Sestra odjela na víkend na svatbu kamsi na Moravu, a tak my jeli z Moravy na víkend do Prahy na její byt. Ivonka mě několik dní přesvědčovala, že ještě jednou musí k Vodouchovi na křidýlka, až mě nakonec přesvědčila, a v sobotu brzy ráno jsme vyrazili. Počasí nic moc, temná mračna, ale čím dále na západ, tím se to zlepšovalo. Vždycky jsem při vjezdu do Prahy mírně nervózní. Jede se 130–150, a pak někde na Jižáku zpomalení na 80, a přes Pankrác a dál padesátka. Dálnice uprostřed divneže činžáků, hlemýždí rychlost ve třech pruzích. A za nuselákem nervozita z toho, kterým ze čtyř pruhů jet, abych se stihl zařadit do pravého odbočováku na Žižkov za hlavákem, ale zase ne moc brzy, abych najednou nebyl v odbočováku někam na Vinohrady … ale už si to doprdele musím zapomatovat – nejvíc pravý pruh je celou dobu průjezdný! Pak už jen na zelenou přejet celý ten křižovatkový zázrak pod VŠE, a už si jen hlídat to, že mi na Husitské kdykoli kdokoli skočí nebo vjede do cesty, objevují se tam takové divnosti jako přechody pro chodce a autobusy … na což po dvou hodinách „volnosti“ na dálnici nejsem zvyklý. A zlatým hřebem cesty se stává zaparkování … sestra má hned za bytem placené stání, které je ale přes víkend zdarma. Jenže dohromady asi tak pro 12 aut. Uprostřed Žižkova. Další je o pár bloků jinde. A jiná možnost? Nechat auto někde na Koněvce a na byt se vrátit šalinou … takže nejistota/nervozita až do konce cesty. A nakonec bylo na stání pár volných míst, šup tam s bourákem, vypnout motor, a pochválit se. A u ťamana si koupit vychlazené pívo.
Bylo krásně. Vyšli jsme na Vítkov, rozhlíželi se zpod koně po Praze, slunce svítilo, vánek vál. Pod Žižkou je sál s hroby neznámých vojínů, jen jsme nakoukli, a hned nás milá babča/paní průvodkyně odchytla a že jestli máme chvilku času, že nám o tom (a dalšímu páru) povykládá. A tak jsme dostali malou přednášku o historii památníku, o armádních záležitostech (ten sál s hrobem je územím armády, zbytek památníku patří národnímu muzeu (?) … a tak se tam ani neplatí vstupné, jako na žádné armádní expozici) … ale především o legionářích, o kterých jsem shodou okolností dva týdny zpět přečetl nějakou knížku. Až mi z toho pak běhal mráz po zádech.
Sešli jsme pod Vítkov a tunelem prošli do Karlína, a probloudili jej až k řece a přes vyfoukanou Štvanici přešli na druhý břeh, a kolem techniků České televize chystajících večerní běhání vylezli na Letnou. Poseděli jsme u jakéhosi zámečku s pívem, a došli ke kyvadlu, kde jsme dlouho seděli a pozorovali tamní skejťáckou subkulturu.
Také se nám jednou podařilo dojít k zahradám Pražského hradu před jejich zavřením, takže jsme si je celé prošli … nečekal bych, že mě tak budou zajímat informační cedulky u všemožných rostlin. Tedy především stromů. Prošli jsme Hradem a sešli Nerudovkou proti davům a davům … tolik lidí nás překvapovalo, ale došlo nám, že jsme málokdy byly v praze v létě, v sobotu, a na daném místě cca kolem páté. Došli jsme ke Glaubicům, kde mají Plzeň za 33 Kč (a svíčkovou za 200), a chtěli si dát u posledního volného stolečku venku pívo. Seděli jsme tam víc jak deset minut, aniž by si nás holčina v zástěře všimla … zatímco na opačné straně měla čas vyhovět prosbě o vyfocení turistů … no když už potřetí došla „až skoro k nám“, tak jsem se nasral, zvedl se a odešli jsme. Aspoň jsme po té procházce chvíli nechali odpočinout nohám … ale ukázalo se, že se mezitím uvolnil stůl hned uprostřed podloubí. No a tak když jsme šli právě kolem, tak jsem si k němu zase sedl, a za pár minut jsem měl na stole pivko a o chvilku později i nakládaný hermelín za 79 Káčé. Když k němu ještě extra přidávali pečivo za 25 korun, tak jsem se jen pousmál (a pak nechal dýžko 4 koruny). Ale občerstvili jsme se.
Večer se chýlil, rezervace na sedmou k Vodouchovi také, zvedli jsme se a šli na Karlův most. A při průchodu bránou nám nad hlavou začali hrát trubači jakousi známou melodii … za nimi zapadalo slunce, všude paprsky, a ta chytlavá písnička … stál bych tam a poslouchal. Tyhle srandičky pro turisty mám rád.
Rozhodli jsme se přejet metrem ze Staroměstské na Jiřák, vlak přijel po šesti minutách úplně narvaný, až jsme zůstali stát na perónu bez šance se do něj nacpat. WTF? Další přijel za šest minut, ale to už jsme čekali na úplném konci, kde byly vagóny prázdnější. A za chvíli jsme už seděli u „našeho“ stolečku, já si poroučel neznámá píva a ivonka se těšila na křidýlka … pěkný večer to byl, pěkný.
V neděli jsme se vyspali, a přejeli do OC Chodov, posnídali chlebíčky, a pak si ivonka šopovala těhu oblečky. Dopoledne jsme strávili tam, naobědvali se a po dálnici frčeli jemným (a nepříjemným) deštěm domů. Škaredě bylo už od rána, jedenáct stupňů. Předchozí den byl ještě pozdním létem, a neděle už byla drsným podzimem.
Připojte váš komentář