Dřevo

Dřevo. Dřevo. Jenom dřevo … že já tehdy tu vyvažečku dřeva odsouhlasil. Já vůl. Nedělám nic než jen kolem dřeva. Ale už se to chýlí ke konci. Dřevo mám v metrákových dvoumetrech složené na trávníku, většinou 30-50cm průměr. Musím si tedy nachystat starý koberec, na kterém řežu, abych neměl trávu plnou nevyhrabatelných pilin. Vytáhnout z garáže, dotáhnout, rozbalit, naštimovat, na něj čtvery kulánky jako podkladky, aby byla kláda trochu ve vzduchu … a ty ještě zajistit polínky, protože je to celé v mírném svahu. Pajcrem pak opatrně vyvalit a nakulit dvoumetr na patřičné místo, a hurá pro pilu. A seznamování tedy bylo rozpačité, pořezala jednu dvě tři klády , a při další se jen dusila a prd, žádný výkon, div v řezu nechcípla … a zkoumám, že neubylo řetězového oleje. No super, tak když ji mám odstavenou v dílně, tak je pod ní louže oleje, a když má mazat při řezání, tak nemaže. A fakt, pár sekund na plný plyn lištou proti špalku, a špalek „suchý“… správně by se na něm objevil šlic od řetězového oleje. Kriste pane! Rozebral jsem lištu, očistil olejový kanál, profoukl ďouru do lišty, v ní rozhýbal přidřené ozubené kolečko … a po chvilce dalšího řezání hned poznal, že mazání funguje. A od té doby pila řeže jak čert. Jen už by asi potřeboval řetěz přelíznout pilníkem. 

Tož … to tak pořežu jeden dvoumetr na 30cm špalky. Šest řezů, a všelijaké štimování, pokud jej musím doříznout z druhé strany – aby mi piliny nelítaly do trávy mimo koberec. Mám šest brutálních polen, která už fakt nehodlám zvedat … takže je hned na place fiskars ikspětadvacítkou hned chlapsky načtvrtím. Naplním kolečko, převezu 15-20 metrů do mírného svahu, a zase složím a skládám do výšky na paletu. A zase zpátky, nakulit další kládu, naměřit dětem ukradenou křídou, očistit kůru v místech řezů od hlíny, nastartovat pilu, šest řezů, zhasnout pilu, vzít sekeru … prakticky vždy vyřežu tak akorát jednu nádrž. A pak sesbírat piliny z koberce do pytle, odklidit všechny podkladkové kulany, sklidit koberec, uklidit ostatní nářadí a bordel, … a je večer. 

Další den vytáhnu z dílny „malou“ horizontální štípačku půjčenou od táty. Původně jsem se naivně těšil na to, jak si zaštípu sekerou, ale tož kurva já byl fakt naivní … bych chcípl už před měsícem. Štípačku si přistavím k paletě s vyskládanými špalky, a štípu ta cca 30cm polena. Dvě hodiny jen stojím, udělám max pár kroků mezi poleny a štípačkou. A jde to nad očekávání snadno, našpalkovaná vrba se štípe raz dva, klín zajede centimetr dva a je to. A pak tam dám jasanové poleno, štípačka zakvičí a za obrovské rány nadskočí, a do stran se metry daleko rozletí dvě nasrané půlky jasanového dřeva … jasan je sviňa. Polínka odhazuji na hromadu na paletovém pódiu, kde je pak budu vyrovnávat … no a je další den večer, špalky poštípané. 

Další den natáhnu rukavice, a jdu polínka skládat do obřího kvádru na paletové pódium asi tak o stranách 5×2.5m, do výšky jak dosáhnu … což také znamená, že „stabilně“, fakt mi to nesmí za půl roku zavalit děti. Tedy piplačka jak prase, vymazlené rohy, rovné stěny, všechno naskládané na fest … jenže to je další problém – když jsem to zmínil před tátou, že polínka hodlám sušit za dílnou v obřím rázu, tak se hned vyděsil: „No počkej, ale to ti to dřevo zhnije, když do něj nebude moct vzduch!“ Hm, nojo … na tom něco je. Stěna natěsno naskládaných polínek (ještě k tomu z totálně mokré vrby!) o mocnosti přes dva metry … deprese jak sviňa, protože já to nemám jak jinak udělat. Na trávníku hora dřeva, kterou je potřeba zpracovat, a už nemám kde jinde skladovat dřevo než právě na plácku za dílnou. Doprčic. Tož to riskuju, ale skrz onen blok polen tvořím skrz na skrz „fuky“, tunely, kterými bude moci v různých výškách profukovat vzduch, jak na šířku, tak na délku. Taková pidi okénka … takže aby nebylo málo sraní se samotným skládáním polínek, tak ještě pořád „projektuju“ tunýlky, i vertikální šachtice … zrovna včera i jednu čtyřcestnou křižovatku. A je další den večer … 

A co se během těch tří čtyř pěti dní – co si hraju se dřevem – také děje? No ano, milé děti, roste tráva! Takže další den vytahuji vyžínačku a sekačku, vyžínám kolem keříků, seču, odvážím trávu, čistím sekačku, a je večer … a další den vyjdu z domu, namíchám benzín do pily, vytáhnu z garáže koberec … 

Přemýšlím, proč si to sepisuju. Kdyby si raději sepisoval, jak jsou děti malé, co dělají, jak se mají, co podnikáme … musím s nimi natáčet více videí, těch mám poslední dobou minimum, a přitom když si ty po letech pouštím, tak je nejvíce znát ten „když byly malé“ efekt. 

A toto jaro jsme se právě nějak fest opřeli do turistiky, respektive víkendových výletů. A pro Adama už je to tak na hraně, že poslední výlety byly vždy někam „k vodě“, potoku či studánce … vylézt ještě na nějaký kopec, tak se odbydlí. To jsme si udělali malý okruh lesy k jednomu rybníku, tam si roztáhli deku a popiknikovali, a vraceli se k autu … a ono to bylo bratru skoro 10 km, děti úplně KO. Na mapě se to tak nezdálo 😀 Další víkend výlet do Javořických jeskyní a k blízkému Bouzovu, poctivý celodeňák. A v Javoříčku právě pietní akce, shromáždění lidu, vojáci, čestné salvy,  vojenská kapela, hymna … měli jsme to i s muzikou. A k jeskyním se jde kilometr lesem do fest kopce … Adam mrchtal málem až do breku. Pak květnové svátky, jen lehká vycházka na dosud nenavštívenou skalní vyhlídku nad přehradou, kde jsem nebyl snad 15 let … ááá, tak ne, slavný čundr nad přehradou s kamarády proběhl v červnu 2011. Tak je to jen třináct let. No, a to jsem si tím pádem nepomatoval, že se tam půjde dva kilometry z kopce dolů, a pak … dva kilometry do kopce zpátky k autu. Chudák Adam. 

A o víkendu zase do dálek, až k Chotěboři do údolí řeky Doubravy, „k vodě“. Adam nadšen, dokud po hodině neškobrtl na úzké pěšině a nespadl pod skálu metr dolů. Zní to dramaticky, ale když jsem se já otočil za hlukem, tak jsem si akorát říkal, proč ten blbec nešel po pěšině a bral to spodem kolem vody. Jen lehce odřené koleno. A údolí Doubravy? No, kůrovec se vyřádil … a řeka v celém toku šmrnclá do bíla, jako kdyby do ní někde proti proudu celá vesnice vypustila pračky. Dětem to nevadilo, rejdily si u břehů s autíčky a traktůrky, ale já do ní ani ruce nesmočil. 

A další svátek jsem ivce schválil výlet do zahradnictví, taky pěkná štreka … a projížděje kolem Lídlu Bára k prázdnému parkovišti zahlásí „Jaktože dneska nikdo nenakupuje?“ „To víš, dnes je svátek a všechny obchody jsou zavřené.“ … a za dvě sekundy se na sebe s ivkou podíváme a „doprdele!“ … zahradnictví taky 😀 Tak jsme přemířili na zámek do Lysic, a prošli si tamní zrekonstruované zahrady. Pěkně týden poté, co odkvetly všechny tulipány, a také před tím, než začalo kvést cokoli jiného 😀 Nenaděláš nic. 

Je pátek odpoledne, a těžko říct, co bude tento víkend, dnes celý den po skoro letním týdnu (dělal jsem o dřevě …) propršelo, na víkend zázraky neslibují … tak uvidíme. Zítra má být slušně, to by se mi mohlo povést dořezat poslední klády. Na trávník je ještě brzy, jenže už potřebuji posekat křoviňákem trávu na mezích… jaro. A za čtrnáct dní už můžu klidně chystat bazén, tak jako loni …