V Chorvatsku

Máme auto. V pátek turbo nebylo, že bude v pondělí. V pondělí bylo, mechanik jej namontoval, a ono pískalo. Zkusil to až večer, tak že pozdě nějak řešit. A dnes, v úterý, ho vezl zpátky do firmy, omlátil jim ho o hlavu (tvrdili, že je v pořádku, že to on blbě namontoval), dohádal se s nimi a vyjednal, že mu dají za nákupku nové. Tedy místo turba za 8 turbo za 11, ale fungl nové, nachystané na dalších 200 000 kilometrů. To už šlapalo jak mělo, a auto bylo konečně nachystané … a tak se napočítalo 32 000 Kč, a jelo se konečně vyzvednout. Poplkali jsme o tom, zaplatil jsem, vzal si klíče a nasedl do rozpáleného bouráka. Ten pocit, kdy jsem s ním mířil domů, klíma voroštovaná, chládek … za cenu luxusní dovolené u moře v Chorvatsku.

… a za deset minut jsem byl zpátky v mechanikově dílně. Klimatizace i s fungl novou řídící jednotkou totiž po pár minutách chodu přestala „foukat“… nastavil jsem ji na 16 stupňů, větráky se rozhučely a chrlily studený vzduch, a za pár desítek sekund se postupně odmlčely, a do auta z nich nešel ani vánek, přitom v palubovce to hučelo jako když se točí vítr v bedně … fuuuuu … to auto je p.r.o.k.l.e.t.ý… otočil jsem to, zavolal mechanikovi, a on do toho další hodinu koukal. Přes počítač zjistil, že vše funguje jak má, nikde žádná chyba, ale dedukcí došel k tomu, že při snížení teploty na 20–19 stupňů se nějaká klapka ve vedení studeného vzduchu místo otevření zavře, nebo tak nějak. Tedy že bude rozpojené nějaké táhlo od motorku ke klapce, něco na ten způsob. Ale to už mě teď tak nepálí, to už se doladí kdykoli … hlavně že je auto doma.

Víkend byl divoký – ivončina máma slavila padesátiny s rodinou, na myslivecké chatě (páchal jsem tam v létě rozlučku). V pátek ji převzít, něco věcí už tam dovézt, v sobotu ráno navézt vše ostatní s kastlou na krůtu a kýtu, její sestavení, napíchnutí masisek, roztopení … a chystání všeho ostatního, stolů venku, zahradního stanu, slunečníků… místo zamračeného dne byl hic jak sviňa. Pořád v kole, až začali přijíždět hosté. A když už tam byli skoro všichni, tak začalo krápat, a pak regulérně chcát. Z čista jasna. Vše se podávalo okny do sálu, proviant i židle, mě pršelo do noťasu, zajišťovaly se prodlužky … xvini. A pak zase krásně. A pak zase přeháňka. A pak krásně … no honilo se to. Až byl večer, zůstalo jen tvrdé jádro, pilo se a tančilo se v žabkách na trávníku, pouštěly se pecky z youtube (kdybych tušil, že tam bude Háčko, tak neřeším mp3 večer předem a všechno streamuju z Google Music), pár těch piv a malých becherovek … A byla tma a začalo se všechno sklízet, neb se tam nepřespávalo, a venku se to nechat nemohlo. Dřina jak pes.

Ráno jsem těžko vstával, po dlouhé době opět „šok“ – slabost a kompletní vyčerpání. Rychle jsem do sebe nasoukal chleba se sejrem a vypil neředěný džus, ve kterém jsem ještě rozmíchal lžičku cukru. Kdepak opice … takhle nějak si představuju cukrovkářský glykemický šok. A jelo se uklízet a předávat chatu. A pak to zase vše nanosit do aut, a doma to z aut vynosit, a kastlu na grilování očistit a nachystat na odvoz k majiteli, a samotný odvoz … byl jsem vyřízený jak žádost, ještě jsme se rychle otočili k našim, a do postele, cca v šest. Jenže ivonka se kolem osmé probrala, pustila si slečnu fajn a já se probral tak, a až do půlnoci nezabral. Noc hrůzy. Převalování, horko, zima, ale spánek ne. A ještě po pokoji plácala křídlama nějaká můra, což mě vždycky probralo a vyděsilo, že jsem dalších deset minut těžko usínal. A pak ta můra začala cvrčet… boha jeho … vylezl jsem z postele, rozsvítil, na skříni asi 10cm cvrček, a než jsem vymyslel, jak ho chytit, odskákal a spadl za skříň. Nejhorší možný řešení. Až do dvou tam poskakoval, snažil se dostat ven, co chvíli mě dál budil, až jsem ve dvě konečně zaslechl křídla, zase rožnul, našel ho, chytil ho, a vyhodil do noci. Zavřel okno a šel spát. A bylo pondělí. Konečně.