Obleva a tání!

Po třech týdnech mrazy povolily a začala obleva. Sněhu tu nakonec leželo bezpečně 20 centimetrů, ale stačily tři dny s pár stupni nad nulou, a je to vodou nabančených pár čísel. I obří krtečák, co se tu objevil během mrazů, už vystupuje nad sníh jak miniaturní sopka. Ten mě tedy šokoval, vše promrzlé a najednou krtečák … to bude pomalu kolečko hlíny. V napadaném sněhu jsem si kolem domu proházel cestičky – k dílně, ke kůlně se dřevem, ke kompostu … a protože všude kolem bylo dvacet čísel sněhu, tak je využívala u různá zvířata, a sem tam z nich odbočila sněhem mimo náš pozemek. A sem tam se taky vysrala přímo na cestičku … což bych nezmiňoval, kdyby to nebyly hovna jak od psa, teď naposledy válečky jak můj palec. Ty vole co to je? Kdyby kočka, tak o velikosti malého lva, a kočky přece bobky způsobně zahrabávají (nebo se o to pokusí) … takže podle všeho kuna, a to asi o velikosti středně velkého vlčáka. Až zase půjdu jednou za tmy se zbytkama ke kompostéru, tak mě něco roztrhá na kusy. 

No a tak mrzlo, celé dny k mínus deseti, plynový kotel hučel, v krbovkách praskala polínka, rekonstrukce se od předvánočního času zastavila, a tak jsem jen pracoval a párkrát vyrazil na kole, na pár kilometrů do lesů, mrazy nemrazy. Vždy jsem si vzal dva igelitové pytlíky a na zasněžených lesních cestách si je natáhl přes špičky děravých botasek, aby mi do nich alespoň nepadal sníh, kterým jsem se jím prodíral vpřed a nebo ho přední kolo odhazovalo přímo na šlapátka. Celkem šikovné. Neestetické, ale funkční. Když jsem vyrážel potřetí, v mínus osmi, kdy už ale 14 dní nesněžilo, tak jsem si myslel, že na plánované trase už sněhu tak nějak přirozeně ubylo … a pytlíky si nevzal. A x kilometrů od domova uprostřed lesní cesty s ještě vyšší peřinou přemrzlého sněhu mi došlo, že to byla chyba. Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou, a už jsem byl jen kousek od začátku klesání do údolí … tak jsem kolo sněhem chvíli potlačil, a pak se snažil co nejrychleji zklesat lesem dolů (s botama plnýma sněhu). Nebudu popisovat martýria sjezdu hlubokým sněhem (vůbec to nejelo, šlapal jsem i z kopce, a ve stopách po zvěři či lidech se nedal udržet směr), ale když jsem konečně dosprintoval domů, tak jsem měl jednu ponožku obalenou ledem. Dost se mi ulevilo, když jsem ji svlékl a neměl palec černý od omrznutí … protože to jsem si myslel, že to opravdu odnesu na zdraví. Hned ten večer jsem si objednal návleky na boty, a za pár dní začala obleva. Ale aspoň mi do bot nebude foukat 🙂

Bára oslavila první narozeniny, a dalo by se říci, že cca od té doby hůř spí. Každý ivce záviděl, že Báru cca mezi osmou a desátou uspíme, a ona spí až do rána, nebo se jednou v noci vzbudí, ivka jí dá mlíčka, a spí se dál. To se nějak změnilo a Bára může být v osm extrémně unavená a protivná, okamžitě usne v postýlce, a o půl desáté se probudí odpočatá a nachystaná na dvě tři hodiny lumpačení po obýváku, zatímco my dva jsme úplně KO. Ivka zkoušela nechat ji ráno spát do kdy bude chtít, pak ji nechat spát jen jednou odpoledne „do syta“, jenže to je pak ospalá brzy večer a v noci se probudí do čilosti … když ji nechá spát hodinku někdy před večerem jako dříve, tak zase pak bez problémů vydrží do jedenácti … a nebo vše proběhne ok, a madam se probere v jednu, a dvě hodiny se nenechá uspat, a pak stejně spí neklidně … dva tři týdny jsou ty večery a noci opravdu divné. Ale ony jí také rostou další zuby, poslední týden měla neustále horečky, což se nijak zvláštně neprojevovalo (že by „vypadala nemocně“), ale doktor naznal hnisavou angínu … tak bere antibiotika, a řádí jak černá ruka.

A je pondělní ráno. V sobotu i v neděli jsem vstával po šesté, abych mohl hodinku dvě pracovat, než holky vylezou z postelí a postýlek, a když se to spojí s xtýdenním ponocováním vždy minimálně do půlnoci, tak jsem se dneska z postele hrabal hodinu. Ale víkendové drobnosti jsem už odhrnul, půjdu se podívat za holkama, dám další kávu, a vrhnu se na dlouhodobější rozpracovanou zakázku … tedy pokud mi během těch patnácti minut nepřijde zase x mejlů, což by nebylo nic zvláštního.