Na přelomu léta měla ivka dva týdny dovolené. Hned na začátku jsme jeli na vodu. Z toho jsem moc nadšený nebyl, neb jsem na vodě v mládí nebyl, zatímco od dospělého otce od rodiny / kormidelníka se pak už automaticky očekává, že ví, co a jak, že. Plus když se jede s v rámci každoročního zájezdu cca čtyřicetihlavé grupy rodin a kamarádů, kde my byli prakticky nejmladší (pominu-li jejich děti). A to jsme ještě původně měli i spát ve stanu, neb jsme se vyjádřili nejpozději, a nezbyla na nás chatka. Takže poprvé s dětmi do stanu, a poprvé na vodu … není to ivi trochu odvážný? Co naděláš. Naštěstí se spousta lidí podívala na výhled počasí na ony dny, na patnáct stupňů a déšť (ostatně tak jako předchozí dva týdny „léta“), a zrušili pobyty, a uvolnily se chatky 🙂 V neděli k druhé hodině jsme tedy dorazili do kempu Viking nad Českým Krumlovem, kde se tam pak postupně sjíždělo osazenstvo ostatních chatek… v úplně nejvzdálenějším rohu od hospody a umývárek. Pěkně jsme se do sprch a na záchod nachodili, pěkně.
Druhý den ráno zataženo, zima, hnusně, jen se rozpršet. Dotáhnout raft k řece, nalodit čtyři děti a tři dospělé, po kolena do ne až tak studené vody … a hurá na plavbu. A docela to šlo, s nevýhodou tří pádlujících, a věčného spojování s druhým raftem s druhou posádkou (a dětmi), to se pak moc ovládat nedalo. Pak jsme najeli na mělčinu – děti na předku hlásily kameny nebo mělčiny, až když jsme kolem nich projížděli, takže co jsem neviděl zezadu přes dvě ženský a čtyři děti, o tom jsem nevěděl. Vyskočil jsem, raft odtlačil, naskočil, nacákal si na sedátko, a dvě hodiny pak seděl v mokru. A zimě. Kolem papíren ve Větřní jsme i natáhly pláštěnky, lehce se rozpršelo. První jez a úzká šlajsna, pádla ven a ruce do raftu, a dole nás to hnalo na kamení (a cvaklou cizí posádku), což jsme tuším nakonec s lehounkou rezervou vybrali. Uff, premiéra. Ostatně, to jsem ještě nenapsal – my byli na celém tom jetém úseku řeky prakticky sami! Žádné čekání na jezech, zácpy na vodě! Dva rafty, a prázdná řeka. Holt kdo si to mohl vzhledem k počasí rozmyslet, ten si to rozmyslel. Další jez u Papouščí skály úúúplně napiču, ten vede rovnou do zdi, nezbylo nám než se o ni opřít čumákem a nechat se otočit, on ten přetížený raft na vlnách pod šlajsnou asi moc ovladatelný není. Zastavilo se na oběd v kempu Vltavan, měl jsem s sebou 2200 Kč (samozřejmě „karty neberem“, čůráci), litr jsem půjčil Zbyňálovi, a když pak po mně u okýnka chtěli 1100 Kč, tak jsem se lehce opotil … neuvěřitelný ceny, a to celkem všude. Pokračovali jsme řekou, do Krumlova, vysvitlo slunce a už to byla úplná paráda, pár jezů, prohlížení města kolem řeky, až se zastavilo dole pod městem a zavolal odvoz. Kolem třetí jsme byli v kempu, a za pár minut se strhl TAKOVÝ slejvák, že jsme si fakt nedokázali představit, že bychom v tomhle byli ještě někde na lodi … což byla naprostá většina ostatních z té party – zatímco naše dvě lodě jely „dětskou“ trasu od kempu do Krumlova, ostatní jeli „dlouhou“, kdy se nechali vyvézt do Vyššího Brodu, a sjížděli do kempu. No postupně se trousili … slejvák přešel, děti dostaly befelem gumáky, jenže pak hrály na hoňku, tak se šli přezout do botasek. Až je měly mokré, tak do druhých … a hotovo. Boty druhý den ráno úplně stejně mokré jako večer, tam nic neschlo. Adam je měl mokrý ještě třetí den.
Druhý den jsme jeli opět stejnou trasu, to už tentokrát všechny posádky, nebylo žádné extra teplo, ale sem tam také vysvitlo slunce (přes Krumlov zataženo). Šlajsny už měl člověk trošku v paži, při sjíždění jsem se snažil raft na výjezdu co nepřesněji nakormidlovat do zamýšleného směru a nenechat se jen vláčet proudem. Pod Krumlov už pro nás pak musel přijet autobus. Návrat do kempu, a za chvíli opět brutální slejvák jako předchozí den. Návrat pádel, vest, všeho, a do chatky už jsem doběhl „na převlečení“ … léto jak prase. Každý další den jsem po očku sledoval srážky a oznamoval „v Krumlově chčije“. Den za dnem.
A jako každý večer obsazení jednoho z altánů na kempové ploše, opékání buřtů či čehokoli, vykládání, smích, děti někde v trapu až do tmy. Tedy, v trapu – spíše u „pasti“, automatu na plyšáky, taková ta pakárna, kdy vhodíš 10 Kč, spustí se jakýsi pavouk a možná ti vytáhne plyšáčka a pustí ho do šachty. Dětský kolektiv tam za ty dny naházel stovky (dokud jsme byli ochotní jim na to dávat peníze)… a sem tam něco přinesli, a trejdovali mezi sebou. Stitch, Minecraft postavy, atd … a pak velký povyk, protože viděli, jak přišel chlápek, odemknul automat, dosypal z krabice nové plyšáky, beztak vybral taky prachy, a zase odešel. A mezi novými plyšáky tam za sklem: malá husička. A Adam je na husy úplně vysazený, jednu plyšovou používá místo polštáře, do školky si ji nosil, na každý výlet/dovolenou si ji bere. A teď v automatu přistála malá husička. Prostě ji musel mít. A já věděl, že mám v kapse deset desetikorun. Večerně rozjařený jsem mu dal čtyři mince, a on pelášil přes kemp k hospodě … a za chvíli se přišoural zpátky, posadil se vedle mě, zabořil hlavičku do mé mikiny … a rozplakal se. Kdyby existoval Bůh, tak se v tu chvíli nebe rozestoupí, automat s plyšáčky záhadně (ale bezpečně) exploduje, z nebe se snesou plyšové hračky, a Adamovi přistane malá husička v klíně. Ale nestalo se. Sevřel jsem v kapse zbylé desetikačky, do jedné ruky vzal prázdný půllitr, do druhé Adamovu ručku, a řekl: „Pojď, synu, jdeme pro pívo, tak mi ukážeš tu husičku.“ Došli jsme k automatu, a tam v moři plyšáčků husička pěkně krkem vzhůru, tak akorát nachystaná na uchopení pavoukem (narozdíl od jiných polozahrabaných plyšáků, o kterých si děti věčně mylně myslely, že je ten pavou nožkama nějak zachytí, nedejbože vyhrabe a vytáhne). Tak na, Adi, tady máš deset korun, zkus to. Špunt tam vrazil desítku, chytl se joysticku a měl časový limit, aby pavouka naštimoval přímo nad husičku. Pavouk sjel dolů, ještě se přitom sviňa točil kolem své osy, sevřel varchlaté nohy úplně jinde, a s prázdnou vyjel ke stropu. Hm, tak to zkusím já, ukaž. Pavouka pěkně na milimetr nad husičku, super … jede dolů, točí se, mimo. Píča jedna. Další pokus Adam, pak já, nic. No nic, Ady, jdeme pro pívo. A na baru se na rovinu ptám obsluhy, jestli někde nemají krabici s těmi plyšáky, že od nich jednoho vykoupím … a prd, ten automat je externí záležitost někoho z Budějic, oni za něj jen vybírají nájem, toť vše. Njn, tak jen jedno pivo, prosím. V kapse poslední dvě desítky. Jdeme kolem matu zpátky, respektive já jdu, Adam tam stojí celou tu dobu a kouká na husičku. Vrazím tam desítku, pavouk přímo nad husu, zrotuje dolů, nohy jsou pět čísel mimo, cvaknou do prázdna. Kurva teda. Tak, Adi, poslední desetikoruna … a všem je vám samozřejmě jasný, jak to tím finálně posledním pokusem asi dopadlo 🙂 Říkám si „co už, tak to zkusím“, a pavouka pečlivě naštimuju mírně bokem, čímž Adama asi notně vyděsím, a vopelichaná potvora zrotuje dolů, až se její nohy zastaví přímo nad husí hlavou, sevřou ji do nožiček, a začnou vytahovat nahoru. Napětím ani nedýchám, protože uvolnit se může vždycky, zatímco Adam poskakuje „Máme ji! Máme ji!“ a já se děsím, že drbne do bedny a husička spadne. Ale ne, pavouk ji doveze k šachtě, pustí ji a Adam ji vytáhne z matu a sevře v náručí a na celý večer je tím nejšťastnějším dítětem v kempu. Dmu se pak přede všemi pýchou, a ostatně soudím, že větší „Táta je nejlepší!“ moment mě asi pár let nečeká …
Byla středa, všichni se balili, odjezd … a my se hned zastavili v Krumlově, abychom si ho také trochu prošli. Adam odmítal vystoupit z auta, protože jsem mu řekl, že když je takový blbec, co má ještě třetí den (svou vinou) mokré boty, tak půjde v (jediných suchých) gumákách … takže šel nakonec v mokrých botaskách. Obešli jsme si jezy, koukali na posádky, prošli si město, prošli se zámkem a pak k parkovišti, a na D3, na devatenáctku, na D1, domů. Vybalit kufr, naplnit pračku, pak znovu …
A ivce zbýval týden dovolené a ptala se „A kam pojedeme na dovolenou?“.
Připojte váš komentář