Podzim v plném proudu

To ty dva měsíce zase proletěly, co jsem si naposledy našel čas něco sepsat. Je neděle ráno, dole se spí, venku sem tam drobně zaprší, dušičkové počasí. Dívám se z okna a snažím se rozvzpomínat na něco, co stojí za vzpomínku. Bojuju s krtkem. Takže jsem vstal, a z toho okna se podíval i dolů na loučku za domem, kde je jeho království. Dnes přes noc žádný krtečák, koukám. Jenže včera se přesunul na roh domu, kam z kanclu nevidím. Když vyskočí čerstvá hlína, jdu, chvíli číhám s motykou. Pak rozhrabu hrábkama a jdu zase po svých. A takhle pořád dokola, dva měsíce. Vyčíhal jsem ho asi třikrát, kdy se přede mnou začala hlína zvedat a „byl tam“, ale pokaždé jsem kopl naprázdno. Mám úplný PTSD z oken – kdykoli nějaké vidím, jdu a podívám se z něj ven, jestli tam není čerstvý krtečák … 

Ze dvou koček a následných šesti jarních koťat nám k dnešnímu dni zbyla jen kočka (matka) Evelína a zrzavý kocourek Azor. Kočička Felixa, Bářino nejoblíbenější (a tedy nejvíc casnované) kotě minulý víkend zmizelo, a dnes je to týden, co je pryč. To už je asi finální. Z Evelíny se také stala pěkná macecha, která svá zbylá koťata asi začala nenávidět nebo co. Doma se skoro nedrží, když se ukáže, syčí na ně a odhání je … tedy teď už akorát Azora. Musím se mu asi víc věnovat, teď je mi ho líto. Ale když vidím, jak mi sere doprostřed trávníku, nebo se mi plete pod nohama, když jdu se dřevem / jídlem / se zbytkama … tak bych ho nakopl silou mimořádnou. Jenže teď je tu sám, nebo s krutou matkou.

V září se tu po nás pěkně prošla střevní chřipka. Nejdřív nějak Bára, pak ivka, pak bylo jeden večer mizerně mně, až jsem pak ve dvě ráno vyzvracel i to, co jsem nikdy nesnědl, a už mi bylo fajn. Tedy do čtyř, než Bára pozvracela celou postel. Nějak jsme to překlepali do druhého dne, lehce jsem ještě vyležel horečku, a odpoledne už musel fungovat. Adama to naštěstí jen lehce štrejchlo. 

V děcáku se všechny práce zastavily, už se může pokládat kročejová izolace a OSB desky, ale … není čas. Moc práce. Do toho Adam věčně spí a nejde v patře nad ním mlátit kladivem nebo vrtat vrtačkou. A práce mám tolik, že se mi hodilo tuhle rekonstrukci zase lehce odložit. S hypotékou jsou priority holt trochu jiný. Nahovno ale je, že když jsem tehdá vynosil všech těch ale 40 OSB desek do patra, tak jsem jich 20 složil v chodbě ke stěně před dveře na půdu. Myslel jsem si, jak nebudou do týdne pryč / položeny v podlaze, ale ouha, dva měsíce jsou tam kde jsou, tři metráky váhy …  a já se nemám jak dostat na půdu, abych vymetl komín. Nebo pozval kominíka na revizi. V kamnech dva měsíce topíme … kvůli tomuhle by se na tu podlahu už chtělo vrhnout. A teoreticky už to v listopadu bude schůdnější. 

Venku jsem poslední dobou nic moc nedělal, jen vše lehce zazimovával, odnosil z dílny do sklepa věci choulostivé na mráz (barvy,…), uklidil pískoviště… respektive plastoviště… ještě tento týden v pondělí jsem sekl trávník. Říjen byl teplý, tráva rostla, tak proč ne. Z ořecha začalo popadávat a pak sypat listí, jak na sviňu během místních hodů … přijdou k nám zvát, vyhrávat a tančit, a nemusí to být po kolena v listí, a tak nezbylo než vše pohrabat a trochu zkulturnit, zatímco byla polovina listí ještě na stromě …  následující víkend jsme měli s ivkou wellness v Jeseníkách, takže jsem všechno ořechové listí musel zlikvidovat do víkendu po večerech, a ne až o víkendu, jak by to udělal každý normální člověk. Celou dobu se část listí sype také sousedce před dům, ta to neřeší, ale kdyby tam zůstalo i o víkendu, kdy už je všechno listí ze stromu dole, tak to působí jako „ukliďte si to sama“. No, ořechový listí a já, to je na dlouhý povídání plný nenávisti … aspoň jsem si na to s předstihem koupil 62cm široký fiskars hrábě, se kterýma to byla úplná malina. Teď se sype zlaté listí z břízy, ale pořád ještě není všechno dole … doufal jsem, že letos spadá jen pod strom, ale opět přišel jeden den vichr a listí je po celém trávníku, takže … vyčesávání. Ach jo.

Je mi pětatřicet, a ivka už v létě navrhla, že bychom si mohli „nadělit“ pobyt v Jeseníkám v našem oblíbeném wellness hotelu v malé vesnici Branná. Domlouvalo se to, plánovalo, až tu byl onen pátek, kdy se o Báru s Adamem začal kolektivně starat zbytek rodiny a my vyrazili do Jeseníků na relax. Hned po příjezdu masáže, pak wellness, večeře, pak bowling, druhý den výlet na Šerák, pak na Červenohorský sedlo a Vřesovou studánku, návrat a rychle do wellness, na večeři, a do privátního wellness. Druhý den snídaně, na Stezku v oblacích v Dolní Moravě, a domů … a byli jsme strhaní jak psi. Kdyby nám celý víkend prochcalo, tak bychom se wellnesovalli a relaxovali. Jenže ono bylo tak krásně, až se věřit nechtělo, a my se snažili trhat turistické rekordy … a ještě ten bowling v pátek večer – pro nepřivyklé tělo záhul jako výstup na menší kopec. Nohy mě bolely ještě v úterý. Ale vypadnout od dětí, to byl – především pro ivku – dar z nebes. 

S dětma je to těžké, někam se vypravit je souboj a krocení zlé zveře, když se ivka snaží obléct a obout Adama, zatímco Bára už je ready a jde ven, dveřma nakukují kočky a Adama se může zbláznit, … ale to vše jsou běžné provozní věci. Ale kdyby ty naše poklady proboha nechodily spát v jedenáct a později (i teď, po změně času) … kdyby měl člověk od osmi „volno“, tak to jde. Ale dennodenně vědět, že tě od sedmi večer čeká furt to samé až do hluboké noci. To vysiluje. A to už Adam ani nejde večer spát. Spí jen přes poledne, dvě tři hodiny, spával třeba i hodinku od pěti do šesti, a pak samozřejmě „vydržel“ … ale teď ho udržíme přes večer vzhůru, a on je stejně do jedenácti jak fretka. A v 90 % případů ho uspává ivka, já jdu spát s Bárou, neb přece jen potřebuji ideálně v těch 5:30 vylézt z postele, abych tenhle cirkus finančně utáhl. 

A to ještě tahle zakázka rozsáhlého webu pro velkou IT firmu … na kterou jsem měl vyhrazený celý červen, protože od 1. července ten web musel bezpodmínečně běžet. Potil jsem krev, aby se to tak tak stihlo, a pak se řeklo, že se to vlastně spustí až po prázdninách, v červenci se web dokončí, v srpnu se nasadí další jazykové verze, a 1. září se to spustí. U klienta tím pádem odpovědným zaměstnancům spadl řemen, v září se také nic nedělo, a když, tak se jen předělávaly už hotové sekce, protože klient náhle překvapeně zjistil, že grafikem navržená stránka s odstavcem textu a hezkými obrázky vypadá divně, když je potřeba tam dát pět áčtyřek textu a není k tomu žádný obrázek… a tak podobně. Už jsem nad tím projektem pomalu zlomil hůl a byl ochotný s tím seknout, a odepsat to, když náhle ve firmě asi někdo na vyšším postu dupl a „Nový web musí od 1. 11. běžet!“, těm x lidem odpovědným za tenhle projekt se stáhly půlky a na mě se po měsících nečinnosti začaly valit desítky ticketů, na které byly reálně tři pracovní dny. A 1. listopadu jsem ještě vezl mámu do Brna k doktorovi 😀 Docela jsme ten wellness víkend před tímhle týdnem vychytali, od úterý do pátku jsem pracoval od šesti sedmi do půl deváté, den za dnem. A kupodivu to celkem dával. Ivka s dětma naštěstí taky.

A opět jsem, právě od úterý, přestal pít. Měl jsem to v plánu na celý listopad, a přestal jsem tím pádem hned s přeřazením na vyšší rychlostní pracovní stupeň. Popíjet večer vínečko je fajn, ale pokud je to od sedmi do jedenácti, než to děti zabalí, tak to pár víneček je. A pokud potřebuji ráno vyskočit na první zvonění budíku kvůli zakázce, která se konečně po půl roce blíží do finiše, tak to za to stojí. Tak uvidíme. Celý listopad je přede mnou.

Vždy si říkám, že si zapisuju voloviny o tom, jak chytám krtky, ale abych si zapsal nějaké vzpomínky na děti, které si po letech přečtu, to ne. Bára je velká holka / blonďatá princezna, které budou v lednu čtyři roky, už je to naprosto svá osobnost, na druhou stranu hrozný ufňukanec, co všechno ořve. Adam dělal v září první krůčky, a teď už běhá jak maratonec. Naprosto s přehledem. Jak se potřebuje starší sestřičce vyrovnat, tak má neskutečnou motivaci. Tento týden už se dostane na nohy bez problémů ze sedu, nepotřebuje se po ničem vyšplhat. Vysmátej bloňdák, ale vlasy mu lehoulince tmavnou. Je pořklej po kočkách, kdykoli jdu ke vchodovým dveřím (kde kočky odpočívají na rohožce), nebo k francouzským dveřím z obýváku, tak hned „tfsss tfsss“ (jakože „čiči“) a hrne se ke dveřím. Vida, vzpomínka – jak začal v září chodit, tak to bylo samozřejmě ještě takové vratké … a jednou večer za tmy jsem obývák větral, otevřel jsem křídlo dveří díval se na hvězdy, a Bára chtěla hned koukat taky, tak jsem si stoupl bokem a pustil ji koukat se ven. A zezadu se přiřítil Adam, a „zastavil“ se opřením o Báru, čti „vystrčil Báru plnou silou ze dveří ven do tmy“ … a ony jsou ty dveře také dobře třičtvrtě metru nad zemí, nad novým chodníkem. Holka moje nešťastná měla dobité píšťale, naštěstí ji ale Adam vystrčil fakt silou, takže přeletěla až do trávníku a nešla po hlavě do dlažby. A řičela strachy a sápala se dveřmi domů, že nechce být venku se strašidlama. To byla taky moje páka na ni, když nechtěla v létě za šera domů, tak jsem ji strašil strašidly vylejzajícími z lesů kolem, a ukazoval jí, jak je v dálce v křoví vidím … a děvče z nich má pěkný respekt. Takže Adamovo rozchození mělo i tyhle zajímavý aspekty. Ale co si chci zapsat a myslím na to každý večer, kdy jdeme spolu spát… když si zaleze pod peřinu uprostřed naší postele, ať ivčinu nebo mou, zachumlá se a chce, ať jí na telefonu pustím jeden díl Boba a Bobka (většinou „strašidlo“). Dokoukáme jej, uklidím telefon, ona se zababuší, s pejskem, kočičkou, jiným plyšákem, co má tu čest s ní ten večer spát, tulíme se k sobě, usmíváme se, dám jí pusu na čelo … a jdeme spát.  Tatínkova holčička.