Ivka dumala, že bychom do konce prázdnin ještě někam na den dva vyrazili, ať nesedíme měsíc doma. Jenže víkendové programy do konce léta docela naplánované, a jediný schopný byl teď v polovině srpna. Řekli jsme si, že bychom mohli konečně do Beskyd, kde jsme spolu ještě nikdy nebyli, a také tam nevyrazit na sobotu do davů turistů, ale už třeba od čtvrtka … takže nutnost nejen volného víkendu, ale i aby si ivka mohla vzít v práci dovolenou.
Vyrazili jsme ve čtvrtek celkem brzy ráno, do navigace rovnou parkoviště pod Pustevnami na Radhošťu, skoro tři hodiny cesty. A byly to otřesné tři hodiny cesty. Navigace nás vedla celkem přímo na východ nejkratší možnou trasou, ale dokud jsme u Přerova či kde nenajeli na dálnici, tak nás tahala i „silnice se v zimě neudržuje“ okreskami. A bomba bylo asi tak 10-15 kilometrů táhnutí se za starou odtahovkou, která se do mírného kopce plazila na dvojku, valil se z ní černý dým a táhla za sebou nějakou fábku či co. Protože proč by jinak jela tak pomalu. Aha, tak netáhla … odtahovka jela očividně někam do servisu, protože do i mírného kopce byla schopná jet asi tak 25 km/h když moc (a v oblaku špatně spálené nafty), a fábka byla doprovodné vozidlo (pro odvoz řidiče od servisu). A ty pičo to v těch zatáčkách náklaďáček a osobák prostě nepředjedeš, ani o-čk-o nenasadííííš! A když rovina, tak auta v protisměru, úplně pokaždý. Byl bych se už zoufalstvím zakousl do volantu, kdyby nehrozilo, že si na té okresce akorát vyrazím zuby … najeli jsme na dálnici, a na Holomóc a dál, sem tam kapka na skle, zataženo, přes rožnov už jsme jeli v regulérním dešti. To nám to začíná, když chceme za dvacet minut vystupovat z auta. A na to, že bylo sotva poledne (ve čtvrtek!), tak bylo parkoviště na Pustevnách fest zarvané. Už nepršelo, mikiny jsme si ale vzali, a došli na Libušín na pivo a aperol … a všude kolem hlava na hlavě. Jak to, doprčic, ve čtvrtek? „Poláci mají dneska státní svátek,“ vysvětlila servírka. A prostě celý jižní Polsko vyrazilo do Beskyd, očividně. Super.
Poodešli jsme kousek na odpočívadlo, a poobědvali připravené řízky, nebe zamračené, pofukovalo, děti zabalené v našich mikinách. A vyrazili jsme dál směrem k soše Radegasta, a na Radhošť, lidé před námi, lidé za námi, u Radegasta fronta na focení. Ještě to tak. Počasí se ovšem pomalu umoudřovalo, otevíraly se výhledy, na kopce v okolí už svítilo. Na Radhošti jsme si sedli na terase jakési chaty na další pívo, koukali z ní do údolí, a jemňounce se rozmrholilo. Ale to byla poslední tečka za škaredým počasím, a vylezlo slunce … a na ten deštík jsme ještě rádi vzpomínali. Stín tam na té horské cestě moc není, a ty kilometry pod pálícím slunkem tedy žádná velká zábava. Vraceli jsme se zpět, posedávali tam, kde bylo vidět do kraje, především na sever, kde jsme s oparu (smogu) dokázali rozeznat vysoké komíny ostravských podniků. Ještě jsme chtěli jít na stezku Valašku na opačné straně (za Pustevnami), ale uchozený jsme byli až až, a čas taky pokročil, ještě nás čekalo ubytování a ulovení večeře, tak už jsme si nedělali násilí s šli k autu.
Bezobslužné ubytování v Apartmánech Nikola v Rožnově bylo fajn, minidomeček za hlavní budou, de facto jsme měli pro sebe celou terasu/trávník, a zastřešenou pergolu pro všechny ubytované. Jen teda v domečku 28°C a okna na ventilačky (a pár hodin už slunce pálilo). Rozchodil jsem klimatizaci nad manželskou postelí, děti se zabydlovaly v patříčku pod střechou, a šel se osprchovat, abych se pak osvěžený vrátil k posteli a hledal zdroj divného zvuku, kapání, čvachtání. Z klimatizace odkapávala voda. Na postel. Na polštář. A dopr. Rychle ručník, polštář durch prochcaný, prostěradlo načatý. Klímu jsem vypnul, dumali jsme co a jak, třeba je to jen tím megarozdílem teplot, venku bylo na padnutí… znovu jsem ji zapnul, na posteli nechal osušku, a nařídil Báře, ať to sleduje, a sám jim vylezl do patra nachystat větráček. Ani jsem si nevšiml, že tam pak vylezla i zvědavá Bára, takže po chvíli slezu dolů a z klímy zase crčí voda, osuška durch, prostěradlo mokré… 😀 No už se nedalo nic dělat, volám recepční a řešíme to, a přes spoustu omluv je na druhý den objednán servisák. My stejně hned po snídani vypadneme na výlet, tak ať si tam klidně mezi kuframa vyšívá jak chce.
Vyrazili jsme do města na večeři, a došli do parádní restaurace Vila Rosenaw. Na zahrádce byl hic jak sviňa, ale děti tam měly pískoviště, trávník, prolejzačky. Hezké to tam bylo. Zpátky jsme procourali přes náměstí se super fontánou a mlžítky, přes park s již opuštěným dětským hřištěm (začínalo se stmívat). Děti zalezly k displejům do mezonetu, a my si vytáhli křesílka zpod pergoly na náš soukromý trávník a u vínečka hledali cíle na další den. Krásný vlahý večer s hvězdičkami nad hlavou.
No a našli jsme celkem prd, na každý kopec to byla štreka pěšky z údolí, pět set výškových metrů apod, deset kilometrů kolem kopce až na vrcholek, kde nic moc. No marné. Až jsme se rozhodli, pojedeme zase na Pustevny, a půjdeme na tu slezku v oblacích, a pak si uděláme malý okruh po východní části tamních kopečků.
Posnídali jsme pěkně pod pergolou, párečky, vajíčka, zelenina, pak nás navštívila neustále se omlouvající paní recepční, a jelo se na Pustevny. Na Libušíně opět osvěžení, a pomalu jsme se vydali k Valašce. Nad hlavou modré nebe, sluníčko, výhledy, himalájský lanový můstek, prolejzačky mezi patry pro děti … no prostě tradiční stezka v oblacích. Ale výhledy naprosto top! Pak jsme zamířili dále – jako jediní – po červené na vrch Tanečnice, a tam si roztáhli deku a vytáhli druhou várku řízků 😀 „Ivi, nakrájela jsi chleba?“ „Ne.“ „Hm, já taky ne.“ Tak hlavně že jsme zapomněli chleba, a ne ty řízky 😀 Pohodlně jsme se naobědvali pár metrů od vrcholku (uprostřed lesa) zaskládaného kamennými věžičkami. I když jsem dětem vysvětloval, proč je špatné je stavět, tak tady to už bylo jedno a taky jsme si jich tam pár postavili. A pokračovali dále v našem okruhu, abychom se po čase vrátili k Pustevnám. Hic na padnutí, nešlo jinak než dopřát dětem, a vyrazit na vyhlášené koupaliště ve Frenštátu. Což v těch 35°C napadlo samozřejmě úplně všechny, ale to nám bylo jasné. Hlava na hlavě, deka na dece, ale voda osvěžující. Až tak, že Adam do ní pořádně ani nevlezl. To Bára jo, a i na klouzačkách by se vyřádila, kdyby tam nečekalo prostě třeba 50 lidí ve frontě. To bylo na deset minut! Vystál jsem to s ní jednou, a šmitec, děkuji, stačilo. Polenošili jsme tam asi tak dvě hodiny, a vyrazili na apartmán. A horkým večerem vyrazili na večeři, rovnou do Vily Rosenaw. Jenže na zahrádce plno, s nějakou hudební produkcí. Hm, tak si sedneme uvnitř, tam to bylo také pěkné, a alespoň tam bude příjemněji než venku. Byli jsme tam také sami, a bylo to naprosto fajn. Riskl jsem to a dal si hovězí roštěnou ze speciální grill nabídky, a byl naprosto nadšený. Úžasná večeře. Děti zatím úřadovaly venku na písku za dvojicí hudebnic, během toho se seznámily s jinou holčičkou a dále měly o zábavu postaráno. Horkým večerem jsme šli opět na blízké náměstí, a tam skrz z dlažby různě nastřídačku stříkající fontánu pobíhají zmáčené děti. Adam nemohl jinak, a opatrně se k nim přidal, aby ho za chvíli nečkaný proud vody nahodil od rozkroku až po vlasy 😀 My to každopádně předpokládali, takže jsme se jen smáli a slzy na krajíčku té naší květinky zůstaly jen na krajíčku, sundaly se šortky a tričko a běžel zpátky. Bára byla opatrnější a nevymáchala se, ale užila si to tam náramně, cigáňata jedna … na cestu zpět jsem holt musel svléknout košili a zabalit do ní Adama jak do baloňáku, aby nešel přes město jen v trenýrkách. Tak dlouho jsem pupek v kuse ještě nezatahoval! Děti do sprchy a k displejům, a my opět s křesílky na trávníček a lenošení ve tmě brzké tropické noci.
Druhý den opět snídaně šampionů pod pergolou, pak poklidit a sbalit. Auto jsme si nechali u apartmánu a s baťůžky přešli parkem do skanzenu. Že než vyrazíme domů, tak strávíme dopoledne s nějakým lehkým obědem tam. No to byl zase nápad – Starodávný jarmark. Tisíce lidí, desítky stánků, hlava na hlavě … ale staré domečky v dřevěné vesničce jsme si prolezli, a pak měli hodinovou komentovanou prohlídku Mlýnské doliny, ale zas až takovej fajr to teda nebyl (a průvodkyně z toho byla dle přednesu podobně „vodvařená“). Bylo poledne. Pokud půjdeme prozkoumat ještě třetí část skanzenu, a pak na rozhlednu … tak to bychom domů vyráželi tak ve tři ve čtyři. A tři hodiny cesty před námi. Kašleme na to, nemůže mít člověk všechno. V dřevěné vesničce jsme si dali na stojáka vedle rybníčku (s vodníkem) bramborák, halušky, šulánky s mákem … a pozorovali malinké rybičky rejdící kolem mělkého břehu. No netrvalo dlouho, a už jsem je tam lovil do kelímku, lákaje je na kousky zelí. A jak po něm šly! Nakonec se mi tři rybičky do plastového kelímku nahnat podařilo, a hned měl Adam zábavu. Posledním počinem bylo to, že si Bára koupila malou vyřezávanou dvoupatrovou postýlku pro eloelky, a Adam velkou plyšovou husu. Oboje si vyhlédly hned při příchodu, a pak na to samozřejmě nedokázaly celou dobu přestat myslet …
Vyjeli jsme z Rožnova a mířili trochu na sever, na dálnici se mi nechtělo, kdesi u Vyškova kolona … ale zase, známku jsme měli, a ivka to zkoumala, kolona byla na D46, my bychom jeli po D1. A tak jo, jedeme na Brno. A panečku, to byla naprosto pohodová jízda. Nedošlo mi, že nebudou jezdit kamiony, a jelo se úplně parádně, pořád 130-140, v jednom úseku jsme byli dlouhé kilometry jediné auto, nikde nikdo. Před Brnem už to pak samozřejmě zhoustlo. Sjeli jsme, pohodlně projeli městem a hurá na sever. Už jsem toho měl plný cecky, ale domů jsem to dojel, v závěru pěknou průtrží mračen. A byli jsme doma. Pěkný výlet to byl.
Připojte váš komentář