Dovolená v Jeseníkách

Nakonec jsme uskutečnili náš původní plán vyrazit v druhé půli prázdnin ještě na jednu kratší dovolenou. Skřípal jsem zuby, finančně se mi do toho nechtělo, a když mi ivka bezelstně posílala odkazy na booking s cenami 4000 Kč za noc, tak mi to na náladě nepřidávalo. Dát dvanáct tisíc za prodloužený víkend jen za to, abychom mohli někde přespat … a také hledat ubytování zase týden před odjezdem, v Jeseníkách, v sezóně. Těch spálených hodin, co do toho zahučelo. A nakonec jsme skončili u ubytování, které jsem našel hned na začátku – Penzion Šléglov ve Šléglově, což je pidivesnička se 41 obyvateli, na které mi přišlo strašně vtipné to, že je „až za Vikanticemi“, jinak také známými jako Díra u Hanušovic. Takže mě na tomto ubytování úchylně lákalo to bydlení na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc … na výlety budeme stejně všude vyrážet autem, a hezké ubytko v hezkém místě s hezkou restaurací poblíž jsme stejně nenašli.

Co nám bylo ale stále divné, že i během toho týdne marného hledání volného ubytování zůstával tento penzion neustále k dispozici, a dle rezervačního systému byl úplně prázdný. Nejen náš zamýšlený pokoj, ale celý penzion. Tak jsem zavolal a chtěl se hlavně optat na snídaně. Majitelka mě ujistila, že do víkendu se penzion může klidně zaplnit, a že pokud chceme snídaně, tak samozřejmě budou. Tak jsem naťukal rezervaci, a druhý den mi přišla od provozní smska s dotazem na to, kdy cca v pátek přijedeme – ostatně, po potvrzení rezervace tam na mě vyskočilo info „check-in 15:00-15:30“, což mě trochu zaskočilo – a nevinnou informací „…, snídaně nemáte, … „. Wtf? Volám zpátky, a na dotaz o snídaních dostávám odpověď, že budeme na penzionu sami a že se samozřejmě snídaně podávají až od určitého počtu hostů, to dá rozum, a na penzionu jsme sami, takže budeme mít sdílenou kuchyni na patře jen pro sebe. Napůl jsem se nezmohl na odpověď, a napůl mi bylo jasné, že je to realita, kterou tak nějak svou stížností nezměním, holt se stim smiř. Ostatně, ony snídaně po 200 Kč dají ve výsledku za tři dny 2 400 Kč. Snídaně. Jenom snídaně! Takže jsem sice byl rozčarovaný z komunikačního šumu a kotrmelců, ale v duchu už jsem si začal plánovat, jak budu ráno vstávat a chystat snídaně, párečky, salámy, zeleninu, mlíčko … 😀 Protože na dovolených stejně nějak nemůžu dospat a jsem vzhůru brzy.

V pátek tedy ivka nakoupila snídaňový proviant, děti si sbalily plyšáky do kufříků, a já s velkými obavami plnil kufry auta, zatímco ivka smažila řízky k obědu i „na dovolenou“. Hned v sobotu jsme totiž chtěli vylézt na kopce, na Dlouhé stráně, a došlo mi, že by bylo dobré mít raději oběd v krabičce s sebou, než tam škromtat hladoví – s dětmi – a pak někdy ve čtyři někde hledat restauraci. Na cestu jsme tedy vyrazili i s krabicí řízků na deklu pod zadním oknem (do kufru už se nevešla), doplněnou ještě plechem se švestkovou buchtou, ke kterému nám babička přidala ještě půl plechu své švestkové buchty 😀 A jak pak v lesích Šeráku přišla vhod!

Cesta do Jeseníků by proběhla úplně bezproblémově, kdyby se za Lanškrounem v serpentinách nekonal závod do vrchu a nebylo to tam komplet uzavřené, což ovšem nebylo vedené jako dopravní uzavírka na mapě. Navigace mě tam bohorovně dovedla, a pak neustále totálně nechápala, proč chci jet jinudy přes nějaké kotěhůlky kolem, a furt mě sváděla zpátky do Lanškrouna. A jen jsme tohle zdolali, tak jsme kdesi v kopečkách dojeli autojeřáb, který supěl do kopce a jeho výfuk by si nezadal s komínem Titaniku. Tak dlouho jsem s vnitřní cirkulací vzduchu ještě nejel. Tou dobou už ukecané děti spaly, a z Hanušovic nás navigace vedla prý o deset minut kratší cestou rovnou na kopce, na Habartice – Vikantice – Šléglov. Not gonna lie, silnička pro jedno auto klikatá jak had, ale ta panoramata … zelené pastviny, všechno svěží, kopce nalevo napravo, před námi Šerák … najednou jsme lusknutím prstu „byli v Jeseníkách“.

Provozní nám ukázala krásný penzion, pokoj, kuchyni, předala karty, a vyrazila na víkend pryč. A tak to bylo … celé naše. Pokoj super, schůdečkožebřík do patýrka se sníženým stropem přímo pod střechou, kde měli Bára s Adámkem každý svou obří matraci a celé to bylo jejich. Adam se v noci mele a je schopný spadnout z postele, i když na ní má zábranu proti padání z postele, takže matrace na koberci bylo top řešení. A venku začal záhy slejvák. Přejeli jsme na večeři do Branné, kterou jsme si pak lehce prošli a ukázali dětem, kam se s mámou jezdíme jednou za čas rekreovat, a po návratu děti nazuly gumáky a šly škromtat do kaluží. A do hajan. Představu o ubytování „na konci světa“ trochu kalilo to, že naproti přes silnici, vzdušnou čarou pár desítek metrů, je nějaká velká podniková chalupa jakési firmy, kde to celý večer až do tmy vřelo výskáním dětí a kvičením dětské lanovky, a po setmění brnkáním kytar u ohně 😀 Ve druhém patře penzionu s okny tím směrem to měl člověk naprosto z první ruky. Pokud to tedy přehlušilo „zurčení potůčku“ tekoucího kolem penzionu, na kterém byly udělané dřevěné přehrázky … a nebudu lhát, ten zvuk šplouchající vody zněl úplně přesně jako kdyby mi někdo vedle postele chcal do poloplného kýble s vodou 😀 Večer mi to nikdy nevadilo, to jsem byl ucasnovaný jak pes, ale ráno mě to teda sralo fest.

V sobotu ráno poklidná snídaně, se srnečkem procházejícím se v rose na mezi za okny penzionu, a kafíčkem z pressovače, který se mi dole v snídaňárně / baru / společenské místnosti podařilo zprovoznit. Párečky, zelenina, a děti se najedly z nějakých medových lupínků zalitých mlékem. Každý asi tak za pět korun. A hurá do Koutů na lanovku na Medvědí horu. Dojeli jsme tam akorát na koupení lístků (notypičo 1500 Kč ?????), vrácení se k autu pro malované kamínky (v celých Jeseníkách jsme nenašli ani jeden!), a doběhnutí rodiny u stanice lanovky, akorát nasednout a jet nahoru. Krásně to vyšlo. Pluli jsme vzduchem nahoru a kochali se. Měli jsme v plánu nejdříve dojít na vyhlídku k Rysí skále, a pak dojít k hlavní trase na Dlouhé stráně, a doufat, že to děti nahoru ujdou, máme na to celý den … no a buď to ujdou i zpátky, a nebo se zpět k lanovce svezeme kyvadlovým busem (100 Kč/os). K Rysí skále tímto severním směrem očividně nikdo nechodil, protože se záhy vedle cesty začaly objevovat hříbky jak prase! Ivka brečela, ale byl to lov beze zbraní, jen objektivem. Byla to teda pěšina samý šutr samý kořen, po bouřkách a deštích předchozích dní rozmáčená, sem tam bláto, a do kopce, do kopce, do kopce … ty vole pořád do kopce. Adam mrchtal, Bára hledala viníka, kdo tenhle výlet vymyslel, vedro a dusno jak prase, pořád do kopce, a byli jsme u Rysí skály. Bylo to tam úplně top, výhledy na Dlouhé stráně a hluboko do údolí a lesů pod námi.

Akorát teda … byli jsme zmordovaní, a přitom před námi bylo ještě cca 90 % cesty nahoru na horní nádrž. Po rovince jsme od Rysí skály došli k hlavní červené trase na Dlouhé stráně, a Adam už nemohl ujít ani tohle. Před námi 2,5 km (snad) mírného stoupání. Ivi, to nedáme … nechtělo se mi, ale musel jsem reálně vyhodnotit, že to Adam prostě po svých nedá, já s ním na koňovi už vůbec ne, a bude to absolutní utrpení s nejistým výsledkem, zato brutálním dopadem na rodinnou pohodu. Holt nám nezbývá než sejít cca půl kilometru k lanovce a tam si zaplatit autobus nahoru k nádrži, a pak to třeba, třeba dokáží děti sejít dolů. Budeme na to mít celé odpoledne. Stáli jsme tam u rozcestníku na servicní asfaltce k horní nádrži, začátek červené trasy nahoru lesem vypadal ještě kamenitější než stezka k Rysí skále … a tak jsme zavolali na děti, otočili se a zašli do lesa na pěšinu k lanovce … když uslyším zvuk supícího motoru. Vrátím se pár kroků zpět a vidím autobus. Doprčic, on právě jede na horu, budeme muset čekat, až se vrátí. Nebo … co kdybych … za to nic nedám … maximálně nezastaví, no co. Vyskočil jsem k silnici a zastopoval, řidič ukázal rukou k horní nádrži, já zakýval hlavou, on zašlápl brzdy a otevřel dveře a mávl, ať nasedneme! Nahnal jsem rodinu dovnitř, vytáhl pětistovku, ale řidič už se rozjížděl a že mu to dám nahoře … a tak jsme seděli na sedačkách hned za ním, a vezli se nahoru. A pořád, a pořád, tyjo nějakých pět kilometrů. A ty davy lidí, co to šli po této cestě, s kočárky, nebo jen tak, pod poledním sluncem … strašná představa. Divím se tedy, že nás nevysadil za Adamovo kecy, který také pusu nezavře … „A to může ten pán řídit autobus???“ „No, proč by nemohl?“ „No ale když je takhle starej???“ … vocas jeden. A byli jsme nahoře na hoře, a řidič na cestující zahalekal: „Nyní bude pauza do jedné hodiny, a pak zase budu jezdit každou půlhodinu!“ A ke mě polohlasem: „Dejte mi dvě stovky a je to.“ „Tady máte, děkujeme moc, přecenili jsme děti, ty by to nahoru neušly.“ „Však já bych to pěšky taky nešel!“ 😀 Stáli jsme na parkovišti a úplně jsem cítil pocit štěstí „jak nám to vyšlo“. Kdybych se neodhodlal a nezkusil stopnout autobus, tak bychom sešli k horní lanovce a zjistili, že autobus znovu pojede až někdy za hodinu / hodinu a půl. Zkusil jsem to, vyšlo to,  a ještě jsme jeli za polovic. Bomba.

Dlouhé stráně jsou bombastický, prostě must see. Viděl jsem je tolikrát od Pradědu, a nyní jsme konečně stáli u zábradlí a dívali se do toho obřího lavoru pod námi, ve kterém mírně „vřela“ voda a nám došlo, že se právě pomaličku napouští. A kolem dokola výhledy na Jeseníky, na Praděd, na Rysí skálu se třemi větrníky.

Pomaličku jsme nádrž po jedné straně obcházeli na druhý konec, kde vedla červená trasa, po které jsme se chtěli alespoň vrátit. A pak si na jednom hezkém místě sedli do trávy s výhledem do údolí, vybalili řízky, a znovu nabrali sílu. Děti mrchtaly tak jako tak (i přes ušetřenou cestu vzhůru), nezbylo než vytáhnout kartu nejvyšší – pokud to sejdou dolů k lanovce, tak se pak zastavíme v Jeseníku do hračkářství, kde si koupí „dovolenkovou hračku“ (každý dostal 500 Kč od dědy). A najednou to šlo. Tedy, Bára už je samostatná a výkonná jednotka, to s Adamem je třeba ještě delikátně pracovat. Cesta dolů od nádrže nám tedy ukázala, jak vypadají turistické cesty v Jeseníkách, kamenitá šutrovitá nebo rozblácená, místy s „aktivním tokem“ … tehdy jsme ještě netušili, že to byla ta z lepších, po kterých během dovolené půjdeme. Nakonec jsme to za cca hodinu sešli, poslední úsek už šli raději po nerizikovém asfaltu, protože Adam už výrazně mrchtal a my toho měli také dost, tak proč se rozbít někde na kamenech … a k lanovce došli akorát na párminutové posezení, a pak se stroj rozjel, a my sjeli dolů k autu. Za to, že to děti ujdou, měly slíbenou zastávku v hračkářství v Jeseníku. Adamovi jsem pomohl s výběrem, a po dlouhém pátrání jsme objevili vedle všech možných ptákovin buginu na dálkové ovládání. Tak snad to nebude drek. Bára si vybrala blbost, myšku také na dálkové ovládání, ale co už, ono co si má sedmiletá holka pořídit, když plyšáků a panenek má plné krabice. Po návratu jsme si vylezli nad penzion na stráň, nad Šléglovem právě zapadalo slunce, na terase jsme nikým nerušeni popíjeli vínečko, Adam proháněl nebývale schopnou buginu na dálkové ovládání, pak se hrál kroket či co to je, pak mě donutily k fotbálku … 

Co dělat v neděli? Měl být největší hic, ale strávit den na narvaném koupališti v Jeseníku se mi nechtělo. Ivka měla naplánované údolí Bílé Opavy, z Ovčárny do Karlovy studánky, ale to jsem také vyloženě nechtěl jít v neděli, ve frontě tisíců lidí … už z toho důvodu jsme počítali, že si to o den prodloužíme, bude-li hezky, abychom mohli nějaké to top místo Jeseníků navštívit mimo víkend v pondělí. Při snídáni jsem z mobilu vykoukal, že bychom mohli vyjet lanovkou na Šerák, na Jiřího chatě si dát Šerák, a pak sejít po modré značce dolů, a přejít na zelenou značku „údolím Vražedného potoka“, kde by se asi dalo všelijak osvěžovat, a děti by si kolem něj pohly pohrávat s nějakými autíčky atd. A dojít k autu pod lanovkou. Bude to dlouhé, ale budeme ve stínu lesa, Z KOPCE, u studené vody, a zase na to máme celý den, a aspoň dojíme zbylé řízky, které opět vydaly na plnou krabičku. Do další zeleninu, další naplnit švestkovou buchtou, lahve naplnit vodou, a kopnout do vrtule. Počasí opět luxusní, výhledy nádherné, lanovka pohodlná, pivo studené.

Poseděli jsme u chaty, shlíželi na Jeseník, upíjeli Šerák, a kochali se. Krásný začátek příšerného výletu. Chybami se člověk učí, a zásadní chyba byla, že „jít z kopce“ nemusí být v Jeseníkách vůbec výhoda. Modrá značka klesající kolmo na vrstevnice čárkovanou pěšinou (na mapě) ja pak neskutečně obtížný a úmorný sestup kamenitým kořenovitým šutrovitým rozbláceným vymletým bývalým polořečištěm. Adama jsem celou dobu držel za ruku pro případ, že zakopne a spadne, rozbité/naražené koleno by byla konečná … Bára poskakovala kolem, na tu jsem vůbec neměl „kapacitu“, a jen hledal očima nejvhodnější cestu pár metrů před námi, a doufal, že za sebou neuslyším, jak uklouzne ivka a zvrtne si (několikrát zvrtlý) kotník, protože to by pak bylo na horskou službu. A cesta byla jen horší a horší, místy jí tekl potůček, kterému jsme brzy přestali uhýbat a šli tím centimetříkem vody …  ani vlastně nemám moc fotky, člověk nezastavoval, jen se jako stroj posouval krok po kroku z kořene na kámen níže a níže a jen zíral metr před sebe. Ta cesta vypadala – v lepších úsecích – takhle:

Došli jsme ke skále, a mně se ulevilo, že už jsme u Obřích skal, a ona to byla jen nějaká bezejmenná skalka, za námi bylo nějakých tři sta metrů klesání, a k Obřím skalám ještě půl kilometru. Na ivku jsem se raději ani nedíval, a vydali jsme se dál, kdy už  cesta (haha) často přešla do fest rozbahněných úseků, a já musel hodně vymýšlet, kudy to vůbec dokážeme projít. K Obřím skalám jsme nakonec došli, ale ty byly obležené lidmi, sednout se nikde nedalo, leda na přímém slunci, a tak jsme jeden z „cílů“ tohoto výletu jen obešli a pokračovali dál, že si najdeme nějaké místo ve stínu u cesty, a tam si dáme oběd a odpočneme. A hovno, byl buď hustý les, nebo rozbahněná pešina, nic mezi. A to tak rozbahněná, že jsem místy zůstal stát a prostě nebylo kudy jít – les kolem byl tak hustý, že neprůchozí, a všude jen bahno. Poslední úsek klesání po modré už byla siřší stále brutálně kamenitá cesta, ale v jednom místě bylo při kraji pár větších kamenů, na které se dalo sednout, a tak jsme si sedli, vytáhli jídlo, a mlčky se posilnili. Bylo mi jasné, že musíme výlet přehodnotit… protože na konci modré trasy přecházející na asfaltku se akorát napojíme na zelenou, do onoho „cílového“ údolí Vražedného potoka, a budeme teprve cca v polovině – a zase budeme scházet pěšinou kolmo na vrstevnice, po kdovíjaké pěšině … a k autu to budou ještě čtyři kilometry.

Sklesali jsme až k asfaltce, a bylo to úplné malé vítězství, že jsme se na ni dostali ve zdraví, a po ní už se dokážeme došourat do Ramzové k lanovce i sebešnečím tempem, ale po hladkém asfaltu, bez šutrů a kořenů … Kousek jsme po ní šli, k zelené odbočce do lesa a údolí hučícího potoka, a kolem příkopy plné vody. Adam se chtěl pořád cejprat, pořád se vyptával (a Bára taky), kdy už budeme u toho potoka a budou si tam moci hrát … blížili jsme se k zelené odbočce. Hele, ivi, tak tam jen kousek sejdeme a nakoukneme, jak ta cesta vypadá, a kdyžtak se vrátíme na asfaltku a půjdeme po ní a hotovo. Jiskřička naděje, že to třeba nebude tak zlé a půjde to. A v tu chvíli vzal Adam nějaký kámen a hodil ho do lesa (kam nebylo vidět), a dostal zjeba, že takhle naslepo nic házet nemůže, co kdyby tam zrovna někdo seděla a odpočíval … urazil se, nechtěl se mě chytnou za ruku, bez čehož to na té pěšince nešlo, uhýbal mi, a já se naštval, a oznámil, že tak to tedy ne, takhle se k žádnému potoku nepůjde, udělali jsme čelem vzad a šouralo se v tichu a dusnu po asfaltce k autu. Tři a půl kilometru lesů a asfaltu před námi. V jednom místě pak vytékal potůček vody na asfalt a několik desítek metrů tekl po kraji, tak jsme si tam zastavili a naboso se tím centimetrem vody procházeli, ale to byla tedy ledárna. Bára v tom poskakovala a výskala, já si to také užíval, Adama to přešlo raz dva. Ten na studenou vodu není, ale Bára je otužilec po tatínkovi. Poslední úsek cesty už to děti nedávaly, hledaly viníka, který tento výlet vymyslel, a pak jsem několik set metrů Adama raději nesl na koňovi, abychom to vůbec došli. Byli jsme u auta, a to vám povim, tohle byl teda výlet napiču, fakt. Jediné výhledy a Jeseníky si člověk užil na lanovce a u chaty, a pak dvě hodiny čuměl do kamení a bláta před sebou, a hodinu dvě do asfaltu, nalevo napravo hustý les, a to bylo vše. 

Co s načatým odpolednem? Přejeli jsme do Jeseníku do Priessnitzových lázní, a došourali se do balneoparku, a tam si rekreovali uťapkané nohy a ruce v ledové vodě mezi pacienty lázní. Alespoň trochu vodních hrátek si děti užily. Ivka na ledovou vodu také moc není, ale tohle jí úplně prospělo, a děti se zvládly zregenerovat tak, že tam samozřejmě pak dobu jezdily po skluzavce a vybíhaly (!) nahoru do svahu, aby mohly jet znovu a znovu. A u penzionu samozřejmě zase hned vytáhly branky na fotbal. Uff … večer/za tmy pak s námi děti čumákovaly na balkónku, koukali jsme na hvězdy, kdy Adam přejmenoval Velký vůz na Velkou korbici. A pak už v klidu bez dětí zkoumám tu zelenou trasu kolem Vražedného potoka, jestli bychom to byli dali nebo nedali … těžko říct, zadarmo by to tak jako tak nebylo. 

V pondělí ráno se dostavila provozní, prodloužili jsme pobyt do úterý, konečně jsem jej také uhradil (au). A rozhodli se, že si – mimo víkendový nápor – sejdeme pradědské údolí Bílé Opavy. Když mohly děti včera po sejití Šeráku večer lítat jak nezničitelné stroje, tak co na ně brát nějaké ohledy. Ačkoli jsme se stejně s ivkou shodli, že už nás fest bolí nohy i ráno, na nás už se tahle dovolená podepisovala. Nalodili jsme se, vyrazili na Jeseník, přes Videlské sedlo do Karlovy Studánky, no bratru cesta skoro na třičtvrtě hodiny, a Adam měl ve Vidlích – po vydatné snídani – lehké finále, ale ještě to vydýchal. Na horní parkoviště jsme dojeli tak akorát, aby nás šéfová postavila před vrata hasičárny s cedulí Zákaz stání (hasiči měli ten den auto v druhé garáži), jedno z posledních míst, a na blízké zastávce jsme posečkali pět deset minut, a už se blížil poloprázdný autobus na Hvězdu, a na Ovčárnu. Tam jsme rovnou vyrazili k Barborce, protože jsme to my blbci dopředu ani moc nestudovali, a nevšimli si, že se dá do údolí sejít po žluté už od Ovčárny, a ušetřili bychom si DVA A PŮL KILOMETRU chůze – způli po asfaltu pod skoro poledním sluncem! Neuvěřitelné. Tak jsme si tam dali limču a předraženou plzeň do plastu a odpočívali v parnu a stínu, a kolem prochází samé známé tváře, a on to výlet turistického spolku z vedlejšího městyse! Právě údolí Opavy vyšli, v opačném směru, a trochu s obavami nás upozorňovali, že je to tam samý mokrý klouzavý kámen, a že scházet to dolů s dětmi nebude jen tak. A nebylo to tak zlé, z kopce, hrubé dřevěné schody, kořeny a kameny, pěšinka, to ten Šerák o den dříve byl horší … ale šlapalo se a šlapalo, krásným lesem, divočinou, ale i v pondělí jsme se neustále s někým míjeli, nebo někoho pouštěli, a hóóódně dlouho mi trvalo, než jsem se mohl někde bokem v lese trochu nerušeně vyčůrat.  

Ale bylo to teda dlouhý, dojít vůbec k rozcestníku nad vodopády, de facto začátku toho zajímavého v tomto údolí … to už jsme měli v nohou čtyři kilometry chůze. Posadili jsme se bokem do stínu na nějaké padlé kmeny, vytáhli krabičku s promazanými rohlíky, a obědvali. Děti zbouchaly každý snad dva rohlíky, na mě zbyl jeden, a na ivku půlka. Trocha zeleniny, a buchta už došla. A děti se pořád vyptávaly, kdy už budeme u toho potoka, kde se budou moci cejprat … tak jdeme na to, hurá na žlutou trasu. Notykráso! Tohle slízání mokré kluzké zabahněné skály že je „turistická trasa“??? Proti některým úsekům bylo včerejší slejzání Šeráku poobědovou procházkou pro důchodce.

Adama jsem prakticky celé kilometry nepustil, neustále ho vedl za ruku, sundával z větších „schodů“, pořád druhou rukou ukazoval, kam má stoupnout, kudy to všude zdolávat, za námi jdoucí Bára už to dávala na pána, ale také jsem ji pořád ukazoval nejlepší cestu, ivce tak maximálně nabízel ruku na podepření a ukazoval ohmatané kořeny používané očividně jako držadla … místy to byl fakt masakr, kde jsem zůstal bezradně stát a prostě „nebylo bezpečně kudy“. Vyhýbání se s protijdoucími, pouštění rychlejších (bezdětných) turistů za námi. Hučení vody na vodopádech, chládek, všude vlhká pralesní zeleň, mokré skály, potůčky vody vytékající z promáčeného lesa, lávky z jedné strany potoka na druhou, jezírka a hlubinky … děti s sebou měly malý plastový kombajn, kterým neustále rejdily ve vodě, když jsme se někde na chvilku zastavili. Nebylo moc kde, celá ta trasa je prostě stísněná, sednout si na kámen znamená někomu zavazet, a stejně bylo vše mokré a studené … ale jen jít a jít by znamenalo ochudit děti o to, na co se nejvíc těšily (cejprání). Plánoval jsem, že se někde určitě zastavíme, zujeme boty, a vlezeme na chvilku do vody … ale ono normálně nebylo kde! Sluníčko do údolí přes stromy moc neprosvítalo, voda ledová, kameny a skály kolem studené a mokré, potok „nepřístupný“ …  a pak najednou plochá skála nasvícená sluncem, ideální místo, ale to šla výjimečně vepředu ivka s Bárou, míjeli jsme se s protijdoucími, za námi šla rodinka, nezastavovalo se a hup, byli jsme pryč. Bylo to ideální (a jediné) místo na to si vlézt do vody, a pak si posedět na vyhřáté skále, osušit nohy, a jít dál … což rodinka za námi očividně udělala, najednou za námi nikdo nešel a za stromy se ozývalo výskání. Ale o kousek dál se použitelné místo také našlo, s velkými kameny na kraji vody, na které se dalo sednout a nestát pořád v té ledárně… což rozhodně přišlo vhod, to se fakt nedalo dlouho vydržet. Bára na pána, Adam to horko těžko vydržel alespoň na fotku, pak si osušily nohy, obuly boty a drandily tam s kombajnem a hledaly zajímavé kameny. A nějaké se našly, takové zvláštně blýskavé, jeden už mají rybičky v akvárku. 

A šlo se dál, a dál, a do cíle ještě daleko, to údolí je dlouhé jak prase … ostatně, ten kilometr nejdrsnější části údolí jsme zdolávali hodinu a půl. Bylo po třetí hodině, k autu ještě dva a půl kilometru, nohy bolely jako prase … a Adam poskakoval, pohopsával, pořád něco vykládal, ani jeden si nestěžovali. Původně jsme jim slíbili, že když to ujdou, tak pak pojedeme na koupaliště do Jeseníku. Takže s tím oba neustále kalkulovali a vyptávali se, a my s ivkou se na sebe krčili rameny … k autu půjdeme ještě minimálně hodinu, půl hodiny v autě, přes Jeseník pojedeme navečer … no uvidíme, děti, uvidíme. A tak jsme ten poslední poklidnější úsek údolí Bílé Opavy došli s nohama ušoupanýma až ke kolenům, a z posledních sil ještě v Karlově Studánce doškromtali k pramenu a do vypitých lahví vody stočili železitou vodu, ať můžeme domů rodičům dovézt něco zajímavějšího než jen předražené lázeňské oplatky. Tak hurá do auta … vyjíždíme do videlského sedla, nebe zatažené, protější kopce se dotýkají mraků, ale pak sjedeme do údolí k Jeseníku a i když je Šerák v mracích, tak na Jeseník tak nějak prosvítá sluníčko, a venku je stále teplo. No, o půl šesté odpoledne jsem lístky na koupaliště ještě nekupoval. A koupaliště parádní! Krásné, moderní, lidí už minimum, Adam měl brouzdaliště pro sebe, tobogán s klouzačkou bez front, Bára z nich prakticky neslezla … a já s ní, nějak jsem tam šel vždy nejdříve s ní jako dospělý doprovod, a pak jsem zjistil, že jezdím půl hodiny na tobogánu. A tak se děti své zasloužené odměny za ujití údolí Bílé Opavy nakonec opravdu dočkaly. Někdy po půl sedmé jsme se sbalili, zastavili se ještě na nákup (pokladní nám vtipně omylem namarkoval 1 rohlík a 6 becherovek a ani nemrkl) a konečně na večeři (ivka už hlady neviděla), a vraceli se soumrakem přes Ramzovou a Ostružnou. Tam jsem ještě zastavil na louce pod větrníky a vylezli jsme si z auta, za kopci růžovělo západní nebe, nad hlavami nám hučely listy turbín … 

A dojedeme osvětlenému penzionu, pobíráme vše z kufru auta, ivka do něj kouká a: „Dětský boty máš?“ „Ne, tady žádné nejsou…“. Zatímco já se na parkovišti přezul z ušlapaných botasek do žabek, a boty dal do kufru, tak děti šly na koupaliště v botaskách, a tam se přezouvaly do pantoflí. A boty způsobně odložené bokem lavičky … tam zůstaly. Adamovo škrpály vem čert, ale Bářiny boty za osm stovek by ještě parádu udělaly. Hm, no co, zítra ráno tam zavolám, jestli si jich někdo nevšiml, a pojedeme domů přes Jeseník. Ostatně, pokud bude hezky, tak se tam můžeme na dvě hodinky zastavit, koupat a užívat si, děti se alespoň unaví a v autě pak usnou. Ok, žádná trága. Ovšem trága byla, že nás čip pustil do penzionu, ale už ne na pokoj. Červené blik blik, a ani smykem, kámo. Tři čtvrtě na devět večer, vytáhnu telefon, „Dobrý večer, paní provozní, máme problém…“. Ráno nám sice prodloužila pobyt, ale zapomněla to čipnout na kartu, a ta nás nehodlala pustit do „odbydleného“ pokoje. Nezbylo mi, než si dojet už prakticky tmou zpět do Branné, deset minut cesta tam, deset minut zpátky, v kapse „master klíč“ k celému penzionu :-D, a rodina byla zachráněna. Ivka byla „na panáka“ – i když jsem je poslal čekat do společné (naší) kuchyně na patře, a ujistil děti, že jedu pro náhradní klíč, tak se cíťa Bára stejně polozhroutila, že „táta odjel“ a co budou dělat, a vybřídila tím i Adama, který měl navíc v kuchyni na stole dálkové ovládání, ale buginu zavřenou v pokoji, a přesvědčil sám sebe, že už se nikdy nedostane ke svým hračkám, které tam jsou zamčené … naštěstí se jim pak oběma začalo chtít na záchod, tak všichni sešli ke společným záchodům dole u společenské místnosti, a děti přišly na jiné myšlenky. Záhy jsem dorazil já s funkčním klíčem. Bylo čtvrt na deset, děti nafrčely do sprchy a do postelí, a my s ivkou popíjeli vínečko na balkónku pod hvězdami … 

V úterý ráno jsem při snídani zavolal na otevírající se koupaliště, „Ano, našly se tu nějaké malé boty, jedny takové, počkejte … růžovošedé, a druhé takové … nóóó…“ „Takové modrošpinavé, ano, to jsou ty naše!“ 🙂 A tak bylo jasné, že posnídáme, dobalíme se, nanosíme vše do auta, a vyrazíme strávit další krásné letní poledne na koupališti, než vyrazíme domů. S tím, jestli vše naskládám do kufru, jsem měl ještě větší obavy než při odjezdu z domu. Velký kufr, velká cestovka, tři malé cestovky, velká polystyrenová bedna, dva dětské kufříky, taška hraček a pálek na ven, jedna velká taška bot, druhá velká taška bot, šest igelitek všeho možného, notebook, plechy od řízků a buchty, … a nakonec jo. Tak jsme dali našemu soukromému penzionu sbohem, a vyrazili na Jeseník. Na koupališti jsme byli bezmála tři hodiny, lidí už tam bylo podstatně více, ale paráda. Dal jsem několik dalších desítek tobogánů, s Bárou jsme skákali i do hluboké vody, Adamovi bohatě stačilo se jednou namočit ve velkém bazénu, sjet se mnou jednou klouzačku – to jsem si nabral vody jako dlouho ne, jen abych ho po tom sešupu udržel nad hladinou, ale na „velký“ tobogán, kde jsem s ním mohl jet na klíně hezky pomalu a bezpečně, jako jiné babičky s vnoučátky, se mnou za žádnou cenu/hystericky jít nechtěl, pakoš malej. Utahání dětí nakonec úplně nedopadlo, naopak já už se pak ani nemohl vytáhnout z bazénu. Popadesáté. Vyrazili jsme domů přes Červenohorské sedlo, dětem se spát nechtělo, dokud se Adam za Šumperkem způsobně nevyblinkal do pytlíku, a pak to konečně oba s klidem nezalomili. To měli štěstí, protože jsem důvěřoval rychlější trase na navigaci, a jeli jsme dvacet kilometrů přes takové točky, tankodromy a Kotěhůlky, že bylo na blití i mně. Někdy o půl páté jsme byli doma, a přivítali se s kočkami. 

Byla to bombová dovolená. Jeseníky milujeme, ubytování bylo naprosto dokonalé a mít celý penzion pro sebe, a nemuset se ani v nejmenším na někoho ohlížet, to byla prostě paráda. Sobota na Dlouhých stráních absolutní dokonalost a jak nám vše krásně vycházelo, nedělní sejití Šeráku bylo tedy horší, to už nikdy více, ale balneolázně pak super, a pondělní Bílá Opava byl taky intenzivní zážitek, náročný, ale bylo to tam krásné a pralesní. A koupalištní dojezd dovolené, aby si to nakonec i děti užily …