Vyliskán lískou

Včera opět těžba v lese, od jedné do pěti, krásný rozumně teplý jarní den. Potřebovali jsme porůznu pokácené stromy vytahat „k cestě“ a pokud možno na jedno místo, aby se tam mohly očistit a rozřezat na metry, a vše tam bylo na hromadách nachystané k naložení. A ne rozřezávat stromy desítky metrů od míst, kam ještě traktor zajede, a muset pak dřevo nosit v teplejch k vlečce … takže strejda v traktoru, táta u něj připojoval ocelové lano/řetěz, a já na jeho opačném konci o dvacet metrů dál přivazoval padlé stromy na rozbahněné nivní louce. Traktor pomalu vyrazil, strom se rozjel a já se jej snažil pajcrem odklánět od trčících pařezů, pak jsem musel přeskočit bystrý potůček, do jehož břehu se konec stromu často zapíchl a jen těžko ho traktor utáhl (a rozryl hlínu), ještě nějakých deset metrů mezi stromy … signalizace na traktor, že konec, odpojil jsem kurevsky silné a těžké lano a začal se s ním pomaličku vracet na louku, zatímco traktor couval zpátky (aby na to lano nenajel). Táta zatím strom obvázal řetězem, a zahákl jej za traktor, a ten jej finálně „na krátko“ odtáhl na finální místo odložení. Já byl mezitím už s lanem na louce, šteloval další strom, traktor se vracel na nejzažší místo, kam mohl najet, táta zahákl lano … a jelo se. 

Dřina bez zastavení … hlavně snažit se pajcrem usměrnit po zemi se vlekoucí kmen, aby se nezasekl o nějaký pařez/strom, protože to by traktor nepřetlačil, a než by mohl strejc v desítky metrů vzdáleném traktoru zareagovat, tak by se lano napjalo k prasknutí, a když by opravdu prasklo, tak by vystřelilo jako bič a likvidovalo vše po cestě (za stromy se kryjícího tátu), až by doputovalo do nekryté kabiny traktoru (strejc) … takových smrťáků už bylo. Takže snaha do poslední chvíle o pár centrimetrů posunout x metráků těžkou kládu jedoucí nezastavitelně přímo do nějakého stromu … a zároveň se pokud možno nenechat zabít nějakou napruženou větví nebo nečekaným smýknutím taženého kmene. Až jsme tahali naprosto poslední obrovský javor z mírného svahu skrze les, a já jej do poslední chvíle přetlačoval mimo statnou olši – celkem se nechal (kupodivu), a těsně olši minul a začal hoblovat lísky, kterými byla obrostlá, ty se napružily a jak to šlo, tak se se švihem vracely zpátky – zing, kšiltovka nakřivo, zing, brýle se mi posunuly, zing, kruvadopičisakra to lisklo … dostal jsem ranu větví přes ucho, až jsem padl na kolena, a stáhl rukavici a osahal ucho, protože mě v první chvíli napadlo, že ho budu mít rozseknuté na poloviny a budou mi tam plandat cáry masa. Krev na prstech nebyla, takže cajk, strom už byl mimo a na čisté trase, a já sešel za chlapama. „June, máš rozseklý ucho!“ Cože doprdele, tak nakonec fakt? Táta mě vyděsil, ale nakonec to bylo jen poctivý škrábnutí, osušil mi krev, ač bez valného účinku, ještě chvíli jsem cítil, jak mi po lalůčku stíkají její kapky. No ale bylo hotovo, sklidili jsme vercajk do vlečky a vydali se domů. 

Dnes se mnou nic není, všechno mě bolí, … a zítra to bude ještě horší.