Ve středu jsme přijeli z vody, a ivka měla ještě následující týden volno. Tak pojedeme do Českého Švýcarska! Aha, tak nepojedeme, absolutně bez šance sehnat v dané oblasti nějaké ubytování. Tááákže koukám na lástminity, obratem zavírám, wtf did i just watch? České Švýcarsko tedy opět v kurzu, ale přijatelné ubytování na předměstí Ústí (40 minut do Hřenska). Ale zase topově hodnocené, luxusní, prostorné, za super cenu. Jen tedy to předměstí, kolem autoservisy, dálnice, … večerní život by byl veskrze nulový, sezení na apartmánu. A pak v jedné z recenzí čtu „shady neighborhood“ … njn, ale při té bídě. A nakonec jdu večer ubytko objednat, ale nejdříve hodím do googlu „Předlice“, a pláču. „Nechvalně známá čtvrť …“, „Předlice jsou místem zmaru, kde se prodávají i desetileté děti“, „Drogy, špína a prostituce. V tom vyrůstají děti z ústeckého …“ … ááááá! Tak nic. Objednávám tedy krásný apartmán v Krupce, ještě dále od zamýšlených výletů, ale co … uprostřed města, na náměstí u kostela, 100x lepší lokalita, večer se dá někam zajít.
V sobotu mi nezbyde než posekat trávník, pobalit se, a v neděli ráno opět naskládat auto. A po desáté hurá na západ. A za Žďárem nájezd na dálnici, a co to, proč jedou všichni tak pomalu? Oba pruhy se táhly devadesátkou, auta nahuštěná, žádná zřejmá přičina … až po kilometrech se to rozjelo. V motorestu Naháč oběd (děti rajská), kávička, a pokračování na Prahu, na Ústí pěkně centrem, ať je to trochu zajímavější. Za Prahou před námi lehce podezřele křižující PL pežot, při předjíždění vidím řidiče div ne položeného na volantu, ospalej, zfetovanej? Pálím to 150 vpřed, ať jsme od něj co nejdál, ve zpětným vidím, jak si ležéřně střídá pravý pruh a ten krajní … rychle pryč. Kocháme se středohořím a zastavujeme bokem dálnice, ať si protáhneme nohy na nějakou rozhledničku, ostatně, kam takhle při nedělním dojezdu na ubytko spěchat. Adam to voremcá, jako kdybychom ho táhli na Milešovku. V Ústí sjíždíme do Globusu, nakoupit proviant, do Decathlonu koupit ponča/pláštěnky, a tím pádem i jeden větší batoh, a do cíle dojíždíme nakonec kolem páté. Klíč v krabičce za pinem, apartmán v přízemí, majitelka v patře, a tu za celý pobyt ani nepotkáme. Děti běhají po apartmánu a výskají, jak je obrovský, vybalujeme auto, a čas jít se procházkou centrem najíst. A místo vedlejšího náměstí oplocené rozbagrované staveniště 😀 Tak to opatrně dojdeme do restaurace na úbočí Krušných hor. Smažák jen za 150? Pivo za 36? Ocitl jsem se snad v ráji?
Kam v pondělí? Toť otázka. Postupem týdne se mělo počasí zlepšovat až do krásné středy čtvrtka, takže top výlety si necháme na tyto dny, a dnes vyjedeme lanovkou na Komáří vížku nad Krupkou, a pak si sejdeme po žluté zpět do města. Nemá být moc hezky, stejně půjdeme lesem, tak co. Mno, možná jsem se měl více věnovat webkamerám (vrcholek v mlze), jenže jsme v deset zjistili, že lanovka jezdí jen v půl, a my k ní chtěji dojít pěšky, dle map 21 minut. Takže chaos, shon, vymýšlení, a nakonec pohodlné dojetí autem. Stará socialistická lanovka, na které se dokonce sedí bokem! Výhledy na Středohoří … dokud jsme nevjeli do mlhy, a nevystoupili na vrcholku do totální mlhy. Oukej, tak to jsme to tedy s těmi „výhledy“ vymysleli.
Děti si koupily nějaké barevné kamínky, na vrcholové pívo v té lezavé zimě chuť fakt nebyla, na svařák možná, ale vydali jsme se z kopce dolů. Mapa slibovala různé pozůstatky staleté hornické činnosti, ale ve výsledku nikde nic zajímavého nebylo. Jen scházení lesem po rozbité hornické cestě (ale u ní zase vyryté iniciále starých horníku – i 250 let staré!). Jinak nic moc. Alespoň se šlo z kopce, do starého města, a na hrad Krupka. Tam jsme si konečně sedli, dali pívo v prázdném areálu, poobědvali proložené rohlíky… a i to sluníčko možná sem tam vylezlo, začínalo být docela hezky. A to až tak, že jsem začal dumat nad tím, že až dojdeme k autu pod lanovkou, tak bychom si na kopec – který už vylezl z mlhy – mohli pro změnu vyjet po silnici autem. A tak se i stalo 🙂 Sedli jsme si na vyhlídku, a koukali do kraje, na Středohoří, na Teplice, z elektrárny Ledvice stoupala pára, v dáli důl Bílina tuším, modré nebe s bílými mraky, sluníčko. Takže to nakonec „dopadlo“.
Chtěl jsem to tam trochu obejít po horských loukách, ale to už mi rodina nedovolila. Vrátili jsme se na apartmán, uvařili špagety, a venku stále svítilo slunce – jdeme s jeho posledními paprsky na pívo. Přes nějaký park jsme to vzali k restaraci Colosseum, sedli na terasu, a děti okamžitě zmizely v dětském hřišti – velká hradoprolejzačka, tabule na kreslení křídami … užili si to.
V úterý do Českého Švýcarska, k Pravčické bráně. Předpověď slibovala na čtvrtou hodinu začátek deště, tak to bude tak akorát, abychom to stihli. Ráno jsem ještě před probuzením ostatních obešel místního řezníka a pekárnu, aby bylo co do rohlíků, a vypravili jsme se. No cesta to byla fakt pomalu na hodinu, probloudění Děčínem, a v Hřensku úplně zarvaná parkoviště a davy lidí. WTF? Co všichni blbnou? Vždyť je škaredě, docela zima … proč nesedí doma, kurva? To jsme fakt nečekali. Takže tříkilčo za parkování na parkovišti nejblíže k turistické trase, a přesto to bylo šlapání v davu kolem silnice vpřed. Ale! U vodárny jsme přeběhl na zastávku a čekl jízdní řády autobusů, a za pár minut nám jel autobus ve směru cesty! Za pade jsme si ušetřili možná kilometr cesty po silnici mírně do kopce (a nespočet Adamovo frfňání), to docela šlo. A dále po červené k Pravčické bráně, zelenající se vypálenou krajinou. Ale těch lidí … a porád mírně do kopce … Adam pořád nafrněný, až do nesnesitelna. Ten tu turistiku fakt nedává. Pak začalo pokapávat. Vytáhla se ponča, nepršelo moc, ale proč být zbytek výletu navlhlý. A v hlubokém lese pod finálními schody k bráně jsme se regulérně zastavili, nejdříve na oddychnutí, ale proč tam vlastně 10-20 minut nepřečkat pod stromy déšť, zatímco si děti pohrají v písku. A tak se i stalo, a k bráně jsme pak vystoupali po dešti, a ono se to tam zatím docela vylidnilo, takže jsme si i pohodlně sedli k jednomu z mála suchých stolů přímo pod obloukem. Posvačili jsme, Bára zatím napsala pohledy pro babičky, a pak jsme si všimli, že tam vždy přibíhá nějaká myška sbírat drobky. A děti měly o zábavu na dalších dvacet minut vystaráno. Myška Eliška. Odpočinuli jsme si, a vylezli na vyhlídky na bránu i do kraje. No a ona druhá hodina pryč, a na předpovědi se déšť jaksi přiblížil na třetí hodinu… hm, tak raději půjdeme, k autu to bude tak hodina cesty. Dali jsme pochodové tempo, ale bylo čím dál zřejmější, že to před deštěm nestihneme, a zase zůstávat hodiny někde pod střechou u brány nemělo smysl. První kapky, ponča na sebe, a otevřenou vypálenou krajinou v tempu dále. A pak už to bylo jedno, slejvák jak prase, já něměl ani pončo, ale nepromokavou bundičku ještě přetaženou přes velký batoh, takže od prdele dolů jsem byl mokrý … šlapali jsme dál, kolem nás se na cestě pomalu rozjížděly potůčky špinavé vody, a docházíme k silnici a u zastávky stojí zelený autobus. Týýývole, to je škoda, ten nám ujede (bylo to ještě pár set metrů). Byli bychom u auta za dvě minuty, parkujeme přímo u zastávky! A on tam pořád stojí, stojí, vidím jen zadní část, že by tam bylo tolik nastupujících? Rychlejším krokem jdu vpředu, a když to mám tak 30 metrů, tak se autobus rozjede a odjede. Dav turistů skrytých pod přístřeškem sleduje moje rezignované „ale nééééé“ … a za zatáčkou se vynoří další zelený autobus další linky, který kolem zastávky proletí do Hřenska … protože tam nikdo nečekal, že. Turistický přístřešek sleduje moje další „ale tak to doprdele snad néééé!“ … zatímco mě dojde zbytek zmoklé rodiny. Čeknu jízdní řády, další autobus jede za půl hodiny. Hm. Oukej, tak se posaďte tady na lavičku pod střechu, tady máte můj batoh, a já jdu pro auto, mokrej už jsem, tak co, budu tu dřív než autobus. Indiánským během jsem u auta za dvanáct minut, za dvě minutky jsem u odpočívadla, nabírám v zákazu odpočatou rodinu, a vyrazíme domů. Na apartmánu nastrkáme boty do žebříku v koupelně, ivka naplní pračku, a jdeme „za odměnu“ na večeři k tomu lepšímu dětskému hřišti. Tam se děti konečně také seznamují s ostatníma dětima, a hrají na hoňku či co. Svítí zapadající sluníčko, je teplo, krásný večer. Bydlet v Předlicích, tak máme prd.
Tak či onak, ze zamýšlené „dovolené v Českém Švýcarsku“ se tak ve výsledku stala akorát návštěva její nejvíce overturistikované památky, toť vše. To zamrzí.
Ve středu už slibované jasno a teplo, ráno obejdu krámky, nachystá se snídaně, svačina, a hurá na Děčínský Sněžník a Tiské stěny. Cíleně jedeme nejdříve na zdánlivě „snazší“ Sněžník, aby pak děti daly ještě „náročnější“ Tiské stěny. Je hezky, modrá obloha s mráčky, ale hic tedy úplně není. Šlapeme do kopce na stolovou horu, a jdeme raději pohodlně po asfaltce trochu oklikou (k Drážďanské vyhlídce), než abychom to vzali po kratší turistické červené. A celkem náhodou tak jednak spočineme na úchvatné Drážďanské vyhlídce na jihozápad … a na Drážďany, a jednak pak touto cestou ke Sněžníku procházíme kolem úplně všech „skal“ stolové hory. A nikdo tam není! Prostě půl hodiny nikoho nepotkáme, na každé skále/vyhlídce jsme sami! A jen slyšíme hlasy v lese pod sebou – protože ta slavná červená trasa vede celou dobu lesem pod skalami, a nahoru na horu vystoupá až na konci skal, a pak už je jen rozhledna. Kdyby šel člověk tedy slepě po turistické trase tam a zpátky, tak vynechá asi tak 90 % krás onoho místa. My s ivkou se kocháme a vzdycháme, zatímco děti jsou nadšené z jezírek včerejší dešťové vody, ve kterých drandí Adamovými autíčky.
Pod rozhlednou posvačíme, podělíme se o lahváče z malého bufetu … to, že vedlejší stavení za stromy je regulérní penzion a restaurace, jsme nějak přehlédli. Ale podle jeho recenzí to byla naopak šťastná náhoda. I na tu rozhlednu nakonec vylezeme, a to už člověk v nohách cítil. A nahoře? Nahoře jsem se na točitých schodech tak jebl do hlavy, že jsem se až divil, že to nebylo do krve. A jdeme zpět, opět přes skály, přes Drážďanskou vyhlídku, k autu. Dvě hodiny odpo, dáme ještě ty Tiské stěny? Nebyl jsem si jistý rodinnou náladou, ale ivka je odsouhlasila, a děti měly pouze poradní hlas. Ostatně, celou dobu jsem jim tvrdil, že je to „bludiště skal“, kde člověk špatně odbočí a už ho nikdy nenajdou, a různé další historky … nakonec, obdobná akce se stala na jaře v místní škole, kdy jela devítka na výlet do nějakých skal, a jednu partu nenapadlo nic jiného než utéct napřed a vyprenkovat tím učitelku. Jenže skončili ztracení někde mezi skalami, bez signálu, učitelé zatím vyhlásili poplach … a následovalo pár hodin „vzrušení“. Takže děti napjaté, co je čeká. V Tisé jsme sedli do kavárny na mírné osvěžení (a nejhnusnější kafe, co jsem za posledních 10 let pil). A hurá nahoru do skalního města, na Malé stěny. Adam se mě chytl za ruku a nechtěl se pustit 😀 Pak Bára vlezla do nějaké rozsedliny, strčil jsem Adama za ní a jako že jdu za nima, potichoučku jsem se otočil a zmizel, a za rohem začal volat „Děééétííí! Děééétíííí! Kdééé jsteééé?“ Sranda musí bejt, i kdyby to bylo na pět let terapie. Pak už se oba otrkali a začali skály prolejzat jak jen to šlo, ani náznak únavy, hledali cestičky, kudy všude se dá projít mimo následovat značenou trasu. Pak relax na vyhlídce, bokem od lidí (protože tam bylo třeba překonat takovej trochu větší skalní „schod“), pro děti opět nachystané jezírko …
Dobloudili jsme skalami zpět na „nádvoří“ mezi Malými a Velkými stěnami, a děti chtěly nadšeně pokračovat do Velkých skal, aby mohly opět prolejzat … tak teda na kousek. Ale tam už to bylo vše ohraničené zábradlím, tak jsme se otočili zpět, a zamířili k autu, člověk už toho měl za sebou taky dost. Večeře na apartmánu, a pak opět na večerní pívo do Collosea, a děti opět vystřelily do víru dětského hřiště seznamovat se, hrát na hoňku …
A byl tu čtvrtek, poslední den, a předpověď opět v topu. Ivka se chtěla podívat k jezeru Most, poblíž jsem si na mapě všiml zámku Jezeří, tož jedeme. Adam pořád ve vrtuli z toho, že polezeme někde do kopce, a to i při parkování prakticky pod zámkem … ten jsme si obešli, poseděli, občerstvili se, ale na doly pod ním od něj vidět není. Vydali jsme se tedy na vyhlídku nad zámkem, a z té už to tedy ty výhledy stálo za to.
Kochali jsme se, slunce pálilo, vraceli jsme se k parkovišti mírně jinou cestou, a dle mapy jsme měli jít kolem „přeložky“ potoka. Nějak mi nedocházelo, co konkrétně by to mělo být, tak se k tomu koukneme. Ha, takže temný tunel skrz kopec odvádějící tok potoku jinam (ne do dolů pod horami). Šumění vody mizející někde v černočerné tmě, zajímavé!
Kolem chemičky jsme dojeli k Mostu, a vyjeli na kopeček s hradem Hněvín. No ty krávo, tam se autem dostat! Jednosměrky, silnice pro jedno auto, kde není kam uhnout, sklony takové, že to bourák nemohl na dvojku utáhnout … obcournuli jsme hrádek, ale šli především k fotopointu s vyhlídkou na jezero Most, ať z výšky čekneme náš hlavní cíl dne. Pěkné jezero. Ve vodě jsem takhle na dálku prakticky nikoho neviděl. Konečně jsme tedy vyhověli dětem, a dorazili k jezeru. Věděl jsem, že pláže jsou vysypané oblázky, a jedna část je písčitá, a té se samozřejmě Adam dožadoval, ale když jsme došli k tomu bělostnému křemičitému písku jemnému jak mouka, tak ani smykem, kámo, tady se tedy válet fakt nebudeme. Rozložili jsme si deku na oblázcích, a děti ať si klidně popojdou těch deset metrů na písek. A voda? Tyjo, až překvapivě čistá! A teplá tak akorát na parádní osvěžení, nebyla studená. S Bárou jsme si zaskákali z mola, pak přeplavali k pontonu a vegetili na něm (zatímco na něm tři puberťáci hráli shazovanou nebo jak to nazvat), Adam se tři hodiny rejpal v jemném písku a stavěl „hrad“, případně se marně snažil nalákat nějakou rybku do plastového kelímku. Po těch udřených předchozích dnech, kdy jsme si s ivkou ráno vypočítávali, co nás kde víc bolí za svaly, to bylo fajn relaxační odpoledne. Někdy o půl šesté jsme se sbalili a vyrazili přes Bílinu a Teplice do Krupky. Poslední večer, čas na teplou večeři, děti vystřelily na hřiště a hned se začaly seznamovat, my si objednávali pití a trochu servírku zaskočili, že toho chceme tolik – vídala nás tam tři večery, ale dětí si nikdy „nevšimla“ 🙂 To jsme mohli mít klidně stůl pro dva. I tentokrát si Adam dal jen dva kousky pizzy, a Bára jeden a půl, aby mohly rychle letět zpět na hřiště šaškovat s ostatníma. Prý „nemáme hlad“, jojo.
V pátek pohodlné ranní sbalení, naložení auta, klíček do trezůrku, a hurá … pár kilometrů k Teplicím, do obchodního centra. Za týden svatba, nutno se trochu vybavit, když je člověk „ve světě“. Koupil jsem si kalhoty, sáčko mám v pohodě, nové nepotřebuji (hlas vypravěče: „Potřebuje.“), nějaké ošacení dětem atd, hodina v trapu. Ve stánku koupit kávu s sebou a v jedenáct konečně odjezd. Tak hnusné kafe, že překonalo i to z Tisé o dva dny dříve. To by mě „nakoplo“ tak, že bych dojel snad až do Brna bez mrknutí … pátek poledne, provoz jak prase. Průjezd centrem Prahy, a někde za ní záhy sjezd z dálnice, u Mnichovic byla dlouhé kilometry úplně zasekaná. Tvle, ani to na mapách nemůžu najít, kudy jsme asi tak jeli, prdýlkama po okreskách, kličkování, slunce pálilo … a dálnici takhle objížděli všichni, postupně jsme se zapojili do kolony pomalu se táhnoucích aut (po okreskách, přes vesničky, …). A děti trvaly na obědě a rajské omáčce u Naháče. A ve směru od Prahy s ním má navigace megaproblém, protože je na druhé straně dálnice, ale především jsou parkoviště a plochy kolem něj na mapě jednosměrné, takže navigace má dojem, že se přímo k němu nedá dostat – místo jednoduchého přejetí dálnice a dojetí k motorestu z druhé strany (ještě před „jednosměrky“) to navigace naplánuje až na další exit ve směru na Brno, sjetí, a najetí zase na směr na Prahu, a návrat 5 km zpět. Boží. Takže při tom kličkování prdýlkama to navigace naplánovala tak, že nás vedla zpět na dálnici do té zácpy, kterou jsme objížděli, pak pokračovat na Brno, sjet, vracet se zpět … bombový. Už jsme měli najitou restauraci v Mirošovicích a byli bychom zastavili tam, kdyby se před ní vůbec dalo zaparkovat. Nedalo, plno. V odstaveném autě jsme finálně dozkoumali, že se k Naháčovi prostě dostaneme, i když se nám navigace snaží tvrdit opak. Dalších dvacet minut cesty, přes Pyšely, Čerčany … děti už ko, Adam hlady fňukal ještě před Prahou, o hodinu a půl dříve. Konečně motorest, jídlo, káva. A vystřelit dál. Pátek odpoledne, provoz jak prase … dojeli jsme snad v pět či kdy. Uff.
Ale byla to parádní poznávací dovolená.
Připojte váš komentář