Všechno je jednou poprvé

… třeba jako první pracovní pohovor.

Na lehkém třídním slučáku mezi vánočními svátky (lehký = jen večer v hospodě, nikoli víkendová chata a hustokrutopřísná pařba) jsem se nepotkal s Lukym, protože ten došel později, kdy já po třech hodinách jako nepijící řidič odjel. Ten mi pak napsal z práce, že je škoda, že jsme se minuli, a že právě u nich ve firmě všechny obesílají inzerátem, že shánějí grafika a jestli zaměstnanci nemají nějakého známého, co by to splňoval. Tak mi to přeposlal. Tohle nebylo nic pro mě, ale pracuje tam už i další spolužák, a tak jsme o tom po mejlech chvilku podebatovali a hlavně ať mi klidně další nabídky posílá dál, třeba tam pro mě něco bude. Začátek roku byl na práci fakt slabý, přitom se mi letos sejdou pěkné výdaje, a na náladě to nepřidalo. Že by byl čas seknout s tímhle příštipkařením a raději nastoupit do mezinárodní IT firmy? Ivonka na Brno jezdí každý den, vstávám s ní v pět tak jako tak, takže by to velká změna nebyla. Ale finanční určitě.

Po dvou týdnech napsal znovu, že shánějí specialistu na Javu. Zasmál jsem se, přeposlal mi další inzerát na BI specialistu, to už jsem zauvažoval, co a jak, ale specialista na to po dvou semestrech na vejšce také nejsem. Luky není z oboru, takže to pro něj jsou jen různá cizí slova, a tak ještě přeposlal další jemu nic neříkající poptávku „PHP programmer part-time“. A fuck, řekl jsem si, to už je jiná. Přelítl jsem náplň práce i požadavky očima a viděl přesně to, co dělám už roky. PHP, HTML, MySQL … a fuck, řekl jsem si znovu. A ještě to skvělé „part-time“, kdy mi zbude dost času na moji současnou práci a klienty. Den jsem nad tím přemýšlel, a pak poslal životopis s všeříkající infromací „Work experience: 2004-now self-employer“. Ozvala se HR holka, pozvala na pohovor a pak si ještě vyžádala zdrojáky, na které jsem (slovy případného budoucího) „nejvíce pyšný“. Z toho jsem sklesle hodinu koukal na monitor a probíral se těmi svými bastly … něco jsem vybral, poslal, ale zdali to někdo zkoumal netuším.

A přišel den D a já jel klidně a vyrovnaně zasněženými pláněmi do Brna. Byl jsem spíš zvědavý než nervózní. Především díky neporovnatelně lepší situaci, než lidé mívají, a to že tu pozici „nepotřebuji“. Pracovní rok se zase rozjel, práce mám dost nyní a v blízké budoucnosti jsou také naplánované větší projekty, takže jsem pomalu i sám sebe přesvědčoval, že to případně ani vzít nemůžu … tedy jen zvědavost a lehké napětí, ale nikoli stres z rozhodujícího životního okamžiku. 

Pocoural jsem se po Vaňkovce a když mi Nexus oznámil „Schůzka v 10:00, je třeba vyrazit, chcete-li tam být včas“ (love it!), vyrazil jsem. Chumelilo na mě a já netušil, co mě čeká. Začne na mě už recepční mluvit anglicky? Budou vědět, kdo jsem a co tam chci? Najdu vůbec správný vchod? Mega WTF byl příchod na recepci: „Dobrý den, jdu na pohovor do XYZ.“ „Pan Juneau, že ano?“ Wuuuut? To už holka na recepci podniku s 1000 zaměstnanců hned ví, kdo jí vejde do dveří? 🙂 Samozřejmě tam asi měla seznam cizích lidí, kteří jsou ten den očekáváni, ale nečekal jsem to. HR holka si mě vyzvedla, zasmáli jsme se lehkému zaškobrtnutí výtahu (který prý dříve opravdu její kolegyni a účastníka pohovoru na dlouho uvěznil) a už mě obřím openspejsem vedla do mísnůstky pro pohovory. 

Teď to přijde, teď mě rozeberou. Uspěju? Rozbrečím se? Vysmějí se mi jako neschopnému? Došel i budoucí vedoucí a začal můj první pracovní pohovor v životě 🙂 

A byl fajn! Vše v přátelksém duchu. Nejdříve mi představili, co ta firma vůbec dělá, pak vedoucí představil, proč a na co shánějí nové programátory, a začal se mě vyptávat na moji pracovní historii, nástroje, co používám, a různé technologické věci. Popravdě mě hodně překvapil. V životopise jsem vypsal 8 let zkušeností s PHP a spol, a on se mě zeptá, jak bych mu popsal PHP, HTML, CSS a SQL a k čemu to je. Nebo k čemu slouží POST, GET a SESSION v PHP. Kde se získají data pro GET pole (v URL) … prostě tak strašně základní věci, které jsem chvílemi ani nedokázal přesně popsat. Říkal jsem si – v životopise jsem vyjmenoval někderé weby, které jsem naprogramoval – eshopy s milionovými obraty, portálové weby s tisícovkami uživatelů … a nyní mě zpovídá, jako by chtěl vědět, jestli jsem vůbec někdy viděl nějaký PHP zdroják alespoň z dálky. Zaráželo mě to. Pak lehce načrtl schéma databáze případné budoucí aplikace na rozdělování faktur mezi fakturanty v závislosti na tom, jak často spolupracují s kterými dodavateli, a nechal mě popsat, jak bych to řešil … což byla brnkačka a i on vypadal spokojeně. Jediné mínusy vycházely z toho, že celé roky pracuji naprosto samostatně a nemusím vůbec řešit nějakou kooperaci s více lidmi na jedněch zdrojácích, takže nemám zkušenosti s verzovacími systémy a spol., deployment řeším jednoduše přes FTP atd … zaostalé metody práce, řekl bych a jemu to bylo také jasné 🙂 Po snaze o pár minut anglické konverzace jsem se červenal určitě ještě půl hodiny, protože co je mi platné, že mám PHP manuál a StackOverflow přečtené anglicky od začátku do konce, když mám výslovnost jak indická IT podpora (a stejnou gramatickou zmatenost). Tohle je jen o cviku, o nutnosti muset mluvit … mohl jsem se na to připravit. Ale jak jsem psal, jel jsem tam s tím, že si to jen zkusím, protože to vzít stejně nemůžu, neboť za a) už mám najednou dost práce, za b) mohl bych dojíždět jedině s ivonkou cca na sedmou ráno, a kdybych směl do firmy až třeba na devátou, tak bych měl problém, a za c) stejně mě nevezmou (neprogramuji dle současných trendů a těžko budou najímat někoho, aby ho teprve učili to, co každý druhý uchazeč už ovládat bude) … a najedou jsem si říkal – vzhledem k tomu, z jakých základních prkotin mě zkoušel, že bych vlastně mohl být vhodný kandidát. A s docházením do práce na sedmou by také prý problém určitě nebyl. „Pokud jde o platové podmínky, pak předpokládáme hodinovou mzdu X-Y Kč, vyhovuje vám to?“ „No, předpokládal jsem tak těch Y Kč“ (tedy tu horní hranici) – a oba si hned začali divoce zapisovat nějakou poznámku 🙂 Je pravda, že to není žádná těžká palba, ale jak pak poznamenala ivonka, že kdybych tam byl na full-time, tak budu mít více než ona i víc než její nadřízená vedoucí laboratoře po dvaceti letech. „A to my tam rozdělujeme orgány a když uděláme chybu, tak nás zavřou!“ 🙂

Vedoucí odložil s úsměvem papíry: „Fajn, já jsem spokojený, nic víc nepotřebuju“, a pohovor byl u konce. Za chvíli mi zase chumelilo za krk a já se celý optimistický vracel do centra.

Měl jsem tři hodiny do další – tentokrát pracovní – schůzky, takže jsem si sedl do rožku poloprázdné kavárny, vytáhl noťas a jal se hledat volnou wi-fi. Překvapilo mě, že všechny chtěly nějaké heslo, tak jsem to přestal zkoumat, připojil modil na USB, aby se mi příliš nevybíjel (noťas vydrží dýl), zapnul na něm wi-fi tethering a dojil mobilní data, která tam byla rychlejší než můj net tady doma 😀 A těžce moderně kavárensky pracoval za popíjení Colombiana Lungo. Koukám, že jsem ze svého 2GB limitu nevyužil ani 50 MB. Že já raději nechtěl levnější volání … a tak jsem si úřadoval, zašel si na oběd, dočkal se druhé schůzky a po třetí se sešel s ivonkou, aby si mohla koupit jakési barevné papíry a boty a jeli jsme lehkým sněžením domů. 

Dlouhý a únavný den. Ale aspoň se zase něco dělo 🙂 

Dnes jsem vstal tradičně s ní za tmy, ale kdo by taky spal, když se mu zdá o tom, jak se jakási „pouliční“ debata o jaderném palivu uprostřed obce zvrhne v neodborné zacházení s vyhořelou palivovou tyčí a nejbližší okolostojící se začnou běchem chvíle rozpadat. Co je mi pak platné, že v hrůze couvám pryč, když vím, že jsem právě dostal takovou dávku záření, že jsem prakticky mrtvý. Hrůzou jsem se probudil ještě před budíkem a nadával si „Blbče, už raději neusínej, copak máš tohle zapotřebí?“ Ty pocity hrůzy a děsu ve snech jsou protivně autentický. Ale čeho se bojím … po několika rozhovorech vím, že na kole přojíždím místy, kde místní uranová žíla dosahuje až přímo k zemskému povrchu, takže tu krásně záříme všichni 🙂

Sníh venku drží, a děda včera nařezal metry dřeva na špalky, takže si dneska po obědě zase krásně zacvičím s fiskarskou, až se bude štípací špalek třást strachy. Aby ne, minule jsem ho rozštípl i s polenem … čím déle sedím u klávesnice, tím více bych se pak strhal při opravdové chlapské práci. Ať je to štípání dřeva, tahání klád v lese, házení lopat písku do míchačky … v březnu to začne! Už se těším do lesa. Ale těšit se můžu i na blízké věci – jako třeba jak si ty zasněžené lesy dnes projedu na kole! Ha! 🙂