… jestli ty negativní zápisky na web psát, případně jestli je nesmazat. Nemá smysl si takového zážitky zaznamenávat, a vím, jak jsem pak zaražený, když po letech přijdu na nějaký zápisek, kde obšírně popisuju, jak jsme na sebe se ženou naštvaný. Pak tomu vůbec nerozumím. Je dobré tam nenapsat tu příčinu, protože proč si to připomínat, že? A stejně tak to mám nyní – začal jsem psát, abych tohle nedorozumění vysvětlil, ale nyní se mi už nechce. Chci si časem přečíst, že jsme na sebe byli naštvaní, a že to byla blbost. A poučit se z toho. Ne si přečíst i důvod a vzpomenout si „Ahá! To bylo tehdy, jak mě nakrkla tamtím! No to jí ještě připomenu!“ … to už je zbytečné.
Už se spolu zase bavíme a máme se rádi. Ale ty ostatní temný věci na pozadí zůstávají … jen tolik nevystupují, když není člověk úplně „sám“. Ale když jsme se spolu nebavili, a vše bylo napjatě podivné, … tak byl kolem jen ten zmar a bezmoc, apatie.
Tomáš Votruba
Já ty (partnerské) konflikty vnímám s radostí, že se naučíme něco nového. Vždycky když je něco na hovno, jsem rád, že se s tím nějak pracuje – třeba tím prožitkem. Dřív jsem raději ty nepříjemné věci necítil a bál se jich. Teď je beru jako zpětnou vazbu o mě a tom druhém. Můžu s tím nějak pracovat, můžu se to naučit, pochopit, přijmout či změnit.
Nemluvě o přidané hodnotě duševní hygieny blogováním.
Na vypsání a odstupné reflexe shitu mi ještě pomáhá futureme.org. Každý půlrok si rok dopředu napíšu, co mě baví a pálí tu danou chvíli, a když to čtu po tom roce, často se pobavím a překvapím, co pro mě bylo to TOP.
juneau
Hm, to mě to tedy moc nefascinuje. Nejsme hádavý typy, přestaneme se spolu bavit … a to pak saje.
Ale taky jsem se z blogu dost poučil … přečtu si, že jsme se kvůli něčemu někdy rozčilovali, vynadám si jakej jsem byl kokot … a pak někdy v budoucnu během nějakého jiskření si na to vzpomenu.