Poslední březen je tu, a naposledy jsem si blognul v půli února. Uteklo čtyřicet dní. Život pádí. Adam je nachlazený, kašel jak tuberák, nechodí do školky a dnes ve čtrtek jsem tedy na očř (ošetřování člena rodiny). Kouká v obýváku na televizi, já si snesl noťas do kuchyně. Půl jedenácté. Vyluxuju před obědem nebo až po? Ještě nevím.
Loni už byly dvacítky na konci února, letos jsme buřty opíkali poprvé až někdy minulý týden. Chladný závěr zimy, a venku nebylo moc do čeho píchnout. A sníh? Ten jsme neviděli měsíce. Ta první extrémní nadílka na přelomu listopadu a prosince byla nakonec „vše“. Táta mi tu složil vozík bukového dřeva, takové zbytky z lesa od známého, abych si ho nařezal a někde narovnal. Na pohled hezké dřevo, ale shnilé tak, že to pak ani nebylo „štípání“ … a vody v tom, že po nočních mrazech byla některá polínka obalena ledem. No, až to uschne, tak to bude OK. Ale kde ho nechat dva roky schnout … Tuto zimu jsem začal pálit rázek cca dvou tří kubíků břízy, co jsme nadělali při zkulturnění našeho majestátního stromu na rohu pozemku. Akorátže rázek byl cca metr a půl vysoký, a dělal hezkou pohledovou zábranu od sousedů (přímo na bazén). Nahoře plech, ivčiny koflíky s kytkami … takže bylo jasné, že jej bude po ztopení dřeva třeba obnovit. A tak jsem tam narovnal cca kubík toho mokrého buku, a celé to obrovnal ještě suchým z dřevníku, který je stále plný dřeva, a potřebuji jej na sezónu uvolnit. Takže týden radostí se dřevem, a důvod „chodit ven“. A mám tam parádní ráz, vyšší než ten původní …
Ivka brala Báru na sjezdovku, a učila ji lyžovat. Akorát že to bylo vždy po obědě, a já nafasoval Adama … poprvé jsme jeli s nimi a hodinu a půl tam obhlíželi rolby, Adamovo srdeční záležitost. Jako jsou zajímavý, ale strávit hodinu čuměním na pásy… Báře ale lyžování na dětském svahu šlo, pak jeli znovu, příště už na velký svah, pak také, Bára naprostá špica. A pak začalo jaro, 15 přes den … a konec.
Během toho řešení auta, kterému dále padala nafta, a domluva na vyčištění nádrže. Pokud padá nafta jen při poloprázdné nádrži a při plné nikoli, je problém v nádrži. Zanesená bordelem, poloucpané palivové čerpadlo … za tři týdny to přivez, říká mechanik. Tři týdny ježdění a pak vyjíždění nafty do rezervy, takže ranní odjezdy do školek jsem startoval já, dvakrát po sobě padlá nafta a půl minuty točení startérem, potřetí nabrnk, u mechanika pak po noci stání taky na brnk, ale nádrž vyčištěna, a rovnou dáno nové palivové čerpadlo (což kvituji). V nádrži bordel jak ve friťáku, čerpadlo plné bordela a napůl kaput … a od té doby jezdíme jako páni.
Jednu sobotu jsem šel také s tchánem a švagrem do lesa, Michal kácel stromy, my je pak ořezávali. Já lemra líná kancelářská dostal do ruky pilu, velkou a těžkou, a tři hodiny s ní dělal, a pak se odpoledne nemohl ani najíst. Chcípák. Vtipné také bylo, že se stromy nechávaly ležet, že se nechají vytahat traktorem, a jen se sem tam nařežou metry na vozík, aby se nejelo domů s prázdnou … jenže ten se naložil fest, a pak bylo třeba dojet po potáté louce k silnici. Do mírného kopečka. A záhy bylo jasné, že jsme v piči. Po trávě se to ještě trochu dalo, ale jak auto zajelo na projetou cestu, a víceméně jen hlínu / bahno, tak konec. Nakonec jsme vyjeli, když jsem posledních několik desítek metrů „pomáhal“ hrabajícímu autu a tlačil a nechal tam poslední zbytky sil. Mít ta louka ještě stupeň sklonu navíc, tak … jsme mohli vozík akorát tak složit, dojet k silnici, a pak složené dřevo v teplech odnosit.
Dva dny jsem se z toho sbíral, a pak jsem šel další sobotu do lesa zase s tátou a strejdou, „vytahovat“. Takže táta s pilou patřičně porcuje dříve skácené stromy, je-li to třeba, strejc sedí v suprovi a já běhám mezi stromem, kladkou a traktorem s ocelovým lanem, s kratším řetězem. Vzít hák lana, přeskočit potok, zaháknout kmen stormu, přeskočit potok zpět, vylézt mezu, vzít oko na konci lana, zapojit na hák traktora, dát pokyn, taktor pomaličku jede, kmen se přes kladku pomalu vytáhne přes potok a mezu nahoru na plac, zastavit traktor, běžet k němu, odháknout lano a nechat jej bokem cesty, aby na něj vracející se traktor nenajel, běžet zpět, odpojit kmen, běžet s hákem zpět k pladlým stromům a „táhnout“ lano skrz kladku, zaháknout strom, zase zpět ke kladce a zapojit traktor … no opět jsem byl dva dny vyřízenej.
Ale jaro už se tu probralo natolik, že jsem se rozhodl konečně zasadit pět tůjí do rohu pozemku, kde je nám nyní z chodníku hezky vidět na bazén, na terasu, prakticky až do dílny, na celé naše soukromí „za domem“ … dříve vysázené túje jsme ukončili o pár metrů dříve, protože tam hezky stínil šeřík. A ten pak uschnul, hajzl, a průhled za dům se otevřel jak na dlani. Na podzim jsem to už nestihl, túje přečkaly v dílně, a nyní byl čas … a prd, strhl jsem lopatou mech, a pod ním zmrzlý hlíno led 😀 Ale stejně jsem chtěl nejdřív dané místo vyvýšit, takže jsem tam navozil ale pět koleček hlíny a vytvaroval hezkou hranu, a do ní další den už túje pohodlně zasadil. No a tak za tři roky už možná i začnou trochu bránit pohledu na pozemek 😀 A když už jsem se rejpal v té zemi, tak jsem se rozhodl zlikvidovat hromadu hlíny „u křížku“, rozprostřít ji tam kolem a pod břízou, kde je to nyní takové nezkulturněné, a zbytek odvozit jinam, ať nám to nestraší zrovna u stání pro auto. Tak s tím si aktuálně hraju, včera začal … přes noc do toho zapršelo (konečně!), tak uvidím, jak to dnes půjde. Pokud vůbec. Adam mi bude chtít pomáhat, nakládat hlínu na vozík traktoru …
Děti rostou. A když vidím, co se děje na Ukrajině, tak bych je každý den objímal, mačkal, ňuchňal, poklady moje. Zlobivý. Po všech těch letech už chodí sami spát, každý má svou (gumovou) lampičku na baterky, malou kočičku, většího medvěda, když se do nich bouchne, tak mění barvy … drahé, ale nejlepší investice za poslední dobu. Já jim přečtu pohádku, a nechám otevřené dveře, a máme s ivkou klid. Akorát jsem tedy po umývání nádobí a všeho „mimo vaření“ přibral ještě ukládání dětí. Uff. Otec roku.
Adam už má „háááád“. Čas na oběd.
Připojte váš komentář