Třináctý zápis

Napsat třináctkrát do blogu mi za mých mladých let trvalo většinou tak týden. Nyní třináctým zápiskem otevírám listopad. A ten už má týden za sebou. Holt už to nikdy nebude jako dřív.

Ivonka/manželka si čte na posteli poslední Vieweghovu knihu. Koupila si ji ona, a než se stihla začíst, tak jsem jí ji během tří hodin dočetl. A ještě se tvářila dotčeně, ale jen na oko, samozřejmě. Máma si posteskla, že je to snad po mnoha letech byly první narozeniny, kdy mi nenadělila nějakou knihu. Vždycky jsem si přál jenom knížky. Teď si přeju flašky vína, a knížky zakazuju. Říkám „Nevyhazujte pětikilo za pár set stránek, které za dva dny přečtu“. V mých očích je to teď naprosté vyhazování peněz. A až teď při psaní mi dochází, jak vtipně vedle toho vypadají ty flašky vína 😀 No možná si k vánocům nadělím Kindle.

Týdny utíkají, vstáváme před pátou, do čtyř sedím u pc, mnohdy i dýl, v sedm se vypravujeme do postele s lahví vína, den za dnem. Vytržením je, když vyjedu na kole. Za mých mladých let jsem na kole jezdil pouze „za hezky“, ale teď? Dárek k vánocům tři roky zátky (asi), tedy softšelová bunda, mi otevřel nové dimeze cyklistiky – tedy že není špatného počasí, jen špatně oblečených lidí. K tomu ještě absolutně neprofouknutelné cyklokalhoty, a je prostě jedno, jestli je venku patnáct stupňů a sychravo, nebo tři a sníh. Jedu. Vzorek na pneumatikách mám jak na důlním rypadle, na asfaltu mi to nejede a dřu se jak kůň, ale v lese na listí hlíně jehličí kolo drží a šlapu a neprošlápnu. A tak se kolem třetí zvedám od PC a vyjíždím na okolní kopce, abych to pak po lesních cestách přes šutry větvě padlé stromy hnal dolů do údolí. 

A jsme svoji, dál bydlíme u ivončiných rodičů, and winter is coming. 

A tak mi tu nyní hrají :music: The Killers – Somebody Told Me poté, co jsme se vrátili od ivončiné babičky a dědečka a máme volnou hodinku před odchodem do hospody za rybářema. Dávám si kafe, abych ty tři piva, dvě sklenky vína a tři slivovice trochu rozchodil. Dny našich životů.