Junova reality-show

Snad celý červenec je zima. Teda prvního Anička naměřila 35,5°C, koukám, pak ještě jednou 32, ale v noci je kolem 10–12 stupňů. Včera osm, přes den závratných 25. Rekord týdne, kdy je přes den 19–20–22 stupňů. Dnes chladno a lehký déšť. Zapomněl jsem plynový kotel přepnout do letního režimu (kdy ignoruje termostat), takže tento týden si ráno třikrát přibzdil, dnes jsem pro formu zatopil i v kamnech. Červenec jak víno. Ale za déšť jsem rád, klidně ať prší celý víkend. První voda po 14 dnech sucha. 

Někdy dříve přijel táta s čárovým laserem, postavili jsme ho doprostřed děcáku, kde je vše odkryté až na trámy a deskový strop místností pod nimi. Nešlapat, chodit jen po trámech. A konečně jsme přesně zaměřili, o kolik jednotlivé trámy navzájem klesají – na 4 metrech o rovné tři centimetry. Původní podlaha na tom byla ještě hůře. Takže fajn, pokud je trám u okna nejvýše, pak musíme ostatní přesně popodkládat a znovu položit záklop. Tentokrát rovný. Šlo by to udělat OSB deskama – 25 m2, krát 130–150 Kč. Tři tácy jako nic. Takže dáme zpět původní desky … jak hezky se vyhazovaly z okna, tak hezky se zase budou tahat zpět do patra. Stejně se ale musí venku očistit od škváry. Položíme nový rovný záklop, na to 2cm kročejové izolace (2cm lepší než nic), a do „nuly“ skladby podlahy bude zbývat cca 3.5 cm. Takže do kříže dvě vrsty OSB desek, 18+18mm? Nebo bude stačit méně? Vyhazovat tisíce vzduchem jen „za rovinu“ pod finální podlahu … 

Mezi trámy je cca 80cm prostor, kam položíme minerální vatu (zateplení). Jenže tyto prostory samozřejmě pokračují i pod příčky nalevo a napravo … zateplit pod budoucí podlahou OK, ale dalších x metrů pod vedlejšími místnostmi/prostory nechat volné, když jsou nyní sice mizerně, ale aspoň trochu přístupné? Ale jak natlačit vatu tři metry daleko škvírou 80 cm širokou a 20 cm vysokou, po špinavých a hrubých deskách, na které nesmím šlápnout? A tlačit vatu je podobné jako tlačit provaz před sebou … to moc nejde. Přemýšlel jsem, dumal, hloubal, rozhlížel se … až jsem vzal teleskopickou tyčku se sítkem na hmyz od bazénu, sítko sundal, a na tyčku přimontoval dřevěnou destičku s připevněnými hřebíky trčícími vpřed. Takový miniaturní telegrafní sloup. Ze sklepa jsem vynesl 3–4 metrové ppr trubky na vodu, nachystané na (vzdálenou) rekonstrukci. Ty jsem položil mezi dva trámy a zasunul do škvíry až na doraz k obvodové zdi, v místnosti na ně jako na lyžiny položil přesně uříznutý obdélník vaty, zapíchl do něj (na začátku) svůj teleskopický umak, a zasunul/zatáhl jej takto škvírou až ke zdi x metrů hluboko pod podlahu vedlejší místnosti. Notykrávo, takovou „lehkost“ jsem ani nečekal. Vycasnovat zpět po vatě ten teleskopický umak bylo vždy složitější, ale také to šlo, a po pár hodinách byly tyhle prostory plné vaty. Za jedno odpoledne vyřešený problém jevící se jako neproveditelný. Včera jsem pak zaměřoval a zakresloval trámy a jiné prvky, se kterými bude třeba počítat při rekonstrukci přízemí – pokud necháme dřevěný strop a jen přidáme sádrokartonový podhled, tak ať konzole přivrtáváme do trámů a ne jen do desek. A tedy, ať víme, kde ty trámy nad stropem jsou.

Jinak… jinak peklo. Už xkrát jsem přemýšlel „že bych si napsal na blog?“, a pak si říkal „A co, vole? V jakým pekle teď žiješ? Abys strašil bezdětný, a ještě si pak to svinský období zbytečně připomínal?“ Těch dní, kdy jsme se s ivkou jen beze slov míjeli, zatímco mezi námi řvaly děti, ať Adam nebo Bára, nebo oba … těch bylo. Já pracovně ve sračkách, a pracovní hodiny se rozpouští do hlídání Adama, všech možných jiných záležitostí, … Adam ivce rozbil brýle, tak jsem si následující den svolil, že děti v „pracovní době“ pohlídám, aby si je nechala zajet opravit … a vrátí se s rozlámaným zrcátkem, neb nacouvala do sloupu. Ale to byla jen jedna z mnoha věcí, co k té blbé náladě přispívaly … 

Vlastně asi nejvíc se ty týdny projevuje to, že Adam začal vstávat. A z vojtovky má sílu jak pes, takže se po čemkoli vyškrábe na nohy. Stojí u stoku, u šuflat, u Bářiny kuchyňky, u židle, u zábrany kolem kamen, u čehokoli. A zpočátku je jediná cesta zpět na zem pád na stranu nebo na záda, zátylkem do parket … takže relativní pohodička, kdy se plazil kolem a bylo třeba dávat pozor jen na to, abychom na něj nešlápli nebo na zemi nebylo něco, s čím by si hrát neměl, přešla do období, kdy mu jeden z nás prakticky pořád stojí za prdelí a čeká, kdy se pustí toho, u čeho stojí, a vyvrátí se nazad … nebo aby nešoupal se šuflaty, ve kterých pak nechá prsty. Nebo když se Bára koupe, tak aby se nedoplazil do koupelny a nesnažil se tam o cokoli postavit, nemáchat se v záchodu / bidetu / nočníku, a pak se rozbít o dlažbu … a s dětmi chodícími spát bez problémů po desáté a takto tedy jedou až do tmy, se stávají večery dvou unavených rodičů NAPROSTÝM PEKLEM, především psychicky. Samozřejmě, ivka je v tom dennodenně „po lokty“, co večer, to krize, den za dnem … střídání, kdy se kdo půjde umýt, kdy se kdo nají, aby se druhý věnoval Adamovi a ten nechal najíst u stolečku Báru, nebo jí neopendoval v koupelně během koupání, nezkoumal hračky, se kterými si právě hraje … peklo, peklo, peklo.

A navrhnout, že bych si tedy někdy odpoledne, kdy jsou obě děti doma, vyjel ko 11 měsících na kole … si ani netroufám. Chtěl jsem jít v neděli dopo – poslední teplý den (spíš dopoledne) před opoledním ochlazením. Po dvou hodinkách ranního hlídání Adama. „Ty nepojedeš s náma na ten happening pro děti k rybníku??? Já tam mám funkci, Adama bude mít mamka, ale Báru tam nemůžu nechat běhat jen tak!“ Ani jsem nehlesl, převlékl se, … a nemluvil dál. Absolutní deprese. Pak risknutí „oběda s dětmi“ na místním penzionu, proč ne, bylo mi všechno jedno. Terasa narvaná. Po hodině a půl čekání na jídlo zjištění, že na nás zapomněli … příznačné. Strávit dvě a půl hodiny v restauraci s dvěma dětma, v takovýmhle dusnu … a vypláznout osm stovek poděkování. Nejpeklovatější den ze všech. Ivka s dětma se pak sbalila k jejicho, „aby mě neotravovaly“, a já … já odešel k pc pracovat. Po hodině zírání do stropu. Jóóó jóóó.

Ale je to lepší. A to tu ještě 14 dní opravují silnici, kdy odřízli cestu k ivčiným rodičům, takže častodenní odložení Báry nebo Adama je náhle zatraceně komplikované.

Takže tak. 

Stále nepiju. Už přes měsíc. Mimo dvou tří nealko piv („rozšoupnu se!“) a dvou loků ivčina vinného střiku, když jsem si myslel, že tam má jen vodu. Zajímavé. Pořád dumám, zda to budu držet dál a nebo si řeknu „fajn, něco sis dokázal, zvládl jsi měsíc nepít, tak a teď návrat do první ligy“. Všiml jsem si lehkých změn – pokud jdu rozumně spát (cca v 10), tak nemám problém v pět vylézt z postele čerstvý a „natěšený“ na práci … a to mám pak fakt najednou dvě dvě a půl hoďky na práci ještě než musím hlídat Adama přes Bářino vožení do školky. Jít spát mezi jedenáctou a půlnocí po dvou třech pivech a pár sklenkách vína (a hůř), to pak bylo to vstávání fest jiné. To mě pak také ranní káva pravidelně „prohnala“ a vyčistila střeva, jak švýcarské hodinky. Nyní nikoli. To se mi třeba „chce“, a než dojdu na záchod, tak to „přejde“, a nic. Zajímavé, ale očekávatelné. Taky se mi za ten měsíc bez alkoholu podařilo zhubnout cca 4 kila, což mě teda vůbec netěší. Hubnout je to poslední, co potřebuju. Po večerním popíjení jsem si často také druhý den jen matně vybavoval (pokud vůbec), co se večer dělo atd. Okno po chlastu. No, tak očividně ne, pomatuju si hovno tak jako tak, a dost mě to překvapilo. Také jsem si říkal, že mám připitý malou trpělivost s Bářinou neposlušností. Když večer odmlouvala/odsekávala/vztekala se/nechtěla uklízet hračky, stačilo jen málo a seřval jsem ji nebo nelítostně seřezal. A pak si to vyčítal, jestli jsem se neměl raději krotit, jestli jsem „pod vlivem“ zbytečně neujel. No, tak to alkoholem očividně také nebylo, na tom se nic nezměnilo a očividně jsem stejně vzteklý nervák i bez připití. 

Páteční poledne, venku poprchá, venku 16.6°. Léto.

Neděle osm ráno, obývák, prima zoom hd, v kočárku Adam chrupkající prvními pár minutami prvního denního spánku. Vstával v 6:30. Já už se s otevřenýma očima odhodlával vylézt z postele a odejít pracovat, Adam se rozeřval v postýlce, a ivka se zeptala „Vezmeš si ho chvilku?“. Ach jo. A práce jak namrdané.

Minulý víkend – to byl zase víkend. Zahájil jsem ho někdy v pátek odpoledne, kdy jsem z auta vyházel vše nepotřebné jak pytle s pískem z klesajícího balónu, a vyjel do city na nákupy. Na město pro víno, do Alberta pro kojeneckou vodu, tam bylo ale zarvané parkoviště nějakým odjíždějícím zájezdem, tak jsem jen projel dál do stavebnin pro dva balíky extrudovaného polystyrenu. Tak tak jsem je s hlubokým oddechnutím nasoukal do oktávky, metr dvacet pět na čtyřicet na šedesát, celkem slušný kvádr. Dvakrát. Ztama jsem se vrátil k Albertu, už zaparkoval, nakoupil, přejel na benzínku pro 20l benzínu do kanystru, a pokračoval k našim, kde jsem chtěl vyložit benzín, a naložit křoviňák, 10l hrnec a pytel krmiva pro slepice. Když jsem to trochu inženýrsky promyslel a křoviňák napůl rozebral, tak jsem ho mezi ty polystyreny nakonec dostal. A jel jsem domů. Grilovali jsme burgry.

A jen to v sobotu ráno šlo, vyrazil jsem s křoviňákem na zarostlé meze kolem domu. Hodinu a půl kroviňákování ve svahu, kde se míst nedá ani pořádně stát, vysoké trávy jak … no, jak namrdané. A pak loni zkultivované svahy s vysetou vysokozátěžovou trávou. Já kokot tam měl vyset nějakou luční směs, ne regulérní trávník na místa, která seču max křoviňákem dvakrát do roka … takže 30–40 čísel superhustý vzrostlý trávník, křoviňák to šmelcoval na sračky jak špenát … skončil jsem akorát k obědu, najedl se, a hurá v suchém oblečení pro hrábky. Všechny meze shrabat dolů k plotu, pak všechnu trávu vynosit nahoru na korbici, převozit před dům na trávník, rozhodit … a začít sušit seno. Báře jsem namluvil, že koupíme kravičku, když teď pro ni budeme mít papání. Jako by nestačila kočka a šest koťat. Pak se jelo k našim, kde strejc slavil šedesátiny, dostal motorovku, různé propriety k ní, od nás těch 20l benzínu … Bára se tam vyblbla s dětma, Adam byl taky spokojený, sluníčko po dopoledním pošmournu potěšilo. 

V neděli jsem chtěl dát dokupy bazén, ale ivka si vymyslela jakýsi pohádkový les v okolí, a že se to bude báře líbit, atd. Překousl jsem to, souhlasil s nedělním rodinným výletem … a notykrávo to byla chyba. Přijeli jsme tam, lidí jak na nějakém fesťáku, na parkovišti na louce snad tři sta aut, vstup do pohádkového lesa na pořadník a po hodině a půl courání kolem penzionu (kde jsme se brali) a tropickém hicu stále zbývalo asi půl hodiny, než bychom přišli na řadu oné dobře hodinové trajdačky po nějakých stanovištích. Ani smykem, kámo. Ostatně, Bára si tam vyhrála u bazénu s kelímky vody, na dětských prolízačkách, a že je tam ještě i jiný program ji nijak nezajímalo. Dojeli jsme domů a hurá odplevelit plac pro bazén, doladit rovinu (přes zimu jsem tam měl složený podkladový štěrk pod dlažbu), přijeli naši pro křoviňák, a pak rozskládat oněch 15m2 polystyrenu na terasu pěkně do čtverce, nakreslit kruh 3,66m, očíslovat a řezat. Geotextilku na hlínu, na to kolo z polystyrenu, zakrýt stejným kolem ze starého koberce, a pódium pro bazén je v osm večer nachystané. Dost pozdě. Seděl jsem zničený na židli a pořád se rozmýšlel – ivka už balí děti domů, s ničím mi už nepomůže, ale kdybych vytáhl ze sklepa bazén a ještě ho s ní rozložil, tak k ničemu dalšímu ji už nepotřebuju. Sice budu ještě dvě hodiny venku, ale už bychom mohli přes noc napouštět … tak jsem se zakousl, donesl všechny zazimované věci k bazénu, a nachystal jsem i ten. Hadici do sklepa k vodovodu, a ledová voda se začala rozlévat po plastovém dně. Spočítal jsem si, že 10,5l konev se při přiškrceném průtoku napustí za 113 sekund, takže byznys šestikubíkového bazénu na 18 hodin a přes noc tedy nemusím nic řešit. A to jsme pak stejně tuším ještě vylezli s vínem ven, a seděli na terase tuším až do jedné. Víkend jak víno.

A to jsem zapomněl zmínit, že jsem v neděli dopo natrhal bezové květy a začal si chystat svoji jednu dávku bezovky. Takže v neděli v deset večer nakládat květy do převařené vody, krájet 4 citrony, kyselinu do toho … a pondělí v deset večer zase cedit, rozpouštět cukr. To už jsem měl kompletně sestavený systém filtrace i solárního ohřevu. A posekanou novou trávu (roste 3× rychleji než zbytek pozemku). Do toho 2–3× denně obracet seno, v úterý ho co nejkompaktněji  sbalit do plachty a udělat z něj neforemný balík, co ale půjde dobře převézt na vozejku – co my se senem? Kravku fakt nepořizuji, nechal jsem si jen jeden pytel do krabice pro kočku a její omladinu. 

A ve středu ve třiceti stupních hurá do lesa! Pár vyvrácených jasanů by nebylo třeba v červnu řešit, kdyby to nebyly krajní stromy padlé na sousední louku, kam budou záhy nahnány krávy. V půlce června se brodit trávou a kopřivami po pás … o první padlý jasan jsem zakopl, protože jsem ho vůbec neviděl. Vytahat, rozřezat, naložit, přinaložit ještě deset 40cm metrů („Hele tati, vo tomhle včera v telefonu řeč nebyla!“), najít čtyři praváky a kozáka, a hajdy domů. Chtěl jsem vlézt do bazénu, ale nějak na to tuším nedošlo. Poprvé jsem tam byl v úterý? Ráno 19 stupňů, zapnutý ohřev, večer 28. 

Ve čtvrtek jsem hlídal Adama, ivka přijela až ve čtyři, nasrán ze svého pracovního marasmu jsem vystřelil na dvě hodiny k pc, a v šest ven, abych stihl předvíkendově posekat celý pozemek. V osm večer hotovo. Zalít túje, borůvky… v deset jsem padl do postele, ale protože jsem se předtím přežral těstovin, tak jsem do půlnoci nezabral.

V pátek už jsem měl ohřev vypnutý (to i ve čtvrtek), protože bazén měl 30–32°C i bez toho. A já se fakt chci v bazénu osvěžit, studená voda mi nevadí, a navíc teplá voda se rychleji kazí. Ale teplejší voda je zase dobrá v tom, že tam Bára hodinu vydrží, a může se tam cachtat i Adam. Tak to musím přežít. Ale už jsem i uvažoval, že načasuji spuštění filtrace přes noc a nechám vodu hnát přes ohřev – ten přes den vodu nahřívá, ale přes noc, kdy teplota klesne třeba k dvaceti, funguje jako radiátor a protékající vodu vlastně ochlazuje. Zatím to nedopadlo.

V pátek opět tropy, Anička (Netatmo) mi regulérně ukazuje teplotu k 33°C, stanice v okolí vždy o stupeň dva méně. Ivka přivezla Báru ze školky a hned s nima šla ven, což je půlhodinový organizační veletoč, takže jsem šel s ní, no a už u bazénu zůstal a práci odpískal, „že si v sobotu přivstanu a doženu to“. Ach ta naivita, že, Adame? Cachtali jsme se až do večera, přišla teta, babička, já si mezitím dělal co bylo třeba, vyplel a okopal brambory, vyvázal si borůvky, zalil tohle a tamto, … a v noci o půl jedenácté, když už děti konečně spaly, jsme se zase vrátili na terasu, kde bylo dle Anče stále 25 stupňů. V sobotu jsem ráno místo práce akorát opět sledovat Adama na koberci obýváku. Hned dopoledne jsme pak vylezli k bazénu a vegetili tam až do oběda, kdy ivka odjela do Brna, děti k babi, a já měl dvě tři hodiny „pro sebe“. Byl bych šel poprvé letos na kolo, kdyby mě z lesa nebo z toho sekání trávy (v poklusu) nebolelo koleno. A proč si to ještě zhoršovat. Seděl jsem tedy u práce až někdy do půl čtvrté, kdy jsme se zase všichni sešli, a pak vyrazili k našim nechat tam Adama, a pokračovat dál na párty u Toma a Hanky… kde jsem po roce zase viděl celou partu pohromadě. Po roce. Parno, dusno, děcka v bazénu, dospělí ve stínu, na rožni kýty … fajn večer.

Doma jsme pak všichni celí ulepený konečně vlezli v osm večer do bazénu, voda 32°C, u hladiny ještě víc, neb Bára při ponořování pištěla stejně jako když jí napustím moc teplou vodu do vany. Naprosté bájo na večerní relax. Ivka šla domů zpacifikovat Adama, já s Bárou ještě zalil truhlíky, natrhali jsme si pár jahod – měsíčních, vyloženě divokých, i záhonových, pohladili koťátka, pak se zvedl vítr a předpovídané bouřky se začaly blížit. A tak alou domů, a sledovat to jen z okna. Z noční terasy nic nebylo, Adam usnul až po desáté, ale Báru vzdálené blesky a temné bublání děsilo a nespala ještě ani někdy v jedenáct, kdy jsme šli spát my. Chvíli po tom bouřka opravdu dorazila k nám a během hodiny spadlo krásných 8mm. Spal jsem mizerně, xkrát jsem vstával okno otvírat (když nepršelo) a zavírat (když se rozpršelo a rozdunělo), pak se mezi námi opět upelešila vrtící se Bára, pak Adam řval hlady, pak řval, že už nechce ležet (v posrané plíně), „Vezmeš si ho chvilku?“ … a jen jsme přešli do obýváku, tak se po rozbřesku zase setmělo, zahřmělo, a spadlo … kolik říká Anče? Dva a půl milimetru. To po těch tropech taky potěší. 

Tož je rovných devět ráno, Adam se už po hodince spánku vrtí, a ženský už by taky mohly být vyspaný. 

Přestal jsem pít alkohol. Zlobí mě jedno oko, sem tam se objevující (neléčitelná) vada sítnice, po dlouhé době náhlá depresivní ataka v míře doposud nezaznamenané. Vitamíny / doplňky stravy beru svědomitě (a nic jiného na to není…), ale pak to prolévám chlastem, a alkohol je jed, co si budu namlouvat, třeba v tomhle problému také nějakou roličku hraje. Tak to zkusím bez něj, uškodit mi to rozhodně nemůže. Zítra v po to bude týden. Jsem až šokovaný, jak mi to „nevadí“ … základ je vzít si odpoledne ven petku vody, nemít žízeň. Po dvou hodinách žíznivého sekání trávy pod slunkem bych tu studenou jedenáctku vypil i očima. Ale když během toho vypiju petku vody, tak mě to najednou zase tak neláká. Tak uvidím, jak se to vyvine.

… a prý to budou tropy. Budu muset sestavit bazén, jinak to bude s Bárou k nevydržení. Nedávno jsem jí řekl, že až bude teplo, tak napustíme bazén a budeme se v něm koupat jako loni … a od té doby kdykoli vysvitne slunce, tak se ptá, jestli už vydělám bazén. Na první týden června hlásí třicítky. Po chladnějším a deštivém (díkybohu) květnu to bude trochu změna. Na mé terénní úpravy a výsev trávy na cca 100 m2 plochy jsem si nemohl vybrat lepší dobu, a zalívalo se to samo. Po loňském suchém létu, podzimním řešením dotace na možnou podzemní nádrž na vodu, a dubnu bez kapky srážek, jsem na vodu jak pořklej … a ještě jsem si k Netatmu pořídil srážkoměr, takže o hydrologické situaci na mém pozemku vím první poslední. Minulý týden pršelo pěkně, tento týden také – v pondělí 12 mm, ve středu 15 mmm, z toho 10 během jedné hodiny. To už je pořádný zalití a plnění beček. Vtipné také je, že jsem si rychle pořídil sudové čerpadlo se všemi proprietkami na pohodlné zalévání, ať se netahám den co den s desítkami konví … a zatím jestli jsem ho vytáhl ale 4×? No, a to mi připomíná, že místo psaní na blog bych měl být už venku a zalívat, včera bylo parno, ale večer jsem zalít nemohl, neb jsem hlídal děti. 

V pondělí a úterý po odpolednách pršelo, já se díval z okna na tu přírodní slast a vzdychal nad vláhou vsakující se do hlíny až ke k travnímu semenu, ale i povzdechával nad tím, že tento „projekt“ je prakticky hotový a kdyby nepršelo a já šel ven, tak tam nemám nic intenzivního na práci. Musel bych si ji hledat. A tak jsem se pustil do trhání prken ze staré podlahy budoucího děcáku, které na to čekají od podzimu. Tetanovku stále nemám, takže si dávám extra pozor. Ve středu jsem nachystal poctivou neprodyšnou igelitovou zábranu do budoucích futer, abych se mohl v děcáku zarýglovat a prášit, aniž by to šlo dál do domu, a ve čtvrtek se na to vrhl. Vytrhal jsem asi polovinu desek, vyhazoval je oknem na plac pro bazén, a pak z nich pronto vytahal hřebíky… nemohl jsem tam nechat hromadu prken s hřebíky, až se vrátí rodina. V pátek jsem chtěl pokračovat, ale tchán potřeboval pomoc s přípravou šedesátky pstruhů na uzení, a tak jsem jen rychle posekl nové trávníky – rostou asi tak 3× rychleji než stará tráva, a pravidelný střih jim tuším prospívá. Do osmi večer jsme dělali o rybách, pak do desíti o dětech (to jsem konečně večeřel), a relax u televize se protáhl až do 0:45.

… a v šest vstávat a hurá chystat dětské rybářské závody. Byl to tvrdý den … hic, slunko pálilo, a vysazené ryby nebraly. Já rozhodcoval, ivka byla s dětmi nebo byla k ruce šéfovi téhle srandasoutěže, Bára pobíhala tak nějak na volno po place, Adam si zatkl dětmi pořklou tetu Radku, a šlo to. Zůstali jsme tam až do tří, kdy už bylo vše sklizené a jen se odpočívalo (zachytat si „po závodech“ nemělo vzhledme k neaktivitě ryb smysl). Bára vynechala poobědový spánek, usnula nám tedy během dvoukilometrové jízdy domů, ale ještě jsem ji probral a osprchoval, protože byla ušmudlaná jak čuně. Sice se pak ještě zachumlala do peřin, ale po chvíli přišla, že spinkat nebude. Njn. Ivka se šlechtila, neb po tomhle tvrdém dnu vyrážela s jejicho na Kabáty do Brna, a mně po tomto tvrdém dnu začínalo hlídání dětí. Bára nakonec k páté odpadla a usnula, jenže to bylo to poslední, co jsem potřeboval – aby si dala večer dvě hoďky, a pak byla do půlnoci naspýdovaná. Záhy přijeli naši, odváží si na vozíku starou dlažbu z terasy – plán byl, že máma bude s dětmi, a já budu nakládat vozík. Ale obě děti spaly, Báru jsem po hodině a půl neměl šanci probudit, kýbl vody by nepomohl. Když se naopak probral Adam, tak se hystericky vyděsil tou cizí paní (babičkou) nad kočárkem, a nezbylo než abych šel domů a uklidnil ho. Ale také měl chlapec fest hlad, tak to bylo jedno s druhým. Pak už se nám podařilo probrat i Báru, a šli jsme se podívat do dílny na koťátka, chvilku byli venku na terase, a pak naši odjeli, a já se o ten cirkus dál staral doma. Bylo to v poklidu, Bára večeřala u televize, Adam si v obýváku snad hodinu pořád něco přebíral na zemi, já poklidil kuchyň a navečeřel se … ale bylo devět půl desátá, a ani jeden z těch smradů se nechystal do postele. A když jo – Bára – tak přišel desetkrát zpátky. Ta pofňukávala po mamince, že ju něco bolí, že venku jezdí auta a nebo še slyšela strašidlo, a kde je maminka, a jestli si s ní budu v posteli povídat, … Adam to v deset konečně zapíchl, a to už spala i Bára. O půl jedenácté jsem šel spát i já, Báru jsem z naší postele přenesl do postýlky, a zalomil to. 

Kdy přijela ivka nevím, nezaregistroval jsem to, dokud mě neprobral šok a neviděl jsem ji vyskakovat z postele a utíkat ke dveřím ložnice. Jí je špatně? Voni se na koncertě – s rodičema??? – nějak vožírali? Kristepane to budu teď uprostřed noci uklízet poblitou koupelnu? Ale proč tlumeně volá Baruško! Baruško!? … a brečící Báru zastihla v rozzářené vstupní chodbě do domu (mám tam automatické světlo). Bára se probrala, selzla ze své postele a asi chtěla „za maminkou“ (jako skoro každou noc) … ale protože věděla(?), že v manželské posteli předtím nebyla, tak se šla potmě podívat ke vstupním dveřím. Musela si cíleně otevřít dveře na chodbu. A tam se rozkřičela brekem. No, trochu šokující probuzení, s dítětem toulajícím se po temném domě. Ale náměsíčná snad není.

Budík na nedělních 6:15, and hýr vý gou, sedím u pc, venku září slunce … půjdu zalít ten trávník.

A tak je to po tom cca roce zpět – čtvrteční hlídání, zatímco ivka jezdí do práce. Vzpomínám si, jak jsem se s Bárou snažil co nejvíce pracovat – mobilní postýlka v kanclu, kde si vydržela chvíli hrát, nebo se batolit po koberci (a já neustále hlídal, abych se na kolečkové židli ani nepohnul),… až jsem rezignoval a přijal fakt, že když hlídám, tak prostě nemá smysl snažit se pracovat. Čím dřív ten fakt přijmu a smířím se s ním, tím lépe. A tak jsem pak s Bárou ve čtvrtky luxoval a jinak různě uklízel, a jeden pracovní den týdne plně odepisoval. A dnes hlídám takto naplno i Adama. Noťas mám v kuchyni a průběžně na něm kontroluji emaily a provádím jiné nenáročné práce … a Adam se plazí kolem a vůbec mě nevyžaduje. Hned ráno naplnil plínu, nic ho netrápí, ani zuby, … a vystačí si sám s kdečím, co se válí po zemi a dá se strčit do pusy a ožužlávat. Dohromady jsem ho choval/nosil snad tak pět minut, ale spíš že se mi ho chtělo pochovat a přitulit ho k sobě, než že by si to vyřval. Fajn den. Leč neplacené volno.

(Pokračování textu…)

Prima Zoom dává v neděli brzy ráno historické dokumenty, což je pro mě docela velký světlý bod toho mého víkendového starání o Adama. Vzestup a pád starověkého Říma, tři díly o Kleopatře, teď právě něco o Kateřině Veliké … Adam na mě kouká z kočárku, kam jsem ho dal očividně předčasně, protože spát se mu tedy nechce a zvědavě zkoumá, co to mám na klíně. Všechno mě bolí. Sobota byla vydatná.

Terasa a chodník… dlažba dávno položená, ale nezapískovaná a nestlučená. Protože chybělo dořezání krajních kusů. Dvě pětimetrové strany bylo třeba řezat, dohromady asi padesát dlaždic. Flexou? Strašná představa. Celé sousedství by bylo pokryté bílým prachem. A půjčovna nářadí v city má lámačku dlažby?! Jaj! Vložíš dlaždici, zatlačíš na páku, rup, a máš zlomenou dlaždici jak potřebuješ. Není to úplně špica, ale lepší než flexa. Nepřáší to. Táta k tomu byl trochu skeptický, nejraději by si všechny dlaždice naměřil a odvezl do práce, kde by je postupně mohl nařezat bez nějakého obtěžování sousedů … ale říkám – půjčíme lámačku, za tři kila, zkusíme pár kusů zlomit a když by to bylo naprd, tak budeme holt řezat. A když volám do půjčovny, tak mi chlápek nabídne „A nechcete raději řezačku na dlažbu? Mám fungl novou, měli ji jen dva lidi a strašně si ji chválili.“ Hm … tak jestli mi bude prášit flexa nebo specializovanější řezačka, prašť jak uhoď. Kdepak kdepak, to je vodní řezačka, řežete, všude teče voda, vůbec to nepráší, prej ani rámus to moc nedělá… a tož tak jsem si ji na víkend půjčil. Instruktáž byla dle očekávání „tohle sem tohle tam tady utáhnout tady se to startuje, když to nepojede, tak stiskněte tohle tlačítko na kabelu. A k čemu je to druhé? No když to nepojede dál, tak zmáčkněte ještě i to.“ No, tak jsem si stáhl a přečetl návod, a byl trochu moudřejší. 

A v sobotu se šlo na to. Nejdříve jsem ovšem vystřelil k našim, abych si dovezl ale osm dlaždic, které už táta nařezal flexou – v terase se totiž potkávají dvě „roviny“ dlažby – rovina terasy, a rovina chodníku, a nejsou na sebe kolmé. Takže tam musí vzniknout asi dvoumetrová spára. A tedy z jedné strany dojít dlažbou do rovné spáry, a z druhé strany přesahující dlažbu přesně nařezat. No a co když tady budu celou sobotu řezat superpřesnou řezačkou dlažbu po okrajích terasy, pak vše uklidím, vyčistím, a teprve poté táta doveze chybějící dlažbu do té nejdůležitější spáry (je přímo na očích), a ta nebude úplně 100% … takže si pro ni nejdříve sólo zajedu, abych ji případně mohl nařezat předsněji sám, něco rezervní dlažby ještě mám. Naše jsem nakonec o půl deváté málem vytahoval z postele. To se někdo má … naložil jsem dlažbu, saláty a ředkvičky, a fičel zpět, abych ještě vyzvedl pstruhy z blízké rybárny na poukaz vyhraný na plese. A poté, co jsem se pro něj musel stejně vrátit domů, jsem je opravdu i vyzvedl. Táhlo na desátou a já měl konečně na terase vše nachystané, řezačka sestavená, vodou podlitá, … zbývalo ji jen zapnout a říznout první dlaždici. S respektem technika jaderné elektrárny jsem to spustil a opatrně rozřízl šest centimetrů vysokou dlaždici. Řez rovný jak špica. Prach žádný, jen sprška vodní páry. Paráda. Pokračoval jsem dál a za cca hodina a půl jsem měl nařezanou stranu terasy k domu – ke kamenici. Dost voser, snažit se nařezat to co nejlépe, aby kolem kamenice nezůstávaly mezery … ale to dost dobře nejde, když je kamenice různě vypouklá, a na řezačce udělám akorát rovné linie. Po obědě jsem pokračoval další stranou terasy kolem obrubníku, tam se už řezalo pohodlně rovným řezem. Ale stejně to šlo pomalu, dvě tři hodiny nějakých 25 dlaždic. Kleknout, změřit mezeru, přenést na dlaždici, udělat linku, stoupnout, dojít k řezačce, položit na pult a přesně naštimovat, spustit mašinu, pomalu říznout, vypnout mašinu, přejít zpět, kleknout, trochu strhnout hranu, usadit do mezery, ááá, dopiče, zase jsem to naměřil moc natěsno, kurvadoprdelepráce, stoupnout, přejít k mašině, uříznout dva milimetry … a furt dokola. A ještě že jsem si pro tu tátou řezanou dlažbu zajel, jen tři kusy z osmi přesně pasovaly, ostatní bylo třeba trochu seříznout do roviny, abych je na svá místa dostal … a dlaždici číslo pět táta dokonce někde zašantročil, protože tu jsem si vůbec nepřivezl 😀 Takže jsem si to vše pohodlně přiřezal, dořezal, a spára jak víno. Zbývala jen mezera mezi chodníkem a kamenicí, kde jsem sem tam využil nějaký dřívější odřezek, ale jinak vyřezával speciální tvary kopírující tvary kamenů kamenice … a to už jak největší řazačský profík (a taky dost riskantně). A někdy o půl sedmé bylo hotovo, a já začal uklízet a čistit řezačku. A čistil ji další dvě hodiny … v její vaně byl už jen kýbl jemného „jílu“ (betonového prachu), vody už tam byly jen dva litry … no ještě jsem mohl ucpat čerpadlo. A pak jsem došel domů, a padl vyřízeně vedle ivky, vyřízené celodenním staráním o děti. Natlačil jsem do sebe půlku nožičky párku, a Bára chtěla jít spát, s pohádkou od táty … ach ty tátovské radosti. Bolel mě každý kousek těla, za celý den jsem tisíckrát klekl a vstal, stokrát od řezačky tam a zpátky, taky ruce nonstop v mokrých rukavicích… a dnes to všechno dál cítím. 

Už tu mám i Báru, Adam se stihl nakrmit, usnout, i probudit, Bára se ke mě tulí na gauči a Adam se mi válí po nohách na zemi a tahá za nohavici, ivka ještě spí. Bude devět. Čas vystřelit ven, a mohu si vybrat – pískovat spáry terasy? Nebo pokračovat s terénními úpravami a zakládáním trávníku, přesívat hlínu? Nikdo jinej to neudělá …

Víkendový rituál, dle Adamova ranního hladu by se daly řídit hodinky, o půl sedmé chce mít plné bříško a pak se hodinu zvědavě batolit po obýváku, neb je totálně vyspaný a nachystaný na lumpačení. Bohužel se to v 90 % případů kryje s tím, kdy si já chystám snídani a vařím kávu … a tak místo abych s ní odešel k pc a vydělával na hypotéku i za víkendových rozbřesků, tak si to odnesu do obýváku a „hlídám“, zatímco ivka má pár hodin nerušeného spánku. Nemilé ovšem je, že dnes je pátek. Včera byl čtvrtek, kdy si jela do Brna vyřizovat návrat do práce na zkrácený úvazek. Adama měla tchýně, já byl doma s Bárou… ta mohla být klidně ve školce, jenže ji ivka odhlásila, neb by to tam kvůli velikonočním prázdninám bylo jaksi reorganizované. Super. Mám tolik práce, že už ani nezvedám telefony … celý čtvrtek offline, a když v pátek v šest konečně vstanu a mohu odejít o k půl sedmé pracovat, tak mi nacpe Adama a jde dál spát. Když k tomu přidám každý den půl hodiny ranního a odpoledního hlídání, kdy veze Báru do a ze školky a nechce brát Adama s sebou, tak už jen to dá týdně pomalu pět šest hodin práce pryč. A od května začne jezdit na jeden den do práce, a já budu hlídat Adama tak jako dříve Báru. A pak může padnout dotaz, kdy už bude dokončená rekonstrukce, nebo kdy už koupím druhé auto … může to být myšleno jakkoli vtipně, ale někde hluboko to pěkně bodne.

Jako fakt tady teď na gauči sedím v dost kyselé náladě. A na noťasu na kolenou mohu akorát tak psát na blog a odpovídat na emaily, ale pracovat nikoli. Bez velké klávesnice a dvou monitorů … je to jen paběrkování. Venku září osluněná stavení a lesy, po trávníku se posouvají stíny, bude den jak víno … a já budu moct akorát tak do večera sedět u pc. Dostali jsme se k velké zakázce, kdy si jedna komunikačnětechnologická firma nechala udělat nový web od nám ne neznámého webdesignéra/patlala, kdy mají po utracených 100 000 Kč naprostý paskvil, který není možné po půl roce vývoje vypustit na veřejnost (bez salv smíchu). Takže jim vytrhneme trn z paty a uděláme nový web my, v půlce května bude/musí být hotová grafika, a v půlce června musí být hotový web. Vzhledem k rozsahu docela šibeniční. Já mám rozpracovaný jeden velký redesign, a spoustu drobné práce dokola, tak jsem si ve středu tak nějak spokojeně říkal, že to do toho května tak nějak akorát dotáhnu a budu mít prostor jen pro tuto velkou zakázku. A kolegyně mi záhy pošle podklady k jinému velkému a kodérsky extrémně náročnému webu, který se kreslí už půl roku, a náhle je hotovo, a tak tady to máte a ať je to hotové do půlky května, než bude hotová grafika toho nového webu. A další je před dokončením, tu pošlu příší týden … tak, a uži si to / se stim smíř, june. No, musím tuhle spolupráci nějak přeorganizovat.

A oknem vidím, jak se za plotem už teď po osmé ráno míhají přilby cyklistů … to se někdo má, že má čas jezdit na kole.

A dalších sedm týdnů či kolik uteklo. Březen už byl mírný, stromy holé a tráva stále „po zimě“, ale venku obstojné teploty a možnost pracovat. Nechal jsem si přistavit kontyš a naplnil ho stavební sudí a škvárobetonem z podlahy děcáku. A náhle kolem domu docela uklizeno, pominu-li hromady hlíny. Pak jsem si domluvil zkulturnění majestátní břízy za domem. Od léta, kdy se tchánovi rozlomila obří vrba nad dvorkem a zázračně nic moc nepoškodila, jsem si tuhle trestuhodně rozkošatělou nádheru prohlížel dost nejistě. Centrální kmen, pak jeden menší odrůstající do křižovatky, a druhý mohutný odrůstající nad dům. Bez možnosti jej skácet jinak a jinam (než na dům). Oba odrůstající od kmenu metr nad zemí. Takže rizikové kácení a stromolezec, co se nasoukal do výstroje, a během hodinky tyto dva odrostlé kmeny od špiček zlikvidoval. Ten den jsem to do šera rozřezával a odvětvoval, druhý den dopoledne rozřezal na špalky, a odpoledne štípací sekerou rozštípal. Pár dní se mi kolem domu válely hromady polínek a obří hromady větví. Paralelně s tímhle byznysem mi totiž konečně dorazily čtyři palety v listopadu koupené dlažby, strhli jsme štěrk na terase a začal jsem tam na zkoušku dlažbu skládat. Pak zase dva dny pečlivého skládání rázíčku polínek (dobré dva tři kubíky), ať už nemáme kolem domu rozhaázené dřevo… pak jsme strhli chodník od dveří k terase, takže skládání dlažby zase tam. Pak půjčení vozíku a natřikrát odvožení větví dolů k tchánovi, ať si to tam děda na zahradě spálí a má aspoň nějakou činnost. Doskládávání terasy, chystání na lámání/řezání nepravidelných tvarů. Včera jsem začal s terénními úpravami, neb terasa je lehce vystouplá nad terén zahrady a byl tam zbytečný schod, který nyní dorovnáme hlínou. Tu jsem vykopal zpod chodníku a z prohloubení terasy, na sklonku podzimu ji odvážel za dům pod břínu, odkud jsem ji ještě před jejím zkulturněním zase odvážel zpět k terase (kokot) … 

Děti rostou, Bára je moje zlobivé zlato, které bych samou láskou ráno v posteli umuchloval, což je to poslední, po čem to ještě spící ptáče touží. Adam už je smějící se chlapisko, v posledních dnech se začal lehce plazit a zkoumat obývák, kdy zákonitě končí zašprajcovaný pod konferenčním stolkem. Z těžkých týdnů konce zimy jsme se trochu oklepali, ale nyní jsem společně s Adamem zase chytl nějakou rýmu. U dospělého nepříjemnost, u chlapa navíc pomalé umírání, ale u batolete voser na entou. 

Je pátek, ještě budu chvíli pracovat, a pak do montérek a vozit hlínu. Včera jsem zlikvidoval (rozprostřel) hromadu, co jsem k terase navozil před pár týdny, tedy za hodinu dvě rozprostřena hlína, co jsem tam navážel dvě odpoledne … a šokovaně jsem zjistil, že možná hlíny na plánované terénní úpravy bude potřeba mnohem více, než mám. A začal jsem dumat, jestli nakonec opravdu „nekopnu do dešťovky“ a nepořídím si za 25k osmikubíkovou bečku pod zem. Ostatně, když už jsem si na podzim dotaci na dešťovku „vyběhal“ (a hned –5000 Kč) a nyní je to jen na mně, zda ji stihnu během roku realizovat. Takhle bych měl konečně jak nádrž na vodu, tak hroooomadu hlíny navíc 🙂 Co bych využil bych využil, a zbytek nechal odvézt. Ale kdybych si doprdele pořád nevymýšlel další a další práci … na kole jsem seděl naposledy v srpnu. 

A zítra do lesa. Ale má pršet.

Přesně pět týdnů jsem nic nenapsal, jak mi hgn zprávou přes mesík v sobotu dopoledne či kdy připomněl … a ono moc co psát není. Také není „kdy“ psát, i kdyby bylo co. V pracovním primetimu mi to na mysl moc nepřijde, takže si zvesela bloguju nejčastěji o víkendových ránech, která mám „pro sebe“ a úplně se vždy těším, jak si nařídím budíka na sobotní šestou ranní, uvařím si kávu, sednu si k pc, blognu si, podělám něco práce, a až to začně dole šramotit, tak sejdu z výšin a zapojím se do rodinného života.

Jenže s tím je od začátku roku konec. Adam neustále bojuje se světem, jen co se sebral z přesvánoční bronchitidy, tak mu začaly růst zuby. Takže řval i když byl v teplíčku, vyspaný, nakrmený, a vysraný. Samozřejmě nárazově, ne celé dny v tahu. Do toho mu v souvislosti se zuby vystřelovala teplota a horečka. A také se tu stále točila nějaká rýma či co, což malému miminu na spokojenosti nepřidá. Pak už byl konečně chvíli natolik v pořádku, abychom ho mohli snad bez rizika naočkovat. Což mu zase na pár dní lehce „zvedlo mandle“ … a prostě tím vším chci dojít k tomu, že vlastně dost špatně spí. Jdeme mezi desátou a jedenáctou spát, Adam se v jednu vzbudí na jídlo, pak třikrát za noc zaječí ze spaní, jako by do něj někdo vrazil nůž (a přitom spí), a nebo taky patnáckrát zabrečí po vypadlým dudinovy, někdy je třeba ve dvě vyspaný a ivka ho hodinu opatruje v obýváku, jindy se v pět ráno zase řevem dožaduje krmení, a pak se neklidně vrtoší do šesti půl sedmé … noc za nocí, den za dnem. To mezi nás pokaždé ještě vleze Bára se svým spánkem havarovaného vrtulníku. Ivka jede na automatiku vyhořelé matky, já povětšinou o ničem nevím, řvoucí Adam mě probere až když z kuchně pípá varná konvice a ivka chystá mlíčko. 

No a tím se chci konečně dostat k tomu, že o víkendech, kdy mám budík na 6:30, abych si vstal a doháněl práci, se akorát trefuji do času, kdy je Adam „vyspaný“ a natěšený na někoho, kdo se mu bude věnovat. A tak se nad ivkou slituji, Adama si odnesu do obýváku, zjistím provozní info (kdy naposledy jedl, v jakém stavu je plína,…), a jdu se mu věnovat, zatímco matka má nárok na nějaké dvě tři hodiny nepřerušovaného spánku. S Ádou se od tmy dívám na televizi, minulý víkend jsem zkoukl Na hromnice o den více, jinak koukáme na M.A.S.H., Raymonda má každý rád, dokumenty … Adam je třeba hodinu vzhůru, pak mu udělám mlíko, na hodinu půl hodinu usne, já mezitím koukám na tv nebo sjíždím reddit, kolem deváté cvaknou dveře od ložnice a pomaličku se přišourá Bára v pyžámku a zůstane stát za pootevřenými prosklenými dveřmi do obýváku. Musím jí regulérně říct, ať jde za náma, jinak by za těma dveřma snad stála ještě teď. Celá rozespalá k zulíbání roztomilá rozvrkočená blondýnka s dudynem se upeleší vedle mě na gauči, a všichni tři si tam vegetíme, dokud kolem desáté nevstane i máma. V sobotu, v neděli. Někdy i v pátek. 

No a tím se KONEČNĚ asi dostanu k tomu, že v ten čas, kdy nejčastěji bloguju, mám poslední týdny naprosto jiný program. Mohl bych si dojít nahoru pro noťas a na gauči si něco sepsat, zatímco se bude Adam zlobit na hračky na dece přede mnou, ale tam je zase ten druhý faktor – že není o čem psát. Nic se neděje. Mimo galejí kolem dětí.

Práce moc, času málo. Ivka vozí Báru do školky, což znamená, že cca o půl osmé musím sejít dolů a případně se ujmout Adama, aby se mohla mladá paní vypravit. Většinou jdu ale otevřít bránu, a nachystat auto (oškrábat led, vytopit přímotopem,…), odházet trochu sněhu z cesty, napadl-li … kolem osmé holky jedou, takže jsem s Adamem. Někdy se ivka vrátí obratem, jindy ještě nakoupí a přijede později, a z mého pracovního rána zmizela hodina času jako mávnutí kouzelným proutkem. Némlich to samé odpoledne, kdy se cca o půl třetí jede pro Báru, a tak jdu opět dolů starat se o Adama. Těch případů, kdy spal a já ho mohl mít jen na chůvičce, těch moc nebylo … v drtivé většině se vzbudil ještě než ivka venku nastartovala auto. No a pak se blíží pozdní odpoledne večer, kdy je ivka už pomalu KO, koupání dětí a jejich večerní program, a kdybych já řekl, že si půjdu na dvě hoďky ještě k práci a nechám ji v tom pekle samotnou, tak … no, hezky to nedopadne.

Na kole jsem vyjel naposledy v srpnu. A to jsem měl ty zimní vyjížďky v mínus pár stupních tak rád. A když už si řeknu, že bych na tu hodinku snad někdy vyjet mohl, aby mi taky nešvihlo, tak si uvědomím, že jsem si loni roztrhl zimní cyklokalhoty, a dal je mámě na zašití … a stále to nedopadlo. A bez nich vyjížďka nepřipadá v úvahu. Třeba na to ještě dojde. 

Rekonstrukce stojí stejně jako všechno ostatní. Když už jsem se jeden den vážně chystal jít vytrhat prkna z podlahy budoucího děcáku (co na to čekají už čtvrt roku), abychom mohli udělat podlahu novou z OSB desek … tak to prostě nejde, pokud se dole Adam chystá na spaní, a jde si s ním lehnout i vyřízená ivka. To prostě nejde. Vůbec netuším, jak by to vypadalo, kdyby nebyl leden únor, ale jaro léto v plném proudu, kdy jsem ve tři vypadl z domu, natáhl pracovní rukavice … a dokud jsem v devět večer z vytahaných ruk nepustil konve na zalejvání, tak se nezastavil. 

Tak, právě jsem si ukrojil hodinu času z pracovního dne. Je osm, ivka s Adamem jede po deváté na rehabilitaci, Bára tento týden do školky nejde, a tak budu buď hlídat, nebo pojedeme všichni, pak se stavíme na nákup, vrátíme se v poledne, oběd, bude půl jedné jedna, a pracovní den pomalu za mnou … a hypotéka se neptá.

Další faktor, co mi trochu bránil cokoli psát je ten, že mi bylo jasné, že to vždy vyzní jako reklama na antikoncepci … a já nechci své bezdětné obecenstvo odrazovat 🙂 Položili bychom za ty naše dva sviště životy … jen to občas vypadá, že se to právě děje.

A ty teda byly. Štědrý den byl nakonec v dané situaci naprosto v pohodě, Adamovo kašlání se přece jen projevovalo hlavně v noci a brzy ráno. Holky vstaly, nazdobili jsme stromeček, naobědvali se, odpoledne vegetili … až někdy do čtyř. To začala Bára fňukat, že ju bolí bříško. Dost často to simuluje (když po ní něco chceme), ale tohle bylo zdánlivě bezdůvodné. Fňukala, dostala sklenku koly/meducíny, kroutila se na gauči, až jsem ji popadl a že jdeme teda na záchod dělat bobíka – a jen jsem ji postavil k záchodu, tak mísu bez varování zblila jako nikdo dlouho ne. Dofňukala, a byla v pořádku jako mávnutím kouzelného proutku. Což jí vydrželo jen ale deset minut, než jsem ji posadil na hranu stolu, za ni si naslepo odložil sklenku piva a ta se zvrhla a zezadu jí polila nohy … od prdele až do ponožek. Úplné zhroucení světa a táta vyvrhel. Kalhoty s puntíky se hodily do pračky, a shodou okolností dostala za hoďku ty samé, o pár čísel větší, od Ježíška. Nadšená z měkouše jak nikdo, a pak se otočila na mě a „nesmiš pojít pivem, nenene, ty ty ty!“ Rozbalili jsme dárky, u kterých jsem se vztekal, že nemá smysl jich Báře kupovat tolik (no od nás to nedostala), protože ta si hned se vším chtěla hrát, a do rozbalování dalších a dalších dárků jsme ji museli nutit. Dobré na to za rok myslet. Večerní pohoda, vínečko, popelka … to, že ten (štědrý) den potřeboval dopoledne jeden klient nutně rozeslat newsletter všem zákazníkům eshopu, a textaci mi poslal v 17:55, to … to nepochopíš. Jsou věci, kvůli kterým bys na místě ukončil dlouholetou spolupráci, protože to nejsi schopný mentálně pobrat. Jak to po tobě vůbec někdo může chtít … 

Následující dny pak byly trochu klidnější než začátek svátků, ale Adam se uzdravoval pomalu, po ránech jsem s ním sem tam kempil v obýváku, často už od tmy, aby se ivka mohla trochu dospat. Vánoční návštěva u našich, návštěva ivčiných rodičů u nás, pak společná návštěva jich všech u nás před silvestrem … každý den něco, ale člověk je vděčný za tu hodinku dvě, kdy někdo jiný skáče jak děti pískají, a může si jen tak tupě sedět v obýváku a nemuset nic dělat.

Silvestra jsme neřešili, v devět si otevřeli šáňo, a po desáté šli spát. Po půlnoci se to tu rozdunělo snad válkou či co … sousedi na všech stranách se museli zbláznit. 

Po Novém roce byl Adam celý den ufňačeně uječenej … ivka naznala, že si vyřivuje chování. Celé svátky kdykoli si pofňuknul nebo začal brečet, tak jsme ho hned chovali, aby se nedávil a nekašlal … a možná si dal dvě a dvě dohromady. A ječák celý den, kdykoli se ivka odvážila ho položit. Já jel na alergologii, nakoupit, spravit Míši eet pokladnu, poprvé po snad 4 dnech jsem pak – v první pracovní den roku – zapínal počítač, do večera vystreslý, co vše se na mě valilo, dole ivka vystreslá s uřvaným děckem (děcky), atmosféra na rozvod … ale včera už to bylo OK. Alespoň po rodinné stránce. V té pracovní jsem na hraně psychického kolapsu.

Tak to byl konec roku 2018, a začátek roku 2019.

… pro jiného 24. prosinec. Zatím se rozednívá, tak uvidíme, jak to dopadne u nás – ivka je nalomená, kašel rýma, bronchitida či co, pořád to nějak překlepává… protože co jiného matce od dvou dětí zbývá, že. Včera se začala děsit, že se zadýchává po vyjití schodů, a jestli to tedy nepřejde do zápalu plic. Společně s ní to táhne Bára, která s tím přišla asi první – po probuzení záchvaty kašle, až by z toho plíce vyblila, a rýma kašel přes celý den. Ale to už ustává. Jenže to samozřejmě před pár dny vlezlo i na Adama, a u tříměsíčního mimina jsou tyto stavy „na nemocnici“. Doktorka v pátek naznala, že to nemá na průduškách, takže je to relativně dobré a holt se z toho musí vyléčit. Jen se to pořád lehce zhoršuje, což ale technicky vzato mělo – cca čtvrtý den by měl být nejhorší. Tedy 23/24. prosinec. Někdy se nám Adam dáví v náručí, a my se na sebe bezradně díváme, aby se během chvilky uklidnil, zhltl mlíčko, a na dvě hoďky si spokojeně schrupl. A pak se zase s kuckáním probudil. „Takhle na nemocnicu nemocný dítě nevypadá,“ říká ivka, nebo se tak společně ujišťujeme. Ale je mi jasný, že jiný nátury už by tam se svým nemluvnětem byly. 

A tak je dnes další den, kdy si ráno ještě za tmy Adama beru do obýváku a starám se o něj, při každém zakašlání podrndám atd, a ivka si může pár hodin dospat v lonžnici bez vyskakování z peřin, kdykoli se ozve zakašlání. Nechám je s Bárou spát, dokud budou chtít, zdobení stromečku neuteče … a stejně jsem naznal, že tu panuje vše jiné jen ne vánoční nálada, takže bych se se Štědrým dnem vůbec nezalamoval, nejel ho na dřeň. Bůh ví, co bude. Bára z toho ještě rozum moc nemá, a i když ví, že „budou Vánoce“ a bude se zdobit stromeček, tak si vůbec nepomatuje, že už jsme to společně dělali loni 🙂 Stejně tak nezná kalendář, takže si to neohlídá, kolikátého je. Jde o to, že včera večer to bylo peklo, kdy jsem Adama hodinu nosil a choval, jinak byl nespokojený (v kočárku/v leže okamžitě řičel) … a jak se pak chce člověk nějak popasovat se smažením kapra, nebo sezením u stolu? Nebo slavnostním předáváním dárků. To tu samozřejmě nezmiňuji klackovitého vosepruta Báru, která celý ten marast ještě zvedá up to eleven, když se jí zachce. Teď mě napadlo, že by to přece jen mohlo vyjít, protože Bára nemá problém s chozením spát o půl dvanácté, a do té doby jede jak na baterky – takže copak nějaký těžký harmonogram: prostě si k dárkům sedneme, až Adam usne, a jestli to bude v šest nebo v deset … 🙂 Ale to už budeme KO, jako kdykoli jindy.

No a to je tak vše. Šťastné a veselé.