Den začal tradičně – procitnutím z mrákot hlubokého spánku v 4:50. Ivonka s tátou odjíždí do práce, já ze zápraží koukám do chladna a ticha rána. Na nebi pár cáranců mraků, jinak modro. Že by bylo krásně? Snídaně, kávička, pobrouzdání po netu a pak už práce. Venku se zatím strhl jakýsi orkán nebo co, fičí a je zima a škaredě. A když jdu donést nějaké dřevo do kotelny, tak mi volá cizí číslo. Hm, že by reakce na odpověď na jednu pracovní poptávku? Patrně. „Brejden, mám tady pro vás nějakou štípačku!“ WTF? PPL veze opravenou štípačku z reklamace, ale ani servis, ani původní prodejce to nedali dopředu vědět … takže na doručovací adrese samozřejmě nikdo není. Polízanice. Zalaškoval jsem s myšlenkou, že bych domů pohodlně dojel na kole, cca dvě hodinky do doručení, ale vichr a propadávající déšť tomu moc nenahrával. Naštěstí byla doma švagrová a mohla mě hodit autem, sbalil jsem si noťas a jeli jsme. A polovinu cesty už pršelo, takže i kdybych v šílenství na tom kole proti vichru vyrazil, tak bych ještě durch zmokl.
Posadil jsem se v prázdném domě ke stolu, dal vařit kávu, a jen odpovídal na e-maily a zvedal telefon. Hektické dopoledne, a nutnost uvařit si oběd. Špagety! Jupí! 🙂 A pak už zase datlování do noťasu, zatápění, odbíhání … a za patnáct minut jedu s chlapama do lesa. Trocha pohybu a sladká tečka po rozlítaným dnu 🙂
Připojte váš komentář