Naposledy jsem sedl k blogu na Velký pátek, což byl nakonec tuším škaredý a propršený den, předpověď na velikonoční víkend byla ovšem slunečná a teplá. Sobota se probudila přece jen do hezkého počasí, jenže my si to namířili na Žďárské vrchy … a jak jsme staří, tak jsme blbí. Hezké počasí v cca 400 mnm ještě nezaručuje teplé počasí v 600-700 mnm. Párkilometrový okruh loukami a lesy, kde celkem nic nebylo krom přírody, zima, vítr, sluníčka pomálu, a jelo se domů. A odpoledne jsme si opekli buřty, a pak vyráběli pochodně (aneb torčky, jak říkáme my majnkrafťáci) z nasbírané smoly.
Výhled na neděli už byl ovšem topovější – sluníčko, teplo. Vstali jsme brzy, promazali všechny rohlíky, co jsme doma měli, a hurá k Dalešické přehradě. Cesta byla dlouhá, Adam si zdřímnul, a to je s ním pak potíž, když ho někde rozespalého vytáhneme z auta a nutíme ho někam šlapat. Nechce se mu. Tentorkrát jsme s sebou ale táhli jeho buggy, kterou si záhy vyžádal, a měl alespoň zábavu. Zřícenina hradu Holoubek, pak Dvořákova vyhlídka, poobědvání rohlíků a čekání na proplutí parníku. Sluníčko, modré nebe, kolem dokola rašící zelená přířoda. Nádhera. Jen ta cesta zpět už byla na Adama dlouhá, tu si tedy odfňukal fest. Pak ještě povinná zastávka u Dukovan, a na hrázi přehrady. A cesta domů, kterou kdybychom nepřetrhli dvacet minut od domova nákupem v Lídlu, tak bych musel ivku poprosit, ať to dořídí, já už byl naprosto KO.
A na velikonoční pondělí měla ivka slíbenou jižní Moravu. Zarýglovat bránu, a před devátou vyrazit pod Pavlovské kopce, do Archeoparku na lovce mamutů. Zážitek. A pak de facto takto „od vody“ vylézt až nad Pavlov mezi vinice, a nahodu na zříceninu Děvičky. Adam byl na umřítí, jak jinak. Jdeme skoroletním horkem do kopce, do kopce, pořád do kopce, a cíl cesty (hrad) je ještě támhle totálně úplně nahoře na hoře. Nic nepomáhá, výhružky odebráním minut na telefonu, nic, leda bych ho nesl na koňovi, a umřel záhy taky. Musí se tužit, mládě. No, ale ty výhledy pak … pod hradem veget ve stínu, sledování ještěrek, a pak dobytí vrcholu. Tam se do kraje dívala hlavně ivka, my s dětmi pátrali ve starém zdivu po stopách lasturek a škeblí z pradávného moře. Návrat zpět, tentokrát naštěstí s ulovenou kávou, a dalo se to, neklimbal jsem jako předchozí den.
Takže o velikonočním víkendu jsme tomu utrhli drápky, jen co je pravda. V týdnu jsem musel opět ve středu posekat trávu, už byla zase narostlá, ale především na čtvrtek pátek slibovali škaredě a déšť – takže bych to nestihl posekat do víkendu. A víkend opět topový (azuro) – v sobotu kolem nás procházely pochody, po obědě jsme se tedy sbalili a udělali si procházku kolem řeky do městyse, na svačinovou pizzu, na pívo. A návrat zpět „přes sedlo“ mezi kopci. Děti to zvládly naprosto bez problémů (měly slíbenou hodinu na telefonu navíc), to jsme se zadýchali víc já s ivkou. Modro, teplo, krásně, mladá zelená příroda … zastávka u tchánovců, a návrat domů. A před tím dopoledne koukám do dvou okrasných buksusů u terasy, jak je požírá zavíječ. Objevil se na nich snad už v únoru, a celé roky jsem vždy na jaře trávil hodiny probíráním větviček a rozmačkáváním housenek … a letos se mi prostě nechtělo. A na konci dubna oba keře způlky sežrané a hnusné, housenkami úplně zamořené. Doba buksusová skončila, vykopl jsem je, a nedělní plán byl tedy jasný – výlet, pokud možno někde poblíž zahradnictví, koupíme tam túje na kmínku.
V neděli odpoledne tedy směr Šebrov, nejdříve do přírody a na blízký hrádek, pak do zahradnictví. Turistická cesta k hradu vedla po lesní asfaltce kolem řeky Svitavy. Měl jsem takové tušení … a to se začalo naplňovat hned na začátku, kdy kolem nás prolétl cyklopošuk na silničce. Cyklisti. Sto cyklistů. Tisíc cyklistů. Milión cyklistů. Dva kilometry chůze po úzké silničce, kdy jsem se co dvacet sekund ohlížel, jestli nás někdo nedojíždí a Adam se necourá prostředkem … neb ten si opět v autě pospal, probudil se nevrlý jak prdel, a zase měl někam jít … a táhl se za námi jak smrad. A poslední jít samozřejmě nemohl, když se kolem nás míhala kola. Jít s ním pak do kopce k hradu byl samozřejmě zase porod všech porodů, ale jinak tam bylo krásně. Na samodomo opravovaném hradu šenk s točenou grenou a pivem, posezení, sluníčko, teplo … a v hradní věži zvon, kterým v náručí držený Adam jebl takovou silou, že jsem ho málem pustil na zem. Mně úplně stačí, když někde poblíž zavýskne dítě, připadá mi to jako nůž vražený uchem do mozku … a pak tohle. Uff. K autu jsme se vrátili dobrodružnou pěšinou po hraně kopce, kolmo dolů na vrstevnice, brutální záhul jít to jen dolů … ale mezi ta kola už ani smykem. A pozdním odpolednem do květinářství, a s posledními paprsky slunce ještě zasadit dvě nové tújičky na místa nebohých buksusů.
A byl tu nový týden, a já musel trávu posekat už v úterý. Úplně nutný to ještě nebylo, ale ve středu byly čarodejnice, a ve čtvrtek měla ivka naplánovaný výlet do jarní Prahy. Přičemž sehnat tam na poslední chvíli ubytování bylo úplně nemožné … všichni chtěli na prodloužený víkend do Prahy. Nakonec jsem objevil krásné ubytování v Berouně, úplně v centru hned u náměstí, a výlet se mohl uskutečnit (Ivka už byla zoufalá, že to padne). Ve středu jsme tedy spálili obří hromadu větví a šáší u tchánovců na zahradě, pozdním večerem šlapali domů, a ve čtvrtek ráno jsme za pět devět vyráželi ku Praze. Ale nejdříve k našim odlítlým do Egypta zalít zahrádku a postarat se o skleník (kvůli objížďce zajížďka jak sviňa). A pak hurá na západ, na dálnici, a na brzký oběd v našem oblíbeném motorestu Naháč. Do Berouna jsme pak dorazili přesně v poledne, pan domácí nás ubytoval a poptal se na naše plány. To odpoledne jsme se chtěli akorát dopravit ke Karlštejnu, a z dáli ho prozkoumat. A pak domácí nás přemluvil, že úplně nejlepší je to ujít pěšky – z Berouna kolem Berounky do Srbska, pohodlných šest kilometrů, jde se kolem vody, rovinka, všude skály a bývalé vápencové lomy, pořád je na co se dívat a prolejzat, ze Srbska pak popojet jednu zastávku vlakem do Karlštejna, tam si pochodit co budeme chtít, a návrat opět vlakem až do Berouna. No neznělo to špatně, ale když jsem ho pak ještě potkal, tak jsem se hned ujišťoval, jestli to náhodou nebude opět cesta plná cyklistů … úplně to na to zase ukazovalo. A prý že ne, že to bude úplně v pohodě, že cyklisti jezdí jinudy. A já mu věřil, JÁ PIČUS MU VĚŘIL. Boha, tisíc cyklistů. Miliarda cyklistů. Galaxie cyklistů. Když jsme ještě v Berouně na prašné pěšince na břehu řeky lezli do vysoké trávy, abychom nechali projet dvacátého cyklistu, tak jsem na jejich poděkování už ani neodpovídal a ze zatnutými zuby a vražedným pohledem zíral před sebe do vody. A to byl teprve začátek … Adam samozřejmě během chvíle zpruzenej, že musí zase někam jít, věčně se táhl poslední, já stokrát zopakoval „Nemůžeš jít poslední, Adame!“, a šťouchal ho před sebe, … atmosféra (rodinná) nadmíru výtečná. Se zatnutými zuby jsme šlapali co nejvíce při kraji dál, sem tam pozorovali práce na štrece na protějším břehu, odpočívali v lomu Alcazar, a dali si pívo v garážovém baru v Kozlu. A sledovali, jak se tam desetičlenné skupiny cyklistů včetně malých dětí křižujících sem a tam snaží navzájem vyhnout na úzké cestě. No, jedno pívo otupilo hrany, člověk si trochu odpočinul … a šlo se lehčeji, velká část cyklistů odbočovala ke svatému jánu pod skalou … a o padesát metrů dál přecházíme úzkou lávku přes potok a do zad nám (a dalším chodcům) vjede holka na kole (a pak její maminka) a VYCINKÁ NÁS ZVONKEM, abychom jí – NA TÉ ÚZKÉ LÁVCE – uhnuli, a ony mohly projet! Ty píčo, já nemít v sobě to uklidňující pívo a být nabroušený jak předtím, tak jí snad vstoupím do cesty a postupně ji i kolo nahážu do Berounky (nebo tedy potoka Loděnice, přes který lávka vedla). Protijdoucí chodec ji něčím počastoval, já se už nezmohl na víc než na „Neuvěřitelný!“ To už bylo … prostě … moc. Pěšina vedla dál kolem parádních skal, blížilo se Srbsko, a také odjezd nejbližšího vlaku (nebo čekání dvacet minut na nádru na další). Adame, pojď na koňa, a tempo! Na nádr jsem dopajdal vyřízený, zpocený, a rychle se snažit nějak přes mobil koupit lístek, což zaboha nešlo, až jsem začal dětem tvrdit, že Adam pak musí ve vlaku štěkat, a Bára se tvářit jako kolo (a ivka pojede načerno). Nakonec se mi podařilo nákup správně dokončit až ve vlaku, minutu před výstupem.
Karlštejn. Byli jsme vyřízení, čtvrtá odpoledne, a teprve jsme „začínali“. Stoupali jsme obcí Karlštejn vzhůru, pomaličku, polehoučku, děti daly zmrzlinu, Adam si koupil vysněnou kuši … cože, jen za 150 Kč? Bereme! A vůbec nás ceny pod hradem naprosto šokovaly – svojí … nízkostí. Točená zmrzlina za 35? Pívo do kelímku za 49? Tyvole, smažák v jedné restauraci za 115, a v jiné za 170? Jenom? Pod Karlštejnem? Zajímavé. Adam si ňuchňal svoji kuši, a tak nebyl problém pak stoupat dál a dál do kopce na Císařskou louku, odkud je pak nádherný výhled na hrad. Tam jsme si povegetili, nafotili hrad, a vydali se zase zpět. Navečeřeli jsme se u nádraží, a počkali na vlak do Berouna. No, na to, že jsme se to odpoledne chtěli jen „podívat ke Karlštejnu“, tak jsme byli fest zničení.
A další den Praha. Původně jsme chtěli jet vlakem, ale ono to z Berouna do Prahy trvá 50 minut. Tak hop do auta, a za 15 minut jsme byli na Zličíně na metru. Jenže na zamýšlený Vyšehrad bychom pak jeli metrem 40 minut! To nás pobavilo, to nám při uvažování „autem budeme v praze 3x rychleji“ nedošlo. Vystoupili jsme ale na Smíchově, a došli k Vltavě a nechali se převézt přívozem. Ovšem už tou dobou Adam fňukal, že ho bolí koleno. A to bylo tentokrát něco jiného, po včerejšku se nedalo divit, to jsme prostě přehnali. Na Vyšehrad jsme šlapali pomaličku, zastavovali na výhledy, pak si prošli Slavín, koukali na Prahu, sedli na kávu a limonádu, na zmrzlinu … tentokrát už za „pražské ceny“, nikoli karlštejnské. Metrem jsme se dopravili do centra na Národní, v lékárně koupili mast na koleno, a (ne)návštěvnou hračkářství a nezakoupením nějakého Lega zkazili Adamovi den (a ve výsledku i nám). Naobědvali jsme se v oblíbené l’Osterii (damage 1400, uáá), a pak pokračovali na Žofín na šlapadla. Lidí jak psů, všude fronty … ale nakonec to proběhlo rychle, a už jsme se houpali na vodě. Pohoděnka a paráda, nohy ve studené vodě, … a v půlce času Adam prohlásí, že už ho to nudí, a že chce jet někam jinam (metrem nebo šalinou). A když jsme hned na jeho pokyn nekotvili, tak se naprdl a zase s ním nic nebylo 😀 Pak jsme zamířili na Střelecký ostrov, kde mohl honit holuby nebo krmit nutrie, jezdit autíčkem ve vodě… a pak pomaličku dál po kampě přes dětská hřiště ke Karlovu mostu, a dále na Malostranskou, abychom se popovezli na Pražský hrad rozloučit se Prahou večerními výhledy v zapadajícím slunci. Pak šalinou zpět na Národní, do metra, na Zličín … jen jsme seděli, mlčeli, uchození, vyřízení. O půl deváté jsme byli v Berouně, spláchli ze sebe špínu a pot, já si dal skleničku vína a záhy to odpískal, a během chvíle jsem usnul a spal tak tvrdě, jako už půl roku ne.
Sobotní pohodové baleníčko, rozloučení s bytem, a nalodění se do auta. Plán byl ten, že se zajedeme podívat k Velké Americe, a pak se uvidí, třeba ještě někam, domů můžeme dorazit klidně až večer (když je další den neděle). Dojedeme k Americe, dojdeme z parkoviště na první vyhlídku nad lomem … a dole v lomu procesí turistů. WTF?! Tak já dětem celou dobu říkám, jak si obejdeme lom kolem dokola, jak se do něj nesmí, jak je tam zakázaný vstup, a pak tam pod námi šomtaj desítky lidí dolů k vodě! Tak to teda ne, tam půjdeme taky, zákaz nezákaz! Obzvlášť když se tam dovnitř prochází nějakým tunelem, a neslézá po skalách. Postupně jsme si celý lom obešli, potkávali lidí a lidí … a zamířili k tunelu do dolu. A tam fronta lidí jak prase, a u vchodu se vybírá vstupné. Nějak jsem to nechápal, a paní na mě, jestli jsme účastníci pochodu. Říkám „nejsme, kdybych o nějakém pochodu věděl, tak sem nejdeme“ (protože lidí jak psů) … a až pak nám dojde, že jen díky nějakému pochodu je Velká Amerika zrovna ten den otevřená a může se do ní podívat kdokoli, kdo jde kolem. Proto tolik lidí, proto tolik psů – pochod Karlštejnská tlapička. A tak s dětmi procházíme desítky metrů neosvětlenou svažující se chodbou do dolu, a pak dále dolů k jezerům. Nádhera. Krmíme hejna ryb (tloušťů) kousky jablek a sušenek, procházíme se vodou, kocháme se … a sem tam ucítíme kapičku vody, počasí se kazí. Kolem jedné jsme u auta, vyrazíme na okruh pod Prahou, a po D1 na Brno, abychom pak zase zastavili na Naháčovi na pozdní oběd, a následnou kávu, a pro sichr ještě jednu, a hurá finálně domů.
To byl tedy výlet … nohy udřené až po kolena. Včera (v neděli) jsme pak ještě šli pěšky k tchánovcům, jsou to pitomé tři kilometry, Adam fňukal, a i já už pak jen pletl nohama. Fakt to bylo náročný.
Připojte váš komentář