Je to smutné. Prakticky nejkrásnější období roku, vlahá rána od rozbřesku, dlouhé večery do setmění, krásná odpoledne … a zase jen utíká den za dnem, jako každý rok. Květen. Jaro v plných obrátkách, sluneční paprsky hřejí tak akorát, šeříky voní a jabloně odkvétají.
Když se dívám na fotky pořízené během vyjížděk na kole na konci března, tak se tomu nechce ani věřit. Ty žluté lány suché trávy pod ocelově šedými mračny, ten chladný vítr, zeleň pouze v unavených jehličnanech … a měsíc přejde a všechna ta místa ožila měrou nebývalou. Prodírám se lány pampelišek, došvihaný od bukových větviček svěžího listí, ujíždějící na bahně večerních dešťů … máj. A stále plaším srnce. Včera, i dnes.
And when the sunshine comes to town …
Polovina května a práce v lese je stále nad hlavu. Doslova. Se sousedy za zimu spálíme 50 m dřeva, ale to už máme letos dávno nakácené, nařezané, navožené, naskládané. Jenže to se navíc muselo udělat deset metrů pro jednoho známého jako protislužba, a dalších pět metrů na prodej pro jiného zájemce, a s hajným se domluvilo dalších x metrů suchých borovic ze státního lesa, a teď se to musí všechno stihnout pokácet a zpracovat, jinak dostaneme čočku. A je polovina května, ostružiny všude, boty zabořené do zeleně, hejna komárů … a stále v nepadnoucích botách, dodraných kalhotách, slunečních brýlích a kšiltovce s kšiltem dozadu, stále s lanem uvázaným ke čtyřem čtyřmetrovým kmenům stahuji je dolů z prudkého lesního svahu, jak valach vlekoucí za sebou těžké klády. A k tomu všemu většinou děláme na dřevě čtyři – já a táta, a strejda s bratrancem. A letos – kdy děláme téměř dvakrát více dřeva než loni – byl bratranec v lese tuším jednou a pak si při běhání zkurvil koleno a už je dva měsíce na neschopence, ne-li déle. Nemůže za to, nudí se doma, chtěl by do lesa, … a chybí tam. Přitom vytápějí 2× větší dům, spotřebují dvě třetiny dřeva, a letos oddřu dvě třetiny práce já s tátou. Ten pořád říká „Dneska nemusíš jet, budeme jen tohle a tamto …“ Stejně se jdu převlíct a jedu na čtyři hodiny s nima, protože metr, který nevezmu do ruky já, těžký kmen, který neodtáhnu k vlečce já, … to všechno by musel udělat táta. A to nechci. Často si říkám, že můžu být sobecký a cynický hajzl, jaký doopravdy jsem (všechna tři slova platí a dobře to vím), ale tohle … „tohle“ … ze mě snad dělá lepšího člověka. A tak pak stojím u hromady kmenů, kam jsem právě na laně dosoukal pár dalších klad, nohy se mi třesou a dlaně mám i přes rukavice od lana dodřené, polykám prach zvířeného listí a kapky potu mi tečou po tváři. Nadávám v širém prázdném lese, pičuju a kurvím, personifikuju ty nepoddajné kusy mrtvých stromů a spílám jim jak největším nepřátelům, a ploužením se vydám do kopce, do nejstrmější lesní stráně, najít další pár kmenů, které se nechají stáhnout dolů, zatímco vše nekonečně podkresluje vzdálený řev motorové pily a praskání větví, jak se další ze sucharů poručí k zemi. Protože co bych dělal doma, na co bych myslel u monitoru? Na to, že na vrcholu sil ťukám do klávesnice, zatímco stárnoucí táta se dře v lese …
Poprvé jsem na tomto úseku byl někdy před dvěma týdny, kdy jsme dolů k traktoru dostávali desítky metrů, metr dlouhých špalků. Když se takové poleno rozkutálí svahem dolů, ani slon by mu nechtěl stát v cestě … zabilo by. Jenže se moc nekutálely, a každé z nich bylo potřeba pohodit, popostrčit, natočit, odkutálet, překlopit, zase vzít do teplejch… jako by to byla soutěž o to, kdo přenese co nejrychleji padesát metrových kulanů o 200 metrů dál, ale s každým z nich může ujít jen pět metrů a pak ho musí pustit. Večer jsem ruce prakticky necítil, nazvedaly se nějaké té tuny dřeva … podruhé se tedy kmeny nerozřezávaly, protože stáhnout je vcelku z prudkého kopce je snazší než místo tří čtyřmetrových kmenů dostat na jedno místo dvanáct špalků. A tak chlapi řezali, ořezávali a káceli a já to tahal dolů. Co největší svazky kmenů a kmínků naráz, protože z kopce ty mrchy jedou a dole už je mohu odtahat k traktoru postupně (a hlavně nebudu muset tolikrát vyšlapávat nahoru). Rozřezaly se dole, a já prakticky všechny metry skládal na vlečku. A přesto ten největší zápřah přišel až tuto středu, kdy jsem tam s nimi byl potřetí a myslel, že vypustím duši. Tenhle týden byl přece jen výjimečný. Ani už nevím proč, ale v pondělí jsem šel spát až ve čtyři hodiny a vstával před devátou, v úterý šel spát po druhé a vstával opět před devátou, ale tentokrát se to na mě už podepsalo a místo relaxace jsem odjel s třeštící hlavou a nevyspáním do lesa. Úplně jsem to cítil – malátnost, únavu, bolest hlavy, a to vše opravdu jen z nedostatku spánku. A zase pod tím prudkým svahem, na jehož vrcholku ležely desítky čtyřmetrových klád … nejteplejší den týdne, 26 stupňů a hejna komárů, zvířený prach na troud vyschlého lesa … nedával jsem to. Nemohl jsem. Do kopce jsem se šinul jako stín, držel se hudby z mobilu v kapse a cedil nadávky skrz zatnuté zuby … ale ten pocit, když jsem nahoře konečně spoutal brutálně těžký náklad a rozhýbal ho k cestě z kopce, běžel před ním mlázím a větvemi, vířil listí a lanem korigoval cestu několikametrákové svině, která se za mnou řítila s děsuplnou nezastavitelností. Pařez, o který se mi minule klády na fleku zastavily a já si cuknutím málem utrhl rameno, tak ten tenhle náklad vyrval ze země a řval si to ze svahu dál za mými patami a já ječel a křičel a nadával a hledal trasu a adrenalin, testosteron, pot a prach a špína a stín a paprsky, odřeniny a puchýře, krev a šrámy, vůně dřeva a zpěv stromů.
„Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale okamžiky.“ Karel Čapek
Píšu si to pro sebe. Jseš-li pohoršený, co je to tu zase za pičovinu, tak si buď, je mi to jedno. Píšu si to, abych věděl. Že jsem jen zasraný programátor jako desetitisíce dalších a neumím nic jiného než čumět do monitoru, ale přitom byly chvíle, kdy jsem se cítili jako chlap.
Připojte váš komentář