Tyhlety víkendy …

Pondělí půl deváté ráno… alespoň že venku svítí sluníčko a je pěkně, jinak by to bylo na kulku. 

V pátek jsme vzali naše a rodiče ivonky na večeři, ku příležitostí jejích třicetin. Bylo to fajn, ale taky bylo znát, jak jsme všichni unavení 🙂 Odtud jsme jeli rovnou k nám, a i přes tu únavu nakonec až ale do jedenácti seděli a popíjeli. V sobotu ráno jela ivonka domů, a já šel s chlapama a bratrancem na celý den do lesa. Bylo krásně. Letošní těžba spočívala v tom, že se na ploše asi 40×60 metrů skácely všechny stromy na jednu hromadu. Problém je, že je to prakticky nivní nebo lužní les, či jak to nazvat, tedy podmáčený a rozbahněný. Není tedy možné stromy nařezat na metry, zajet k nim s vlečkou, a odvézt je pryč. Není ani možné zajet ke stromu, zapřáhnout ho za traktor a odtáhnout na suší místo, kde by se pořezal, naložil a odvezl. Zkusili jsme, a traktor se zahrabal 40 čísel do země a měl co dělat, aby odtamaď vůbec odjel. Jediná možnost je vozit s sebou krátkej řetěz, dlouhej řetěz, lano a dlouhý lano … což jsou doslova kódový označení. Traktor po suchu nacouvá až k okraji mokřiny, já vezmu dlouhý ocelový lano a prodítám se s ním přes větve, jiné ležící stromy a bahnem až k vyhlédnutému kmenu, a zaháknu  jej. Na opačném konci lano k traktoru nedosáhne, tak se ještě nastaví dlouhým řetězem … pak se traktor pomalu rozjede, a já s železným pajcrem postupuji společně s vlekoucí se kladou, a snažím se ji usměrňovat, když se jí do cesty postaví nějaký pařez, nebo nadhodit na nějaký jiný kmen, aby nejela celou dobu bahnem. Pak se traktor zastaví a couvá zpátky, takže musím táhnout ocelové lano zpátky, aby na něj při couvání nenajel, odháknout ho od stromu, od traktoru, zapřáhnout jen řeťaz, traktor kmen zase dva tři metry povytáhne až na sucho a znovu se přepráhne, aby byl připojený co nejtěsněji a hydraulikou se trochu nadzvedl, než se odtáhne na finální místo k rozřezání … kde je třeba běžet s ním a podkládat jej kulánky, aby za a) nejel po hlíně, za b) byl ve vzduchu, až se bude rozřezávat. Je to lítání a lítání. Vytáhnou se dva tři stromy, táta rozřezává pilou, strejda mu odměřuje měrkou metr, já s vojtou odklízíme metry do rázů. Pak pila utichne, strejda jde k traktoru … „Kterej teď? Ten zadní? To bude stačit krátký lano a dlouhej řeťaz, ne? Pak to přepráhnem. Vojto, vem pajcr a nadhoď mě to, ať ho můžu zapřáhnout! Pak to zapoj u traktora. A ať jede rovně, ne doleva! … Můžem!“ A tak pořád do kola …

A kolem zpívají ptáci, nad hlavou modro a sluníčko, propocený triko a mikina, na sklech brýlí zaschlý pot. Ale ta slast, když si naberu z potoka studenou vodu do dlaní a opláchnu si potem zmáčený obličej, a znovu, a znovu … to je jak živá voda! Asi bych se jí nenapil, ale opláchnout jsem se šel aspoň pětkrát.

Za nějakých šest hodin jsme udělali mega práce, za pomoci dlouhých lan skáceli i stromy nakloněné nad mladý les, který jsme nechtěli dolámat, naložili vlečku největšími metry a jeli domů. Ve třičtvrtě na pět volá ivonka, že pro mě vyjíždí, ať jsem nachystaný, během deseti minut jsem osprchovaný a v pět hodin odjíždím 🙂 Ještě jsem měl pět minut fóra. Z domu jdeme pěšky do hospody na oslavu padesátin, ušlapu to, ale fest hekám. Na oslavě dám čtyři škopky a dva bechery, a o půlnoci padám do betle.

Ale to nedělní ráno … všechno mě bolí, každý sval cítím, ale v deset se posadíme s kávou venku ke stolu a mžouráme do sluníčka a vlahého dopoledne. Poprvé tento rok. Jen kvůli téhle chvilce jsem si to chtěl na blog napsat … 

Ale pak se to trochu zvrtlo, dvě pivka v hospodě, jedno na návštěvě u babičky (a tři slivovice), jedno pivko na fotbalu a pěšky na večeři s kamarády, tam tři pivka … no a pondělní ráno na kulku 🙂