V létě jsme si naplánovali dvě malé dovolené, protože ivka mohla čerpat FKSP – jednu by nám zaplatila její nemocnice, jaj. Hovno leda, kvůli změnám úvazků a interním pravidlům tůdle, a že nejdříve to bude moct vyčerpat v prosinci. A tak jsme si naplánovali relax v Kolštejně v Branné, a bez dětí. Na víkend se o ně naši postarat zvládnou, děti už jsou samoúdržbové, už je to pohoda.
V pátek jsem se přes poledne pronto balil, a přemýšlel, co vzít s sebou … přece jen jsou to „hory“, nasněžilo, … nabíječka, 25m prodlužka, lopata na sníh, … do plastového kyblíka sesypat popel z kamen (kdyby bylo potřeba popojet po ledu), naložit naši bagáž, ivčiny lyže (co kdyby …), a batožinu dětí k babičce, a mohlo se vyrazit. Letos jsme tu trasu jeli už potřetí, a navzdory podmínkám to teď byla top jízda. Asi proto, že bez dětí – to jsem si hned mohl dovolit na to sem tam víc šlápnout, vzít nějakou zatáčku ostřeji … silnice holé a čisté, sníh jen všude kolem. A nejkrásnější „ladovská zima“ byla kupodivu tady u nás, čím blíže k Jeseníkům, tím normálnější, i méně sněhu. Dojeli jsme do Branné, odbočili z hlavní a toměposernaholýzáda kristepane ať to vyjedeme! Tam se silnice udržovala jen občasným protažením, a na nájezdu z hlavní 5-10 čísel rozježděného (ale suchého) sněhu a zatáčky do kopce jak pro nějaké závody do vrchu. Po těch dvou hodinách na suchém asfaltu to byla slušná srážka s realitou vedlejších silnic 😀 Vyjeli jsme to, zaparkovali, ubytovali se.
Celkem jsme totiž spěchali, neb v pobytovém balíčku jsme měli v ceně privátní wellness, ale volný termín byl jen v pátek od šesti do sedmi, jenže i polopenzové večeře se podávaly od pěti do osmi. A když přijdeme na večeři hned v pět, tak můžeme jít od šesti do sedmi do privát wellnessu, a pak si jen pohodlně přejít do velkého hotelového wellnessu, který ten den končil v devět. A také nám to tak nakonec vyšlo, a i kdy člověk ví, že dát si před saunováním kachnu se zelím a dvě dvanáctky je pěkná blbost, tak si stejně dá kachnu a dvě dvanáctky, a pak udělá tu největší blbost tím, že ve wellnessu jako první věc – vleze do vířivky … takový člověk je fakt blbec, děti. Ale protože jsme přijeli někdy po třetí, tak jsme i tak měli moře času, a před večeří si ještě prošli zimní Brannou kolem dokola – lehký mráz, všude sníh, tma, světýlka, snad na každém domě obří rampouchy. Krása.
Mno, tamní privátní wellness ve sklepení je fajn, ale asi to docení hlavně stydlíni, a úplně bych se bez něj obešel a relaxoval si v tom hlavním hotelovém wellnessu, kam jsme záhy přešli. Tam nás bylo jen pár, v každé sauně jsme byli sami a pohodlě se s ostatními páry střídali, a přičítali to tomu, že jsou tou dobou už všichni hosté spíše na večeři než v relaxu. Už nejsme žádní přebíhači mezi saunami, po nahřátí pěkně ochlazovací jezírko, a pak na deset patnáct minut na lehátka … a tam jsem se rozvalil, a relaxoval takovým stylem, až mě párkrát šramot ostatních hostů vytrhl z usínání. Aspoň jsem nezačal pochrupovat.
Sobotní dopoledne bylo jasné – když už je ivka na horách, půl kilometru od sjezdovky, má s sebou lyže … tak půjde lyžovat. Ošívala se kvůli mně, a že bychom mohli je třeba do Jeseníku na vánoční trhy, ale já ji uklidnil, že si budu na hotelu číst, a že se jemným sněžením do Jeseníku rozhodně nepotáhnu. Akorátže mě pak napadlo, že od parkoviště sjezdovky vede turistická trasa na kopečky, k jedné kapličce – před ale deseti lety jsme k ní (v létě) také došli, a letos jsem na ni pořád myslel, když jsme v létě bydleli – za kopcem – ve Šléglově. A konec k ní nikdy nešli. A tak se mi rozsvítily oči, zatímco ivka se začala mračit. Ale s mým nápadem už nic neudělala, a tak zatímco se u auta štimovala do lyžařského, tak já se vypravoval za polární kruh, tedy pardon, do jesenické divočiny. Měl jsem zimní boty do sněhu, ale také si s sebou pro strýčka příhodu vezl zateplené holinky, a raději se přezul do nich. A ještě přes ně mohl krásně těsně přetáhnout elastické nohavice džín. Přece jen zvládnou horší podmínky, ač to nebyla žádná velká móda. A vyrazil jsem údolím dál po modré, sám trochu napjatý.
A ty kráso, to byla bombová procházka! Nikde nikdo, jen já a sníh, lesní cesta, stopy od běžek, které se rozhodně nedaly nazvat „stopou“, ale i tak jsem se jí díky svému obutí mohl pohodlně vyhýbat a jít bokem sněhem. A vyjdu z lesa na louky, a první co, tak nafoukaný sníh a boření se do půli lejtek. Pěkné – kdybych se nepřezul do holinek, tak jsem to nejpozději tady mohl otočit a šel zpátky ke sjezdovce, protože dál bych jít prostě nemohl. Takhle jsem překonal ále dvacet metrů hlubšího sněhu, a došel do lepších podmínek. Tedy, neustále jemně sněžilo, špičky okolních kopců mizely v nízkých mracích, na loukách začalo pěkně foukat – celou dobu jsem neustále vyjemňoval úbor, abych se zbytečně nezapotil (šel jsem do kopce). Jen čepice, bunda rozeplá, hic, a heleme se, zapnout bundu, přidat kapuci od mikiny, aha, tak ještě kapuci od bundy, hm, dobrý, ale všechno dolů, rychle ovázat krk šálou, kapuce nahoru, hmm, tak šála už je moc, sundat …
A kolem jen sněžné pláně a zima. Ke kapličce už to byl kousek, navíc to projel nějaký trkator, tak se šlo pohodlně kolejí. A tak jsem tam došel, chvíli postál, a na návrat bylo ještě brzy, to by si ivka moc nezalyžovala. A přitom tááámhle z toho kopečka naproti už musí být vidět Šléglov, a možná i ten penzion, kde jsme v srpnu bydleli s dětmi. A tak jsem to zvažoval, zda to není pičovina, zdržovat se tady na kopčekách déle, neb jsem byl už dost zpocený … a představte si, k čemu jsem došel – že je to samozřejmě super nápad! Vydal jsem se tedy kolem běžkařské stopy od kaple dolů (však také na jih), a pak zase do kopce nahoru, vydrápal se na kopec, a zahlédl v údolí před sebou kostelík ve Šléglově. Ale musel bych jít ještě ale půl kilometru z kopce, abych spatřil i penzion, a tak jsem šel, však to šlo i tím hlubším sněhem (20-25 cm) dolů samo. Vyfotil jsem opuštěný (?) penzion, a vydal se do kopce zase zpět … kéž bych mohl napsat „ve vlastních stopách“, to by byla pohoda, ale jak jsem z kopce dělal pohodlné delší kroky, tak do kopce bych při takových krocích zdechl, a musel si tedy prošlapávat nové kratší stopy. Pomalu a pohodlně jsem se pak vracel zpět, úsekem hlubokého sněhu jsem to zkusil vzít trošku jinou cestou, samozřejmě ještě hlubším sněhem, a o pár desítek metrů dále potkal pár nahoru jdoucích seniorů, asi také směrem ke kapličce … pozdravili jsme se, navzájem si letmo zkoukli obutí, a já se pak celou dobu usmíval, protože ti dva se pak museli u kapličky pomodlit za to, že tam před nimi nějaký pošuk pěkně prošlápl stopy hlubokým sněhem. Došel jsem ke sjezdovce, ivka si ještě sjela pár jízd, já si objednal čaj, a jelo se na hotel a na oběd.
Do sobotního wellnessu jsme šli hned pěkně zkraje, protože někdy od šesti tam měly probýhat saunové ceremoniály, na které my tedy nijak nejsme a akorát to tam zablokuje část relaxu. Takže jsme si to tam chtěli užít dle svého, a pak si pohodlně zajít na večeři. A ono tam bylo trochu více lidí než v pátek, ale opět žádné drámo, a nakonec se to k té šesté akorát vylidňovalo, a my měli wellness opět málem sami pro sebe. Ježiš, jak já bych si teď vlezl do nějaké parní sauny … ty mám úplně nejvíc nejradši.
Vyrelaxovali jsme se z podoby, dali se zpět do kupy, a přešli na večeři, a z večeře se proloudali na protější stranu Branné do Kovárny „na víno“. Tam ivku zaujala nějaká socialistická učebnice angličtiny pro vedoucí pracovníky, a nakonec jsme strávili zábavnou hodinu jejím zkoumáním (ivka) a vysvětlováním (já). A vraceli se na hotel jemným mrholením po namrzlé silnici, s obavami, jak to bude ráno vypadat.
No jak by, celé auto obalené v ledu. Ivka finalizovala balení (bez dětí je to stejně na pět minut), a já šel škrábat auto. Protože jsme byli jediní, kdo předchozí den někam jel (ke sjezdovce), tak jsme jej měli bez sněhu a tím pádem celé omrzlo. Ostatní hosté jen došli k zasněženým autům, ometli křupavý sníh, a jeli. A já tam půl hodiny do zpocení škrábal a škrábal, abychom měli alespoň čisté čelní sklo a přední okna. Ani startovat nemělo smysl, dýzl se na volnoběh v mrazu prakticky nezahřeje. Silnice byly v pořádku, dokud jsme v Hanušovicích neodbočili z hlavního tahu na Šumperk, a hned to byla jiná, pěkně po sněhu, břečkou … ale zbytek cesty už byl opět na pána, a pro děti jsme dorazili o půl hodiny dříve, než jsme vůbec plánovali.
Paráda to byla.
Připojte váš komentář