Lezení jeskyní Lopač

Po měsísích zase jednou zážitek, o kterém stojí spát. Po roce jsme se s Danem, Katkou a tentokrát Mirdou vydali opět pod zem, prolézt nepřístupnou jeskyni Lopač v rámci Rajbas festivalu. Loni jsme s djem absolvovali procházku Býčí skálou, která svojí nenáročností příliš nenadchla, zatímco letos nás v Lopači mělo čekat něco lepšího. Při hledání informací předem se mi nejednou opotily ruce z nervozity, jestli mě nečeká něco podobně drsného jako má speleo premiéra při lezení jeskyní Vintoky. Proto jsem také náležitě děsil Mirdu, a doufal, že to v tomto směru nebude takové fiasko jako Býčí skála 🙂

V sobotu ráno jsme vyrazili k Blansku a k parkovišti u Balcarky dojeli jako první, ale vzácné helmy jsme nakonec stejně přebírali poslední, protože se distribuovaly za správní budovou, kam jsme během oblékání u auta neviděli 🙂 Nakonec jsme ulovili nějaké funkční, a pobaveně poslouchali instruktář skupinky vyrážející na Vintoky, zatímco my se chvilku po nich vydali na opačnou stranu. Zastavili jsme se u meze, ze které čouhala betonová šachta s pomníčkem potápeči, který se v hlubině pod našima nohama v devadesátém pátem utopil a pro vyproštění jeho těla bylo nutné vyhloubit 30 metrů hlubokou šachtici. Tou jsme začali sestupovat dolů. Třicet metrů po žebříku, prakticky výška desetipatrového domu. Docela šichta 🙂 Ale už jsem byl ve svém živlu! Respektive – nadšený! To bylo lezení podle mého gusta! Úzké prostory, šumící potok pod nohama, soukání se po čtyřech těsným závalem, brodění se tůňkami a vodopádky uzounkou soutěskou, ocelové žebříky, lanový traverz přes zatopený úsek … fakt jsem byl nadšený 😀 Postoupili jsme cca 400 metrů do hloubky nějakých 80 metrů pod zem, tam jsme si prolezli poslední zpřístupněné chodbičky/plazivky, které už byly opravdu náročné, a vydali se bez odpočinku zpátky. Únava už byla znát, a finální tečka byla ještě onen 30m žebřík na denní světlo, které jsme spatřili po necelých dvou a půl hodinách. Fotka na rozlouženou a už jen převlékání do čistého oblečení.

Lopač se mi moc líbil. Nebylo to tak „vostré“ jako Vintoky, ale do těch už se popravdě těším taky! Nezmění-li se program pro příští rok, budeme si muset zvolit jeskyni, kterou jsme již navštívili. Hlasuji pro Vintoky 😉

Cestou zpátky jsme se stavili v pivovaru Černá Hora a nechali si od vrátného/prodavače namíchat jednu kastličku, abychom doma pořádně zahnali žízeň. Ivonka nám mezitím připravila pečená uzená žebra, její táta přibalil pár uzených sivenů a makrel, a my si hodovali co se do nás vešlo. K vytrávení jsme zvolili procházku po večerní hrázi přehrady, a na sedmou dorazili na bowling. Někdy po desáté jsme se vrátili domů, slupli ještě jednu rybičku a šli po zásluze spát. V neděli se už jen vegetilo. Byl to fajn víkend.