Když jsem byl před 27 lety ještě mlád …

… někdy v době, kdy mi bylo třináct nebo čtrnáct let, měl jsem jakousi „vestu“, bundu bez rukávů. Nebylo na ní nic zvláštního, kus oblečení, ale jednoho roku jsem ji oblékl v první jarní den, kdy bylo opravdu cítit jaro a mohl jsem si dovolit vyjít ven bez zimní bundy. A za rok jsem to udělal znovu, a říkal si, jak z toho udělám tradici … možná to byly jediné dva roky, kdy jsem to opravdu udělal. Ale  určitě jsem tehdy netušil, že za tu spoustu let v roce 2011 budu mít už devátého března najezděny desítky kilometrů na kole.

Vzpomínáte si na ten suchý únor a slunečný začátek března roku 2011? V únoru prakticky nenapadl sníh – jen sem tam nějaký noční poprašek, co do druhého dne nevydržel. Zpočátku měsíce teploty nad deset stupňů a pak přelom do opačného extrému, ale sníh nikde. A začátek března? To byly dva týdny azurové oblohy, nočních teplot pod bodem mrazu (někdy pořádně), ale ty odpolední často nad nulu či až k pěti osmi stupňům vystoupaly. A stále ani vločka deště, ani kapka sněhu. O hrozícím katastrofálním suchu se debatovalo ve večerních zprávách.

Shodou okolností mi na vánoce ježíšek přinesl softšelovou bundu na kolo, a to by bylo, abych její kvality nevyzkoušel, když bylo tak příhodné počasí. Nebylo nijak teplo, ale do čtyř hodin krásně svítilo slunce jak za letního dne. Vyrazil jsem tedy v úterý, na nějakých osm kilometrů do lesů a luk nad domem a vracel se přes přehradu. To jsem si ověřil, že softšelka není všemocná, že při čtyřicíti kilometrech v hodině s mokrými zády prochladnu jak nic. Ale v sobotu jsme s kluky vyjeli znovu, bylo kolem osmi stupňů. Původně jen na hráz přehrady, ale pak kolem vody až k orlíku a k zamrzlé hladině. Návrat stejnou trasou mě nelákal, zavedl jsem je opět do divočiny nad vesnicí a vraceli jsme se po polňačkách a loukách … tam, kde v létě stojí půlmetrová tráva, je nyní slehlá holina zmrzlé země, po které kolo sviští jak vítr. Až mě tam blbnutí v přírodní u-rampě málem stálo kotník – přední tlumení sice nerovnosti na zmrzlé půdě pobere, ale tvrdý zadek kola na něm dostává neuvěřitelně zabrat a skáče jak jankovitá kobyla, což shazuje řetěz z koleček a já v nejnevhodnější chvíli prošlápl naprázdno, noha mi sjela pod šlapátko a jet rychleji, buď bych si hranami šlapátka oholil lýtko, nebo bych si nějak pochroumal kotník. Naštěstí jsem se prakticky zastavoval na vrcholu stoupání, tak jsem jen sesedl z kola. Ale čo chýbalo … zastavit mě to nemohlo, a tak se od nás v obci mirda odpojil a já s peťákem vyrazil do lesů nad jižním koncem, vystoupal kolem staré tvrze až do kobylin (přejetí deseti metrů ledové plochy included) a z nich sjeli brutálně rychlou lesní cestou dolů do údolí řeky. Zatímco do té doby jsem si celou dobu dával pozor na vodu a bahno, tak v téhle rychlosti to už nešlo. Občasné ledové plotny odtávaly, člověk je nemohl přejíždět a musel vjíždět do bahna kolem, xicht a brýle zacákané, kolo zaprasené jako nikdy, a čtyři kilometry zimou po asfaltu domů. Ale ten pocit …

V pondělí mě dj znovu vytáhl … sice jsem zřetelně cítil, že od té dvacetikilometrové sobotní vyjížďky zápasím s nějakou nemocí o kontrolu nad celým tělem, ale oblékl jsem se a šel. A zase jsme stoupali do lesů na louky nad vesnicí a mimo polní cesty sjížděli údolíčka a kravské stezky, až doslova do lesů. To jsem chtěl zkontrolovat, jestli nám někdo nekrade dřevo, na kterém poslední týdny pracujeme. Cestu zpět jsme pojali také akčně, od nejvyššího bodu cesty jsme klesali lesem a loukami až na skalní vyhlídku, kam má člověk problém dojít po svých, natož na kole. Nejzážitkovějších bylo posledních „lesních“ dvacet metrů, kdy lesní cesta končí úsekem skloněným dobře třiceti stupni. Tam se ukázala kvalita hydraulických kotoučovek, které mě zatím nenechaly ve štychu a sjet tuhle hrůzu byla také malina. Zatímco peťák to musel vzdát, já bez problémů pomaličku sjel … vzrůšo, když se zadní kolo zvedá od země.

Včera bylo také krásně, ale nikam jsem nevyrážel, po příchodu táty z práce se jelo do lesa. Tátu poslední dobou hodně bolí ruka … jednu má chromou od úrazu před třemi lety, a druhá mu trpí při řezání motorovou pilou – zákonitě se pak v noci budí a má ji mrtvolnou, a až do rána nespí. Takže tentokrát už bylo řezání kmenů na metry na mě. Do té doby jsem motorovku v ruce nedržel, vždy to byla tátova práce a když jsem viděl, že pokácet ty stovky stromů není žádný kumšt a často je to kurevsky nebezpečný, tak jsem se do práce s ní vůbec nehnal. Co neumím, to nezkouším, dokud to není nutné. Ale tak těžké to včera nebylo. Také jsem nic nekácel, pouze jsme vždy nanosili deset kmenů (kmínků) na jednu hromadu a hromadně je řezali na metry. A bavilo mě to 🙂 zítra jdeme znovu, v sobotu zase … jeden les časem zdědím, ivonka má další, ceny plynu už jen porostou … abych si začal vybírat vlastní pilu.

Dnes se nikam nešlo, vyrazil jsem tedy opět na kole. Sice později, téměř při západu slunce, ale proto jsem opět vystoupal lesy na louky nad vesnicí, kam ještě dlouho svítilo. Prašné polňačky, nikde ani živáčka, slunce nad obzorem a pomalé šlapání přímo proti němu. Ale kudy se vrátit? Kudy jsem ještě nejel? Jedna možnost mě napadla a vyrazil jsem, až jsem záhy dojel nad zrušenou lyžařskou sjezdovku … no to je teprve výzva 🙂 Spustil jsem se z ní dolů technikou padajícího listu, tedy – v další přírodní u-rampě – pěkně od kraje ke kraji, a přesto to chvílemi dostalo pořádný švuňk. A opět mě vytrestala neexistence zadního tlumení – musel jsem zadním kolem najet na nějakou zmrzlou hranu, možná krtečák, a kolo dostalo takovou ránu, že mě nadhodilo na šlapátkách a já na ně zpátky dopadl tak tak patami bot. V té rychlosti by to byla držka jako blázen. Sjel jsem do vesnice, kde již slunce zapadlo, a vrátil se chladem domů.

A zítra opět les a pila, na kole se tedy zbytečně vysilovat nebudu. Stačí, že po včerejšku s motorovkou mám problém levou rukou cokoli donést k puse. Třeba hrnek s kafem … musím si ho přidržovat pravou rukou 🙂