Práce neuteče

A tak si tak nějak něco napíšu. Devět ráno, druhá káva za mnou, patnáct kiláků na kole také. Auto je opět u mechanika, bude rozebírat palubovku a zkoumat, proč chladný vzduch z klímy nedojde až do auta. Ale ono je dost chladno, a když klíma nespouští pod 16–17 stupňů, tak nevím, jak to bude testovat. Na druhou stranu – jako bonus pro kikoty – se přímo od nového kompresoru klimatizace začal ozývat kurevsky nezdravý zvuk (opět jen za tepla), takže možná ani nebude co testovat, protože ten nový bazmek mohl taky po pár dnech odejít do věčných lovišť (naštěstí se to dá reklamovat). To, že začalo hučet ložisko v některém ze zadních kol, to už je jen takový leit motiv …

Aby toho nebylo málo, tak nás docela zdrtila jiná pohroma. Konečně jsme se rozhoupali, že oficiálně začneme řešit babičkou slíbené rozdělení jejich pozemku, abychom si na něm mohli postavit dům. Lejster a běhání po úřadech s tím bude dost, tak se tedy konečně domluvíme se strejdou, na kterého je to přepsané, co a jak – o našich záměrech věděl, babička to po naší svatbě domlouvala. Zeptali jsme se na máminých padesátinách, a ten nás odkázal na svého syna, že on celý pozemek přepíše na něj, a ten že má v plánu, že se tam se ženou časem přestěhují. Aha. Inu, tak se tedy zeptáme jeho. Po týdnu dal vědět, respektive babička s brekem volala, že z toho už celé dny nespí, protože on je proti. Chtějí tam mít dál zahrádku, pozemek by se moc zmenšil … co a proč a jak, to ani nevíme, a neřešíme. Opařený jsme byli už po té párty, kdy nám řekl, že to musí promyslet doma – promyslet to, co jsme považovali za dávno jasné. Alespoň nám to neřekl rovnou, to by nás tam asi pěkně rozsekalo, během minuty si nechat rozbít půlroční plány. Dumám nad tím, jak se na sebe budeme se zbytkem rodiny tvářit, až se zase sejdeme. 

A tak jsme tuhle kapitolu uzavřeli, a začali se dívat po domech na prodej (pozemky tu vůbec nejsou), kde opět narážíme na to, že by pro nás nebyl problém „stavební hypotéka“ na přiměřený domeček na vlastním pozemku, tak při nutnosti konfigurace hypotéky na nákup starého domu za cenu X (včetně pozemku) s nutností okamžitých dalších investic do jeho rekonstrukce na úroveň bydlení na začátku 21. století … tak na to náhle nemáme. Ani ne tak příjmama, jako nutností dát alespoň 15% vklad ze svého. Jinak se to brutálně prodražuje. A hypotéka na 3 mega za šedesát let starý dům, kde jedno patro jsou holé stěny v první třetině rekonstrukce, s dráty ze zdí, a druhé patro je šedesát let netknuté … a tedy potřebovat další mega, ne-li víc … jóóó … hluboký povzdech. Minulý týden jsme si vsadili sportku, a zase prd.

Já to beru věcně a s klidem, ale ivonku to ničí. Jsou horší věci, válka, rakovina, nevěra … ale bydlet rok po svatbě v jednom pokoji u rodičů, s třicítkou na krku, mít rozcupovaný výhled na vlastní cenově dostupné moderní bydlení, a k dispozici jen staré domy vyžadující kompletní rekonstrukci nad našimi finančními možnostmi … to saje. A na náladě se to podepisuje.

Kurva už.