Velký pátek

Velikonoce jsou tu, půlka dubna také. Za oknem raší olistění jako o život, trnkové stromy jsou obsypané květy, drobně prší. Všichni ještě spí, mě něco probralo před šestou, tak jsem vylezl … 

Dávno už tomu, co si ivonka vymínila výlet do k valtickému zámku a do tamního parku. Předpovídali krásnou sobotu, vyrazili jsme (na naše poměry) brzy ráno … a jeli na jih zhoršujícímu se počasí naproti. Zámecký park v půli března, ehm, neoslovil. To se bohužel dalo trochu čekat, ale nečekali jsme to. V zámku ten den otevřeli velikonoční okruh, kde si člověk mohl projít bez průvodce pokoje sem tam vyzdobené něčím velikonočním, a to bylo na druhou stranu super. Přejeli jsme ke kolonádě na Reistně, taky krásná, ale zavřená, že. A ten vichr tam … pokračovali jsme do Lednice, k zámku, do parku. Jdeme kolem zámeckého skleníku, a když měla ivonka ty narozeniny, tak se tam tedy podíváme. Považoval jsem to za vyhozené peníze, ale co už. A to mě podrž, děti byly z té „džungle“ naprosto, ale naprosto nadšené. Okamžitě si vydyndaly mobily fotily každou kytku, palmu, cokoli. Vlastně nikdy nic takového neviděly. Pokračovali jsme do parku, že dojdeme k minaretu … a to už byl opravdu voser, zima, vítr, zataženo, kolem pocitově vše spíše „po zimě“ než „na jaře“. Kilometry (dva?) šlapání tam, pak „hm, minaret“ (zavřený), a kilometry zpátky. Ale nad hlavou nám prolétly husy, Adamovo nejoblíbenější zvíře/plyšák.

No a na konci března začalo další období marodění, kdy Adam jeden den přijel ze školky nějakej přešlej, bolelo ho bříško … a večer šavle jak sviň. Druhý den nic nejedl, sem tam zobl piškot … další den v sobotu pak byl už zdráv, ivonka zvala rodiny na narozeninový oběd, Áda se od rána nemohl hlady dočkat, jak si dá pizzu, okusoval stůl … a o pár hodin později se svíjel v posteli a plakal bolestí, křeče v břiše, zvracení, chvíli klidu, křeče v břiše. Dům plný našich a tchánovců, a my s ivkou na posteli řešíme, jestli pojedem na pohotovost teď nebo ještě chvíli počkáme. Nakonec si chlapec vlezl do vany a pustil na bříško teplou vodu, a okamžitá úleva a bolest byla pryč. Hm. Teplá voda nebo nahřátý polštářek plný pohanky, okamžitá pomoc. A pak už dobrý, a druhý den nanovo, pak dva dny zdravý dítě, a zase … a ivka absolutně zoufalá, co je to za sviňu. Zácpa? Slepák? Střevní chřipka? Všechno se nějak vylučovalo, a jezdit k doktorce se zdravým dítětem, kterému nic není a skáče na trampolíně, aby pak večer skučelo s bolavýmn bříškem … nakonec to přešlo, ale doma byl skoro dva týdny. Aby to přelezlo ve slabší formě na ivku a na Báru, a i já sem tam „cítil“, že něco není v pořádku. Ale my ostatní už to zvládli lépe. Pak po třech dnech ve školce si Adam pořídil rýmu a kašel, ale to už je taková celkem normálka. 

Jeden slunný víkend jsme vytáhli paty na rozhlednu (občerstvení i dětské hřiště za plotem zamčené), pak do zahradnictví (když měla ivonka ty narozeniny …), a tajný závěrečný cíl byl jakýsi lesopark s prolejzačkami, lanovkou atd, a také pumptrackem. Ideální pro Adamovo novou buginu, kterou si „za své“ pořídil (já vybral) poté, co klekla jeho předchozí k smrti udřená. A zatímco ta byla pomalý „crawler“ a zdolávač překážek, tak nová buggy je závodní / skákací raketa schopná jet až 46 km/h. Samozřejmě tak 10-15 minut na jednu baterku max, ale to je pochopitelné. No a pumptrack je její ideální „terén“. Do auta jsem buggy naložil tajně, a když jsme pak v lesoparku došli k dráze, tak Adam hned zafňukal „kdybych tady tak měl buginu … „. Já se vrátil do auta pro bundy, protože tam značně pofukovalo, přibral buginu, a vracel se k dráze, a Adam na mě kouká jak na ježíška 🙂 Ztělesněné štěstí. Tak jsme ji tam proháněli, lítala a skákala … paráda to byla. Pak dorazila nějaká rodinka s koly, tak jsme dráhu přenechali jim a chvíli drandili po lese.

A pak začala akce „nové pc“. Před pár týdny jsem si přetahoval okno z jednoho monitoru na druhý, na chviličku mi to zatuhlo systém … a já měl najednou okamžik prohlédnutí. „Cože? Já, kterého živí IT, budu pracovat na deset let starém notebooku a pořád na něco čekat? Sekunda tady, sekunda támhle, … “ … a naštval jsem se, otevřel jsem alzu, a začal procházet nabídku jejich sestavených PC. Obrečel jsem ceny, a zase to zavřel. Ale hlodáníčko zůstalo, postupně jsem to zkoumal, a přemýšlel, jestli bych si dokázal postavit počítač sám. Jako jistě, za mladých let jsem dokázal máminu účetní čtyřiosmšestku přetaktovat ze 40 MHz na 66, ale od dvaceti let jsem byl kvůli dojíždění do Prahy odkázaný na notebooky, a tam toho moc nepošteluješ … maximálně jsem si měnil disky nebo přidával ramky. Ale jakékoli znalosti o současných trendech, technologiích, socketech, ssd nebo ramkách … úplně mimo. 

Takže jsem to konzultoval s Gemini, s kamarády, co se v PC vrtají více, postupně se dostával do obrazu, a šel na alzu a začal to tam přes konfigurátor sypat. A den co den pak ten nákupní seznam procházel, a dumal nad tím, sem tam něco vyměnil, až jsem si náhodou všiml, že mám nekompatibilní desku a procesor … až jsem pak po ale dvou týdnech bouchl do stolu a druhý den mi doma přistály dvě velké krabice – jedna byla velká skříň, a druhá bedna všech ostatních komponent. No a za ty roky to byla nejdražší a nejcennější zásilka, co mi byla doručována, a krabice pomačkaná, rozdrbaná, rozpadala se mi v ruce, když jsem si ji nesl od kurýra, a doma zjistím, že je na jedné straně úplně roztrhlá a tam díra jak sviňa … fofrem jsem ji otevřel a podle objednávky kontroloval, že je v ní vše, a že se třeba kurýrovi v dodávce neválí malá krabička s ramkami nebo ssd diskem 😀 

Z kuchyně (= velký stůl) jsem si pak k ivončině obrovskému nadšení udělal základnu pro poskládání toho všeho z hezkých krabiček do funkčního PC. S posvátnou úctou jsem si všechny ty součástky prohlížel, v gumových rukavicích (statická elektřina), děti měly pod trestem smrti a spálením všech hraček zakázáno na cokoli sahat, doslova se toho dotýkat… stejně je to záhy přestalo zajímat. Základovka, opatrně osadit procesor, zacvaknout … držák nebo co … typičo to nejde! Ježiš, takovou silou? Vždyť to ohnu! Nebo zlomím procesor! Tyvole, co mám dělat?! Inu, postupoval jsem opravdu pomalu 😀 Pak ještě ramky, cvak cvak, do skříně namontovat zdroj, a nechal to na další den, neb mi měl teprve dorazit chladič procesoru. Pokračování začalo tím, že jsem se chystal vložit a našroubovat desku do skříně, když mi musel asistovat Adam, respektive čuměl vedle mě do mobilu a pořád něco kafral a „hele tati, dívej“, chtěl něco na displeji vyřešit nebo co já vím, mě opustila myšlenka (že držím – oběma rukama – drahou věc), něco jsem mu prstem ukázal, (těžkou) desku držel jednou rukou, ta „zapáčila“, a ozvalo se „křup“ … krve by se ve mně nedořezal. Naštěstí to bylo jen v nějakém pasivním chladiči čipsetu, a žádné viditelné škody. Snad. No od té doby se na mě děti neodvážily promluvit, ani se přiblížit. Napatlal jsem procesor termopastou, osadil chladič, grafickou kartu, a začal vše zapojovat … je to očividně blbuvzdorné. Přinesl jsem si monitor, klávesnici, zapojil, a zapnul. A to mě poser, počítač se rozjel, větráky roztočily, RGB na ramkách začalo blikat (neodpustil jsem si).

A najednou jsem před sebou měl úkol – povede se mi během těch pár hodin do noci dotáhnout PC do takového stavu, abych na něm druhý den ráno mohl pokračovat „v práci“? Napálil jsem tam tam W11, natrápil se se spuštěním instalace bez MS účtu, a pak z noťasu vyraboval SSD disk s daty, připojil jej na pankáča (na volno) do nového PC, překopíroval 100 GB webů a všeho, rozchodil server, … namontoval druhý disk z noťasu se starými fotkami atd, překopíroval to. A druhý den po rozvozu do institucí (jo, Bára byla vlastně doma s Adamovo nemocí) si vše odnosil do kanclu, přeorganizoval, pozapojoval monitory, a pustil se do práce. Nebo spíše doinstalovávání všeho, na co jsem byl zvyklý. Poslední velkou srandou byla aktivace Windows. Na aukru jsem si koupil licenční klíč za ale 80 Kč. To by byl fakt hřích to nezkusit. A ještě před tím se do Windows přihlásil svým MS účtem. Ostatně, na původním noťasu jsem byl přihlášený tuším také, tak proč ne. A to byla chyba, pánové. Protože při dalším restartu po mně najednou pc nechtěl můj lokální účet, ale můj MS účet. No kůůůrva, to musím zrušit, už vidím ivku, jak si jde něco vytisknout a přihlašuje se mým účtem a heslem. No a login po mně ovšem nechtěl moje heslo k MS účtu, ale „bezpečnostní kód, který jsme Vám zaslali na email“. Dobře oni, a jak si mám asi zkontrolovat poštu, když se nemohu přihlásit do windows? Zajímavá situace. Dokázal jsem se do outlook.cz schránky došourat na telefonu, a tam – nic. Žádná příchozí zpráva s ověřovacím kódem. Aha. O sto pokusů, resrtartů a kurev později, nic. Na telefonu jsem se snažil v nastavení MS účtu čehokoli dopátrat, neustále mi chodily potvrzovací kódy k tamním změnám na záložní Gmail schránku, ale kód pro přihlášení do windows nikde. A když jsem PC odpojil od netu, vyloženě vypnul wifi router atd, tak mi akorát windows oznámily „sorry, bez netu nelze pokračovat“. Takže ok, pokud se budu přihlašovat svým MS účtem, a budu mít výpadek internetu, tak se na svoje pc můžu tak akorát smutně koukat, protože ho prostě nezapnu? Nooo, slušný. O dvě hodiny později jsem byl odhodlaný zformátovat disk, a celé to martýrium s instalací W11 a migrací dat absolvovat znovu. Až jsem ve stavu zoufalství v MS účtu zapnul 2FA, nastavil Authenticator appku, a v jednu chvíli mě napadlo do toho login pole zadat dočasný kód z té apky … a světe div se, místo „fuck off“ vyskočilo pole pro zadání hesla – konečně, to mám samozřejmě celou dobu uložené, ale přihlašovací obrazovka se na něj neptala, chtěla nějaký ověřovací kód. A konečně jsem se přihlásil, a mohl tuhle pičovinu totálně vypnout. Uff. 

A stejně tak jsem PC vypnul minulý pátek dopoledne, a jal se rychle s balit na víkendový pobyt ve wellness v Kolštejně v Jeseníkách, dárek pro ivonku k narozeninám. Děti (jakž takž zdravé) k babičce, a hurá na sever. Cestou přes Svitavy jsme se zastavili ve sportu, a já si po těžkém vybírání nakonec přece jen vybral lepší turistické boty, abych případné výšlapy neodšmatlal v sešlapaných botaskách s hladkou podrážkou. Chtěli jsme vyjet lankovou na Šerák a pak dojít na Keprník, a kdoví kam dál … jarní Jeseníky. A pár dní před odjezdem v televizi zprávy, něco něco, „na Šeráku leží 13 cm čerstvého sněhu“ … cože??? To nás trochu zaskočilo, a i to byl hlavní důvod, proč jsem si opravdu koupil pořádné boty. V pátek jsme se vywellnessovali, a u večeře pak zkoumám, jak jezdí lanovka na Šerák … „od prosince do března jezdí tak a tak, a od května do října takhle a takhle“. A v dubnu? V dubnu nejezdí! Super, přelom března a dubna je v jeseníkách úplně napiču, zimní sezóna „už skončila“ a jarní/letní „ještě nezačala“. Tak jsme si vyjeli na Červenohorské sedlo, a šli k Vřesové studánce. Potřetí, možná už počtvrté. Sobota měla být hezká, bohužel to nastalo až vpodvečer, ono dopoledne bylo na sedle 7°C, vítr, a zataženo. Cesta do kopce, do kopce … u prvního zbytku sněhu jsme se fotili a posílali fotku sněhu dětem, o půl kilometru dále už jsme šlapali po půlmetrové vrstvě a ani se nevzrušovali. Vtipně jsem si nesl plechovku piva umně zabalenou do papíru (z krabice od nových bot), aby mi nezteplala … a kolem sedm stupňů a hromady sněhu. U studánky jsem pivo z donucení vypil, když už jsem si ho nesl, a okolní kopce ( a nakonec i kaplička) se začaly halit do studených nízkých mraků. Ale vylezli jsme vyloženě až na kopec nad studánkou (teď koukám, že to je ona Červená hora) a po žluté se vraceli, a tam to byl zážitek – jednak už se otevíraly výhled na sever na Jeseník a do údolí Bělé, ale také všude sníh a lehce prošlapaná cesta mezi klečí, značky s výstrahou lavin … divočina. Odpoledne na wellness, večer na pívo a večeři do hospůdky, další den domů … jenže tak jako při podzimním pobytu byl den odjezdu tím nejhezčím. Od rána sluníčko, a my nikam nespěchali, naši počítali s opatrováním dětí až do večera. A ivka chtěla na rozhlednu, tak jsem našel cíl a vyrazili jsme na západ k lyžařském středisku Stříbrnice / Kraličák. Nikde ani noha, všechno pusté, opuštěné, a my si šlapali do kopce kolem kopce. Sluníčko, azuro, vítr. Vylézt na rozhlednu bylo taky zajímavý, vítr skrz ni fičel tak, že byl člověk rád, že je k němu na točitých schodech vždy chvíli zády … naštěstí nahoře zaskleno, a mohli jsme se kochat. Z kopce jsme pak scházeli po loukách kolem řopíků, bylo nádherně, teplo, cestou různá zastavení s houpačkami, s malým jezírkem … tam by se děti vyblbly! No našlapáno jsme měli slušně, a teprve nás čekala hladová cesta domů, kam jsme s pozdním obědem dorazili někdy před pátou. Super víkend.

A v pondělí ráno přijdu za tmy do kanclu a počítač hučí a po stěnách – a do oken – bliká RGB diskotéka. WTF? Podle apky na spotřebu elektřiny jsem zjistil, že jsem pc vypnul někdy v pátek po desáté, a v poledne se počítač sám vzbudil … a tři dny byl zapnutý a bežel. ZKURVNÁ POSRANÁ PRINTER HEALTH appka od HP si prostě každý den ve dvanáct chce zkontrolovat, že tiskárna existuje nebo co já vím, a když je pc vypnuté, tak si ho zapne. Ajm not ývn méd, ajm impresd. Ne, kecám, tak nasraný email na podporu jsem už dlouho nenapsal.