… tedy reálně nejsem, ale značné změny v novém roce nastaly. Ivka začala jezdit denně do Brna s odjezdem v 5:30 (vstává před pátou), a já se ujal ranního vypravování dětí a rozvážení fifinkou (fábií) po školách školkách. Nebyl by to takový „problém“, kdyby Bářina debilní kokotská škola neotevírala v 7:10 a vyučování nezačínalo v 7:30. První třída. Takže pod mou taktovkou musí být o půl sedmé vylifrovaní z postelí, a v obýváku žmoulat piškotek, zatímco chodím jak fretka po domě tam a zpátky … by jeden nevěřil, jak se nachodím 😀
Adam se většinou „probere“ (haha) první, protože nějak těžce nese, že by ho Bára předběhla (to nehrozí). Vyhrabe se z peřiny, posbírá plíny a vlčíka, a nechá se odnést do obýváku na gauč. Zakreju ho dekou, jdu do kuchyně do lednice pro piškotky, zpátky do obýváku, rozbalím mu piškotek, vezmu jejich hrnečky a jdu napustit vodu, zanesu je zpátky, jdu zpátky do ložnice, lomcuji s Bárou a po pár minutách nesu i tu do obýváku, vracím se do kuchyně pro nachystané oblečení, jdu s ním zpátky do obýváku, vyskládám je na radiátor na nahřádí, jdu zpátky do kuchyně chystat Báře svačinu … to je lítání, že často svlékám mikinu, jaký je mi hic. Děti pak bývají vypravené brzy a máme cca 15 minut fóra, kdy si ony hrají, já jdu dat kočkám a okouknout, jak vypadá fifinka, jestli nepotřebuje omést sníh (poprašek …) nebo oškrábat / odmrazit. Po sedmé oblékat, nula pět do bot a do fifi, a jedeme. Za pět minut Báru vysazuji před školou, každé ráno mamataxíků jak sviň, a s Adamem pokračujeme dalších pět kiláků do obsousední obce do školky. S ním je to holt složitější, odstavit auto, vyložit Adama, oteplovačky, baťůžek, dovést do školky, do šatny, počkat, až se svlékne (ještě ho tak budu svlékat, mimino jedno), zavřít za ním dveře, a zase zpátky k autu … a domů přijedu v 7:40 s 35 min na cestě a 15 kiláky na tachometru. Ráno co ráno. Překvapilo mě, že jakmile s fifi jezdím trochu „v otáčkách“, tak se nerozpakuje žrát 7-8 litrů na sto, s lehkou nohou pak kolem šesti. A on je to pak každé ráno cca litru benzínu. To jsem nečekal. Jedna ranní cesta s dětmi 35-40 kaček. To když pak zavolá ivka, že odpoledne nestíhá vyzvednout děti „když jede kolem z práce“, a jestli bych pro ně nezajel, tak mi hned ten zbytečně projetý litr benzínu naskočí v hlavě.
No a v 7:30 jsem doma, za pět minut si nachystám to moje mlékem zalité mysli s borůvkama, kávu, a jdu posnídat k pc, a cca v 8 se začnu věnovat práci (když dobře). A protože chodím na oběd k půl dvanácté, tak jsou přede mnou tři hodiny „dopolední práce“, ten hlavní pracovní čas … po obědě jsou to také dvě tři, pak dorazí ve tři děti s ivkou, zatopím jim v kamnech, a vrátím se k práci, a často tu zůstanu až do tmy … což tedy v zimě není problém. Jenže problém to bude na jaře v létě na podzim, až budu mít plnou prdel činností venku. Pocitově mi přijde, že mi tím ranním vypravováním ubyla spousta času na práci. A k tomu, abych vstal v pět s ivkou, k tomu jsem se ještě nedokopal … vstát s ní, ona by se šla vypravovat, já šel otevřít bránu, oškrábat bouráka, pak si nachystám snídani a s jejím odjezdem v cca 5:30 si ji jít sníst k pc … tedy vstávat v pět kvůli 45 minutám u pc, než půjdu pomalu budit děti? Co reálné práce za tu dobu udělám? To mi tak nedává smysl, že jsem to ještě ani jednou neudělal 😀
Je pátek ráno, a Bára má pololetní prázdniny, a střevní chřipku, mimojiné. V neděli večer sedl Adam na záchod a průjem jak prase. To kdyby ho zastihlo někde ve školce na vycházce … takže v Po zůstal doma, vypravil jsem jen Báru. Ani nevím, jestli Adam vstal a svezl se s námi, nebo doma spal. No ale kdo samozřejmě zůstane jako rodič starající se o nemocné dítě doma? 🙂 V noci na úterý se pak Bára v jedenáct probrala, a že nemůže spát a různý fňukání, tak ji ivka vzala mezi nás, a za pět minut se už dávila do kyblíku … takže jsem měl v úterý doma obě děti, báře se obracel prázdný žaludek, Adam si chodit na záchod, pohoděnka. Bára měla ve středu první vysvědčení, ale po klidném úterku se jí večer zase udělalo špatně, tak se nedá nic dělat, bude doma i ve středu. Adama měla ráno vyzvednout Míša s Emčou, která nastupuje do Adámkovy školky, já aspoň nemusel nechávat Báru doma samotnou (a vézt ho fifinou) … a Míša přijela, Emča zběsile mává, a vzadu ještě sedí Michal (táta), že se také pojede podívat na to, jak půjde Emča poprvé do školky, a Adam se šprajcl, že s ním vzadu nepojede, a bylo vymalováno, slzy jako hrachy, přisátej na nohu jak klíště, hysterák. Navomrdání. Tak tedy Adam nepojede, což zase hystericky vořvala malá Emča těšící se, jak pojede s Adámkem do školky, a teď vidí Adama odcházet domů … 😀 Uklidnili jsme ji, že pojedeme druhým autíčkem za nimi, a přijala to, uff. Zatřásl jsem se spící Bárou, že zavezu Adama a budu hned zpět, skočil jsem do džín a fičeli jsme fifinó do školky. Ach ty děti … ve čtvrtek – včera – už zdravě vypadající Bára do školy šla, ale odpoledne odpadla do postele, a večer prodávila do kbelíku, a to už ji braly i jakési křeče do noh a do prstů, chuděra skoro týden bez jídla, cukrů, vitamínů, bez draslíku … hned jsme to do ní prali skoro násilím, rozpustný pití, naškrábaný banán. A noc klidná.
A tak je mám dnes všechny doma i s mámou, co si vzala volno, a dokonce i s Emčou už teď od ranního šera, neb Míša potřebovala na půl osmou k doktorovi. A venku sněží, je nasněženo centimetřík dva tři, naprostá zimní pohádka, kdy je vše bílé (stromy,…). A na odpoledne předpověď +3 a déšť, jako už tolikrát, … zima nahovno, co si budeme povídat. V půli ledna sníh napadl, pár dní bylo pod nulou, tak nelepil, a pak se oteplilo, postavili jsme sněhuláka, a do druhého dne sníh komplet roztál … a kdyby bylo tento týden pod nulou, tak napadlo sněhu až běda. Ty sněhové vánice, ty trakaře, co padaly, čerti, co se ženili … a ve výsledků anče naměřila od pondělí 18 mm srážek, protože to vše tálo, na zemi se nic neudrželo. Od pondělního poledne (kdy bylo ráno -6) neklesla teplota pod +1,5. To mohlo být sněhu.
A tak Bára oslavila sedmé narozeniny, a dostala spoustu lega. A tak zatímco loni jsem jí elzin zámek skládal já, a letos po vánocích lego friends karavan také, tak pak po pár dnech přišla s tím, že nikolka také dostala nějaké malé lego, a že si ho postavila celý sama, podle návodu. Upřímně, když jsem si přestavil ten dvousetstránkový návod ke karavanu a podrobné zkoumání každé stránky, abych nějaký dílek neopomněl … no ale nějaká menší lega asi nejsou problém. A k narozeninám dostala lego zámek v krabici jak kráva, a ještě nějakou malou veterinární ordinaci, a úplně opatrně a nervózně se ptala, jestli by si tu mohla poskládat sama. Ježiš jasně Baru, vrhni se na to a když nebudeš vědět, tak ti pomůžu. Nachystal jsem jí přebývající stoleček po narozeninové oslavě do rohu obýváku, židličku, lampičku, ať na to vidí, a ona si sedla a celé si to sama postavila. Vlastně to bylo tuším ještě během té oslavy 🙂 No a druhý den se stejně opatrně přišla zeptat, jestli by mohla zkusit stavět i ten zámek … a strávila u toho dva dny, naprosto ponořená! A postavila „obří“ zámek úplně sama. Dmu se pýchou.
A pak také dostala od kamarádky křečka. Bylo tím vyhrožováno dlouho, byli jsme s tím rezignovaně smíření, dostala ho – tedy ji – i s klecí. Vymyslel jsem jí jméno Kornélie, Bára jí říká Laděnka (Adam zásadně KoRRRRnélie), a tak je to Laděnka Kornélie První. Maličký džungarák. A zábavy je s ní až běda. Tedy, nevím, jaký pohled na to má ona, jestli nežije noční můru … Bára je přece jen opatrnější než Adam, ten je s ní sem tam trochu víc akční. Ivka chlupaté myši moc nemusí, a vyhrožuje, že když jim uteče a zaleze za nějakou skříň, tak se odstěhuje, a samozřejmě je pořád upozorňujeme, že jim NESMÍ utéct … a pak vejdu do obýváku, zprcat Báru, že se škole nevypila pití a donesla ho plné domů, a ona začne okamžitě natahovat – no snad jsem tak moc neřekl … ale Adam uprostřed obýváku natahuje taky. A křeček nikde. Báře – sedící původně u stolu zády k Adamovi hrajícího si na zemi s křečkem – jsem mezi vzlyky jakž takž rozuměl akorát to, že Adam křečka zranil, ale nikde na zemi ho rozšláplého nebo klepajícího se před smrtí nevidím … Adam řve jak želva, a z Báry dostanu že ho (nezranil, ale) ztratil. Ztratil? Ztratil křečka??? Adama, kde je křeček?!?!? Uáááááá! (to jsem nebyl já, to hystericky řval Adam). No, takže to, co do dětí 14 dní meleme, že se nesmí stát, se stalo (proto se z toho oba tak vyhysterčili). Křeček nikde. No fajn, ztratil se v obýváku, zavřeme dveře a křídla nemá, nikam neuletí, jdeme hledat. Bára ho slyší za gaučem, ale chvíli na to solný sloup Adam zašeptá „Tady je křeček“, a drží Laděnku v dlaních. Ona mu – nevím jak – během hraní vlezla do (dlouhého) rukávu trika … asi se zrovna díval, co běží na obrazovce televize, křečka v dlaních nebo na klíně, a Laděnka zalezla do rukávu a hověla si tam. A Bára se právě otočila od stolu a „Hlídáš křečka?!“, Adam odlepil oči od televize, hledá křečka v klíně … a v tu chvíli jsem vešel do obýváku já. No to byla zase akce …
A venku jemně sněží, vše je bílé, a teplota od nočních -2,5 už přelezla nulu a nezadržitelně roste. To zase bude břečka …
Připojte váš komentář