Málem jsem se utopil lokem vody

Debilní voda. Teď tu tuberákuju na celý ztichlý dům.

Víkend je pryč… a co vůbec bylo? V pátek večer jsem dojel k ivonce a nevím, co jsme dělali. Ona se učila, já koukal do noťasu. S vínem.

Sobotní ráno bylo divný, neb jsem se cítil bezvládně a unaveně, jako při chřipce. Ale tak zlý nebylo, do odpoledne jsem to rozchodil. To jsme rozzuřili raketu a vyhnali ji na vršek jednoho kopce, ke sjezdovce, kde jezdila švagrová na prkně. Hezky tam bylo. Hezky zima. Na to si já ve svých zimních cvičkách potrpím. Jen jsme koukali, ale ivonka mě zpracovává seč může, abych taky začal lyžovat jako ona. Já se tomu vyhýbám jak můžu, od lyžařáku jsem na lyžích nestál a že by to tehdy byla nějaká hitparáda, to taky ne. Ale za téhle kruté zimy to asi budu muset prubnout. Nakonec, teoreticky se i letos podívám na hory a nemůžu tam týden sedět za noťasem.

A nedělní lenošení… lenoším si já a noťas, chudák ivonka se učí sociologii a psychologii a získává z toho psychickou újmu. Aby to s ní neseklo, tak mě donutila zavézt ji večer skrz další sněhovou kalamitu na jinou sjezdovku, aby se trochu vyřádila. Lepší než muset lyžovat taky, že. A tak jsem tam jak trubka podupával ve sněhu a říkal si, že to byla ideální situace na první „lyžařské krůčky“ po těch letech, na svahu totiž bylo pět lidí. Pět.

Probuzení do pondělního rána bylo zaváté dobře dalšími 15 centimetry sněhu. Krása. Pro mě za mě může padat a padat a padat… jak rád bych se v něm zase po letech vyblbnul. Postavil bunkr. Skočil do metrové závěje. Ale měl jsem prozaičtější věci na práci. Tedy, práci a odvoz ivonky domů. To byla celkem sranda, včetně jednoho kvalitního smyku, kdy jsem točil volantem jak Paroubek názorama, jen abych zůstal uprostřed silnice. Zajímavé.

A čekání na noc na upgrade jednoho webu… vše hotovo. A ve středu do Prahy. Tož dobrou.