Junova reality-show

Tož to jsem se v závěru srpna pořád snažil dokopat sepsat si něco z krásného letního měsíce, co by za podzimních plískanic zahřálo vzpomínkami, a nedokopal se … až už je za námi i malá dovolená, ke které jsme se – především já – nakonec odhodlali. Ivka by někam jela celé léto, ale já to zatvrzele odmítal. K moři s ani ne dvouletým Adamem? Kamkoli s ani ne dvouletým Adamem? Někam do hotelu s ani ne dvouletým Adamem, který na tamním pískovišti umlátí první dítě, co mu sáhne na špinavej traktor, se kterým si o chvíli dříve sám hrál? Ale postupně jsme se shodli, že na nějaké blízké kopečky bychom na tři noci vyjet mohli, prostě „mít změnu“ … a když už máme Jeseníky prochozené, tak co vyrazit v prvním zářijovém týdnu do Orlických hor? Ivka si vyhlédla Kozí chlívek v Deštěném, ale volný pokoj byl až v druhém týdnu září. Slovo dalo slovo, a pomalu jsme se mohli balit. Což ve výsledku vypadalo, jako bychom se chtěli odstěhovat. Jako byl jsem velký skeptik ohledně naskládání všech těch cestovek do kufru oktávky, ještě navíc s „poctivým“ x-lander kočárkem. A nakonec tam stačilo kočárek trochu poštelovat, prorovnat cestovkama, a zbývalo prostoru, až jsem tam ještě mohl přihodit Bářino kolečko a Adamovo plastovou motorku. Třeba se využijí.

Cesta proběhla kupodivu bez problémů. Ubytovali jsme se pod střechou penzionu, v pokoji pro pět, takže naštěstí dost prostorném – děti jej hned vystlaly hračkami ze svých dvou kufříků. Pěkné to tam bylo, pěkné. Chvíli jsme pak pobyli na dětském hřišti, ale to je hned – z houpačky, což bylo těžké dřevěné křesílko na řetězech, Adam padal, takže pak navíc dostal rozhoupaným dřevěným masivem, kouzačka jezdila jak sviňa, takže z ní dole vyletěl jak z tobogánu do koupaliště … prostě „odložení dvouletého dítěte na dětské hřiště“, nonstop focus na 1000 %, aby se tam nezmrzačil. Pak jsme se prošli po Deštném k dětskému hřišti u školy, kde měli na pískovišti plastové traktory a Adam vrčel na každé dítě, které i jen lehce naznačilo přiblížení k pískovišti… do kočárku – od traktorů – jsme ho dostali jen za cenu hysterického řevu. A šli jsme Deštným dál, kolem koníků, … sem tam naráželi na vyřezávanou panenku Kačenku, kterou si Bára velmi oblíbila. Na penzion jsme se vrátili akorát na večeři, a to bylo jak krmení dravé zvěře v narvané hospodě. Hodinový stres, Adame nelez na tu židli / nepatlej ty dveře / Báro, ty taky ne! / Jděte od těch dveří, někdo je otevře a bouchne Vás! / nepatlej te to okno! / To jsou takový malovaný kravský zvonky, Baru, pověšený tady na zdi jako ozdoba ADAME NETAHEJ ZA NĚ UTRHNEŠ TO!!! / Nestůjte u těch dveří! / TADY SE NEBĚHÁ!!! / Necasnuj za ty zvony! / … ty vole, jen to sepisuju, tak mi naskakuje PTSD. Po večeři pak pod stolem nastláno jak po nějaké bitvě s jídlem… a večerní klid na pokoji pak sestával z jančení a dupání až do desíti. 

Ke snídani měl každý pokoj přidělený svůj stůl, a my se našli v druhé místnosti „za pecí“, kde byl i malý dětský koutek a vyvýšená patérko s matrací, polštářky, plyšáky … pro děti ráj. Ovšem neustálá pozornost, aby tam opravdu jen seděly a válely se a nechodily, neb to byla jasná pozvánka na pád z metrové výšky na podlahu. Do toho ivka ze těch všech možností (párečky, …) Adamovi naservírovala misku míchaných vajíček, kterou jsme pak akorát mohli zase z podlahy sesbírat … no prostě velká VELKÁ škola v sebeovládání (a ne vždy jsem prospěl s vyznamenáním). Pupky plný, na nebi sluníčko a mráčky na azuru, hurá na Šerlich a projít se s kočárkem na Velkou Deštnou (1115 mnm) – takže, s kočárkem na Velkou Deštnou je to naprosto bez problémů, na začátku tedy závora přes cestu, ale jinak starý asfalt a mírné stoupání. Jde se pořád lesem, až na maličké výjimky se neotevírá žádný výhled. Dost naprd. Vysvětlit Báře po kilometru šlapání lesem, že je to strašně super, byl docela problém. Adam se vezl a spal. Posledních ale 200 metrů k rozhledně už je regulérní kamenitá pešina, třešnička na dortu, kterou si terénní xlander samozřejmě namaže na chleba (tlačí-li ho chlap), ale s nějakým městským kočárkem a pidikolečky bych tama jet nechtěl. Vynesl jsem Báru na rozhlednu, zatímco ivka čekala u kočárku, a nahoře mi došlo, že jsme ji kurva zapomněli navlíct. Přetáhl jsem přes ni svoji bundu, koukl do kraje nalevo, napravo, na mámu dolů, a fofrem … dolů. Báře byl nějaký výhled ukradený, byla jí zima, a chtěla dolů. Takové to „dvě hodiny šlapu k rozhledně, na které pak strávím třicet sekund“. Yep, rodičovské radosti. Počkali jsme tedy u kočárku, zatímco se ivka pijánko rozhlížela do kraje, a vydali se se spícím Adamem zpět. To už Bára pletla nohama, nosil jsem ji na koníkovi, v náručí … takže s kočárkem na Velkou deštnou bez problémů, ale pokud máte ještě malé dítě, co to má pěšo odškromtat, tak máte mnohem větší problém než kočárek. A dobře půlka cesty k rozhledně je do mírného kopce, takže ani na kole by to neušlapala. Adam se záhy probudil, a padlo rozhodnutí raději do kočárku naložit Báru a Adama nést, přece jen je to pár kilo rozdíl. Ale jak byl kočárek položený na spaní, tak si říkám, že by se tam Adam v sedě za Báru snad nějak zapasoval, ne? Jak na sáňkách, a just jo. Ujal jsem se řízení, a vyrazil vpřed, zatímco ivka mládež krmila křupkama či čím, a svištěli jsme z mírného kopce k autu, až to v přetíženém kočárku skřípalo. V závěru cesty ale začala vysílená Bára regulérně usínat a polehávat na Adama, který pištěl útlakem, takže jsem ho musel vzít a nést v teplejch. Ale to už jsme došli k autu … uff. Návrat na chlívek, pozdní oběd, kafíčko na pokoj a chvíle oddechu. Pak ven na dětské hřiště, a opět do Deštné, tentokrát s kolem a motorkou … pocourali jsme se po liduprázdném a tichém městě, rušeném jen drnčením Adamova plastového stroje. Zastavili jsme na pívo u nějakého sport baru, kde na zahrádku hezky svítilo, ale jak z nějakého špatného filmu se z něj o chvíli později vypotácela nějaká místní existence a jala se chcát na roh stavení, zrovna na plácku, kde děcka tůrovaly svoje stroje … měl jsem co dělat zahnat je na trampolínu, aby nezačaly z blízka zjišťovat, co to tam ten kymácející se pán dělá. Na večeři jsme pak obsadili dětský koutek, kde se Bára jala hrát s plyšáky a Adam se zamiloval do roztrhané knihy plné traktorů na poli atd. O půl desáté pak ještě na pokoji dělaly jak koně, tak jsem je sprdl a zahnal do postelí, kde během pár chvil odpadly. 

I v úterý se vyloupl nádherný slunečný den, a tak hurá do auta a přejet Orličky na druhou stranu, na polské pomezí, a vyjet na Anenský vrch. Tedy, opět k němu dojít. Tentokrát horší cesta, ale celkem po rovině, takže jsme Báře vytáhli z kufru kolo … a hned to bylo o něčem jiném. Tedy, jak se cesta mírně zvedla, tak hned sesedala, ale já byl připraven – z jedné cestovky jsem odepl popruh, a nyní jej vždy někde připnul na kolečko, a hodil si jej přes rameno, a mohlo s jít. Pohoda. Kolem cesty vojenské bunkry, velký zážitek. I pro Báru. Závěr cesty k rozhledně už byla docela stoupačka, kdy jsem ke kočárku přivázal gumicuky a s kolem na rameni jej ještě ivce táhl… ale pomoc to prý moc nebyla, když jej musela jednou rukou řídit a druhou táhnout Báru 😀 Ale k rozhledně jsme vylezli. Adama jsme zanechali osudu u její paty, a vylezli na horu společně. Pěkné výhledy. Anenský vrch s kočárkem tedy bez problémů, cesta prašná, místy kamenitá, drncavá, opět mluvím o kočárku s velkými koly. Závěr celkem stoupání, ale jinak víceméně rovina. Zpátky si Bára drandila na kole skoro celou dobu, držky měla tuším jen dvě. Jako druhý cíl jsme měli Neratov, ale cestou jsme se ještě stavili na jídlo v Černé vodě? Jakási samota, ovšem s luxusním dětským hřištěm … ale jídlo bych tedy čekal lepší. Ivka dětem poručila kuřecí směs s rýží, což v Adamově případě skončilo tím, že jsem si na závěr vyprosil lopatku se smetáčkem, odsunul stůl a pár minut se snažil dostat všechnu rýži z koberce. Neratov, kostel se skleněnou střechou. Zážitek. Pár sekund dojímání a rozjímání, dlouhé minuty snahy udržet Adama potichu, aby tam v tom tichu a pokoře nezačal mezi ostatními ztichlými souputníky něco ječet, nebo bouchat autíčkem do lavice … úžasné místo, ale „turboprohlídka“. Ale vůbec ta krajina tam – louky, kopce, vše zelené a krásné, ticho a klid. Nádherná část, ono orlické záhoří (jak se tam jedna z obcí i jmenuje). Vraceli jsme se zpět, a na večerní procházku vyrazili na kole a motorce od penzionu na druhou stranu, směrem k lanovému centru, kde jsme objeivli další vyřezávanou panenku Kačenku, a také „volnou“ lanovečku pro děti mezi dvěma stromy, takovou tu pomu pověšenou na mírně se svažujícím ocelovém laně. Opatrně jsem se na ní svezl, a jak to Bára viděla, co to je, tak se na tom vozila furt. A že zítra tam musíme znovu! Se zapadajícím sluncem návrat na penzion, a večeři s řáděním v dětském koutku. A protože i nadále hlásili krásné počasí, a v pokoji po nás nikdo nebyl, tak jsme si pobyt ještě o den prodloužili. 

Ve středu ráno azur, sluníčko, bohatá snídaně, a „kam jet“ … padla volba na stezku v korunách stromů na Dolní Moravě. Bratru 70 kilometrů zajížďka, ale zase lanovka, bezbariérová vyhlídka (Adam bude spát…), bobová dráha … a tak jsme se nabalili a jeli. No, Adamovi se cesta moc nezdála, na loukách bylo málo traktorů, takže nic zajímavého, no před Neratovem (přes který jsme opět jeli) začal ječet už tak, že jsme tam zastavili a chvíli se prošli … a využili tamní obchůdek pro nákup darů pro rodinu. Neratov je teď jedna velká „chráněná osada“ pro osoby s postěžením atd, co tam tvoří a vyrábí všechno možné, tak jsem byl rád, že jsme onomu spolku pěkně přispěli. Čokolády, místní pivo, vycpané kočky dětem … a jeli jsme dál. Poslední kilometry k Dolní Moravě už byl Adam skoro nepříčetnej. Na lanovce ale koukali jak puci 🙂 Nechali jsme se vyvézt nahoru, kde jsme byli vybavení na severní točnu, ale na tom horském slunci to bylo tak akorát na tričko. Na nebi azur a paraglajdy. Na stezce Adam okamžitě zabral, a protože je to taky pěkného chození, než se vyjde až nahoru, tak to Báru taky záhy přestalo bavit, nějaké výhledy na okolní krajinu ji nezajímaly. Z jednoho patra je možné takovým síťovým tunelem vylézt do dalšího, a že to s Bárou zkusíme, ale po pár metrech bylo jasné, že se toho bojí, a lezli bychom to půl dne, tak jsem to stornovali a pustili ostatní. Takže ani „slza“ na vršku ji nenadchla, velká síť, na které může člověk stát, a pod ním jsou desítky metrů vzduchu. A dolů už jsem ji musel nést na koňovi, nožičky už byly ušoupaný. To jsem s ní chtěl sjet dolů po bobové dráze, ale i to si rozmyslela a chtěla na lanovku 🙂 A největší zážitek? Velká trampolína tam někde u paty lanovky, a kovová klouzačka v mezi u hotelu Vista. Jojo. A před námi zase ta dlohá cesta zpět, ještě opepřená tím, že jsme měli na penzionu objednánu výřivku (i s dětmi, samozřejmě). Takže svižně domů, a na polích opět žádné traktory, takže Adam v ráži. Tož ivka otočená vzad a mluvící na Adama, odpovědí hysterák, já svírající volant s klouby doběla, kopečky, zatáčky, serpentiny, silničky pro jedno auto, … ale tak krásná krajina tam. Až jsme stejně někde v polích zastavili, přebalili Adama na dece v jeteli, prošli se trávou k balíkům, ticho a klid. Na objednanou vířivku jsme s časovou rezervou dorazili, nechali zavést do místnosti v přízemí penzionu, kde nám ji obsluha hned na ukázku zapla na turbo, místnost se naplnila pekelným randálem, a s vyděšenými dětmi už dále nic nebylo. Takže sedět v teplé vodě a mít puštěné tak maximálně vodní trysky potichu vrnící, ale řvoucí a rachotící „bubliny“ ani smykem. Tož dobré. Po dvaceti minutách chtěl Bára ven, osušil jsem ji a zakryl osuškou na lehátku, to chtěl ven i Adam, tak jsem osušil i jeho a nechal ivku ještě chvíli relaxovat, a prohlíželi jsme si na telefonu fotky 🙂 Večer procházka k lanovému centru za Kačenkou a lanovkou, a na večeři. V hospodě tentokrát narváno, takže kdepak stůl u dětského koutku, ale pěkně na opačné straně u dveří, jako poprvé. Opět tedy zážitek za všechny prachy, ale to to už nás všichni znali, takže věděli 🙂 Po jídle jsme  se do uprázdněného koutku přece přesunuli, a po děsném reji hospodu s dětmi někdy po deváté málem zavírali. 

Ve čtvrtek ráno škaredě a jemný déšť, nasnídali jsme se, dobalili, já vše odnosil k autu a naložil jej, rozloučili jsme se a vyrazili domů. Adam řval už asi po pěti kilometrech, auí bříčko, auí pusa, auí krk … dalších pár kilometrů, zase histerie, pak v Rychnově nebo kde. Potřebovali jsme domů nakoupit, tak jsme se tam stavili v Tescu, kde jsme Adamovi koupli k narozeninám velký traktor a především tam trávili trochu času, už pěkne v rouškách, aby se přiblížila jeho doba spánku a v autě zabral. To se celkem podařilo, po chvíli jízdy usnul, a spal pak až domů. 

Ale bylo to fajn.

Je po dalším letním víkendu, nový týden v plném běhu. V pátek bylo konečně krásně, vzal jsem si malou dovo… neplacené volno, a byl s ivkou a dětmi od rána. Co jsme to měli v plánu? Jo, cachtali jsme se v bazénu, na večer šli na večeři na hotel – zahrádka, dětské hřiště, plzeň … a v noci po uspání dětí na terasu, ale vlahý letní večer to tedy nebyl – jak se setmí, tak to rychle padá dolů, i pokud o pár hodin dříve bylo 32 stupňů. A po těch plzních se mi chtělo spát jak sviňa. Zato ráno jsem vyskočil hned na budík a místo k počítači zamířil … na terasu. To je taková nádhera, nachystat si snídani, na terase se ještě řed osmou usadit ke stolu zalit vycházejícím sluncem na modrém nebi bez mráčku, otevřít víkendový Deník N, a číst si …  nikde nikdo, nepočítám-li kočky, a klid. A v neděli znovu. A jak se do mě opírá ranní slunce, tak ani nevadí, že je vůkol 12 stupňů. V sobotu opět cachtání v bazénu a zkoušení, jak vysoko ho dokáže solární ohřev vytáhnout (32°C), grilování pstruhů, lelkování, trhání borůvek … navečer pak párty Vašíkových narozenin. Nějak mi (a pořádajícím také asi ne) nedošlo, že na oslavě prvních narozenin nebude moc hraček a zábavy pro starší děti 😀 Takže jsem se na ní moc nezdržel a už fičel domů pro plastovou motorku a odrážecí auto, a značně tím na párty rozšířil vozový park. Jenže děti (jmenovitě Adam) nebude drncat po nerovné trávě zahrady, kde probíhá párty, ale vyrazí s ostatními před dům na příjezdovou cestu … brána sice zavřená, ale – ale. Hned vedle příjezdovky složený kontyš starého železa a harampádí po rekonstrukci, samý čouhající drát a plech … takže jsem 90 % času strávil mimo párty s krýglem na příjezdovce. Možná Adamovi stojíme za zadkem až moc, ale ono je to  23 měsíční nemluvně. Co na tom, že už pomalu zvládá i řídit Bářin elektrotraktor 🙂

Ten Bára vytáhla v neděli, a aby to Adam nenesel těžce (čti s hysterickým řevem ji nehonil a nesnažil se ji stáhnout z traktoru na zem), tak jsem vymyslel, že budou jezdit po příjezdovce oba, Bára na traktoru, a Adam na onom plastovém autíčku, a Bára ho pak vždycky na gumicuku zapřáhne a vyveze nahoru. To se mu líbilo, a neprotestoval, že není na traktoru. Bára na něm lítá jak drak, a pomaličku už se naučí i jak zatáčet s přicouvnutím, pokud jí nevyjde rejd (příjezdovka je úzká). Ale co je naprosto boží, tak se naučila smykovat, respektive teď už i jakožedriftovat 😀 Traktor nemá volnoběžná kola, sundání nohy z plynu funguje jako brzda, kola se zaseknou – na trávě v poho, na hladké dlažbě příjezdovky traktor ještě smykem klidně jede, kola zaseklá. Naučila se tedy zastavit smykem, kdy se rozjede, zatočí a sundá nohu z plynu, což má efekt jako kdyby zatáhla ručku 🙂 Traktor jde bokem do smyku a zastaví. No a teď už to vyšperkovala tak, že v tu chvíli hned zase voroštuje plyn (jezdí už jen na dvojku), traktor ve smyku protočí kola, začne hrabat a zase se rozjede, Bára skrčená za volantem jak jezdec formule 1 a fičí pryč až vlasy vlajou. Nejde jinak, když ji vidím, tak se vždycky rozchechtám 😀 No a Adamovi se blíží druhé narozeniny, a všichni řeší, co koupit za dar, a ivka přišla s nápadem, že by se mu mohli složit na elektrického džípa… když má Bára traktor. No, jednak bych se už nevešel do dílny, přes všechny ty dětské bazmeky, a jednak by nás už zákonitě jako očividný milionáře vykradli. Uvidíme.

Nedělní odpoledne jsme tedy také prolelkovali na terase, grilovali maso k obědu, grilovali odpoledne burgry … ale to už bylo dááávno zataženo a ranní modrá obloha byla pryč. A pak i lehce zapršelo, a víkend skončil. A v pondělí chcalo a byla zima celý den, spadlo přes 20 milimetrů. Napsal bych, že to byl ubrečený den, ale to pak nevím, co bych měl napsat o dnešním úterku, kdy prší fakt nonstop bez přestávky. Dnešních dvacet milimetrů napršelo ještě v noci, ale celý den buď lehounce prší, nebo mrholí, ale voda padá furt … teď už je to skoro 29 milimetrů. Tak to jsem rád, že jsem objevivšího se krtka chytil už včera, kdy i sem tam nepršelo, protože dnes bych při číhání u krtečáku pěkně zmokl. A nakonec se prevít přece jen chytil do trubkové pasti, a byl celý zmoklý a mokrý odnesen na louku za silnici. Lovil jsem ho už pár dní, ale loňská tragédie se naštěstí nekonala … to jsem posledního krtka ve stejných místech vysedával snad měsíc. 

Takže tak. Tři dny krásného počasí, kdy gril zahořel a bazén zašplouchal, a hned dva dny chčije a je zima jak na podzim. Ale předpověď říká, že dál to zase vystřelí ke třicítkám… tak aspoň bude zalito.

Svatá Anna se blíží, zatímco vychází slunce nad pátečněranním lesem a já datluji do pracovního editoru … neb se Adam beztak za chvíli z chůvičky rozfňuká, a já poběžím do přízemí. Tak ať to mám rozepsané v něčem spolehlivějším než v zastaralé administraci RS2. Ivka odjela do práce, šel jsem v jí před půl sedmou rozespalý rozcuchaný neoholený zuby nevyčištěný otevřít bránu, a přitom nakrmit i kočky, když už jsem venku, a ještě jsem jim ani misky na žrádlo nenachystal, a Adam už brečel. Zastihl jsem ho v chodbě, rozespale se potácejícího s dudynem a plínou sevřenou v ručičkách hledajícího „maama! maamááá!“. Ještě v posteli zabral, ale je půl osmé, a o moc déle asi spát nebude. Obzvlášť bude-li venku sousedovic Rex dál štěkat na nebohé kolemjdoucí.

Tož to léto, ne úplně horké, zato pěkně mokré. Bazén opuštěný, gril opuštěný … červencové teploty nic moc, co pár dní zaprší. V červnu skoro 200 mm srážek, v červenci zatím 80 mm. Gabčíkovo mám už asi dva měsíce v tahu plné (2 m3), a vůbec neubývá vody, protože není co zalívat … a pokud už něco sem tam chce zalít, pak to pohodlně pokryjí věčně plné sudy pod okapy. Po těch letech suchých lét jsem takovýto průběh vážně nečekal 🙂 Nevýhodu to má ale i v tom, že pořád roste tráva jako blbá … a týden co týden ji jedno odpoledne sekat už mě moc nebaví. Sekačce už se zespod odlupuje barva a rezne, a měl jsem v plánu ji během suchých letních týdnů natřít, neb jde tráva do letní dormance a neroste. A prd. Dokonce jsem musel znovu poséct křoviňákem meze, což jsem loni dělal jen na jaře a pak až v září.

Pokud dnes nebude pršet – což dle předpovědi po dvou hezkých dnech zase má – pak to budu muset asi opět přejet sekačkou, před víkendem (sekal jsem v pondělí). A chodím po trávníku a šokovaně zjišťuji, že je to samý plevel – samý popenec břeťanovitý. Obzvlášť, ale nikoli pouze v místech, kde jsem na jaře zapracoval přesetý kompost. Opravdu jsem tímhle „hnojením“ dosáhl akorát toho, že jsem si trávník zaplevelil? A nebo byl popenec v trávníku vždy, akorát v letošním vlhkém roce má naprosto ideální podmínky na to se rozlézt? Má rád vlhkou půdu. Hledám fotky z loňského roku, a just hned jedna ze stavění trampolíny, kdy mi Bára „četla“ z návodu sedíc na trávníku – a kolem popenec! Ha. Fotka přímo před vchodem, kde jsem do zjara založeného trávníku přidával přesetou hlínu – a u něj popenec! Takže tááák … no to jsem se docela hodně uklidnil. Té svině byl trávník plný i dříve, jen jsem si toho tak nevšímal, a letos to teprve bije do očí. Ovšem ne že bych si tím kompostem nemohl uškodit, neb to samozřejmě „pravý“ kompost není … úplně teču z těch článků a rad „nachystejte si směs na pravý špičkový kompost – trávu, listí, větvičky, zbytky z kuchyně, smíchejte a v kompostéru proběhne zahřátí a tím zničení semen plevelů…“ … jak jako vole nachystejte si směs? Čtvrt roku seču strávu a týden co týden je to pět vrchovatých koleček na sračky rozsekané trávy, pokud poseču vysokou trávu na mezích, tak kdybych ji usušil, tak by to bylo sena na půl roku pro hladovou kravku… ale já ji můžu dát tak akorát do kompostu. A když se přestane sekat tráva, tak – PŘEKVAPENÍ – deset koleček listí! Bordel ze zahrady mohu tak akorát „skládkovat“, a sem tam přeházet … když nemám zrovna co lepšího na práci než vidlemi přehazovat hromadu tlejícího zahradního odpadu. Grrrrr!

Osmá hodina pryč, a Adam ještě nevstává? Ne že bych tedy během psaní tohoto postu už jednou nestál na schodech s chůvičkou u ucha, ale to bylo asi jen nějaké převalování. Ale to brzy přijde – seběhnutí schodů, odchytnutí blonďatého andílka Adámka někde v kuchyni nebo na chodbě, vzití do náruče, poňuchňání, popusinkování, kdy se on nenechá a začne mě píchat prstíkem do tváře/vousů a „au! au!“. Čeknu plínu, jestli tam není ble, a posadím ho s pribiňákem ke stolečku v obýváku, pustím džimdžem nebo nějaký agrokanál na jůtjůbu (traktory, kombajny, sklizeň kukuřice, silážní jámy …), a můžu se chvíli věnovat něčemu jinému, třeba snaze vzbudit i Báru, když už. Té se nebude chtít ani smykem, ta by spala do desíti každý den …

… no, jako kdybych to tím sepisováním přivolal. Adama jsem tedy zastihl ještě na posteli, Bára už na nás taky koukala, válení, mazlení, poslouchání aut na silnici. Vypravil jsem je tedy oba dva, rozdal pribiňáky, zapnul televizi … jak jinak. Teď už tam Adam něco štimuje u dřevěného dětského ponku, na gauči sviští autíčka po flexidráze, noťas v kuchyni na stole, myčka hučí.

Měl bych si také něco sepsat o dětech, než jen o sekání trávy. Bára už ve čtyřapůlletá velká slečna, kterou bych každý den jen tiskl k sobě a tulil se. Odkudkoli přijdu, tak ke mě přiběhne s roztaženýma rukama a „Tati! Tatínku!“ a obejme mě. Ale stejně tak je to neposlušný lump, když se jí zachce. Málo jí, v obědu se jen ponimrá, ale zmrzliny a pamlsky, to je její. Ale ty se samozřejmě odvíjí od toho, jak … jí oběd 🙂 To dohadování někdy … odmlouvá, a když už mi někdy bouchnou saze a zvednu na ni hlas, aby věděla, že končí legrace, tak se naučila – logicky – že se takhle holt komunikuje, takže si zvedá hlas i ona na nás. Jeden večer – před jedenáctou – jsem jí přikázal (několikrát) uklidit nějakou hračku – dřevěné parkoviště pro autíčka, ona to neudělala, „Ale tati,…!“ – chtěla, abych jí pomohl – vybuchl jsem na ni, rukou k výprasku nachystanou hrozil, a ona se rozkřičela zpět, že to nemůže uklidit, že je to moc těžký, a ať na ni nekřičím, slzy v očích a vztekání, ale i děs, že jí naliskám na zadek. Vzdorovala mi, ale přitom bylo vidět, jak strašně se mě v ten okamžik bojí… no rychle mě ten vztek přešel. Ach jo. Výchova.

Ale už jsou to dva parťáci, Adam nemluví, ale všemu rozumí, co se po něm chce, až mě to překvapuje. Ale komunikace, to je samé brm, da, ta, a, aaa a-aa, A!, au … v září jsou mu dva roky, tak uvidíme, kdy se rozumluví. Když vezme botu a řekne Ba!, tak mu říkám „BO-TA“… a on Ba! BA! BAAA! a mračí se na mě jak na cizího. Ten se také umí vztekat, urážet, dát ruce křížem přes prsa a jít pryč. Malý velký kluk, proti jiným dvouletým dětem je to udělaná vazba. Ten bude Báře – a jiným dětem – dávat sadu, až na to přijde … s Bárou se sice naučil ten dost důležitý mechanismus, že se hračky půjčují a ne všechno patří jen jemu, ale zase se také naučil, že mu někdo může něco vzít, když si s tím právě hraje. A to se nedělá! Kouše, štípe, bije Báru vším co má zrovna po ruce… když jdeme na pivo a on si tam hraje na písku, tak jsem v klidu, pokud je tam jiné dítě v opačném rohu. Ale naposledy tam byla holčička, co mu pořád stála za prdelí a chtěla si s ním hrát, a co vzal on do ruky, to chtěla taky … když si odložil rozbitý bagr, a ta ho hned chňapla a prohlížela si ho, hned jsem viděl tu nenávist v Adamovo očích a startoval jsem, než ji stihne přetáhnout lopatkou. Bára ho pěkně vyškolila.

A především je už všechno o řád jednodušší než na jaře, kdy bylo nutné Adamovi neustále stát za zadkem, když jsme šli ven. Už jen to, že si na odrážedle sám zabrzdí, když se rozjede po příjezdovce k silnici, je megabonus … člověk je jen sleduje z terasy, jak si on na plastové motorce a Bára na kole jezdí po příjezdovce nahoru dolů, a nemusí jim asistovat (chytat rozjetého Adama). No a spousta a spousta drobných usnadnění … přesto musí člověk pořád vědět, kde Adam je o tom žádná. A to ho ještě v zimě na jaře trápily noční děsy či co, noc co noc byla utrpení, ivka vyřízená … a přešlo to. Spí celou noc, i když se často probudí a fňuká, aby si ho máma vzala z postýlky do postele, a pak spí dál … ale to už je bájo.

Mno, chce to vysát, děti chtějí stavět bunkr, mohli bychom se pak také podívat ven, …

Naposledy jsem psal tuším v neděli ráno, sedmého června. Odpoledne jsme pak šli procházkou kolem řeky k tchánovi, Bára na kolečku bez koleček. A pak ve velké grupě na blízkou rybářskou baštu, zachytat si pstruhy. Nebe krásné, teplo, pívo točené studené, ale kolem se honily bouřky. A pstruha jsme přemluvili jen jednoho, dva nám upadli. Což není tak špatné, protože když berou jak o život a nesmí se pouštět, každá ryba se musí vzít, tak to pěkně vleze do peněz. Vyrazili jsme zhoršujícím se podnebím zase domů, a k tchánovic došli s prvními kapkami – akurát. Byli jsme tam pěšo, tak nezbývalo déšť přečkat u nich. Jenže se rozpršelo fest, a o pár okamžiků později dorazila voda a bahno z kukuřičného pole na kopci …  a bylo. Chvíli jsme laborovali s rourou pod mostkem k brance, až jsme naznali, že ta ucpaná není, že jen prostě to množství vody valící se příkopem a po silnici už skoro nepobírá. A tak jsme jen zpomalovali dopravu, neb o pár desítek metrů dále se v zátočině tvořilo regulérní jezero. Déšť zeslábl, voda opadla, šli jsme si dopít pívo. A pak přišel slejvák číslo dvě, a rozpoutalo se peklo – hnědé vody se valilo ještě víc, nic už se kolem toho nedalo dělat, šomtali jsme po silnici proudem vody sem tam a odklízeli přinesené větve, kontrolovali situaci, nechávali se natáčet z projíždějících aut, která musela vodu při sjezdu z kopce překonávat vícekrát, neb se ta přelévala z jednoho příkopu do druhého dle profilu silnice … a sledovali situaci na zaplaveném dvorku a zahrádce, kam se voda valila přímo z pole skrze plot. Za dvě hodiny napadlo 45 mm. 

Ve středu pak připadlo poklidných 6 mm. A na víkend slíbené tropy – tak že by konečně bazén? Fajn, pokud budu v pátek kompletovat bazén, tak ve čtvrtek musím posekat trávník. Jedno odpoledne tedy cukání se sekačkou, a v pátek seknout s prací a hurá na bazén – ve čtyři jsem jej vynosil ze sklepa, na jeho plácek natáhl geotextiku, z půdy dílny snesl přesně nařezaný a očíslovaný tvrzený polystyren, poskládal podkladové kolo, snesl obstřihlý koberec a rozložil, a vysál. To mě loni nenapadlo, a celé léto mě pak sraly a znervózňovaly kamínky pod podlahou bazénu. To už letos nebude. Bazén na to, a napouštět ledovou vodou, abych mohl vyhladit dno. To vše v poklusu a časovém presu, ať to do večera stihnu – s těma dvěma moňocníkama dost nakref. Stačilo by jen napustit bazén, a filtraci a ohřev sestavit druhý den, ale pomatoval jsem si, že byl opruz napojovat hadice k napuštěnému bazénu… zvládnout to tedy ještě před napuštěním by bylo lepší. Takže zařadit vyšší rychlostní stupeň, a hurá na filtraci a chobotnici hadic, obtokového ventilu, solárního ohřevu, natažení elektřiny ze sklepa, až bylo osm hodin večer a bylo hotovo, a jen zurčela natíkající voda. Slast. Bára měla vodu otestovanou ještě když byla jen po kotníky, tu ze slehlého bazénu nešlo vyhnat … a voda měla 14 stupňů. Padl večer a noc, a nakonec jsme se ivkou opět skončili na terase s vínem, a koukali na hvězdy. V sobotu dopo ven, grilovat, a Bára už byla v bazénu … ten se ohřál na 17 stupňů. I já tam pak vlezl, a to teda byla osvěžující ledárna. Ale slunce pálilo jak pes, konečně taky jednou. Vegetili jsme na sluníčku / ve stínu, Adam spal v kočárku… pak jsme se sbalili a odjeli k našim, na sousedovic narozeninovou oslavu. To už nebe dunělo a všude se honily bouřky, až to nějak vystreslo Adama, a ten chtěl jenom brm domů. Nic sním nebylo, jak ho máma nenosila, tak řval a řval. Poslední týden separační úzkost jak prase, jako když otočíš vypínačem. Z tvrďáka sígra je největší mamánek. V krátkém slejváku jsme se tedy vrátili domů, a opět bylo zalito. 

No, a pak přišla neděle, dopoledne jsme chvilku pobyli venku, než se k poledni nebe otevřelo a spadlo 40 milimetrů během jedné hodiny. U nás zalito, u tchánů zaplaveno, minulá neděle jako přes kopírák, se vším všudy. Tak jsme jim tam pak alespoň přivezli smráďata, aby přišli s vnoučaty na jiné myšlenky 🙂 Za ty dvě neděle spadla třetina veškerých srážek od počátku roku.

Adam má separační úzkost, Bára jezdí na kole jako drak, tráva roste jako blbá, voda je konečně vytažená ze sklepa, včera jsem zabetonovával trubku a opravoval spáry v kamenici, dnes jsem chtěl zasypat onen výkop, ale nějak mi do toho prší … tož nevím.

Týden června pryč, naposledy jsem si něco sepsal v půli dubna. Událo se určitě tolik věcí, že ani nevím, jestli se mi chce snažit se je vyvzpomínat … a zapsat. Jinak all those moments will be lost in time, like tears in rain.

Z celých těch časů poslední dny ovládá Bářino ježdění na kole, teď už bez koleček. Kolo jsme jí koupili už loni v září, kdy tu drandila na odrážedle (regulérní minikolečko, ale bez šlapátek) jako pán. A my kokoti naznali, že můžeme přeskočit ostatní minikolečka se šlapátky, a jít rovnou o velikost výše, na 16 palcové kolo. Takovou blbost vy budoucí rodiče kristepane nikdy neudělejte! I kdyby to výškou postavy atd odpovídalo, tak aniprt, pěkně ještě malé kolo se šlapátky, kde si pohodlně dosáhne na zem. Na podzim jsme kolo kupovali velké „na pár projetí“, a že přes zimu Bára ještě povyroste, a na jaře už to bude brnkačka. No ani smykem, kámo, o dvacet čísel Bára fakt nevyrostla, a na zeleném bajku byla pořád jak pavouk na … no, na něčem velkém. Takže objednáno za 2 000 Kč 14 palcové malé kolečko, a to bylo hned o něčem jiném. Ale celé dny tu jen kroužila na terase kolem stolu, a o sundávání pomocných koleček nechtěla ani slyšet. A na příjezdové cestě se to zkoušelo také blbě – z kopečka se rozjela a jela by sama, ale na otočení je cesta úzká. Do kopečka to zase sama neušlapala. A tak jsem šel jedno odpoledne na audit kravína s nimi, Adam na odrážedle, Bára na kole – kolečka jsme odmontovali, a na tamních rovinách se učili jezdit – respektive, jet rovně zvládla během chvilky, ale zastavovat, bezpečně sesedat … to byla jiná. O rozjíždění ani nemluvím. Ale když zvládla po hladkém betonu přejet nový kravín tam a zpět … tak jsme s ivkou prostě zírali. Druhý den jsem sekal trávu, a Bára si vyfňučela, ať jdu s nimi zase (protože ivka by Báru učící se na kole a Adama na odrážedle sama nezvládla). Tož jsem odstavil sekačku, a šli jsme. A opět další pokroky, ale pořád jsem byl v poklusu vedle ní – a když už něco nezvládala ušlapat, tak se s křikem pouštěla řidítek a sápala na mě, než aby si zabrzdila a slezla. A každé rozjetí jsem jí musel podržet kolo, ona si nasedla, nachystala šlapky, a pak rozjela. No opět jsem domů došel propocený, jako den dříve. Ale včera šla se mnou ven, zatímco ivka uspávala Adama – z terasy jsem jí odklidil veškerý nábytek, ať má 5×5 metrů na ježdění na kole do kolečka – ostatně, ať se učí zatáčet 🙂 A bylo. Pak jsem jí naučil, že se má odšpichovat špičkama na rozjetí, a pak zašlapat, že jí to půjde samo. Nevěřila mi, ale chvíli to zkoušela a – a bylo. Já si tam kutil, a Bára si hodinu jezdila do kolečka, sama se rozjížděla… pak jsem ji naučil i zatočit „do osmičky“, ať se jí nemotá hlava. Pak přišla ven ivka, a zůstala stát na kraji terasy a nevěřila vlastním očím, jak si tam Bára jezdí jak se jí zlíbí, sama se rozjíždí … no a pak přijeli odpoledne naši, byl jsem s nimi u auta a Bára celá natěšená konečně mohla babičce a dědovi předvést, jak se naučila jezdit, tak dojela po trávníku z terasy (z mírného kopečka), přejetí obrubníku ji rozhodilo, a rozbila se před námi jak čínská váza. To bylo pláče … trošičinku odřené koleno asi trochu bolelo, ale 70% toho řevu přikládám šoku z pádu a především lítosti, že místo aby ukázala, jak umí jezdit, tak se spektakulárně rozplácla na dlažbu. Po chvíli se ale utišila, a předvedla ježdění po terase 🙂

To jsem ale už já držel zbíječkovrtačku se skoro metrovým vrtákem, co táta přivezl, a provrtával se zvenčí domu do sklepa – chci si vyvést pitnou vodu k terase, respektive kamkoli ven. Bylo kolem toho spousta dumání, protože ve stejných místech je ze sklepa vyvedená i elektřina do dílny. Už minule jsme narychlo provrtali díru vedle elektřiny, že vodu vyvedene tam a na stěnu domu … jenže to se mi prostě nelíbilo – muset  to uchytávat na polystyren, voda bude stříkat na zeď, a poteče rovnou ke kamenici, bude-li si někdo umývat ruce. Tak jsem si to pak rozmyslel, a rozhodl se vodu vést zemí až k dílně, kohoutek na tamní zdi by byl naprosto špica. A na zimu vypouštět, jakýpak s tím sraní. Což by ovšem znamenalo provrtat kamenici znovu, pod úrovní země a „ve spádu“. Včera jsem tedy celé dopoledne strávil odkrýváním kamenice až do dobře půlmetrové hloubky a hledal vhodné místo, kudy znovu vrtat – a na opačné straně ve sklepě nenarazit na elektřinu, která právě tam byla celá zalištovaná, ještě se zásuvkou, s krabičkou. Prostě úplně naprd. Až tu nakonec byla vrtačka a 80cm vrták, dvanáctka průměr tuším, na první provrtání, a pak další 80cm dvacítka … vrták, kterým bys zabil mamuta. Prvně jsem vrtačkou dostal přes ruce, protože se mi vrták hned kousl ve spáře mezi kameny, ale to jsou ty chyby, kterými se člověk učí. Pak jsem projel zdí jako máslem … čti „dvě minuty jsem tlačil do vrtačky jak ženská při porodu“. Uff. Provrtat 50–60 čísel kamenobetonu, fuška. Vrták vylezl přesně tam, kde jsem plánoval – tedy kdekoli mimo elektřinu. Nasadil jsem druhý 2cm vrták, a šli jsme do sklepa provrtat se zase ze sklepa ven (za tama pro lepší přístup)… no ty kráso, pomalu jsem si myslel, že jdeme mimo předvrtanou díru a skrz nějaký kámen, ale holt větší vrták. Kapal ze mě pot, ale provrtali jsme se. Pak ještě jedna rychlá díra kolem futer mezi sklepy, a hurá do sprchy, do čistého, a na párty. Zatímco naši si zase jednou pohlídali a poctivě pohráli s vnoučaty.

Posekal jsem křoviňákem meze, piplal se s lučními květinami a kopretinami (aby zůstaly stát), a všechno to kvantum trávy tentokrát naházel na kompost, s žádným senem se sušit nebudu. Ostatně toto jaro jsem (starší) půlku kompostu zlikvidoval – přesel, a dobře 10–15 koleček různě zapracoval do pozemku, ať k tújím, a nebo pracně rozprostřel v trávníku. Ideální řešení. 

Už někdy v půlce května se také udělaly tak hezké dny, že jsme pak večer, po uspání dětí (čti „o půl jedenácté“) vylezli s vínečkem a svíčkou na terasu, a koukali na nebe. Dva večery po sobě. Létaly družice, letěla ISS …

A celý květen jsem si „projektoval“ v dílně. Nevím, co přesně mě vyprovokovalo, ale rozhodl jsem se tam zrekonstruovat celý jeden roh, a zvětšit ukládací prostor dvěma dřevenými regály z Ikey. Takže vyrabovat jakousi historickou skříňku, co tam byla, myslivecký monstrvěšák, pak kovovou konzoli, na kterou jsem si věšel lopaty a hrábky, než ji to napůl vyrvalo ze zdi … nemám rád tady to zahradní náčiní jen tak poházený, chci ho mít organizovaně pověšené … až jsem objevil Goliat system, a přesvědčil sám sebe, že se bez něj neobejdu. Takže jsem vyklidl celý roh dílny, čímž se ve zbytku dílny „nedalo hnout“, zapravil všechny díry po hmoždinách sádrou, dvakrát vylíčil vápnem, ještě objel všechny „spáry“ kolem stropu montážní pěnou, ať se mi na regály nepráší z půdy. Přesně naplánoval uchycení goliat systému, dvě odpoledne vrtal a velmi pečlivě přimontovával, protože tenhle držák už se mi kurva ze zdi vyrvat nesmí, pak smontoval ikea regály, pečlivě vyrovnal a přivrtal také ke zdi … a mám tuhle část dílny jako fakt vostře vystajlovanou. 

Ale kdybych místo toho pracoval na děcáku, že … než si tady hrál v dílně, nebo si natahoval vodu ven z domu. Na to dojde. 

Půl desáté, dole se vstává.

Neděle v osm hodin ráno, dopíjím u pc kávu … venku vlaho. Pršelo. PRŠELO! Za poslední 4 týdny podruhé, přes tři milimetry na metr, minule … půl milimetru. A na radaru jsou další srážky na cestě k nám. Kolem domu to ještě není tak (strašně) znát, ale včera jsme se vydali na výlet na kopce, a tam tedy … tam by hořela i hlína. Nejsem z výletování během karantény moc nadšený, ale je třeba najít tu křehkou rovnováhu mezi dodržováním nezvládních opatření, a zhroucením vyčerpané manželky … kdybych jí řekl, že budeme doma a že si při hlídání Adama na terase může sednout na jinou židli než o den dříve … no domysli si sám.

Včera to byl vlastně parádní den. Ráno snídanička u pc, pořešení emailů, pak ranní servis probouzejících se zázraků, a měl jsem slíbeno, že si budu moci jít ven a přisadit si 7 rostlinek medvědího česneku do mého mědvedočesnekového políčka … BEZ POMOCNÍKŮ! To je důležité zmínit. Takže jsem se rejpal v hlíně, v každém koflíku byly dvě cibulky česneku, které se mi podařilo opatrně oddělovat, takže 14 sazenic, a to už mi chvilku trvalo. Ivka během toho hlídala děti kolem terasy a drobně si tam čančala své koflíky … o Báru není třeba mít strach, osedlá Honzu Jelena a dokud nevymlátí baterku, tak lítá kolem domu. Ale Adam, ten je holt v pohybu, a o půlku věcí v okruhu pěti metrů od terasy se může zmrzačit – to schod tady, schůdek támhle, pořád šumuje v dílně, což je past za pasťou … nic naplat, má rok a půl, nelze ho nechat bez dozoru. Na pískovišti klidně, ale kdyby tam taky chvíli vydržel. No, zasadil jsem si tedy česnek, zalil, a ještě potřeboval odvézt plasty a papír do kontyšů. S tím mi vždy pomáhala Bára, na její malou korbičku jsem páskou přilepil jednu prázdnou papírovou krabici, sám si naskládal vratkou horu pytlů a krabic na tu svoji, a vyrazili jsme ke kontejnerům. Včera už tedy i s mámou a Adamem, zpět jsem tedy vezl na korbici děti dvě. Jak jinak. A hle, čas oběda, rozpalme gril! Něco kuřecího, brambory na plátky, cibule, pro ivku žampióny (blé) … a rychle vše zase poklidit, a nalodit se do auta. A hurá na vrchy … dojeli jsme k lesu, vylodili se s rouškami a kočárkem, odrážedlem, Adam dávno spal, … a hurá po lesácké asfaltce do vyprahlého lesa. Bára si drandila na minikolečku, ivka si vezla kočárek (konečně i někam jinam než do zdejšího kravína podívat se na traktory a na bůůů), až jsem odhlasoval odbočení „po žluté“ krajem lesa k vyhlídce. Kočárek jsem převzal já, po hliněné rozježděné cestě vedoucí skrze les střídaný kůrovcovými výseky už to bylo lehce obtížnější, ale šokující bylo hlavně to sucho … tam to vypadalo, že by hořela i hlína. Strašné. Po holé louce jsem dotlačil kočár až na kopeček, vrchol výletu, vrchol místní krajiny, a náhle se před námi otevřel dechberoucí výhled do kraje – přece jen jsem vyvezl kočár do skoro osmi set metrů nad mořem … kopce našich domovů, kolem přehrady, nejvyšší kopce v širším okolí, za nimi rozeznatelné Jeseníky, Orlické hory … a nikde nikdo, klid, teplo, lavička. Výhledy. Z kopce jsme pak sešli zpět do lesa k oné asfaltce, dolů kolmo na vrstevnice, po pěšině přes smrkové kořeny … a Adam nic, akorát jsem mu vydrndal dudlík z pusy, ale že by ho ten tankodrom probral, to ne. Pomalu jsme se vraceli k autu, za oplocenou viděli mrtvou lišku, pod složeným dřevem jsme s Bárou vyčíhali plachou myšku, a pak konečně objevili i strašidelný strom, který tam od minula čekal.

To bylo totiž tak – na tuto procházku jsme se vydali už koncem zimy, že tu v těchto nadmořských výškách možná ještě bude sníh. A byl! Po uježděné asfaltce se dalo jít s kočárkem, a Bářa jsem namluvil, že jdeme do kouzelného lesa, aby měla motivaci škromtat s námi … takže jsem pak storkát odrážel dotazy, kdy už v tom kouzelném lese budeme, a dumal, jak to okecám, proč je kouzelný … obzvlášť když jsme se pak na patě otočili a vraceli se k autu. Tak jsem to onačil tak, že v tom lese straší, a že tam žijou vlci atd, … bylo vidět, že to Báře teda jako fakt moc nestačí … až jsem si kousek od auta všiml v hloubi lesa mezi smrky osamělého dolámaného starého černého buku … který v zimě bez listí vypadal fakt strašidelně. „Baru, podívej, támhle v lese! Strašidelný strom!“ A bylo … samozřejmě, že pod ním bydlí vlci. A samozřejmě že se mu ty polámané větve hejbou, jejda jejda. Od té doby hledáme v lesích strašidelné stromy 🙂 A Bára je nadšená. 

Vrátili jsme se domů, Adam si dal tři hodiny spánku, a na terase už na nás čekala Míša s Michalem a kočárkem, že šli procházkou kolem řeky a zastavili se u nás … a tak na nás chvíli čekali, a já zrovna dnes před odjezdem zamčel dílnu, v níž letos přibyla lednička na chlazené nápojem naplněná pivem i nealkem. Čistý nerozum. Ujali se hlídání dětí, ještě navíc k tomu svému, ivka se vrhla na přípravu grilování, já ještě sjel k jejicho pro tátu mámu, a pak rozzuřil gril. Po předkrmovém kuřecím šly na plac hamburgry, a jako dezert volská voka, z ledničky studené pívo… uff. Nemohl jsem se ani hnout a k uklízení kuchyně jsem si pak musel otevřít ještě jedno pívo, na slehnutí. To byl fakt den jak pívo. Dokonce i ten jeden jediný pracovní úkol, co jsem chtěl v sobotu, jsem po grilování večer (ano, s tím nadutým pupkem) dodělal – provizorně se u plotu prokopal k drenážce v kamenici, a rýhou v mezi k ní svedl vývod dešťovky z okapu … kéž bych ji mohl raději nějak jímat, než vyvádět za plot. No a pak ono uklizení kuchyně, v televizi práve zašal Madagaskar 3, který jsme s ivkou prochlámali, a šlo se spát. 

Déšť zdá se končí. Ale během psaní tohoto postu napadly dva milimetry! Jupi jou. 

Pár dní už tu řádí nákaza, dokonce se i nakažení blíží na desítky kilometrů od nás, a sedíme v té pseudokaranténě doma. Což tedy pro ajťáka na volné noze a matku na mateřské fakt není moc velká změna. Pro mě vůbec, pro ivku asi přece jen jo, ráno vozila Báru do školky a nakoupila, odpoledne poslední dobou vzala Adama a dvě hodiny před vyzvednutím Báry s ním spícím objížděla městys, v gangu dalších matek s kočárky. Teď trčí doma, ale odpoledne aspoň může vyhnat děti z domu na pozemek … až seknu já s prací, protože v jednom to s nimi (s Adamem) není žádná sranda. Proti panelákovým dětem si ty naše smráďata žijí jako v ráji. Vytáhli jsme dětský domeček, skluzavku, Bára drandí na traktůrku kolem domu, Adam střídá dvě malé lopatky a furt chce něco nabírat, nejlépe je máchat v kýblu s (ledovou…) vodou …  právě včera mě napadlo, že bych mohl kovovými hrábkami pořádně „podrbat“, respektive ručně pseudovertikutovat, loňský nový trávník, ve kterém aktuálně z 90% převládá suchá mrtvá tráva. Pěkná cukačka, vyhrabanou trávu jsem hrnul nahromadu, Adam se z ní snažil pořád lopatkou nabírat, pak byla povolána Bára s traktorem, přistavila vozík, a svou lopatou suchou trávu nakládala. Adam se vztekal, protože se mu nedařilo trávu nabrat, natož ji doručit až do vozíku… zabavili se fest, až se ivka mohla jít rejpat ve svých kytičkách. Vozík byl plný, Bára nastartovala džondýra a jeli jsme ke kompostéru, a pak ještě jedno kolo. Parádní odpoledne s dětmi. Dnes má být opět krásně, čuchám čuchám první opékání buřtů.

Líčím vápnem sklep, respektive teď už schodiště a chodbu, po večerech … tedy včera ne, po tom hrabání suché trávy jsem byl rád, že jsem udržel lahváče … chodbu vezmu ještě jednou kolem okna, pak podruhé schodiště, a myslím, že to prohlásím za vyhovující. I když pokud by to někde ještě jednou líznout zasloužilo, tak to raději udělat teď, než „už nikdy“, že. Při jednom bordelu. A pak zkusit kartáčem/koštětem dostat kapance vápna ze země, vše brutálně vyluxovat, a finíto. Což mi připomíná, že by se ze sklepa pomalu mohla vynosit a sestavit trampolína 😀 

Méně vtipná věc je, že když jsem končíval s líčením a propocený pak venku rychle oplachoval vercajk ledovou vodou, tak jsem si uhnal – DOUFÁM JEN – nachlazení, rýmičku a kašel. V pondělí jsem byl na umřítí, teď už se to lepší. Ale kašlat a smrkat v dobách koronaviru, to je dost nahovno. Moc se o tom na veřejnosti nežertuje. Ale kde bych si kurňá já, zalezlej celé týdny doma, uhnal koronku? 🙂

Nachlazený je i Adam, alespoň už se naučil smrkat, ale ne že by si „všiml“, že mu teče žlutý sopel dvěma proudy až do pusy. Vidím, jak se olizuje, vystartuji za ním s kapesníkem, a jak ho on zmerčí, bere čáru a rozverně utíká, zatímco si hřbetem ruky mudlá sople po celém xichtu. Ale to už v menší míře než dříve, ve větší dokáže jednou dvakrát frknout do kapesníku … šikula. Akorát ho to budí v noci, pokašlává, chroptí, frká, posadí se na posteli a řve, jestli ho bolí v krku, pořád dokola … no a pak se ve dvě padesát z první pobleje na ivku, její polštář, peřinu, skrz kryt až do matrace … tož rutina, dojít pro papírové utěrky a likvidovat natrávenou večeři (pečené brambory), svlíkat celou postel, zachraňovat, co jde … ivka chová viníka, já pracuji. Pak jsem jim nechal svoji peřinu, a vzal si kousavou deku, ale začal jsem z toho pokašlávat a po chvíli se sebral a odešel si roztáhnout gauč do obýváku … ještě budu Adama pořád budit v jeho neklidném spánku. Byl jsem tak probraný, že jsem nezabíral, dokud nezačalo nebe za oknem modrat. Veselá ignorace budíků, vylezl jsem před osmou. Jupi jou.

Pořídil jsem si nový telefon. Nexus 5 (tehdejší referenční Google telefon) mi sloužil od 14. roku nového tisíciletí, dobře pět let. A sloužil dobře, bez poškození. I baterii jsem v něm dokázal jednou vyměnit. A sloužil by i dál, ale už opravdu jen „dobře“. Už byl neskutečně pomalý, dobrý tak akorát na fejs a reddit. Foťák stál za prd, a než se otevřel … nedávno místo fotky restartoval telefon … jel jsem minulý týden na nákup a potřeboval zavolat ivce, a než mi najela aplikace volání, tak jsem přejel půl obce (20 sekund). Málem jsem ten vergl vyhodil z okýnka. Jo, to jsem jel vlastně do stavebnin kupovat kýbl lepidla (na lepení OSB desek v podlaze), v prvních stavebninách nic neměli, poradili jiný obchod, a já se chtěl na parkovišti podívat, kde sídlí a má-li otevřeno, a než najely Mapy, než se mi otevřel jejich web, … málem jsem telefon vyhodil z okýnka znovu. To už prostě nešlo. A navíc mě štval foťák v tom, že teď, když jsou děti malé, tak je fotím (už) mizerným foťákem, který je v šeru (večerního obýváku) naprosto neschopný … na co čekám, říkal jsem si? Jenže když už si pořídím nový telefon, tak Telefon, ne nějakou plečku za pár tisíc, že. Takže kolikpak teď stojí vlajkové lodě s top hardwarem? Notypičokradusnad?! Půl roku jsem s výběrem nového telefonu jen opatrně koketoval, až jsem se rozhoupal a začal důkladně vybírat. Nic čínského, to zaprvé. Huawei nechť jde do piči, a všechny ty další neznámé značky, Samsungy nemám rád (UI a mrtě telefonů, ze kterých si nejde vybrat), aktuální Google Pixely se mi nelíbily a drahé jak sviňa, nutnost 3.5mm jacku pro sluchátka, NFC … a možnosti se ZNAČNĚ zúžily. Obzvlášť, nechtěl-li jsem do nového telefonu dát víc než cca 10 000 Kč. A také pokud jsem vyloženě chtěl, aby se mi ten telefon „líbil“. Až jsem si začal všímat LG G8s. Černý kůň trhu, za „bezkonkurenční“ 12 000 Kč (v bílé barvě) nadupadný vlajkový telefon. Fajn, jedeme s ivkou do Brna do Olympie, obejdu si tam elektra a vezmu si ho do ruky, osahám, a uvidím. „El dží telefony? To vůbec nemáme, LG už nemá v ČR distribuci, to nikdo neprodává…“ WTF jako? „LG? Nemáme. Ony ty telefony taky nic moc, ale dělají dobré televize!“ „LG? Bohužel …“ … byl jsem naprosto opařený, a mé odhodlání si ten foun případně i na místě koupit dostalo nafrak. Takže další a další dny zkoumání trhu, až jsem u toho telefonu stejně skončil … obzvlášť když během té doby Alza ještě bílou verzi o tisícovku zlevnila 😀 

A verdikt? Jsem nadšen! Blesková rychlost, funkce, pro mě špičkový foťák, kvalita hudby …  zápiory by se samozřejmě také našly: je trochu větší do ruky a díky zaobleným hranám docela klouzavý (čistit si zuby a v druhé ruce ho držet nad umyvadlem je vzrůšo), má i větší notch než jiné modely, vypínací tlačítko na boku je taky výš než bych ideálně čekal… nepořídil jsem si žádný kryt, zatímco předchozí nexus jsem v něm opatroval, dokud se na podzim úplne nerozpadl. Do té doby jsem ho nosil naholo a ta trochu „doufal“, že mi někdy spadne a rozmlátí se, a bude to tu, nutnost nákupu nového telefonu 🙂 Ale tak jsem si zvykl na neexistenci krytu, že se mi teď do něj nechce te nový zavírat. Jak je ten foun velký, tak přidat ještě – ideálně zavírací – kryt, tak to bude kráva jak prase. Tak nevím.

Zdá se, že se dole ještě spí … se ivce nedivím, že se jí nechce vstávat do x praček ložního prádla. Matraci by to chtělo vysoukat na sluníčko a nechat pořádně proschnout. Ale jak vysvětlit kočkám, že to fakt není nachystané pro jejich válení …

… což není takový problém, když si vezmu, že za poslední rok jsem v součtu nepil alkohol čtvrt roku 😀 Opět byl znát ten průběh v čase, kdy mě po týdnu ani nenapadlo na alkohol myslet, zatímco záhy po začátku bych ukousal kastlu lahváčů absťákem. Ale to jsem byl na antibiotikách po trhání osmiček, takže „farmakologický“ zákaz alkoholu to hodně zmírnil. Ostatně, se suchým únorem jsem tedy začal už 27. ledna, takže ještě pět dní navíc … a to už mě ivka pomalu přemlouvala, že když jsem začal dřív, tak mohu také dřív skončit. Ale já jsem řekl NE! Suchý únor je suchý ÚNOR. Pomalu dvakrát třikrát týdně sjedem k ivčiným rodičům pod kopeček, aby si užili děti (protože co s těma smradama pořád doma dělat), a tchán přede mě postaví petku malinové mattonky a hořce zaplače. Asi největší motivace je prostě si dokázat, že to dokážu. Že jsem si řekl, že se měsíc nedotknu alkoholu, a prostě se ho za žádnou cenu nedotknu. A vznášet se na tom obláčku nadřazenosti nad těmi nebožáky ovládanými démonem chlastu. Projevy abstinence shodné jako dříve – superkvalitní spánek, kdy vůbec nevím, jestli Adam v noci řval hlady, kdy se Bára stěhovala i s peřinou ze své postele k nám, … a i probrat se na budík v 5:30 byl problém, protože ti naši smradi prostě před desátou spát nepůjdou. To já klidně šel, Bára taky, ale Adam neměl klidu, dokud v posteli neležela i ivka. Odkoukal s Bárou Boba a Bobka, ale pokud byl na své půlce postele sám, tak z ní slezl a s dudynem a plínou a řevem se vydal mámu hledat. 

Zima … předvčerejšky do rána napadlo pět čísel sněhu, a po obědě bylo holo. Na podzim jsem vše zazimoval, a pod okapem u dílny nechal jen poslední 200l sud, až dokud „fakt nezamrzne“. Hodněkrát jsem na něm rozbíjel led a dumal, jestli už jej nevylít a nedát pryč, nedejbože aby zamrzl tak, až by praskl. Pak se vždy oteplilo, no a leden únor pohodička. A mít možnost si v zimě venku vypláchnout kbelík, misky od koček, to je k nezaplacení. Takže chlapec přežil celou zimu, před pár dny jsem k dalšímu svodu ze střechy přistavil i první kubíkovou bečku. Však to vidím na meteostanici – v loňském dubnu pršelo jen třikrát, a to počítám jako déšť i 1 mm srážek. Spadlo 13 mm za celý měsíc. Takže letos sbírám vodu hned od začátku.

Rekonstrukce sklepa. Zatímco v patře se podlaha děcáku od podzimu nehla, tak se táta pustil do rekonstrukce našich sklepení. Dům je z poloviny podsklepený, dvě poctivé místnosti, ač nízké (cca 180cm). Ale samozřejmě se na jejich stav od stavby domu asi moc „nesáhlo“. Na zazimování věcí z dílny, trampolíny, bazénu atd ale dobré. A táta se rozhodl mi do jedné místnosti naštimovat regál, protože zatím mám vše rozložené po podlaze, a jemu doma překážel. Ale chtělo by to aspoň vylíčit vápnem, to víš, když tam ke stěně sestavíme kovový regál, tak už to za ním těžko vylíčíš, až to tu budeš dávat dokupy. No a ty díry v omítce tady, to by se taky mohlo nejdřív opravit, ať to trochu vypadá. Hele, já ráno přijedu, jen mi otevřeš dveře a půjdeš si pracovat, a já si budu ve sklepě dělat … no a místo sestavení regálu už tu táta asi strávil pět dopolední, a ve sklepě (a nyní už i na schodech) se opravuje každá ďoura a oražený roh 🙂 Jsem za to vděčný, sám bych se do toho pouštěl až na stará kolena jako do posledního „projektu“ v tomto domě. Kde se nic moc extra nehýbe. Jako tady si nyní dovedu rekonstrukci představit jen tak, že během deseti let našetřím mega, pak se na čtvrt roku odstěhujeme nevím kam, a za tu dobu to tu dá nějaká firma komplet do pucu. V jednom člověku si tu po večerech šudlat nějakou rekonstrukci a zároveň tu bydlet … není reálné. Tedy v patře ještě jo, ale dolní obývané patro, to je jiná.

A tam už slyším dupání, rodina je vyhajaná.

Panejo, to je hipsteřina … během pátečního dopoledne pětatřicetiletý hipster programátor vysedává s espresíčkem a sachr dortíkem v kavárně a dělá, že pracuje. Realita: unavený ajťák čeká v city, až u mu vymění v ojeté oktávce olej a filtry, mezitím si skočil do kovomatu pro pár drobností, a pod stolem v kavárně schovává ošoupanou igelitku s nákupem z Alberta. A místo práce ťuká na blog, protože práce na noťasu a touchpadu … jako díky, ne. Času mám ještě tak určitě půl hodiny, tak to bude tak akorátec. 

Ale pravda, ve středu při hlídání adama jsem toho v kuchyni na noťasu udělal docela dost… chlapec si vystačil sám, koukal z francouzkých dveří na projíždějící auta, pobíhající kočky, poletující vločky. Nebo za kuchyňským stolem brakoval dětskou tašku … a pak se hezky najedl, ořval, že po misce dýňové polévky a misce těstovin už další misku těstovin nedostane, nenažranec, a uřval se do spaní. Záhy po probuzení už pak přijela ivka i s Bárou ze školky. Slovansky jsem si k ní dřepl a objal ji, ještě v bundě, vyptával se na školku, a Adam na to koukal a jak se šla Bára zesvlíct, tak mi hned mezi nohy přicupital on a „za tatínkem“. Pak odcupital, zase jsem objal Báru, a Adam se hned cpal zpátky, „jeho tatínek“. To jsou ty chvíle, kdy jsou naprosto k sežrání a člověk by se celou láskou rozněžnil. Podobně se mi stalo méně pohodlným mé válení na gauči, na jeho „lehací“ části, pže když se tam natáhnu, tak se na gauč za chvíli vyškrábe Áda, a vyleze mi na klín / žaludek / močák a spokojeně tam sedí (a nebo ještě nadšeněji poskakuje). Pak musí vylézt i Bára, já musím roztáhnout nohy a tam si ustele i ona, nejlépe s plyšákem a polštáři. A jsem obležen. Včera jsem se tam „na odložení“ ani moc nehrnul a raději jsem normálně seděl na kraji gauče 😀

Minulý týden jsme si také něco málo vyříkali s ivkou, stane se, a oba jsme se rozešli do jiných místností. Byl jsem nasraný, a Adam posraný. Odevzdaně jsem ho vzal a nesl do ložnice na přebalovací pult, a Bára se mě na něco vyptávala. A já byl ve svém otráveném rozpoložení schopný jí tak akorát odpovídat ano, ne, nevím, bez intonace, úplně „mrtvě“. Ještě abych na ni zbytečně nevyjel nebo jí něco neodsekl, to jsem nechtěl. A ona stojí vedle přebalováku, žmoulá plyšáka a špitá „Tatínku, pvoč nemluvíš hezky? Pvoč mluvíš škaredě?“ A co na to té bezelstné dušičce říct. Nadávám si pak do idiotů, a říkám si, že to za to prostě nestojí, nějaké naštvávání, urážení … a o sekundy později předstírání normálního tatínka a šťastné domácnosti. Tak se holt musím víc snažit.

Antobiotika po osmičkách už jsem dobral, s nimi jsem vysadil i nimesil, afty už prakticky zmizely … jediné, co mě trochu znervózňuje, je obrovská lochna v dásni po dolní osmičce. Tam mi očividně asi povolil steh a holt je tam díra. Nerad bych, aby se mi tam dostávalo jídlo, takže koušku jen na durhé straně… což je taky problematické, pokud se tyhle díry do dásně zatahují dlouhé a dlouhé měsíce. Tak uvidím. 

Vtipné je, že víkend před trháním osmiček bylo venku tak akorát na zimní vyjížďku na kole. Bez sněhu, dva pod nulou, všude tvrdo … jenže jsem byl lehce nachcípaný a to poslední, co bych si přál, je uhonit se na kole (půl roku jsem na něm neseděl) a místo pondělního trhání osmiček akorát lehnout. Takže jsem nešel, a s bolavou hubou v týdnu už vůbec ne. A teď, od tmy do tmy u počítače, večer rej kolem dětí, neklidná noc s kašlajícím a dávícím se Adamem …  na druhou stranu, jak pokračuji v suchém únoru, tak spím řádově tvrději než dřív. Žádná játra jedoucí ve tři v noci na 110 %. Snažím se taky všechny hnát do postele o půl desáté, protože proč vysedávat u televize jen se sklinkou vody … a i přes to nejsem zaboha schopný vstát na budík o půl šesté. Vůbec o něm nevím. Pak procitnu, zjistím, že je všude tma, a držím mobil v ruce na hrudníku. Aha, takže první budík už jsem zamáčkl, netuším jak a kdy, kolikrát už … zamžourám na displej, 6:22, doprdeleužpráce to fakt nemůžu vstát v 5:30? Co práce by člověk za tu ranní hodinku navíc udělal … jenže o tomhle budíku už x dní prostě nevím. Jenže na Adama teď zase vlezl Bářin kašel, takže to s tím tvrdým spaním zase nebude tak žhavý.

Víkend před námi. 

Tento týden se nese ve znamení vytržených osmiček. Posledních dvou. Plodem loňské po dlouhých (bezproblémových) letech první návštěvy zubařky byl drobný spíše estetický zákrok, ale především přeposlání na zubní rentgen kvůli posledním osmičkám. Dolní mi za rok dvakrát popolezla (= den dva bolela), o druhé – horní – vůbec nevím, ta nebyla ani vylezlá. Ale rentgen odhalil, že skryta v dásni roste pěkně vodorovně do sedmičky vedle. A tak „tady máš žádanku na zubní chirurgii, tu dolní osmičku to chce vytrhnout, no a ta horní je na konzultaci s chirurgem“. No v pondělí jsem tam jel (s ivkou a v půlce cesty se poblivším Adamem) a doufal si v trhání jen té hezky obnažené spodní osmičky, ale chirurg mě přesvědčil, že ta horní je „nebezpečná“ a určitě by ji vytrhl také. Kurva! „Ale já bych čekal, že mě to bude bolet, pokud tlačí na kořen té sedmičky vedle. A já o ní roky vůbec nevím.“ „Až vás to bude bolet, tak už ta sedmička může být tak akorát na vytrhnutí. Když už jste tu, tak bych vytrhl obě osmičky, otok budete mít tak jako tak, tak ať je to při jednom. Ono by se vám sem už také nemuselo chtít …“ Kurva! Kurva! Kurva! No tak pojďte na mě, pane doktore. Ale jak je známo, trošičku bolely akorát vpichy umrtvení a pak už jen brněla půlka necitlivé huby a v ní se střídaly nástroje jeden za druhým. Kupodivu i oba zuby něčím vrtali, dle pocitu a drnčení fakt festovním vrtákem … netuším proč (narušení?), ale drnčela mi z toho celá hlava, až se v jednu chvíli ta vibrace/frekvence nějak „dotkla“ centra rovnováhy a já se v tom křesle pocitově „zhoupl“. Věrný pocit ztráty rovnováhy, nebo takový ten pocit pádu ve snu… vyjekl jsem překvapením, doktor se hned ujišťoval, jestli necítím bolest, že by to ještě obpíchl, ale né, „nic nic, dobrý“. Vrtačka znovu zabrala, znovu jsem se zhoupl, pak znovu … no zajímavý to bylo. Zuby vypáčeny, rány zašity, skousknout tampón, tady máte erecept na antibiotika a prášky na bolest … nemohl jsem ani pořádně poděkovat, utíral jsem si nic necítící pusu kapesníkem, a odšoural jsem se zpocený do nabité čekárny. Tam jsem byl původně sám (první pacient po polední pauze), a nyní se v ní nedalo sednout … a tak se ke mně zvedlo pěkných pár párů zvědavých očí. Otřel jsem si hypotetické sliny, oblékl bundu a dumal, zda mám beze slov odejít, nebo se rozloučit. Slušnost zvítězila, a tak jsem k těm napjatým pohledům vyslal zneklidňující „Ašeanou“, a šel si po svých. Nimesol na bolest jsme koupili ještě cestou domů, antibiotika jsem nasadil večer, a „celkem to šlo“. Pusa mi nijak nenatekla, chladil jsem to jen sporadicky, druhý den jsem už normálně jedl … snáším ty osmičky až podezřele dobře. Až tak, že jsem včera ráno už nimesil nebral, a přes den dostal od bolesti pěkně pokouřit. Takže opatrně s tím optimismem, chlapče. No také mám teď hubu plnou aftů, což bolí řádově více než tupá bolest „kosti“ … natírání herbadentem, slivovicí, béčko vitamíny, nimesol, antibiotika, ráno zodac, ocutein, centrum vitamíny … chodící lékárna.

A také už jsem strejda. Švagrové se narodila Ema. Tož to jsem ta týdenní antibiotika nasadil akorát … dnes poslední leden, od zítřka suchý únor.