nemají“ Svijanský Máz, který doma celé roky piju. „Vžďyť je hned vedle pivovar!“ … ale on jej přestal do gastra dodávat, a místo něj tlačí nové pivo Šlik. Nevím, jestli to bylo z předsudku či zklamání, ale Šlik mě moc neoslovil. Ale tak těch deset kousků jsem tam za pobyt přece jen nalil. Zpátky na zámek a alou do postelí … akorát že ještě v deset či kdy děti oxidovaly na naší manželské bez ochoty spát na matracích na zemi, tak jsem se nasraně sbalil já a „ustlal“ si na matraci. A tak to pak bylo každou noc … moc jsem se ale nevyspal, jednak nezvyk, jednak neustále hučící klimatizace, která měla tak minimalistické ovládání, že bylo i pro mě dost nepochopitelné, a nechal jsem ji celou noc v „manual“ režimu, takže hučela a (trochu) chladila celou noc. Do toho začal ráno provoz v pivovaru, vzdálené cinkání z venkovního skladiště palet kastlí …

Pondělí

Brzké vstávání, neb snídaně se podávaly od 7 do 9 – mně to nevadilo, zbytku rodiny extrémně. Ale nejeli jsme na dovolenou vyspávat! Sortiment parádní, každý den jsem si dal párečky a všechno možné, děti se najedly buchet, jogurtů, vajíček … při návratu na pokoj byly v přízemí u výtahu otevřené mříže k prudkému schodišti do osvětleného sklepení, jedna ze zámeckých expozic, tak jsme tam pomalu slezli a byl to jen malý sklep a nic víc – myslel jsem, že to bude nějaké rozsáhlé sklepení. A hle, v koutě za mřížemi další komůrka a tam pokojíček skřítka Chmelíka, pohádkové bytosti zámku. Dřevěná postýlka, hračky na zemi, obrázky na zdi. A děti nadšené! Tak jako měly v Orlických horách panenku Mařenku či koho, tak na této dovolené to byl skřítek Chmelík. Každé ráno jsme se pak chodili do sklepení kouknout, a vždycky už byl z komůrky pryč … asi měl moc práce na zámku. V závěru dovolené už to Bára začínala pomalu ofňukávat, že odjedeme a ona ho ještě neviděla. Ale pro děti „od zámku“ skvělá záležitost, vo tom žádná. 

Jsme v Českém ráji, jedeme do skal! Přes Turnov na Hrubou skálu, a pešky dál po kočárkově sjízdné červené na hrádek Valdštejn přes pár vyhlídek. Jenže byla kosa jak prase. Krásně, ale zářijová desátá ranní v hlubokém lese – takže Bára okamžitě špatnou náladu, ruce vražené do kapes a táhla se za námi jak smrad. Jelo se po lesoasfaltce, odbočovalo na vyhlídky, Adam se vezl, do kopce jsem k němu posadil Báru „do autobusu“, xlander s nějakými 40 kily zátěže skřípal a dřel (to spíš já). Vtipné bylo, že jsem před odjezdem kontroloval tlak a dofukoval rezervu auta, a napadlo mě kouknout i na vedle stojící kočárek. A hle, v zadním kole tlak půl atmosféry, a na plášti vyražený tlak 1-1.5 atm. Hm. A přední kolečko? Nula celá dva atmosféry??? Notykráso, ještě že mě to napadlo. Všechna kola jsem dofoukl, a kočárek to odedřel jak pán … bez dofouknutí bychom jezdili po ráfcích. 

Na vyhlídkách to bylo takové … rychlé rozkouknutí po skalách, a neustálé sledování dětí lozících po zábradlí nebo se blížících k okrajům srázů a skal, škvírám a puklinám v zemi, nechápajících, na co zajímavého se kamsi do dálky mají dívat. A chtějí napít, chtějí lízátko, chtějí kokino, kdy už „tam“ budeme (ač nevěděly, proč kamsi „tam“ jdeme), šourají se šnečím tempem, zakopávají o kořeny… až jsme dorazili k Valdštejnu, k polednímu. Měl jsem hlad jako vlk, občerstvení jen formou variací na smažený sýr. No uvidíme. Před hrádkem aáčko s obrázkem (zlého) draka, pozvánka na nějakou akci či co. Tak jsem děti přesvědčil, že na tom hradě bydlí drak, co žere zlobivý děti (Adam začal fňukat). Hrádek je to nádherný, na dlouhém skalním ostrohu, pomalu jsme ho procházeli až nakonec, kdy vedla trasa dolů do temného sklepení. Obě děcka se zasekla, že tam nejdou, že se bojí. No aby ne, když tam bydlí ten zlej drak, žejo. Tak jsem se optal protijdoucích turistů jestli tam viděli nějakého draka, a prý ne, tak se děti vydaly za mnou, šel jsem první – ÁÁÁ, TADY JE DRAK!!! Bára nadskočila tři schody zpátky, Adam zapištěl, ivka mě málem zliskala. Minuta zábavy pro tátu, pět let terapie pro děti. Dvě noci z toho špatně spaly. Prošli jsme to až na konec, ale nikde se moc nepostávalo, děti nespokojené, kdy už půjdem … jenže problém – najíme se tedy u toho smažícího okénka, nebo půjdeme dobře hodinu a půl zpátky k autu, kdy už bude Adam dávno spát, a teprve budeme hledat nějakou restauraci? Ve tři odpoledne. A tak jsme si sedli na rozteklé olejem nacucané smažáky tam. Nebylo to úplně zlé, ale celé odpoledne mi pak nebylo moc dobře.  A šlapalo se zpět k autu, kdy měla Bára slíbenou jízdu autobusem, ale Adam to samozřejmě záhy zalomil a spal, takže to musela chuděra celé odšlapat pěšky (3 km). Kupodivu celkem bez problémů, lépe než ráno 🙂

A kam dál? Přejedeme na rozhlednu Kozákov na stejnojmenném kopci. Adam dál spal, Bára usnula také … ale – musíme to vzít oklikou přes Turnov, a v nějakých hračkách nakoupit něco hraček „na písek“. Nenapadlo nás vzít z domu, a na zámeckém pískovišti byl Adam jak chudej příbuznej. Na začátku obchodní centrum, ale bez hraček, nedá se nic dělat, musíme do centra, na náměstí. Nechtělo se mi, ale navigace od Map mě vedla naprosto zkušeně, až jsem před ní musel smeknout. Ovšem Mapy selhaly v tom, že obchod s hračkami odvál čas 😀 Ale zase se tam objevilo Pepco, takže ivka vyprosila nějaké „po sezóně“ hračky tam, a dále byl Adam vybaven bagříkem, nákladním autem, lopatkou, kyblíčkem … jelo se na Kozákov, do kopce, stále do kopce, točky zatáčky, do kopce, ach ty výhledy, tady by se bydlelo.

A rozhledna zavřená. Pondělí, zavřeno. DOPRDELEPRÁCE! Ale mělo tak být dětské hřiště, děti ho už měly slíbené … a tak se tam jdeme kouknout. V občerstvení jsem si koupil pívo „na žaludek“ (nebylo mi od smažáku moc dobře), a ukázalo se, že je náramný rozhled i ze samotného vrcholku kopce, na něm velké dětské hřiště, a na louce nějaké rojení … a oni to byli startující paraglajdisti! Zvědavci postávali kolem a koukali, jak si letci pár metrů od nich chystají výstroj, postroj, křídla, čekají na vítr, a pak zády ke směru couvnout, cuknout s lanky, křídlo se vznese, rychlá kontrola jeho „tvaru“ (jestli není zamotané), otočka dopředu, a po pár rychlých krocích vzhlet … s otevřenou hubou to neznalý člověk sledoval, obzvlášť když se dlouhé desítky metrů klesání k lesu pod loukou dostávali horko těžko pár metrů nad zem (včetně „dorozběhů“ při dosednutí), a mizeli z dohledu v průseku mezi stromy. Pro nás amatéry jeden každý rozlet vypadal jako neodvratná smrt dole mezi smrky lesa, ale kupodivu to všichni dali 🙂 Do auta pro deku na sezení, druhé pívo … a ivka si hověla na dece, koukala do daleka a na letce, a já se věnoval dětem na dětském hřišti. Adam chce houpat, Bára chce pověsit na jakousi prolejzačku, Adam chce na trampolínu, zout body, Adam chce houpat, nazout boty,… blížila se pátá, pojedeme na zámek a na večeři. Nééé, Adam nechce, chce houpat, atd. Odjezd s fňukáním. Báru začalo záhy bolet bříško, samá zatáčka, takže preventivní zastavení u jakéhosi rybníka, chvilku pošomtání, jelo se dál, a v Turnově na hlavním tahu Adam najednou dvakrát zavzlykal a poblinkal se nestráveným smažákem a hranolkama. Katastrofa. Očistili jsme ho, opláchli, komplet převlékli, (dětskou) sedačku vyčistili co šlo (moc ne),… katastrofa (to bude zejtra v autě puch). Ale počítalo se s tím, nebylo to naše první ródeo.

Opatrně jsme dojeli na zámek, vystěhovávali se z auta, a Bára že musí čůrat. Tak jsme ji poslali přes parkoviště mezi auta na druhé straně, a nevšimli si, že Adam se pomalu vydal přes plac za ní. Na parkoviště vjely dvě motorky, ADAME! STŮJ! ANI SE NEHNI! První motorka ho se hřmotem objela, a na tom vystrašeném uzlíčkovi žmoulajícím ňuňací mínku (plínku) bylo vidět, jak strašně strašně chce zpátky za maminkou, a rozběhl se zpátky přímo druhé motorce pod kola, motorkář to zahňácl metr dva přední kolo zaseklé klouzalo po kočičích hlavách, a pak ho obmyšknul a jel dál, a Adam skočil mámě ověšené taškami a bundami s pláčem do náruče …  a ve mně vřel vztek na Adama nezůstanuvšího u auta s ochromující hrůzou z toho, co se mohlo stát, a že jsme ho neuhlídali, neochránili, áááá! Až mi z toho dobře nebylo. Přes krátkou zastávku na pokoji jsme se vydali na večeři, a snad poprvé v životě jsem si úplně zničený k večeři poručil i panáka becherovky (i ivce, ofkórz). Děti ale samozřejmě moc neposeděly, neustále čumákovaly a rachotily po naštěstí skoro prázdné hospodě, vykukovaly zpoza sloupu na servírku, neustálé okřikování (moje) a pištění (jejich) … a návrat k osmé přes zámeckou zahradu a ještě dvacet minut na dětském hřišti, do úplné tmy. Jak rundy becherů, tak „zavírání“ dětského hřiště za tmy se pak stalo tradicí této dovolené.

Úterý

Ivka měla vyhlédnuté „údolí Plakánek“, kočárkově sjízdná trasa od hradu Kost mezi skálami k jakémusi rybníku. Dle fotky s písčitou pláží, takže lopatičky s sebou. Od zámku to bylo pár kilometrů, a Bára měla obavy (z bolení bříška) jako bychom jeli na druhou stranu republiky. Tááákže pomaličku, polehoučku, pořád odvádět pozornost na auta, traktory, balíky na poli, houbaře v lese mezi stromy … až jsme dojeli na parkoviště pod Kostí, a vydali se po cestě údolím. Vytesaná studánka, vytesané výklenky, a všude odpadky a stovky papírových kapesníků. Jeden velkej hajzlík.  A rybník byl ve výsledku také takový bahňák, respektive ona písčitá pláž – takový ten lehce smrdící písek s tmavou vodou. Ale procházka to byla pěkná. Ovšem – kde se najíst, než Adam v autě usne? U Kosti nic nebylo, rychlé smažené občerstvení bylo po předchozí zkušenosti pasé … jenže tam nebylo ani Éčko, abych něco v okolí vůbec našel 😀 Až jsme museli vyjet kousek pryč, nouzově směrem na zámek, že bychom se naobědvali v naší večeřové restauraci – a jak na mobilu naskočila data, tak jsem zastavil u kraje a zkoumal restaurace v okolí, a vyskočil rekreační areál Cejch s luxusně hodnocenou restaurací, o dva kilometry dále. Adame, neusínej, je to jen kousíček, a určitě tam budou mít pískoviště! Píhek??? Adam neusnul, dojeli jsme tam, a na terase nás hned zajal tamní kuchař u venkovního grilu a představil nám nabídku. „A prosimvás, máte tu nějaké pískoviště nebo hřiště?“, ukázal jsem na Adama s bagříkem a lopatkou. Kuchař ukázal za má záda a „Támhle má největší pískoviště, jaké kdy viděl!“ Otočil jsem se, nic očima nenacházel, až mi došlo, že myslí opuštěné beachvolejbalové hřiště 😀 A o zábavu dětí v moři bílého písku bylo postaráno. Pohodlně jsme si z terasy sledovali, jak se oba rochní v písku, nebo se snaží sundat / shodit ostatními hračkami bagříka zapleteného do volejbalové sítě („To hamo!“), klid, pohoda, kofola, fajn jídlo. 

Čas zvednout kotvy, pojedeme na velmi fotogenickou zříceninu Zvířetice. Adam to po minutě v autě okamžitě zalomil, Bára taky, pomaličku jsme se vezli k hradu a upíjeli kofítugou. Nechal jsem se unášet navigací, věděl jsem jen, že se tam dá zaparkovat přímo na místě, dojede se tam nějak „zezadu“ od stejnojmenné obce – a v té náhle šipka na zříceninu jinam než nás vedla navigace. Sakra! Věřil jsem šipce, a skončili jsme uprostřed polí. Hm. Návrat zpět na cestu k odbočce na zříceninu, a tam zákaz vjezdu na značce uprostřed cesty. Kurva. Vylezl jsem z auta, a přečetl si, že na té cestě došlo k sesuvu půdy, a je pro auta neprůjezdná. Co teď? No, Adam chvíli spí, klidně si může pospat ještě v kočárku, tak to holt zase bude „s procházkou“, a ne se zaparkováním přímo u zříceniny. Báru jsme vzbudili, Adama přeložili do kočárku, a vydali se po rozbité spojovačce cca kilometr ke zřícenině. Až cestou mi došlo, že se asi dá ke zřícenině stále dojet autem, jen z opačné strany po polňačkách, kam nás vedla právě ona navigační šipka ve vesnici. Ale co, procházka, a cíl výletu fakt dechberoucí. S překvapivě nebojácnou Bárou jsem vylezl až na vrcholek věže, ale místo rozhlížení do kraje jsem měl co dělat ji uhlídat, co zábradlí desítky metrů nad zemí to prolejzačka. Vrátili jsme se k mámě, za chvíli se vzbudil (nevrle) Adam, pak ještě zakopl pod věží a všechno bylo špatně … ale prolejzáním areálu a jen tak lebeděním na sluníčku jsme strávili hodinu času.

Pak jsme se navrátili na zámek, a šli na večeři – servírka se hned optala, jestli nám má donést vše jako o den dříve, a já že ano – aspoň tím becherem oslavíme, že to byl vlastně bezproblémový den, kdy se nic neposralo. O chvíli na to Bára, že by chtěla dostat zase kokino, a tak říkám tož běž, popros paní servírku. Já chci, abys šel se mnou. Ale jdi ty, to zvládneš. Nezvládnu. Vezmi adámka za ruku a běžte spolu. Ne. No tak já půjdu s vámi, ale musíš ji poprosit ty … ne … šli jsme, nepoprosila, a nakonec si nebyla schopná ani to kokino z nabízené dózy vytáhnout, jak se hystericky studem schovávala na mém rameni a brečela … nevím čím. Naprostý hysterický záchvat z toho, že by měla milou hodnou servírku poprosit o bonbóny, které od ní o den dříve dostaly. A jak ten „oslavný“ becher hned přišel k duhu … pak zase na zahradu zámku, zavolat rodičům, pohoupat, držet na slacklajně, po osmé zavírat hřiště. Děti do půl jedenácté vzhůru. 

Středa

Snídaně, návštěva sklepení se skřítkovým pokojíkem, výhled ze střešního okna na Svijany, den jako obrázek, azur a slunce. Předpověď na čtvrtek identická, toť den návratu domů – mámo, nedá se nic dělat, musíme si pobyt o den prodloužit, bude-li náš pokoj volný.  A byl. Zůstáváme tedy až do pátku. A když je tak krásně, tak hurá na v dáli se bíle blýskající Ještěď. Já osobně bych raději do přírody, ale Ještěd je ivčina srdcová záležitost, a děti můžeme apoň nahypovat na lanovku… a vyrazilo se na Liberec. Bára opět nervózní, že ji bude zle, a nakonec se v Liberci raději i zastavovalo a procházelo se po chodníku, dva kilometry od parkoviště. U každou půlhodinu jezdící lanovky fronta veliká, ale uklidňující info, že se jezdí, dokud čekají lidi. Do druhé kabinky jsme se tedy nalodili, nasadili respíky a hurá nahoru. To byl takový švuňk, že se člověk ani nestíhal rozhlížet, ale stejně jsem jen držel Báru v náručí, aby nestála umačkaná cizími zadky „dole“ mezi námi. Jak sardinky. Na Ještědu bylo krásně, chladněji, pofukovalo, slunce a výhledy … kofča, pivo, a neustálé ohlížení po tom, kam zrovna leze Bára (je tam hromada velkých kamenů a skal), která už je docela samostatná jednotka, ale všude se ji snaží následovat Adam (a to je problém).  Obzvlášť k miminu z Marsu, ze kterého byl Adam celý „mutný“ (smutný), protože pláče. Prošli jsme si vysílač, Adam zbouchal párek v rohlíku, Bára jakousi oplatku, ale nebylo jí dobře, bolelo ji bříško. Když jsme to s ní řešili, tak byl náhle Adam fuč, a našli jsme ho až skoro na opačné straně okružního chodby. Blížila se dvanáctá, a pak hodinová výluka lanovky, takže rychle ke stanici, kde čekalo jen pár lidí a v kabince se tak jelo naprosto pohodlně. 

Čas oběda, s přesunem do liberecké zoo. Vyhledal jsem poblíž zoo skvěle hodnocenou restauraci Wimbledon, bouchl ji do navigace a děj se vůle boží, a naprosto bez problémů pak na opačnou stranu Liberce probloudil. Adam samozřejmě dávno vytuhl, přendali jsme ho do kočárku, a pospal si na terase, zatímco my se skvěle najedli.  Pak jsem už jen já s Bárou přejeli kousek dál na parkoviště u zoo, před které ivka postupně dojela s kočárkem sólo od restaurace … zatímco já s hrůzou zjišťoval, že parkovací automat je prostě jen na mince, 21. století my ass, pičo. Zachránila mě hodná babička s vnučkou schopná rozměnit mi stovku na drobné. Vešli jsme do vstupní haly zoo a Bára ivce při pohledu na regály předražených plyšových zvířátek připomněla, že musíme koupit nějakou hračku Emičce (sestřenci), načež se kočárek zamlel a do sedu vystřelil rozespalý Adam se zvědavým „Ačku? Ačku?“ (Hračku?) Plyšového tygra Báře (~400 Kč), plyšového tygříka Adamovi (~250 Kč), plyšovou zebru Emičce (~250 Kč), rodinné vstupné. Když paní na přepážce viděla na displeji 1300 Kč a slyšela můj zdrcený povzdech, tak to ještě jednou raději celé zkontrolovala, ale „nedá se nic dělat, vopravdu je to tolik“ 🙂 A šli jsme do zoo. Nemám rád zoo, úplně cítím, jak tam těm zvířatům může z nudy/apatie mrdnout … vidět naživo slona je fajn, ale když ten se akorát kejvá ze strany na stranu jak starej Brůna se sekerou, tak je z toho (mně) smutno. Některé výběhy parádní, jiné depresivní (velcí ptáci v miniklecích). Ale byla to příroda, takové hezké klidné odpoledne, moc lidí tam nebylo, dětem se tam líbilo. Vrátili jsme se na zámek, došli si na večeři, ve které byl tentokrát frmol a mnoho hostů, takže ani děti tam moc nestrašily, dal jsem tři Šliky a ivka pak s dětmi odešla napřed na hřiště, takže to bylo tentokrát bez druhé becherovky. Fňuk.

Čtvrtek

Azur. A tak zase do skal, a když celé dny koukáme z pokoje přes dálnici na vrch Mužský a skály kolem Drábských světniček, tak proč ne tam. Úplně se pak nabízel oběd na krásné vyhlídce Na krásné vyhlídce. Dojeli jsme po uzoučkých silnicích až na tamní parkoviště, s cedulí „Parkovné 30 Kč zaplaťte u okénka zmrzliny“, nikde žádná zmrzlina, a tak zatímco děti okamžitě obsadily pískoviště, houpačky, dětský domeček, (…), já došel do probouzející se restaurace zaplatit parkovné, a trochu tím šéfovou zaskočil. Asi to není moc zvykem, že by jim turisté za parkování na jejich parkovišti takhle dobrovolně platili. Děti si pohrály, a vyrazili jsme po modré po vrcholcích vyhlídek směrem k Drábským světničkám. Skalní hrad je zavřený, s tím jsme počítali, šlo nám o přírodu a skalní vyhlídky. A i když se o té trase psalo jako pohodové pro kočárek, tak mě teda fest zaskočilo, jaký měla nahoru-dolů profil. Ale šlo se krásně, listnatý les, padající listí, všude pískovcové skály, výhledy do kraje (i na zámek). Studený průchod byl zážitek, chlad a šero, děti vystrašené, s kočárkem by se to projelo úplně pohodlně, kdyby tam nebyly napadané (nanošené?) větvě a kmeny stromů – možná pro snadnější projití za mokra a blátiva? Mokro a lehce blátivo tam bylo i teď, kdy bylo všude kolem sucho. Došli jsme až k Drábským světničkám, tam se po chvíli otočili a vydali zpět, a odbočili k Heroldově vyhlídce … výhled do kraje, klid, děti rejpající se ve skále/písku lopatkami. V dálné dáli Bezděz.

Vraceli jsme se zpět, chvíli s autobusem, a v lese pod finálním stoupáním spousta mechových domečků … tak jsme tam také jeden parádní postavili. Na krásné vyhlídce se děti rozprchly na pískoviště, ivka zabrala stůl s krásnou vyhlídkou, a relaxovala, zatímco já dával pozor na Adama. Dal jsem si jelena se špíkovou omáčkou, ivka kachnu, dobré to bylo. No, a co dál, kam dostatečně dlouho přejíždět, aby si Adam dal svou poobědovou hodinku dvě? Hm, co takhle na Mácháč? Pode navigace třičtvrtěhodinka jízdy, když si tam pak ještě pospí v kočárku … uchozená Bára beztak taky usne, tak nebude mrchtat, že ji bolí bříško. A toho písku, co tam budou mít!

Auto ukazovalo k 27 stupňům, a za hodinku už jsem tlačil kočárek borovým lesem směrem k vodě. Obrovská hlavní pláž, písku moře, sem tam deka s rekreanty, sem tam hlava ve vodě … bylo mi jasné, že si tam navzdory určitě ledové vodě nesmočím jen nohy. Převlékl jsem se do plavek a kolem zajíkající se ivky si to namířil do hloubky a nezastavil se dokud, jsem neměl ledovou vodu po hruď 😀 Že se v září budu koupat v Mácháču, to jsem fakt nečekal.

Bára se tam caprtala na břehu, po pás, pak zpět, pak po krku, rychlé tempíčko, a zase na písek … také odvážná. Adam dál spal v kočárku zabořeném do písku. Pak jsme už i s ním postavili hrad z písku omývaný vlnkami, i většími vlnami od vzdálených parníků, a na sluníčku si tam vyhráli jak u moře. Jen jsem pořád dumal, „jak“ se potom celí od písku dokážeme očistit a obléct, do ponožek, do bot … především tedy děti. Napadlo mě jedině to, že je prostě kompletně opláchnu ve vodě, omyju z nich písek, a pak je v náručí zanesu přes 40 metrů pláže až na cestu, kde už je ivka osuší a obleče. A když jsem se to zrovna chystal realizovat, tak Báru štípla vosa do prciny. Kriste pane. Na opačné straně jezera o tom věděli … no, rozchodila to. Ani nevím, jestli jsem ji nakonec omýval, zato jsme ale nechali nehlídanou deku, což si dobře ohlídala místní labuť. To už jsem dobře věděl, že ony svině bílé neproplouvají dva metry od břehu kolem pláže jen tak, ale čekají na blbce, který jim hodí kousek rohlíku, aby na něj pak zaútočily a sežraly mu i všechno ostatní. Během pobytu jsme to viděli několikrát. A jak jsme se vzdálili od deky (20 m od vody), tak ta svině hned vylezla a karé k dece, co když je tam něco dobrého. Akorát limča a ledové kafe, a já vracející se s Adamem v náručí k vodě, abych teda opláchl aspoň jeho, a do toho jsem musel začít odhánět labuť. S malým děckem zážitek. Kousek jsem ji zahnal, odnesl Adama zase k ivce na cestu, vrátil se k dece, stejně jako labuť, zase ji zahnal, a sbalil celou deku i s mým oblečením a vším ostatním, zanesl ji ivce oblékající Báru, zase vzal Adama a zanesl ho k vodě, opláchl ho, a zase zpět přes celou pláž … no pěkného chození, to vám povim. Pohodlně jsme si došli k autu, děcka zališčená od ledňáků (bolestné za štípanec), naskládali jsme se do auta a vyrazili na zámek. 

Dlouhej den jsme končili na večeři, kde děti opět neposeděly, a střídavě odbíhali na poloprázdnou (už „uzavřenou“) terasu před hospodou. Neustále jsem je napomínal, ať nepiští, neválí se po podlaze, brífoval je, že teda jo, že mohou chodit na terasu, ale CHODIT, pomalu, ne běhat, ať se nesrazí s obsluhou, a nesmí se motat servírkám pod nohy. Jasný? Jo. Tak běžte-ZPÁTKY! Báro, říkal jsem „chodit“! Ne běhat! A vy se hned rozběhnete! Na terase si běhejte, ale v restaraci chodit, jasný?! Bára s Adamem se otočili, a pomalu se vydali ke dvěřím na chodbu k terase, do kterých vypálili jak když střelí … zdrceně jsem se otočil zpátky ke stolu, kopl do sebe zbytek bechera, a párek důchodců u vedlejšího stolu, co nás celou dobu po očku sledoval, se už nedokázal dál ovládat a rozesmáli se nahlas 😀 Dovolená s dětmi … ale na druhou stranu, o chvíli později přišla Bára, jestli může jít za paní servírkou poprosit o bonbóny. No jasně, běž. A tak se otočila, odchytla si onu „naši“ servírku na place, a poprosila ji o kokina. WTF? Jeden den to hystericky ořve, a jiný den no problema? Inu, dobře, jen ať 🙂 Zahradu jsme zavírali o půl deváté prakticky za tmy, do které z protějšího kopce zářila restaurace Na krásné vyhlídce, jak požár na kopci. 

Pátek

Den odjezdu domů. Sbaleni jsme celkem byli, naposledy jsme se podívali do sklepení za skřítkem, naposledy jeli výtahem … já tedy nejdříve odnesl k autu co jsem unesl, naházel to do něj na sedačky, a vrátil se pro zbytek i rodinu, a zatímco ti se odešli rozloučit se zámeckou zahradou a pískovištěm, tak já vyskládal všechno z auta kolem, a začal to skládat do kufru. Celkem to šlo, ale kupodivu mi tentokrát zavazel kočárek a trvalo mi, než jsem to vhodně přeskládal. Ještě tam narvat velkou koloběžku a odrážedlo … zatímco loni si malé kolo a plastovou motorku děcka užila, tak letos jsme to vozili naprosto zbytečně. Došel jsem pro rodinu, a na recepti jsme pak nakoupili dary a piva pro příbuzenstvo, nasoukali se do auta, a jeli … do Prachovských skal! Shodli jsme se, že by bylo asi nejlepší strávit dopoledne ještě nějakým výletem, utahat děti, pak se naobědvat, a domů vyrazit tak, aby obě usnuly a bylo to bez bolení bříšek a blinkání. 

Prachovské skály byly podle průzkumu s kočárkem sjízdné, po modré trase / lesní cestě se daly celkem pohodlně „obejít“, a k několika vyhlídkám se pak dalo dojet „zezadu“. Energický prodavač suvenýrů / hlídač parkoviště / pracovník turistického centra se mě optal, zda chci poradit „jak zabloudit v Prachovských skalách“ (tak jako dlouho brífoval rodinku přede mnou), tak jsem opáčil, že jedeme s kočárkem, takže pochopitelně pojedeme „pod modré“ … „Tak byste udělali pěknou pitomost!“ (WTF?) A začal mě přesvědčovat, ať jdeme po červené, kdy na jejím začátku pod skalami „stačí vynést kočárek pětadevadesát schodů ke Křížkovského vyhlídce, a jste nahoře a je to, už jen rovinky a samá vyhlídka“. Ty seš dobrej blázen, chlape, tahat s dvěma dětmi kočárek po stovce schodů … ze slušnosti jsem si to vyslechl, poděkoval, a šli jsme. Představil jsem tu radu ivce, přemýšlel o ní, no uvidíme na rozcestí… od něj je to k těm schodům kousek, tak uvidíme, jak budou vypadat. No a nakonec to byla rada nad zlato, velké kamenné schody – bál jsem se nějakých úzkých kovových, takže když si ivka hodila kočárkovou tašku přes rameno, a za ruku vedla Adama, tak já pohodlně tahal lehký kočárek, chvíli ho nesl, chvíli s ním couval přes hrany zadními koly, Bára si šlapala sama …  akorát jsme šli s muzikou, protože Adam pod schody zakopl o kořen a padl mi k nohám, a od té doby řval a řval a řval, a přitom na koleni malá odřeninka, jakých za dovolenou udělal několik. Já se tahal s kočárkem, nechal jsem ten tyjátr tedy ivce, ale pláč neustával ani „nahoře“ nad schody, kde se již pohodlně jelo po rovině. A až později jsme si všimli, že si při tom pádu Adam dost odřel dlaň, a kvůli ní plakal. To ho muselo bolet opravdu hodně. Dostal velké lízátko, ale dlouho s ním nic nebylo, a jen si opatrně nosil zvedlou ručičku. Postupně jsme navštívili všechny vyhlídky po trase, samé skály a skály, Bára prolejzající zábradlí, a všude mrtě cizinců … zajímavé. Krásné to tam bylo, skála na skále, výhledy, azur, sluníčko. Došli jsme na konec okruhu, a po modré se pohodlně a rychle vraceli k autu, se zastávkou na postavení dalšího mechového domečku.

To už jsem měl také najitou restauraci Prosecco v blízkém Jičíně, u hlavního tahu, osm minut cesty. Za každou cenu musíme děti udržet vzhůru! To se povedlo, zaparkovali jsme, a na hezké terase ke stolu… pofňukávající Adam dostal od servírky kokina, Bára samozřejmě také, ale byly to tvrdý cumlací bonbóny a děti byly nespokojené. Žádný dětský koutek, ani hračky, na které jsem je nalákal, ale asi si to spletl s jinou restaurací, kterou jsem předtím zkoumal, tak dostaly aspoň papíry a pastelky … přes všechna pití, výkresy, pastelky, rozbitý bagr … se už na stůl skoro nic nevešelo. Poručil jsem si lazaně, dobré, ale menší porce. Ivka nějakou panenku, a maso tuhé, že nešlo krájet, a Bářin kuřecí řízek kladl při krájení taky takový odpor, až jsem přemýšlel, zda je maso vůbec „hotové“. Mno. Kinedryl do pití, a kávu s sebou, prosím! A šlo se do auta … děti spaly ještě když jsem o 500 m dále čekal na najetí na hlavní tah, plán vyšel! Plyn k podlaze, navigace ukazovala 2 h 45 min jízdy před námi, o půl šesté doma či kdy. Takže hurá do dopravní špičky … a stálo to za to. Kolony, semafory, kolem Hradce, kome Pardubic, … kamióny, traktory s balíkama, sebevrazi v rychlých autech, objetí Chrudimi po naprostých prdelích (někdy měla navigace tedy zajímavé choutky). A děti spaly, a já to pálil, navigace na mě pípala upozornění pro překročení rychlosti skoro pořád. Kousek před domovem jsme zastavili na nákup, a bylo načase, už jsem fakt cítil, jak toho mám po dvou a půl hodinách řízení fakt dost. Domů už jsme to pak dojeli pohodově, přivítali se s kočkama, a v pátek po šesté večer se vrátili z dovolené.

Respektive … nebyla to dovolená, samozřejmě 🙂 Byly to galeje s dětmi, jaké si bezdětné páry vůbec nedovedou představit. Ale stálo to za to, a to jak nám vyšlo počasí … to byl úplný zázrak.