Výlet do Prahy

I stalo se, po letech opět v Praze. Bára se tam jako tuším dvouletá v kočárku podívala, Adam až nyní v pěti letech. Vyrazili jsme ve středu ráno, najeli na dálnici, podjeli Prahu po jižním okruhu a kolem řeky do jakéhosi tunelu, který nás vyplivl v Dejvicích na Milady Horákové, a za dvě minutky jsem odstavoval auto na parkovišti u Nádraží Dejvice. Ubytování jsme měli minutku chůze od něj, ale bylo ještě brzy, takže ideální řešení nechat vše v autě, na záda baťohy a hurá do víru velkoměsta.

Došli jsme pěšky do kráslovských zahrad, přešli do hradu, k chrámu, na nádvoří, pak zase na náměstí před Hradem na výhled na Prahu, a přes Hradčany k Petřínu. To už Adam pomrchtával, ale těšil se na zrcadlové bludiště, tak šel. Občerstvení u petřínských sadů se nakonec odbylo na lavičce z vlastních zásob, neb se mi lístek blízké terásky vysmál do chudého xichtu plzní za 90 a aperolem za 170. WTF? Ještě k tomu přidat jakože domácí limonádu pro děti … holt šok, v tu chvíli jsem ještě nebyl „aklimatizovaný“. Na Petřín jsme nakonec také vylezli, rozhlíželi se po Praze, ukazovali dětem kde co … „A kdy už půjdeme do toho bludištěéééé?“ … njn. A z toho byli pak tak nadšení, že jeho bludišťovou část proběhli asi za deset sekund a byli pryč. Málem mě vomejvali, ani jsem se nerozhlídl / fotku neudělal. V druhé „deformační“ části už jsme chvíli pobyli, ale odbyto za pět minut, a šli jsme se občerstvit. Kopeček zmrzliny za pade, aperol ani nevim, zato bez proseca (takže vostrej jak břitva), pivo za 70, ale jen 0.4l … co to kurva bylo za mor? Za celou dobu jsem měl snad jeden regulérní půllitr… njn, vím, shrinkflace.

Sjeli jsme lanovkou pod Petřín, a po mostě přecházeli Střelecký ostrov, kde si děti všimly možností jít až k vodě, takže další zastávka byla jasná, prcci běžely plašit labutě, kachny a nutrie, a já šel pro další pivko a aperol, 390 Káčé prosím wtftypičotosnadne … jo aha, dvě kila záloha na kelímky. Hm. Děti se autíčky rejpaly v písku, odháněly zvědavé labutě, my postávali a rozhlíželi se po Praze a hladině plné šlapadel. A pomaličičinku se blížil čas večeře. Ivka měla z instáče vyhlídlou restauraci l’Osteria na Národní, kousek od Máje, kam jsme se chtěli jít stejně podívat na motýle (bomba!)… tak jsem zatnul zuby i peněženku, a šli jsme na večeři. Posadili nás uvnitř / venku / ve vnitrobloku, piča jak to napsat? Hned vedle jakési zasklené studny / vodního prvku, pod košatým … umělým stromem. Pěkné to tam bylo, děti si daly pizzu, ivka carbonara, já luxusní lasagne. A blížilo se pozdní odpoledne a čas přesunout se do Stromovky, kde jsme se měli po letech potkat s Hágenem. Takže hurá na metro! Děti oči navrch hlavy, vyděšené z eskalátorů, nadšené z vlaku řítícího se tmou tunelů. Přesedli jsme na šalinu a dojeli na Výstaviště, a pěšky došli do Stromovky k dětskému hřišti u Bistra Vozovna … které mělo ten den zavřeno kvůli odstávce vody. Pech. Nasdílel jsem Hágenovi polohu, po celém dni utahaný telefon mi ukazoval 15 % baterie, blbý, pak blikl, ukázal 0 %, a vypl se. Cože? COŽE? Mám v něm PID Lítačku, abych mohl na ťuknutí kupovat jízdenky na MHD! No doprdele, já v něm mám i e-mail s pokyny na ubytování, dva čtyřmístné PINy ke vstupním dveřím a schránce s klíči!!! (Nenapadlo mě ten email přeposlat pro sichr ivce) A nemáš s sebou ani nabíječku, ty retarde! Vzal jsem si s sebou starou „reklamní předmět“ powerbanku, která umřela po dožďouchnutí dvou tří procent ještě u večeře … měl jsem tedy alespoň káblík, a na rohu zavřeného bistra byl alespoň malý  „ale my za deset minut zavíráme“ bar, kde mi ochotná holčina vyštrachala zástrčku do zásuvky, nakonec našla i zásuvku (větší problém, než bych čekal), a telefon mi tam nechala nabíjet. 

Zatímco jsem rozmýšlel, co a jak dál, tak dorazil Hágen, představil nám přítelkyni Hanku, sedli jsme si na prázdnou zahrádku bistra, povídali si, a chystali se přesunout na lepší místo … a přišly děti z hřiště pro výletové plyšáky, Adam pro mňoukající kočku, Bára pro Yšu, svého zamilovaného spinkáčka, který s ní prožil celé dětství a nevím kdy nedávno ho po letech vyštrachala někde mezi plyšáky, a zase ho má na tuleníčko k usínání. Už ho k usnutí samozřejmě nepotřebuje, ale je to její zamilovaný hadřík … ale v batohu ho nemohla najít. Jasně, mám ho v kapse cargo kalhot, aha, tak už ne, to bylo někdy dřív. Tak musí být v baťohu … jo, v l’Osterii jsem ho uklízel ze stolu, aby se nezašpinil jídlem, no kam bych ho dal, do batohu, na zem jsem ho nehodil … nebyl. Dvakrát jsme batoh prolezli, a Yša nikde. Doprdele. Naposledy byl viděn u večeře, pak jsme přejeli půl Prahy, Bára stála jak solný sloup, slzy na krajíčku. Kurva kurva kurva! Vzpomněli jsme si, že jsme po vystoupení z šaliny na zastávce u Stromovky přerovnávali baťoh, rovnali v něm mikiny … tam mohl vypadnout. Před hodinou. Zkusíme se tam vrátit, za to nic nedáme. Došel jsem si pro telefon, který se za dvacet minut nabil sotva na 8 %. Co to bylo za nabíječku, sakra? Urychleně jsem přeposlal e-mail od ubytka ivce, a víc od telefonu nečekal, když mi předtím umřel při 15 % . A šli jsme zpět k zastávce, kdy jsem ještě z ivky telefonu zavolal do restaurace, jestli tam nenašli dětskou hadýrku / spinkáčka / …  vysvětlil jsem, kde jsme seděli, ale nic, bohužel. K zastávce daleko, tak abychom se tam společně zbytečně netáhli všichni, tak jsem se rozběhl napřed, abych ušetřil čas. A jak jsem se blížil, tak na na tmavé lavičce žádný šedý hadřík nevidím, nééé, ty pičo, to nééé … nějakej bezďák si Yšou v křoví vytírá prdel, a Bára bude mít nejhorší výlet evr. A on tam Yša byl! Zrovna si tam přede mnou sedla tlupa omladiny, jednomu jsem šedý hadřík vyškubl div ne zpod prdele, a běžel zpátky, zapudil myšlenku na předstírání, že jsem ho nenašel, a už z dálky jím na Báru mával. To bylo radosti, to bylo radosti … 

Došli jsme pak na zamýšlené pívo kresi za dětskými hřišti, my na pívo, děti na hřiště, poseděli jsme, povykládali, a ono už byla osmá hodina pryč … Hágen s Hankou nás doprovodili prázdnými ulicemi kolem stadionu Sparty na šalinu, abychom tu jednu zastávku na ubytování popojeli, a už jsme drnčeli kolečky kufrů po dlažbě k ubytování. PINy už jsem si pomatoval na zpaměť, vše klaplo, a byli jsme na apartmánu … kde bylo dle klimetizace 27°C. Tááákže fofrem zapnout a uchladit, otevřít okna … 

Druhý den začal epicky, a to tak, že děti zbouchly nějaký koláč, zasedly k telefonu tabletu, a my s ivkou si zašli „pro jednou“ na snídani přes ulici do Café Záhorský. Ivka si dala vejce Benedikt, já full yngliš brekfst. Super to bylo, kafíčko, damage 750 Kč jen za snídani. Přejeli jsme metrem na Malostranskou, nakoukli do zahrad, došli ke Karlovu mostu na dětské hřiště, a přešli dále na Kampu, kde měla ivka vyhlídnutou cukrárnu IV kafé nebo jak. Mluvila o tom tak často, že nešlo jinak, než se tam zastavit … se stim smiř. Zákusky samozřejmě exkluzivní, finanční damage taky. A pěkná kosa. Mělo být lepší počasí než předchozí den, ale přitom nepříjemně foukalo a záměr půjčit si šlapadlo nás rychle opustil. Koukli jsme na Čertovku, k Lenonově zdi, a hurá na Karlův most. U místa, kde shodili Jana Nepomuckého do řeky, je malá okrasná mříž, a na ní zámečky lásky … Adámkovi se líbilo jedno srdíčko na číselnou kombinaci, furt si s ním hrál, a že by ho chtěl. Nojo, Adi, to je 999 možností, to je na dva dny zkoušení … a tak zkusíme defaultní 000, cvak cvak, na, tady máš zámeček! No lol! 😀 OD mostu jsme děti protáhly tou nejturističtější částí ke staromáku, pak na Václavák až k Muzeu, a pod Koněm zalezli zase do metra a přejeli na Flóru „do hračkářství“. Adam si tam nakonec neochotně něco malého vybral (protože chtěl „něco velkého“, co s sebou rozhodně nebudeme celý den tahat), Bára chtěla eloelku, ale tam žádné neměly … ach jo, no, tak pak po obědě přejedeme na Hlavák, tam je hračkářství Sparkys. Tam už se zadařilo, a také jsme se tam znovu sešli s Hágenem, který měl cestu kolem, a vzal nás na střechu Domu odborových svazů / Radost … naprosto super místo, Bar, pivko, vyhlídka kolem dokola na celou Prahu. Super místo. My pak pokračovali na Vítkov, kam nás pod kopec doprovodil po staré dráze, a začalo nám krápat za krk. Při tom stoupání na kopec to nebylo špatné, ale pak to přece jen chtělo na chvíli úkryt, jenže už bylo před šestou a památník zavíral, nějak to odpoledne utíkalo … 

Kochali jsme se Prahou, ale co dál? Sejdeme dolů, dokličkujeme na Florenc a metrem přejedeme na Náplavku. Dojít  ztama na Florenc a najít metro byl trochu kumšt, ale za chvíli jsme – kolem pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje a Tančícího domu – došli k Vltavě a u jednoho z kulatých oken sedli na pívo a limču. No, sedm pryč, kde se navečeříme? Ve výsledku to padlo opět na „osvědčenou“ l’Osterii, kam jsme popojeli šalinou, a místo do poloprázdné restaurace předchozího pozdního odpoledne byli usazeni k poslednímu volnému stolu ve sklepní části úplně narvané restaurace / bzučícího včelího úlu. A to právě pod onen stropní průhled / zasklenou studnu / vodní prvek … a v průběhu večeře se na hladince začaly dělat vlnky, pak cákat voda … aha, venku je předpovídaný slejvák! Kouknu na radar, jak to vypadá, hmmm, pane vrchní, ještě jedno pivo prosím! Museli jsme to nějak vysedět, než déšť rozumně ustane, a pak přešli na šalinu … chtěli jsme počkat na soumrak a ukázat dětem zářící noční Prahu, ale to bylo nyní pasé, devátá hodina a sotva se zešeřilo. Tak to alespoň vezmeme šalinou kolem řeky a rovnou na Hradčanskou. A za Hradem zrovna takové červánky, že jsem rodinu vyhnal z tramvaje u Karlových lázní, a z nábřeží jsme se schovaní pod stromem kochali krásnou načervenalou scenérií pražského hradu. Naskočili jsme na další tramvaj, a už dojeli na ubytko (o půl desáté).

V pátek jsme posnídali co dům dal, sbalili se, odubytovali se, a přejeli autem k letišti na vyhlídkový val, a skoro hodinu se kochali přistávajícími a vzlétajícími letadly. Pěkné to bylo. A pak už hurá domů, jenže byl pátek svátek, a Prahu po dálnici opouštělo mnohem více lidí, než jsem čekal. Před námi dvě stovky kilometrů, a také potřeba se někde během cesty najíst. Poutač oznamoval nějaký „bernard“ motorest u Humpolce za 90 km, a kupodivu do té doby nic schopnějšího nebylo (leda v protisměru, wtf), tak mi to ivka bouchla do navigace. A pak koukám, že to není u dálnice, ale „v Humpolci“, a když tam doj(e)deme, tak je to luxusní restaurace v čtvtém patře centrály pivovaru Bernard. Venku mrtvo, uvnitř nabito, museli jsme chvilku vyčkat na stůl, a pak otevřu jídelní lístek, a rozbrečím se. Nebyl jsem psychicky připraven na to, že nejdražší jídlo si během „pražského výletu“ nakonec dáme jako nouzový oběd kdesi v Humpolci při zpáteční cestě. Damage 1 800 Kč, a jelo se dále. Těšil jsem se na nějaký lehký salát, a místo toho poslední hodinu cesty trávil steak z krkovičky, a chtělo s mi brutálně spát. Ale domů jsme nakonec dojeli v pořádku. Pěkný výlet to byl.