Středa večer, za oknem poslední zbytky světla nad jižním obzorem. Za vrbou. Sklenka vína. Bolest zad. Vichr utichl. Byli jsme v Praze, opět na týden. Ivonka se vzdělávala, já vysedával na pokoji a pracoval. Více i méně.
V týdnu před tím měla ivonka narozeniny. Nějaké dárečky pošta doručila, a v pátek jsem ji vzal do jednoho vyhlášeného podniku blízko new city. Nikdy více! Rozbitá cesta pro jednou auto by byla úsměvná, ale dát litr za večeři pro dva, která „příliš neosloví“ … to je trochu moc. Moje telecí v bylinkové krustě bylo jaksi bez bylinkové krusty, po snězení poloviny porce už byl zbytek studený, ivonce spletli přílohu … nic zvláštního. A ceny v jídeláku účtované po 100g masa? Wotafak? Tam už nikdy. Rozladěně jsme se vraceli domů a přespali u našich, pohodový večer s rodiči a sestrou, vínko a vzpomínání … třeba na přízeň z tátovy strany z blízkého města, pro nás již zapomenutou.
V sobotu se „šlo do lesa“, i máma se ségrou se přidaly, a makalo se. Táta se strejdou porcovali padlé stromy, my snášeli polena blíže k cesta a chystali rázky na snadné naložení a odvoz. Dřelo se. Holky pak rozdělaly oheň, opíkaly buřty, sestra kdesi našla divokou pažitku jako přílohu … miluju to tam. Vůbec mi nevadí ta práce, ta dřina. Ale to blomcání mezi stromy, ta divoká příroda. Největší slast je kleknout si k potoku, a opláchnout si zaschlý pot z obličeje … tak běžná věc, a přitom tak nezvyklá. Opláchnout si obličej v potoku. Jít po lese, utrhnout stonek čehosi zeleného – a sníst to. Divoká pažitka chutná přesně jako medvědí česnek.
Holky odešly domů pěšky, my ještě naložili vlečku habrem a funící máňou se vydali k domovu později. A skoro jsem ještě ani nebyl ze sprchy venku, a domovní zvonek ohlásil návštěvu – přízeň z blízkého města! Neviděl jsem je minimálně patnáct let, večer předtím se o nich bavíme, a den nato přijedou! I kdybys mě posrala na holý záda, tak tomu neuvěřím! Byli tři, teta Máňa a … no, její dcera s manželem? Možná. Kdo ví. No, ne moje teta, teta mého táty. Seděli jsme, oni povídali, my mladí poslouchali … ale když je člověku skoro třicet, tak mu dochází, že už tam nesedí jako to mladé ucho jako vždycky, ale že už by mohl mít desetileté děti a vlastní dům … a přitom jsem jen řešil, jestli mě ségra zaveze za ivonkou na jih. Ta počítala, že jí táta bude dělat závozníka, ale takto vyrazila sama. Jízda srandy, řídila po dlouhé době, na citlivé hjundé není zvyklá… aspoň jsme se pobavili 🙂 Sjezdí půlku Kanady půjčenou limuzínou, a tady jako by seděla poprvé za volantem 😉
V neděli jsme se vrátili, naobědvali se s babičkou a dědou, a vyrazili po dálnici se sestrou na zadním sedadle na Prahu. DéJednička mě trochu děsila, celý týden prosakovaly hrůzostrašné storky o komplikacích … ale my projeli jako nůž máslem. Vyškolil jsem se na jednom z užších úseků, kdy se zhustila doprava a já jel v levém pruhu vedle kamionu. A ten levý pruh měl 2,2 metru šířky. Ty pičo doprdele jak jsme široký? Z levé strany pás kovového hrazení, napravo rozzuřená kola vyšší než bourák … každé zachvění volantu a vybočení o pět deset centimetrů z jedné strany na druhou už něco znamenalo. Tep dvě stovky a raději na to šlápnu a ujedu dopředu, než vedle toho jet ještě dál. Ségra vzadu na pravé straně pomalu začínala ječet, být na levé straně zábrany vyšší, tak už brousím zrcátko … a vyjeli jsme vpřed a od té doby jsem se držel v širším pravém pruhu a v levém žádné hrdinství nezkoušel.
A co s načatou nedělí v Praze? Ségra nás vzala do Kotlety na Náměstí Republiky. Prej „Když už jste ochotný uvalit litr za večeři na Vysočině, tak to vás vezmu do Kotlety a pošmáknete si víc!“ … a měla pravdu! Ivonka si dala křidýlka ( a nebyly! lepší než u Vodoucha), já si dal kačení stehýnko … pravda, lehce vystydlá omáčka mi lehce přitomněla páteční fiasko, ale jinak velice dobré.
A začal týden. Pondělí. Půl dopoledne jsem zápolil s rozchozením připojení k internetu přes kolejní síť, a raději se připojil přes mobilní data. Od poledne ale již vše fachalo. Odpoledne jsme šli na procházku. Z Jarova na Vítkov, zvonca rumplovala a jeden by se i zpotil, a pak dolů na Koněvku a v Kelt Meku jsme si dali Černou Horu a naprosto dokonalý barbarský hambáče. Tam jsem nebyl naposledy! A pomalu se šourali na Lipanskou, abychom se scukli se ségrou a po sedmé i s Danem a jeho kumpány a sedli U Trojky na jedno/čtyři piva. Zahulíno tam bylo tak, že tam musí kouřem smrdět i sklo, ale vydrželi jsme tam prakticky do zavíračky a o srandu nebyla nouze. První a jediná zmínka zde na blogu zde.
V úterý odpo jsme se vydali do Paladia, ivonka si nakoupila hned v prvním obchodě, ale mě během patnácti minut čekání na ni tak rozbolely nohy a přešla nálada, že jsem neměl na nic dalšího chuť a brzy jsme se vrátili na pokoj. Uvařil jsem špagety a vegetili jsme u televize. Ale koupil jsem si HDMI kabel k noťasu! Úspěch.
Středě vévodila módní přehlídka značky FCUK! Nejdříve jsme sedli na elektrické oře a dojeli za Danem na Zahradní město, kde nás pár kroků od jeho bytu zaskočil vydatný slejvák. Na takovou situaci jsme my vymóděnci nebyli moc připravění 😀 Ale vše dobře dopadli, rozhlédli jsme se z jeho výhledu, popili vínka a vyrazili na terasu Kotvy, ke se to celé páchalo (a přibrali jeskyňářku Monču). Organizátorka je Danova kamarádka, já jim dělal web/eshop … a najednou jsme byli ve VIP salónku. Poprvé v životě jsme byli s ivonkou na podobné „hoch“ akci. Módní přehlídce jsme přihlíželi z bezprostřední blízkosti, Hemala a Verešová ji uváděli, Vereška pak předváděla, koukáme po procházejících holkách a kurva není ten chlap pár metrů ode mě hughhh? Zarostlej jak opičák stejně jako na fejbůku, ale … no mohl by to být on. No a byl to on, jak jsem se pak z fejsbůku dozvěděl. Dobře jedna dekáda online, a pak se potkáme. Praha je malá 🙂 Večer pokračoval, na baru se nalévalo zadarmo a kdo nedošel k baru, tomu dolili vínko číšníci, takže to začínalo být čím dál rozmazanější. Vyfotili jsme se se Sašou, nakonec i s Vereškou, pokecali s Danem na terase nad opršenou noční Prahou, seznámili se s džordžem, návrhářem kuchyní, dostali taštičky s dárky a vyrazili pomalu do- … domů ne, do Tlusté koaly. Mít na trase podnik, co zavírá až ve dvě, to je taky prokletí. Servírky nás zjebaly jako vždycky, dali jsme tři píva a taxík nás rozvezl po Praze. Když jsme vyhodili Dana, tak se mě řidička kdesi u Kostomlat zeptala, kudy nejlépe na Jarov, tak jsem jí řekl, že jsme vod Brna a že si musí poradit sama. A poradila 🙂 Ve tři jsme se dostali do postela …
… a když jsem z ní kolem desátý vylezl, jen abych dal na fejsbůk fotku s Hemalou, tak jsem zase zalezl zpátky a vylezli jsme až kolem druhý. Pěkně nabouranej den. Ale sluníčko svítili, poobědvali jsme pizzu od vedle a vydali se pěcho na Parukářku a šouravým krokem k Vodouchovi na nejlepší křidýlka (se sýrovou vomatlávkou), co jsem kdy kde jedl. Vzhledem k tomu, že jsem si je kdy poručil jenom tam, tak to není tak zvláštní. Ale tym je mají opravdu výběrový. K tomu bohatý výběr piv … no čtvrteční rozloučení s prahou jak má být. Večer lehké balení.
V pátek jsem s ivonkou cestou na její šalinu odvezl k autu kufry (ještě tam stálo!) a pomalu se přesunul k sestře na byt, kde jsem ještě urval něco práce, a kolem poledne jsme se tam sešli všichni. Uvařili jsme si špagety a s očekáváním nejhoršího se vydali na magistrálu a dálnici. Dojet od hlaváku k muzeu, to bylo na deset minut, a to to je asi tři sta metrů … ale pak se to rozhýbalo, za dvacet minut od výjedu jsme byli u značky „konec obce“, a za další hodinu a dvacet minut jsme sjížděli z dálnice tam do těch vysočinských lesů. Pojedeme ještě jednou, a na letních gumách to bude ještě lepší zážitek. Teď na zimních se nad 160 raději nepouštím. Zašli jsme pěcho na večeři pivko, vrátili se busem a šli spát…
… abych byl na sobotu čerstvý. Busem s janysem jsem se svezl k našim a sotva si uvařil kafe, už máňa pod okny startovala a směřovala svoje čtyři tuny poválečného železa směrem k lesu. Úkol zněl jasně: odvézt co nejvíce co největších polen z lesa k domu. Táta s pochroumanou rukou zvedání nejtěžších metrů moc nezastane, a tak jsem stál na jeho místě, a postupně jsme se pětkrát otočili vždy se čtyřmi kubíky nejtěžších habrových a olšových metrů. Se strejdou jsem je navaloval a zvedal na vlečku, táta je přikuloval a chystal … a máňa s nimi pak hnala údolím k domu. Sházet je z vlečky na hromadu, loknout si minerálky a zase do kabiny traktora a silou padesáti koňských sil oblakem nekvalitně spálené nafty do lesa k dalším hromadám padesátikilových polen … až už bylo v nádrži tak málo nafty, že bychom se už pošesté neotočili. No já toho měl dost, o tom žádná. Dojela ivonka, zajeli jsme se podívat, jestli už roste medvědí česnek, trochu ho nasbírali, a vydali se na jih, na chvíli na hotel a pak za míšou na báru. Lil jsem tam píva jak urvaný ze řetězu, a ještě v noci jsem měl sytě žlutý chcánky … pořád jsem nedoplnil to, co jsem v lese vypotil.
A nespal jsem. Došli jsme z hospody, lehli, ivonka usla, a já zítral do stropu, do stěny, převaloval se, nespal. Byl jsem tak strhaný, že jsem lehce, zabral, pak se někdy ve dvě vzbudil, a od té doyb se už jen převaloval a horko těžko občas na chvilku usnul. Tohle – tohle je nejhorší mučení. Dobře, byl jsem strhaný jako už dlouho ne. Jenže podobně jsem spal i v neděli a v pondělí. A v úterý kolem deváté ráno nastal úplněk. Ještě dneska jsem neusínal úplně lehce. Tak uvidím dnes. Ivonka už zalehla, víno je dávno dopité, a já tu dobře hodinu a čtvrt datlím. Aby měl Dan co číst! 😀
Připojte váš komentář