Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Jak jsem uklízel dílnu

Někdy na jaře jsem postupně likvidoval nepořádek v dílně, kdy ty hlavní záchvěvy kopírovaly termíny svozu nebezpečných odpadů, kovů a velkoobjemového odpadu… probíral jsem se harampádím po (všech) předchozích majitelích, různé zajímavé či historické kousky si schovával. Mezi tím vším i dvě stará masivní sedla na kolo. Potažené kůží, vycpané plstí či čím, spodek kovový… to ale do kovů dát moc nemůžu, to abych někdy hodil do popelnice, asi. Nebo nejdřív prohnat ohništěm? Přece jen jsem docela třídič. No odložil jsem je na nějakou volnou polici a čas utíkal.

V červnu se začaly opravovat schody, a táta něco hledající v dílně si obou sedátek všiml. Zatímco já je tehdy nijak nezkoumal, tak on naznal, že jsou to sedadla z nějaké staré motorky, a i když se na nich čas dost podepsal, tak pořád vypadaly dost dobře. „Uvidíš, june, nafoť je, dej to na internet, někdo určitě bude ochotný je koupit. Nějakej nadšenec si ho obrousí, potáhne novou kůží, …“ … no zkušenosti člověka, co si „pro radost“ koupil zašlou pětadvacítku a celou ji rozložil a složil a nyní má špičkového nablýskaného veterána. Inu, sedla jsem už nevyhazoval, jednou je nafotil, podruhé nafotil, ale jaksi zůstalo jen u toho, byly jiné věci na práci.

Až teď o Vánocích – naši dorazili na návštěvu, a táta mi podal jakousi nablýskanou kovovou součástku, jakýsi bazmek, součást motoru staré motorky. Na jaře si ho všiml v kovovém šrotu, co jsem mu „daroval“, ať si ho odveze do výkupu, a dal ho bokem a obrousil a vypucoval. To že beztak taky někdo koupí … tak jsem nafotil i to, a když byly ty svátky a volněji, tak jsem jednoho rána nahodil na internet inzerát. Táta mě ponoukal, ať dám klidně každé sedlo za tisícovku, že slevit můžu vždycky. Ťukal jsem si na čelo, stav těch sedel nic moc, třicet let byly pohozené někde v dílně na skříni … ale jak říká, slevit můžu vždycky, třeba si to kupce najde. Odbouchl jsem inzerát, a slyšel Báru z vysílačky, jak vstává. Měl jsem ji na hlídání, a tak ji šel přebalit a nakrmit.

A když jsem s ní za dvacet minut seděl na gauči a držel jí butelu s mlíkem pěkně u tlamičky, tak kouknu na telefon, a tam dva zmeškané hovory a dvě emailové reakce na inzerát. „Máte ještě ty sedla? Koupím je!“ „Chci se zeptat na ty sedačky, máte je ještě?“ „Zasielate i do Slovenska?“ … první zájemce 12 minut po uložení inzerátu. Notyvole! Zrovna jsem přemýšlel, jestli tedy napsat tomu prvnímu zájemci, co mi poslal email, když mi volá neznámé číslo … no, tak to zvednu, třeba je to ten první zájemce a snaží se mě uhnat přes telefon. Nakonec to byl zase úplně jiný zájemce, a já byl tak vykolejený, že jsem mu je slíbil, vlastně tomu nejpomalejšímu 😀 Ale nevadila mu drobná poškození, co na těch sedlech byly, a tak jsem se domluvil s ním. Když jsem pak odepisoval tomu, co mě naháněl už po 12 minutách, že už jsem se domluvil s někým jiným, tak mi nabídl ještě 500 Kč navrch. No lol!

Sranda teprve začala s posláním 6 kg balíku s Českou poštou na dobírku … podací lístek, poštovní dobírková poukázka typu A, nalepovací štítek na balík už i se sledovacím číslem … první odpoledne, kdy jsem se to snažil dát rychle do kupy, než vyrazím se malou na procházku a hodím to na poštu, jsem se tak rozzuřil, že jsem málem rozkopal počítač, a pak i balík, a došel jsem dolů za holkama nasraný jak mraky a oznámil jim, že žádnej posranej balík tou zapičenou zmrdskou poštou nikam posílat nebudu! Tohle tušit, tak to řeším jedině s platbou na účet předem. Uff. Úplně jsem se vytočil znovu. Druhý den ivka povypisovala všechny ty lístky, na poště balík bez keců přijali, očividně to tedy bylo vyplněné správně. Boha jeho … bylo by tak těžké to zadat v nějaké aplikaci online (bez nutnosti být firma nebo tam mít nějakou registraci, prostě one-time záležitost), a pak jen dojít na poštu s nějakým kódem, oni by si vyjeli nálepku, bóchli ji na balík a šmitec? Tohle že je to 21. století?

A dnes mi pípl telefon, že mi peníze na dobírku přistály na účtě, pět dní po odevzdání balíku. To jde. Může dva týdny mrznout, na plyn je.

A na půdě mám 4 staré demižony … jdu čeknout, za kolik se prodávají. 

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.