Seno

To zase byl „projekt“… vyčistit půdku dílny od starého sena. S ním to tu koupili už předešlí majitelé, tedy seno šest sedm let staré. Dobré akorát na spálení. Ale ne u nás, to bychom zamořili půl obce dusivým čoudem … leda že by se to odvozilo k ivončiným rodičům a dědovi „na samotu“, kde by to děda postupně spálil. Je dobré ho zaměstnat, aby si nevymýšlel vlastní práci. A tak jsme se do toho pustili. 

Bože … to byl trest. Nejdříve jsem myslel, že budu nahoře svazovat seno do malé plachty „na seno“, co jsem tam našel, vynášet jej ven a vršit na igelitové plachtě, kterou pak svážeme a odvezeme na vlečce. Udělal jsem to jednou, a bylo jasné, že takhle by to trvalo neskutečně času. Tak fajn, dole v dílně rozprostřu na zem velkou plachtu, průlezem na ni budu shazovat seno, pak ji vytáhneme ven, svážeme, a odvezeme. Aby se v dílně neprášilo – … a vůbec, dovedete si představit, jak kurevsky se práší při přehazování sedm let starého sena??? Dovedete? NEDOVEDETE!!! Takže jsem část dílny oddělil jinou plachtou, abych neměl na všem vrstvu bordela … nasadil dýchací polomasku s filtry (fakt), a šel na to. Nad hlavou mi pobzukovaly vosy stavějící si hnízda (však uvidíte, děvky), a já začal nabírat vidlemi staré seno … a ty vidle do něj nešly ani zapíchnout! Tak zhutněné to bylo. Děs. Naházel jsem toho hromadu na plachtu v dílně, a zavolal ivku, ať mi pomůže ji vytáhnout ven … a ach jo. Futra. Konec. Na plachtě toho bylo moc, nedalo se to už zmáčknout, a úzkými dveřmi jsme to ven nevytáhli, a do toho se doma začala budit malá. Ivka šla pryč, já to ještě chvíli soukal, plachtu roztrhal, a pak venku rozprostřel jinou plachtu, a začal to trochu přehazovat. Hodina práce. Otočili jsme se jednou s vlečkou, podruhé. A na půdě byla stále větší polovina. Už jsem se s tím nesral, házel jsem to rovnou na podlahu a pak vynášel na vidlích ven, udělali jsme mega balík a jeli potřetí, a pak s mega mega balíkem počtvrté, a bylo hotovo a půl sedmé večer. Dělal jsem na tom od dvou, a teď si tu kapu do očí Vizín, abych přestal cítit senný prach pod víčky. Ale půda je vyklizená. Už je tam jen trocha sena, co nešla pobrat vidlema, takže mě ještě čeká něco sraní, ale pak tam bude relativně čisto … a toho prostoru na harampádí! Jaj!

Pak už mi zbyde jen vyklidit druhou půdku, kde měli původní majitelé – to mě poser – holubník. Na všem vrstva toxických ptačích hoven. To si asi nechám na smutné zimní večery. Co s takovou posranou místnůstkou? To nikdy nevyčistím.