Vánoce! Sníh!

Vánoce ještě nejsou, ale sněhu už napadlo dost. Včera jsme přijeli na noc k našim, auto nechali před domem a dnes ráno je obalený ledem a sněhem. Njn. Ivonka nahoře spí, soboty tady u nás jsou pro ni relaxační, nevstává, dokud opravdu nemusí. To když jsme u nich, tak hned „na kafíčko“ za Míšou do květin. A tak si tu sedím v kuchyni, popíjím čaj s medem, a naši jsou někde na cestě do Prahy za sestrou, kam vezou i babičku, aby se podívala k ní na byt a taky na staromák. Snad nebudou mít cestou problémy, Xaver řádí jak bejk. Vstával jsem s nimi o půl osmé, abych pak šel přejet s autem, před chvílí jsem zatopil, a nyní mám tedy pár hodin čas, než se ivonka uráčí vstát. Dopiju čaj, doblognu, a začnu buď řešit dárky, nebo chystat fotky pro tradiční tisk kalendářů. Takže mám opět na výběr ze dvou možností, a tím pádem budu lelkovat, abych to nemusel rozhodnout.

Minulý víkend jsme byli v Paříži. Ivončina máma měla padesát, nikdy neletěla letadlem a v únoru ji čeká let na Kubu, tak jsme ji chtěli nejdříve vzít letadlem někam blízko, aby si to nejdříve osahala 😉 Poprvé to bylo všechno na mě, letenky, ubytování, organizace výletu … vždy tohle řešila sestra. Ale zvládl jsem to levou zadní. V Paříži jsem byl potřetí. Každopádně, nechce se mi o tom znovu rozepisovat, zaznamenal jsem si to na rodinném webíku „pro známé“, tak si to případně přečtu tam. 

Začaly se mi objevovat špíčky. Celé dny jen sedím u pc, pohybu minimum. Před paříží jsem na kolo lézt nechtěl, něco si uhnat nebo zlomit, to není před odletem zrovna top věc. A tak jsem na kolo vlezl v tomto týdnu, fest oblečený – aby taky ne, do těch dvou stupňů. A přesto jsem si hned uhnal docela protivný kašel. Asi vím i přesně kdy 🙂 Šlapal jsem nějaké tři kiláčky na Kovadlinu, pěkně v klídku, proč se zpotit, ale bohužel, v tomhle stoupání to bez zpocení nejde. A pak odbočka z asfaltu do divokého lesa a do žlebu kolem potoka. To je asi tříkilometrové údolí, kterým vedle potoka vede docela kvalitní lesní cesta, neustále mírně z kopce (po toku). Nechá se tam tedy krásně jet, uhýbat větvím, neustále „technicky“ zdolávat různá nepříjemná místa a asi pět křížení s potokem … takže jsem tama jel, přiměřeně rychle, a cítil, jak na tuto rychlost už moje oblečení není dělané – cítil jsem chlad na prsou, jak mi bunda profukovala. Zpocená hruď ofukovaná studeným vzduchem, to je tak abych z toho lehl, říkal jsem si a svíral vysílenými prsty řidítka a hnal se přes kameny dál. A teď tu sedím s čajem a pokašlávám. A pouštím si americké vánoční songy. Google Music FTW!

Půl desáté. Čas vytvořit si ten seznam dárků, co komu koupím. Pěkně postaru, na papír 🙂