Týden s opuštěným domem utekl a je pryč, dokonce je téměř pryč další týden … naši odlétali v úterý, ivonka se celé dny učila na zahrádce. Úterý, středa, čtvrtek … to byly tropické dny, kdy jsem ráno natáhl jen nějaké tříčtvrťáky a až do noci chodil jen do půli těla. V žabkách. Hlídali jsme i kima, kterého jeho prostatický močáček vyhnal z pelechu vždy nejpozději do půl osmé a pak jen pocházel po pokoji, fňukal, neměl stání, opíral se o postel a knučel mi do xichtu, dokud jsem se neposadil na posteli a nešel ho v prvních paprscích slunce klubajícího se nad lesem vyvenčit před dům. Na mě musel být pohled 🙂 Ivonka si pospávala trochu déle, aby byla na to učení čerstvá, a já už měl před osmou den v plném proudu. Ale moc práce jsem nestíhal. Vymýšlel jsem, co bude k obědu, pak to jel nakoupit, pak chvíli sedl k práci a už bylo k jedenácté, takže k plotně.
Přesně tak. Před pár týdny jsem ivonce slíbil, že když tu se mnou bude ten týden, co budou naši pryč, tak jí budu vařit a nakonec dělat všechno možné, aby se ona nemusela o nic starat. A tak jsem se činil. Ne že by ty obědy a večeře byly nějak převratný, se zásobami těstovin jsem pěkně zatočil, ale občas jsem ze sebe měl radost. V pátek ivonka odjela na jednu noc domů, tak jsem měl volný haus. To se konečně ozval i dj, co se také připravuje na státnice, že jde do obchodu … tak jsem nastartoval raketu a dojel doplnit zásoby piva. Ani to dje nezlákalo k nočnímu koukání na nějaký film, tak jsem sedl k práci, ale v deset večer se už přes fejs ukecat nechal a před jedenáctou došel. Koukali jsme s lahváčema na Benga v záloze. Půlku toho stejně prospal 🙂
A čím později jde kimča spát, tím dříve vstává. To mě tedy před šestou svým fňukáním trochu šokoval. Nedal jsem se a spal dál, ale brzy jsem musel vstát, brzy. A opět do obchodu, vymyslet oběd (tedy v opačném pořadí), počkat na ivonku, uvařit … mimochodem, od pátečního dopoledne pršelo. Slabě, ale vytrvale. I v sobotu, dopoledne, odpoledne, a až před večerem přestalo. Nějakých třicet hodin v tahu. Hned bylo o starost méně, nebylo třeba zalívat zahrádku vyprahlou po třech dnech hiců.
Neděle se už umoudřila, a dopoledne jsem vyrazil na kolech s janysem na Šperk. Odpoledne na místní fotbal a před večerem na přehradu až k vodě. Prošli jsme se po holém břehu u Orlího hnízda a koukaly na štiky a boleny, jak si naháněly hejna rybiček v mělké vodě.
V pondělí se kim rozhodl opět vstávat v 5:50 a protože fňákal fakt přesvědčivě, tak jsem s ním o čtvrt na sedm opravdu šel ven. Plazil jsem se kolem domu, ale kafe mě na nohy postavilo a týden jsem tak mohl začít pěkně zostra. Po obědě jsem konečně na chvíli vytáhl dja na kolo, což bylo taky kontraproduktivní, protože cestu na Šolec si rozhodl zkrátit přes louku pod lesem. Asi nebyl dlouho venku a netušil, že už je všude víc jak půl metru luční trávy. No pěknej vojeb, tahle část cesty 🙂 Dojeli jsme zpátky a ze srandy jsem navrhl „marcelu“, protože mi bylo jasné, že se na pivko vykašle a pojede se učit. A on že by jedno dal. Překvapení. Tak jsme dali dvě a pak že navštívíme ivonku, ať si spolu na zahrádce pokecají o učení … a zůstali jsme tam vyplesklí až do večera. Pondělí za všechny prachy. A to se ještě v noci vrátili naši z Řecka, takže jsme s nimi ještě dlouho do noci vykládali.
Úterý bylo na druhou stranu produktivní až běda, pracoval jsem celý den a až pozdě k večeru se rozhodli dát si sprintík kolem přehrady. Nabral jsem hroznový a cukr a vyrazil do večera … nechtěl jsem to celé valit po asfaltu, kudy to znám, ale rozhodl jsem se to ze Selího sjet dolů k vodě přehrady, kde dříve stávala turistická chata a od které už vedla stará asfaltka k silnici. Sjezd z kopců k hladině byl úžasný! Cesta, po které jsem nikdy nejel, šlehající větvě lísek, kameny v cestě, úseky brutálně rychlé i úseky brutálně vymleté, a stále vpřed bez zpomalení, tam někam dopředu neznámou strží neznámou cestou… až přede mnou probleskla hladina a já vyjel na břehu přehrady, pár metrů od vody. Jenže – jinde. Místo o původní turistické chaty jsem skončil o kilometr dál, na regulérním břehu jezera mezi lesy a skalami … tam, kde se málokdy vyskytne někdo pěšo, natož na kole. Hned mi bylo jasné, že jsem měl odbočit na tu jedinou cestu, která se z té mé odpojovala. Asi o dva kilometry zpátky v kopci. Bylo mi jasné, že tím terénem se vracet nebudu, že se musím nějak dostat po břehu na původně zamýšlené místo. Měl jsem hlad, padal večer a slunce už obkreslovalo okolní lesy, a já byl docela ztracený. Nemluvě o slabém tričku, ve kterém jsem vyrazil. Rozhodl jsem se to tedy zkusit přetlačit po břehu – vody bylo málo, bahno vypadalo zatvrdle a já mohl jít po kamenech, zatímco kolo tlačil vedle sebe. No moc ztuhlé to bahno nebylo, musel jsem poskakovat po placáčcích a sem tam si nějaký pohodit na místo, kde mi záchytný bod chyběl. Jednou jsem zkusil i nasednout, ale to jen zadní kolo prohráblo a zajelo do bahna, jak jsem jej moc zatížil. Jojo …
Byl to zážitek. Pak jsem se konečně dostal na zbytky cesty kdysi vedoucí k nyní zatopené vesnici a už do toho mohl kopnout. Po půl kilometru jsem byl na místě předpokládaného výjezdu z lesa a najel na starou asfaltku. Pral jsem do sebe cukry a šlapal do toho jako o život, abych byl co nejdříve doma … úžasný zážitek.
Ve středu přišly bouřky a deště, já pak vyrazil k ivonce a dnes jsme zajeli do Brna nakoupit ceny jako výhry na dětských rybářských závodech, co v sobotu pořádáme. No a to je tak vše. O dnešním výjezdu s djem a sjížděním snad 45stupňového kopce lesem mezi stromy už psát nebudu. To není pro každého 😉
Připojte váš komentář