Můj ty bože, to byly ale dva týdny … dovolená na maltě, jen co je pravda. O víkendu před dvěma týdny jsem dofinalizoval výkop pro novou kanalizaci a svod dešťovky, v pondělí či kdy pak přijel táta a položili jsme obě potrubí, já pak až do šera vše zahazoval a hutnil desetikilkou. A ve středu ráno táta přijel zase, a rozhrčela se míchačka, a hrčela šest dní. Táta si vzal dovolenou a dělali jsme od rána do večera, za vydatné pomoci mámy. Ve třech to odsýpalo, každý jsme měli své úkoly. Založit obrubník, to je x kroků – správná hloubka v zemi, dejme tomu 40 čísel. Obrubník má 25 na výšku, takže prostor pro 15 čísel kamení a betonu. Je třeba tedy vybrat správné šutry na dno, které budou tak akorát vysoké, aby na ně přišlo ještě 5 čísel betonu a pak obrubník. Kdyby nějaký šutr čouhal, tak se tam už nevejde obrubník. Já šel míchat beton, máma skládala vhodné kameny, táta je namočil vodou, já přijel s kolečkem betonu a naházel tam odpovídající vrstvu, která se ušlapala a upravila do vhodné výšky, aby se tam mohl usadit obrubník. Ten máma mezitím „nalajnovala“, za každé strany nakreslila linky jako nápovědu pro tátu, jak moc má být zabetonovaný (aby to mělo nějakou štábní kulturu). My dva obrubník (25 kg) vzali a usadili na místo, a zkontrolovali, jestli je po celé délce tak akorát 1 cm nad provázek, a není-li třeba někde ještě třeba podhodit betonem nebo naopak ubrat. Pak se začal gumovou palicí stloukat, aby si sedl přesně do provázku, dorazili jsme jej k předchozímu obrubníku, vodováhou zkontrolovali vertikální rovinu, a prohlásili ho za „dobrej“. Z obou stran se obskládal vhodnými kameny (máma a já), ty se namočily, já tam začal prát beton, máma ho trochu hutnit, táta finalizovat žlicou. Já už mezitím míchal další míchačku, máma začala pokládat další úsek kamení,… skoro každý den jsme se s vozíkem dvakrát otočili do jezeda k hromadě polního kamení, a dobře po půl tuně si odvezli (po důkladném přebrání).
No dřina. Já vstával (se pokoušel) v pět, abych stihl něco málo dořešit s prací, po osmé jsem šel ven a vše nachystal, aby po příjezdu táty a mámy bylo možné jen zapnout míchačku a začít to valit. Navozit zásobu cementu, dopustit sud vody, vyvozit z dílny všechny ty lopaty, palice a další nářadí … a tak prohloubit základy pod budoucími obrubníky. Kvůli tomu ze mě pot tekl ještě před příjezdem táty 😀 Končívali jsme v pět šest, já ještě dobře hodinu vše poklízel, a pak pomalu umíral na gauči …
Mimochodem, při tom svém slavném nákupu materiálu za 22 táců jsem koupil paletu špatných obrubníků (jen 20 cm vysokých, nikoli 25 cm). Táta u nich tehdá srkal pivo při pokládání trubek, a najednou dumá, že jsou to určitě patnáctky, že jsou nějaký nízký! Šokován jsem je běžel přeměřit, a s úlevou jsem odměřil 20 cm. Ale to se tátovi nezdálo, že bychom dělali stání pro auto z dvacítek, tak jsem běžel přeměřit jeden s oraženým rohem, který nám zůstal. A just jo, 25 centimetrů. Notypičikrávo já koupil 57 špatných obrubníků. Jak je to možný? Jak to že jsem koupil dvacítky, když jsme stání dělali z pětadvacítek? Až po pár dnech mi to došlo – při zaměřování a chystání na výkop cesty jsme počítali, že budeme dělat obrubníky na 40 cm, aby pod nima bylo 15 čísel betonu. A pak se to ubralo, že stačí 35 čísel (ono to mělo souvislosti s terénem okolo plánované cesty) … a pak už nevím, jestli se táta spletl a mluvil o dvacítkových obrubnících a 15 číslech betonu, nebo o pětadvacítkových a 10 číslech betonu, a nebo já pořád bral 15 čísel betonu a při výšce 35 čísel se bavíme o dvacítkových obrubnících … tak jako tak, bez jakékoli pochybnosti jsem kupoval dvacítkové obrubníky. Bylo to trochu zdržení, nadvakrát jsme museli zajet do stavebnin pro 25 nových obrubníků, a pak ještě jednou dokoupit zbytek. Stávající paletu využiju, až budeme dělat chodníky kolem domu, tam budou dvacítky akorát.
Společně s tím šachováním s 35 a 40 cm jsme ale postupně začali zjišťovat, že máme vykopanou díru moc mělkou. Myslel jsem si, že do ní navalím kamení, na ni makadam, pak pár čísel jemného štěrku a pak osmičku dlažbu. A najednou koukám, že pro kamení a makadam vychází sotva 20 cm výšky. A na netu nacházím samé správné postupy typu 10 cm štěrkopísku, 25 cm makadamu, 10 cm štěrku 8–18, 5 cm jemného štěrku a dlažba … což máme skoro půl metru kameniva, a pak dlažba, zatímco já budu rád za 20 cm. Kupuju osmičku dlažbu, aby nepopraskala pod náklaďákem nebo traktorem … a ona se pod ním zatím proboří do hlíny. Z toho nakonec vyšlo, že výkop trochu prohloubíme, takže jsem si objednal malého bagříka, který tu pak dvě hodiny dopoledne mírně prohluboval výkop, ale především vykopal díru za bránou, kde jsme si doteď nechávali stát auto. Při prvotním kopání jsem bagristovi řekl, ať tam zabere jen deset čísel, abychom tam mohli dál nechávat auto. Měsíc jsme tam tedy mohli parkovat, a nyní se to finálně vykopalo až když to bylo opravdu potřeba. To mi za tu pětistovku za hodinu práce dalšího bagříka rozhodně stálo. Ručně bych to tam kopal až do října.
Na místě betonu („betonu“) bývalé brány jsme položily 4 nájezdové obrubníky … a hned druhý nám praskl. Padesát kilo vibrolisovaného betonu bez jediného kousíčku kovového armování… kurvy jedny šetřivé! No, možná (určitě) jsem do něj moc bušil. Nakonec jsme prasklé strany seřízli rozbruškou do roviny, a položili jej tam také, a to už to člověk musí zkoumat, aby si všiml, že jsou tam tři metry a dva půl metry. Kdyby to byl hned ten první, tak bychom dali půlky na kraje a bylo, ale jeden jsme už měli usazený. Základ pod bránou byl, v pátek jsme pak udělali poslední krajní úseky obrubníků, 5 a 6 metrů. A je to. Hotovo. Šedesát metrů.
Neděle, půl deváté ráno. Čas vytáhnout kolečko, potřebuji převozit tunu nepotřebného kamení za barák, a několik kubíků zeminy vykopané za bránou … ta ale nespěchá, tím se budu bavit průběžně. Až nebude co dělat 😀
Připojte váš komentář