Tedy přesně plus mínus autobus či hodina. To už byl ale pátek v plném proudu – v poledne přijel z Prahy hágen, tak jsme lehce nakoupili a pak strávili půl dne u ivonky u rybníka, kde jsem ho učil chytat červenky. Večer jsme rozfofrovali krb a gril, vyzkoušeli masíčko, pstruhy, hermelíny, zajeli k vlaku pro dana a už jsme byli komplet. A pak vypadl ten proud. U krbu nám to nijak nevadilo, jen nás zneklidňovala vlezlá zima. Proč? Protože druhý den po obědě …
… jsme vyrazili na čundr. Krosny narvané k prasknutí a těžké jak krávy (aspoň ta moje), a vzhůru do kopců. Za cíl jsme měli dojít po loukách a lesích (a hospodách) k přehradě a tam u (v) jedné pseudojeskyně přenocovat. A možná i trošku zapytlačit, ale pšššt, chytat se tam nesmí.
Celý týden jsem sledoval počasí a děsil se, jak nám tu víkendovou předpověď kurví a kurví, až došlo na sobotu a celý den bylo nádherně. Potěšující. Došli jsme k první hospodě a slabší dvě hodinky tam pobyli, neb tam měl přijet zahrát harmonikář a to si pražáci nechtěli nechat ujít. Zbytek bandy nervózněl, já to neřešil a oni dva bavili celou hospodu 🙂 Harmonikář nám zahrál na cestu jakousi sprosťárnu a my se vydali přímou trasou dál. Přes ves, přes pole, přes les, kolem starého lomu až na asfalt a pak po silnici dál. Do druhé hospody … nám známá, klukům z prahy neznámá, tak ji celou prolezli, seznámili se s majitelem a pak zbytek „pobytu“ řešili, jak tam oslaví budoucí narozeniny. Prý je to tam úplná pohádka. Svíčkovou jsme spláchli dvěma pivky, na záda nasoukali krosny a nezbylo než se od civilizace vydat nejistým směrem do lesů a dolů k vodě, respektive tam, kde jsem tušil onu jeskyni, u které jsem jednou v životě byl. Šli jsme, nebloudili jsme, dorazili jsme … na skále vysoko nad údolím přehrady, s majestátním výhledem, krosny popadaly, až ze stropu jeskyně pod převisem klesl nějaký ten prach.
Zkontrolovali jsme pidijeskyni a rozhodli, že dokud bude hezky, tak budeme na skalním plácku nahoře a jejích útrob nevyužijeme. A po krátkém odpočinku se vydali podívat k vodě … chvíli jsme se procházeli po zakázaném území mezi neznatelnými troskami kdysi zatopené vesnice, slunce lezlo po lesích vzhůru a na protějším břehu se parta rybářů bez skrupulí rozvalovala na křesílkách v očekávání nočního lovu. Vrátili jsme se do brutálního kopce zpět k jeskyni, po lese posbírali dřeva a rozdělali poctivý oheň. Nenápadní jsme tedy nebyli 🙂 V kotlíku už brzy bublaly fazole s buřtem a jen škoda toho erárního párku v nich, který byl skoro nepoživatelný. Jedli jsme, rozvalovali se kolem ohně, koukali na temnící hladinu pod námi … pohoda jazz.
Za úplné tmy jsme vzali pruty a vyzkoušeli bdělost štik a candátů, ale byla to spíš prdel než lov. Vidět bylo hovno, jeden aby se bál, kdy vkročí do vody, tvistry nonstop na posledním očku … no nebavilo mě to, usrkával jsem pivo a pindal do toho ostatním. Jednu udici jsme utrhli, a pak se zase vrátili do toho strašného kopce ke skomírajícímu ohni. A tomu se vohulilo jako už dlouho ne … metrový plamen viditelný z daleka, halekání mládeže, záviš z mobilu, plzničky vychlazené nočním chladem, teplo od plamenů … dj usnul, mirda to taky hned zabalil, a zůstali jsme tři až někdy do dvou. To už jsem toho měl asi plné zuby, vůbec si na nic nevzpomínám (no piva taky nebylo málo), rozhodl jsem se nějak usnout opřený o strom a pak mě snad někdo odtáhl od ohně, aby se mi nerozpustily podrážky … no fakt nevím, ranní šero mě probudilo jinde než jsem usínal, a to ještě uplynula asi tak jedna hodina (nebo dvě). Byl jsem úplně vyřízený. Jako kdyby mě někdo zmlátil, donutil týden nespat, polil studenou vodou, shodil z letadla, prostě mix debilních pocitů, ale především ta apatie z nevyspání. Šel jsem s klukama zkusit štěstí k vodě, ale jen jsem tam pocházel s rukama v kapsách, hlava mě bolela jak střep a jen jsem zíval. Blbý. Návnadu jsme brzy utrhli a i když jsem měl všeho dost a mohl to během dvou minut celé navázat, tak jsem samozřejmě v té apatii nechal vše nahoře v táboře. Ale hágen si vytáhl jednoho malinkého candáta, takže alespoň nějaký úspěch byl. Vrátili jsme se, opekl jsem si z nouze buřt (to tedy špekáček se 70% masa nebyl) a začali jsme se v jemném mrholení pakovat. Kolem sedmé jsme byli na nohou a vzhůru domů …
Začalo týrání. Hágen udal tempo a vyšlápl do dvoukilometrového stoupání, jako by túroval s krosnou cihel každý týden 😀 Ale proč jít pomalu, když bylo tak hnusně, o tom žádná. Ani asfalt nepřinesl úlevu, protože prostě bylo potřeba ujít dalších cca 8 kilometrů domů. Šli jsme po krajnici roztáhlí na padesát metrů, ostrým tempem napoleonových vojáků a já si i chvílemi říkal, že kdyby člověk zpomalil, tak mu prostě ostatní „ujdou“ a on nebude mít jak je dostihnout, leda tak během … s krosnou. Upřímně, to šlapání domů byl fakt zážitek v pozitivním slova smyslu, respektive „úžasná zkušenost“. Pro mě to byla ve špatných botách a po výše zmíněném probuzení fakt tvrdá makačka, ale kdo by si nechtěl občas „sáhnout na dno“, jestli na to má? Člověk šel, snažil se držet tempo vyšší než jakým by šel sám, přemýšlel o všem možném, toužil jít měkkou mokrou trávou, místo ní šel po suchém tvrdém asfaltu, paty pálily, šlapky bolely, popruhy se zařezávaly do ramen … a vpřed a vpřed a vpřed. Cestou jsme potkali při venčení psů starostu jedné vísky (člověk je čtyři hodiny vzhůru a pak potká rozespalého venčitele psů … zvláštní), chvilku si s námi povídal … shodou okolností je to moje vzdálená přízeň, ale také děda servírky z druhé hospody, se kterou se snažil dan flirtovat, a právě venčil psa, se kterým si kluci v té hospodě hráli. Setkání. Ale byli jsme sotva v polovině cesty … dál už jsme šli po rovině kolem vody, pak jsme si to zkrátili přes kopec kolem vleku (zasraná vysoká mokrá tráva) a … a doma. Po deváté.
Já už ani nemohl chodit. Na vlastní kůži jsem si ověřil, že moje kolena takové tempo a hlavně zatížení nevydrží, poslední kilometry jsem div neměl zatlý zuby bolestí a doma už jsem jen seděl. Zlatý kolo. Relax, čajíček, sprcha, veget, oběd, odvoz kluků na vlak a pak už jsem jen zapadl do postele, zbytek rodiny i s ivonkou odjel k prarodičům na návštěvu a já spal a spal a spal, dokud mě neprobrali. Teprve pak jsem jakž takž začal existovat…
Ale nic mi to nebránilo, abych to v pondělí nenapálil na kole na jih, zatímco ivonka jela autem a vezla mi všechny věci. Tak jsem do toho i po té vyčerpávající neděli hrábl jako zamlada a dojel k ní domů pod 25 minut, což je brutál rekord. Půl hodiny jsem držel rychlost na skoro 32km/h. A nohy mě ani nebolely … tedy, píšťale mě bolely jak sviňa, ale ty na kole nejsou potřeba 🙂
Zůstal jsem u ní až do čtvrtka, od rána do večera seděl u pc a vždy si jen po obědě vyjel na kole. Ale kam tam u nich jet? Koukl jsem na mapu a vyrazil do kopců a pak odbočil na lesní cesty a doufal, že vedou tam, kam myslím. Miluju tu nejistotu, rozhodování na jejich křižovatkách, neznámou divočinu. Sjel jsem do údolí a kolem potůčku jel pár kilometrů po svažující se lesňačce. Nádhera. Ale protože ta vedla i na opačnou stranu, tak jsem tam vyrazil i druhý den a zkusil najít její horní konec, abych tím svažujícím se údolím sjížděl ještě déle. A povedlo se … ještě větší bloudění neznámým lesem, po cestách vedoucích všemi směry, došlehaný od větví, tlumiče zadýchané, ale pak ten čtyř kilometrový sjezd … žádná rychlost, klesalo to jen zvolna, ale byl to terén, hlína, tráva, pozůstatky těžby, potůček čtyřikrát křižující cestu … nádhera. A tak jsem tam vyrazil i třetí den za sebou, opět to zabijácké stoupání a pak krásný sjezd. Tentokrát, znalý terénu, jsem to už trochu pouštěl … ono občas mám taky paranoidní strach, co v těch lesích může být. Oči mám upřené pár metrů před sebe, skenuju trasu, větvičky, větvě, kamení, stopy od traktorů, jen to pořád a pořád a nemůžu si dovolit se rozhlížet (na to prostě opravdu není čas), a pak vedle mě v křoví něco zapraská, jak jsem něco vyplašil … ale není to třeba zdivočelý zatoulaný pes? Není to prasnice divočáka s rodinkou? To raději trochu hrábnu do pedálů a ujíždím, aniž bych se podíval (protože to ani nejde). Taky se ve zdejších lesích před lety mediálně vděčně vraždilo … nepotěší. No a tak jsem to pouštěl, jak ze znalosti terénu, tak ze strachu z neznáma (paradoxně). Po najetí na lesní cestu kolem potůčku tomu nebylo jinak, a byla to prostě balada … přišlapával jsem si, uhýbal větvím, bez skrupulí přejížděl spadané klacky, sral na trávu či ostružiny, jen se pevně držel řidítek a hnal to přes kamení stále vpřed … a pak ten divný čvachtavý zvuk, nejistota na rovince a měkké zadní kolo. A do piči. Ještě nějaká stovka metrů a jel jsem po ráfku. Konec. Nějaký kámen využil situace a měkké zadní kolo o něj procvaklo duši o ráfek. Dobře dva kilometry od civilizace. No, vzdychl jsem si, a vyrazil pěšky, kolo tlačil vedle sebe. Výbavu s sebou nevozím. Zavolal jsem ivonce, tak byla právě ve městečku, takže stačilo dojít na jeho okraj (kde ona cesta taky končila) a tam už za chvilku dojela autem. Pěkně jsem se prošel, nezdá se to. S kolem v kufru oktávky mě hodila až domů a já už se po zbytek dne jen bavil prací.
Dnes jsem si zajel na jednu schůzku a cestou domů koupil dva epesní superterénní pláště (duši jsem doma měl), neb ty původní už mám dost sjeté. Těšte se, lesňačky …
Připojte váš komentář