Polovina července

Snad celý červenec je zima. Teda prvního Anička naměřila 35,5°C, koukám, pak ještě jednou 32, ale v noci je kolem 10–12 stupňů. Včera osm, přes den závratných 25. Rekord týdne, kdy je přes den 19–20–22 stupňů. Dnes chladno a lehký déšť. Zapomněl jsem plynový kotel přepnout do letního režimu (kdy ignoruje termostat), takže tento týden si ráno třikrát přibzdil, dnes jsem pro formu zatopil i v kamnech. Červenec jak víno. Ale za déšť jsem rád, klidně ať prší celý víkend. První voda po 14 dnech sucha. 

Někdy dříve přijel táta s čárovým laserem, postavili jsme ho doprostřed děcáku, kde je vše odkryté až na trámy a deskový strop místností pod nimi. Nešlapat, chodit jen po trámech. A konečně jsme přesně zaměřili, o kolik jednotlivé trámy navzájem klesají – na 4 metrech o rovné tři centimetry. Původní podlaha na tom byla ještě hůře. Takže fajn, pokud je trám u okna nejvýše, pak musíme ostatní přesně popodkládat a znovu položit záklop. Tentokrát rovný. Šlo by to udělat OSB deskama – 25 m2, krát 130–150 Kč. Tři tácy jako nic. Takže dáme zpět původní desky … jak hezky se vyhazovaly z okna, tak hezky se zase budou tahat zpět do patra. Stejně se ale musí venku očistit od škváry. Položíme nový rovný záklop, na to 2cm kročejové izolace (2cm lepší než nic), a do „nuly“ skladby podlahy bude zbývat cca 3.5 cm. Takže do kříže dvě vrsty OSB desek, 18+18mm? Nebo bude stačit méně? Vyhazovat tisíce vzduchem jen „za rovinu“ pod finální podlahu … 

Mezi trámy je cca 80cm prostor, kam položíme minerální vatu (zateplení). Jenže tyto prostory samozřejmě pokračují i pod příčky nalevo a napravo … zateplit pod budoucí podlahou OK, ale dalších x metrů pod vedlejšími místnostmi/prostory nechat volné, když jsou nyní sice mizerně, ale aspoň trochu přístupné? Ale jak natlačit vatu tři metry daleko škvírou 80 cm širokou a 20 cm vysokou, po špinavých a hrubých deskách, na které nesmím šlápnout? A tlačit vatu je podobné jako tlačit provaz před sebou … to moc nejde. Přemýšlel jsem, dumal, hloubal, rozhlížel se … až jsem vzal teleskopickou tyčku se sítkem na hmyz od bazénu, sítko sundal, a na tyčku přimontoval dřevěnou destičku s připevněnými hřebíky trčícími vpřed. Takový miniaturní telegrafní sloup. Ze sklepa jsem vynesl 3–4 metrové ppr trubky na vodu, nachystané na (vzdálenou) rekonstrukci. Ty jsem položil mezi dva trámy a zasunul do škvíry až na doraz k obvodové zdi, v místnosti na ně jako na lyžiny položil přesně uříznutý obdélník vaty, zapíchl do něj (na začátku) svůj teleskopický umak, a zasunul/zatáhl jej takto škvírou až ke zdi x metrů hluboko pod podlahu vedlejší místnosti. Notykrávo, takovou „lehkost“ jsem ani nečekal. Vycasnovat zpět po vatě ten teleskopický umak bylo vždy složitější, ale také to šlo, a po pár hodinách byly tyhle prostory plné vaty. Za jedno odpoledne vyřešený problém jevící se jako neproveditelný. Včera jsem pak zaměřoval a zakresloval trámy a jiné prvky, se kterými bude třeba počítat při rekonstrukci přízemí – pokud necháme dřevěný strop a jen přidáme sádrokartonový podhled, tak ať konzole přivrtáváme do trámů a ne jen do desek. A tedy, ať víme, kde ty trámy nad stropem jsou.

Jinak… jinak peklo. Už xkrát jsem přemýšlel „že bych si napsal na blog?“, a pak si říkal „A co, vole? V jakým pekle teď žiješ? Abys strašil bezdětný, a ještě si pak to svinský období zbytečně připomínal?“ Těch dní, kdy jsme se s ivkou jen beze slov míjeli, zatímco mezi námi řvaly děti, ať Adam nebo Bára, nebo oba … těch bylo. Já pracovně ve sračkách, a pracovní hodiny se rozpouští do hlídání Adama, všech možných jiných záležitostí, … Adam ivce rozbil brýle, tak jsem si následující den svolil, že děti v „pracovní době“ pohlídám, aby si je nechala zajet opravit … a vrátí se s rozlámaným zrcátkem, neb nacouvala do sloupu. Ale to byla jen jedna z mnoha věcí, co k té blbé náladě přispívaly … 

Vlastně asi nejvíc se ty týdny projevuje to, že Adam začal vstávat. A z vojtovky má sílu jak pes, takže se po čemkoli vyškrábe na nohy. Stojí u stoku, u šuflat, u Bářiny kuchyňky, u židle, u zábrany kolem kamen, u čehokoli. A zpočátku je jediná cesta zpět na zem pád na stranu nebo na záda, zátylkem do parket … takže relativní pohodička, kdy se plazil kolem a bylo třeba dávat pozor jen na to, abychom na něj nešlápli nebo na zemi nebylo něco, s čím by si hrát neměl, přešla do období, kdy mu jeden z nás prakticky pořád stojí za prdelí a čeká, kdy se pustí toho, u čeho stojí, a vyvrátí se nazad … nebo aby nešoupal se šuflaty, ve kterých pak nechá prsty. Nebo když se Bára koupe, tak aby se nedoplazil do koupelny a nesnažil se tam o cokoli postavit, nemáchat se v záchodu / bidetu / nočníku, a pak se rozbít o dlažbu … a s dětmi chodícími spát bez problémů po desáté a takto tedy jedou až do tmy, se stávají večery dvou unavených rodičů NAPROSTÝM PEKLEM, především psychicky. Samozřejmě, ivka je v tom dennodenně „po lokty“, co večer, to krize, den za dnem … střídání, kdy se kdo půjde umýt, kdy se kdo nají, aby se druhý věnoval Adamovi a ten nechal najíst u stolečku Báru, nebo jí neopendoval v koupelně během koupání, nezkoumal hračky, se kterými si právě hraje … peklo, peklo, peklo.

A navrhnout, že bych si tedy někdy odpoledne, kdy jsou obě děti doma, vyjel ko 11 měsících na kole … si ani netroufám. Chtěl jsem jít v neděli dopo – poslední teplý den (spíš dopoledne) před opoledním ochlazením. Po dvou hodinkách ranního hlídání Adama. „Ty nepojedeš s náma na ten happening pro děti k rybníku??? Já tam mám funkci, Adama bude mít mamka, ale Báru tam nemůžu nechat běhat jen tak!“ Ani jsem nehlesl, převlékl se, … a nemluvil dál. Absolutní deprese. Pak risknutí „oběda s dětmi“ na místním penzionu, proč ne, bylo mi všechno jedno. Terasa narvaná. Po hodině a půl čekání na jídlo zjištění, že na nás zapomněli … příznačné. Strávit dvě a půl hodiny v restauraci s dvěma dětma, v takovýmhle dusnu … a vypláznout osm stovek poděkování. Nejpeklovatější den ze všech. Ivka s dětma se pak sbalila k jejicho, „aby mě neotravovaly“, a já … já odešel k pc pracovat. Po hodině zírání do stropu. Jóóó jóóó.

Ale je to lepší. A to tu ještě 14 dní opravují silnici, kdy odřízli cestu k ivčiným rodičům, takže častodenní odložení Báry nebo Adama je náhle zatraceně komplikované.

Takže tak. 

Stále nepiju. Už přes měsíc. Mimo dvou tří nealko piv („rozšoupnu se!“) a dvou loků ivčina vinného střiku, když jsem si myslel, že tam má jen vodu. Zajímavé. Pořád dumám, zda to budu držet dál a nebo si řeknu „fajn, něco sis dokázal, zvládl jsi měsíc nepít, tak a teď návrat do první ligy“. Všiml jsem si lehkých změn – pokud jdu rozumně spát (cca v 10), tak nemám problém v pět vylézt z postele čerstvý a „natěšený“ na práci … a to mám pak fakt najednou dvě dvě a půl hoďky na práci ještě než musím hlídat Adama přes Bářino vožení do školky. Jít spát mezi jedenáctou a půlnocí po dvou třech pivech a pár sklenkách vína (a hůř), to pak bylo to vstávání fest jiné. To mě pak také ranní káva pravidelně „prohnala“ a vyčistila střeva, jak švýcarské hodinky. Nyní nikoli. To se mi třeba „chce“, a než dojdu na záchod, tak to „přejde“, a nic. Zajímavé, ale očekávatelné. Taky se mi za ten měsíc bez alkoholu podařilo zhubnout cca 4 kila, což mě teda vůbec netěší. Hubnout je to poslední, co potřebuju. Po večerním popíjení jsem si často také druhý den jen matně vybavoval (pokud vůbec), co se večer dělo atd. Okno po chlastu. No, tak očividně ne, pomatuju si hovno tak jako tak, a dost mě to překvapilo. Také jsem si říkal, že mám připitý malou trpělivost s Bářinou neposlušností. Když večer odmlouvala/odsekávala/vztekala se/nechtěla uklízet hračky, stačilo jen málo a seřval jsem ji nebo nelítostně seřezal. A pak si to vyčítal, jestli jsem se neměl raději krotit, jestli jsem „pod vlivem“ zbytečně neujel. No, tak to alkoholem očividně také nebylo, na tom se nic nezměnilo a očividně jsem stejně vzteklý nervák i bez připití. 

Páteční poledne, venku poprchá, venku 16.6°. Léto.