První sníh

Když se dívám z okna na brzký ranní den, tak se mi tomu stále nechce věřit. Napadl sníh, ale „fakt jako“. Dvacátého šestého listopadu. Celý kraj je zakrytý peřinou sněhu, každý strom, každá větvička nehybně obalená sněhem … naprosté vánoce. A já se už od včerejška těším, jak si o tom blognu 😀 Doma sám, děti ve školce, ivka v květinách, a někdy dopoledne začaly poletovat první vločky této zimy (podzimu). Hm, pěkné, tak přece. Budu se obtěžovat s tím, že bych se snažil udělat nějakou fotku? Ááále, k čemu. Malé vločky sněžily dál, po obědě už to vypadalo, že by se dal nahrabat sníh i na nějakou hrudu. Ale příjezdovka pořád mokrá, sníh se rozpouštěl, to nebude žádná sláva. Ale ke druhé hodině už koukám, že je bílá i ta … aha. No a ve tři jsem byl připravený „na ven“, v termoprádle, jen jen ať už přijede ivka s dětmi a jdeme za světla skotačit se sněhem, protože to už bylo i „na sněhuláka“. A hovno, ivka s dětmi přijela až před čtvrtou, děti zapadly domů, že chtějí tohle kokino, že si chtějí dát lízátka … a bylo šero, a hotovo. Absolutní WTF. Předpověď slibovala přes noc zimu, a sníh padal dál, tak tedy půjdeme ven zítra/dnes ráno … ale skoro jsem nemohl dopsat, jak jsem se těšil, že si o tom blognu 🙂

Ranní pohled z kanclu. V reálu to vypadá mnohem lépe, ne tak pošmourně.

Koukám, že záhy půjdu oprášit sníh z tújí … včera mokrý sníh lehce nad nulou, nyní skoro tři pod nulou, hm hm hm.

Ve středu jsem byl na druhé dávce. Po první mě fest bolela dva dny ruka, tak jsem měl mírné obavy… no ani sednout jsem si tam málem nestihl, a už mě volali, a bzink tam fajzra. Ptali se na minulou reakci, a nad tím, že mě jen bolela ruka, pokývala doktorka vědoucně hlavou a „tak tentokrát to bude asi s horečkama“. No děkuju pěkně, madam. Domů jsem jel s ručičkou bezvládně v klíně, večer ji také nijak nezatěžoval, ale jako minule to nebolelo. Ani druhý den, ale to mě naopak celý den bolela hlava, a cítíl jsem se lehounce unavený… jak jsem s oblibou říkal: „tak jako matka dvou dětí každý den, a nemluví o tom“. No a to bylo vše. Lehnout jsem si šel v devět, hlava mě vleže okamžitě přestala bolet, ale navzdory únavě jsem neusnul až ale do jedné. Divné.

No, suchý únor se … ha, suchý listopad 😀 … se blíží ke konci. Ale opravdu? Ty klady nedotýkání se alkoholu jsou prostě nepřehlédnutelný. Šokující, že? *surprised pikachu* Párkrát do týdne se po večerech vracím do kanclu a vyřídím e-maily, které by mě druhý den ráno akorát zdržely od reálné práce, nebo když po mně chce někdo nějakou práci na hodinku dvě, takový ten krásně ohraničený jasně daný úkol, na který odepíšu „máte to hotové“ a přilípnu fakturku. Ráno se také vstává každý den svěže a někdy i na první druhé zvonění budíku … a také se čtyři týdny bez alkoholu opět projevují na váze – cca čtyři kila dole. Ale obecně se snažím jíst trochu lépe. Pomalu jsem vysadil pečivo, a večeřám mnohem střídměji než dříve. Ráno jedu jakési vločkové mysli s oříšky, s mlékem a hrstí borůvek z vlastní zahrádky, … a nemám hlad až do oběda. Ale hlavně se to parádně připravuje. Nejvíc mě při otevření očí sere to, že si musím nachystat snídani … a když to byl krajíc chleba se sýrem a salámem, a pár rajčátky a salátovkou, tak to bylo takového přehrabování v ledničce, umývání zeleniny, krájení, šustění pytlíků, že jsem to málokdy stihl před zachrochtáním bialetky. Když mi příprava snídaně trvá déle, než se uvaří kafe, tak je to voser! A teď pohoda, a ještě je to totál zdravé.

A tak i když z toho tchán skoro pláče, když mi podává sklenku a malinovou matonku, tak dumám, zda nepokračovat dál … protože na co má ta abstinence asi fakt vliv, tak je i ta moje nešťastná oční vada. Ta už je bohužel asi „daná“, změny na sítnici, jakési „přesuny pigmentu“, již nevratné … a i když ji stále „vidím“, tak se její intenzita značně snížila. No nevím.

Osmá hodina pryč, kdypak se bude dole vstávat? CO2 v ložnici stále roste (= nejsou otevřené dveře), v obýváku soundmetr osciluje mezi 36 a 37 db (= ticho). Včera jsem děti brífoval, jak musí hned ráno vyskočit z postelí a hurá ven na sníh, a Bára vzhlédla nešťastně od nějaké hračky a zkroušeně vzdychla: „Když máma je spáč …“. No směju se znovu i teď, když si to v hlavě přehrávám. Má pravdu, ta skoro šestiletá malá dáma. Ta už je parťák pro všechno, všemu rozumí, jen je to ještě malá holka … co se někdy / často rozeřve kvůli ptákovinám, a je třeba ji „rozebrat“ a odvést jí pozornost, to už nevíme, co se v té malé hlavičce může honit. A jakej je to taky malej bonzák! Uvědomuju si (pozdě…), že měla asi strašně přísnou výchovu, to se smí, to se nesmí, přes to nejede vlak. No a teď bere jakékoli křivdy nebo porušování pravidel strašně vážně, a je celá špatná, když nějaká kamarádka (nebo Adam) dělá něco „co se nesmí“, a přijde bonzovat. Už jí to vštěpuju do hlavy, že žalobníčky nemá nikdo rád. „Ale tati, Adam-“ „Copak, zase žaluješ?“ „Aleee – (pomlka, kdy vymýšlí, co mi říct jiného) … já jsem chtěla říct, … že si budu malovat.“ „Tak jo.“

Vtipné je, že je také nechávám vyřídit si křivdy navzájem. Adam tě bouchl? Tak mu to vrať, co já s tim? Ať se klidně domlátí… Adam ať má vytyčený nějaký hranice, a Bára ví, že se má ubránit, a hlavně že je starší a boss. Nemůže se vzdávat malýmu klukovi. Akorát že mi v tomto směru oči otevřela ona přednáška o výchově dětí asi trochu pozdě … možná jsem o ní ani nepsal, ale nachomýtli jsme se na ni, 110 ženských ze školek a 6 chlapů. A trpké uvědomění, co všechno jsme měli dělat jinak… ale přesto pár poznatků, a třeba fakt ten, že pokud bude mladší sourozenec šikanovat toho staršího, i kdyby kluk holku, tak co si z toho ona – starší – do života odnese? A ještě ji budou rodiče pérovat, když se bude bránit a malej to vořve? Od toho okamžiku ani smykem – Adam přijde s řevem, že ho „báa boucha“, Bára zpoza futer opatrně popotahuje, že jí Adam bral nějakou hračku a když mu ji nechtěla dát, tak ji štípl „a tys říkal, ať mu to vracuju, tak jsem-“ „No však správně, vidíš Adame? To máš za to, neřvi a zapomatuj si to!“ 

Ale co je snadné s „velkou“ Bárou, tak je pořád oříšek s Adamem. Holt je to pořád tříleté dítko, v té fázi, kdy všemu rozumí, ale dělá jen to, co chce. Vysype krabici plnou plyšáků, a nehodlá to uklízet, protože teď si v té krabici chce hrát jako v domečku … a tečka. Pokud nevymyslím „něco lepšího“, co se podmíní uklizením těch plyšáků, tak s ním nic – v daný okamžik – nehne. A trestat ho, že hned neuposlechl? No, tak nějak jsem bohužel vychoval Báru … takže k tomu nyní přistupuju s MNOHEM větším klidem. A ono taky dost dobře nejde Adama sekýrováním k něčemu přesvědčit, když metr od něj stojí Bára a hihňá se tomu. Ale hlavně: pozitivní motivace funguje … tisíckrát líp než zákaz něčeho. Teda, Bára už tomu rozumím, „Nebude tablet!“ a neochotně jde něco udělat / poklidit, ale Adam se po výhružce šprajcne, zapiští, a hotovo. A tak musí tatínek přijít s nějakou nabídkou („Pak vás zlechtám!“ „Pak postvíme z kostek domeček!“ ) … která z něj vysaje poslední zbytky energie, co ještě má. A to funguje.

A pak už konečně sedím na gauči, upíjím vodu, a přileze Adam v pyžámku, blonďatý klučík k zulíbání, co mě celý večer akorát točí neposlušností (a deseti dalšíma věcma), a nasocí se ke mně pod rameno/křídlo, popřitahuje polštáře a jestli mu u sebe udělám „peíjek“ (pelíšek). Zarovnám ho, až mu jen hlava kouká, obejmu, líbnu do vlasů, a je to.